Den dvacátý aneb hlad, olej a šutry na závěr

 Čtvrtek, 22. května
Budím se až po osmé hodině. Ani jsem si moc nevybaloval, takže vypakování se z pokoje je otázkou chvilky. Ještě pumpuji trochu oleje mezi kliky a střed, odevzdávám klíče a před devátou hodinou už valím pryč z Děčína. Čím dřív budu daleko odtud, tím líp. Na předpověď počasí jsem se nepodíval, ale ani jsem nemusel, páč je mi jasné, že dneska to bude více méně stejné jako včera. Bude pařák.
Večer jsem studoval mapu a s hrůzou zjistil, že prakticky hned v Děčíně začíná jít cesta do dlouhého kopce. Minimálně 6 km nonstop nahoru. V klikách pořád křupe a už po deváté hodině je dost teplo. Navíc jsem ještě nic nejedl. Takže nemá cenu se dřít. Jdu pěšky.
Silnice je uzavřena. Probíhají zde stavební práce. Prdím na to a jdu dál. Stejně tady jsou tři lidi a jeden bagr... v ČR klasika.
Cestou potkávám nějaké lidi, kteří se mi opět pochechtávají, že s tím by nechtěli jet. Říkají to takovým arogantním tónem. Mám je na salámu.
Cvakám si chia semínka a zrychluji krok. Tachometr ukazuje 6 km/h. Tedy do hodiny bych měl být nahoře. Chtělo by to ale nějaké jídlo. Tady obchody nejsou a v Děčíně se mi je hledat nechtělo. Snad bude někde restaurace. Po chvíli skutečně na jednu narážím, ale otevírají až v 11. Hodinu se mi tu čekat nechce.
Během procházky mě předjíždí skupinka cyklistů, chvíli jedou mým tempem a probíráme moji Cestu. Prostě klasika. Pak se loučí, že pojedou svým tempem. Ještě víc přidávám do kroku a dobrou čtvrthodinu se jich držím. Chvíli mi dokonce připadá, že je doháním :)
Kousek za odbočkou na Maxičky nasedám. Kopec už tu není tak prudký. Mám ale hlad jak stádo volů. Mapa říká, že za chvíli bude nějaká civilizace. Doposud jsem se totiž jen plahočil lesem.

Ve Sněžníku na mě čeká spása v podobě restaurace se zahrádkou. Zrovna otevřeli :) Poroučím si tedy Kofolu, česnečku a vepřo, knedlo, zelo. Ve většině restaurací je polévka v malé misce, ale tady mi donášejí misky rovnou tři. Jednu s polévkou, druhou s opečeným chlebem a třetí se sýrem a uzeným. Asi nečekali, že všechno sním, ale stalo se tak. A už je tu druhý chod. Restaurace je na otevřeném prostranství a zrovna se začíná zvedat vítr. Takže ubrousky mi lítají po celé terase.
„To se dneska zase pojede...”
O pár stolů dál sedí Němec a Němka a jen zírají, jak to do sebe láduju. Celé to již tradičně zakončím palačinkami se zmrzlinou a ještě další Kofolou. Někdo by řekl, že je to všechno do slova k posrání, ale já tomu říkám cestovatelská snídaně. Na další dvě hoďky mám vystaráno. Správně, na další dvě hodiny. Děsím sám sebe tím, kolik jídla je potřeba.
Slyším že si o mně něco šuškají a tak se snažím navázat nějakou smysluplnou konverzaci, abych ukázal, že taky umím po jejich. A taky abych rozšířil povědomí o výpravě i za hranice našeho státu. Nakonec jim ukazuji stroj a hned je vidět, že pochopili důvod mého převelikého apetitu.
Závěrem přijíždí německý cyklista a ptá se na cestu. Že prý je silnice uzavřena a on neví, zda se dostane do Děčína. Dostane, zrovna jsem odtamtud přijel / přišel. Ještě si mě ti dva u stolu na památku fotí a krátce po dvanácté vyrážím.

Nebýt toho otravného klapání a větru, bylo by to tu fajn. Ale zase z druhé strany díky větru už není tak děsné vedro jako včera. A v lese stejně ani moc nefouká.

Tohle ale ještě není konec...

Cesta je nic moc. Hlavně ten vítr, který teď fouká z boku, má špatný vliv. Musím to hodně vyvažovat a jelikož jsem poměrně vysoko a momentálně tu není žádný les, fouká o to víc. Dneska je to přímo slimáčím tempem. Už jsou dvě a mám za sebou teprve 20 km. Musím ale máknout, protože zítra se mám setkat s flycrossem, který mi doveze tolik potřebné nářadí a ještě potřebnější jídlo. Jídlo. Jsem jak medvěd po zimním spánku. Pořád jenom přemýšlím, kde se najíst. V batohu nemám moc místa. Vejdou se tam tak dvě svačiny. Jídlo je taky dost těžké, takže se snažím vyhledávat spíš podniky, kde mi uvaří. Ono něco teplého v žaludku vydrží déle než rohlík se salámem a zeleninou.

Náhle se tu z ničeho nic objevuje dálnice. Chvíli stojím na mostě a sleduji tu mašinérii kamionů a osobáků. Jsem rád, že na té silničce, po které jedu, je minimální provoz.

Za Krásným Lesem je úplně opuštěná silnice. Nikdo tu není, vítr už není tak prudký a vše se tak nějak uklidňuje. Najednou mě to začíná bavit. Na nebi ani mráček, ve struze bublá potůček a zase má tu barvu piva, jako v Jizerských horách. Paráda.
Tady točím scénu do upoutávky, kdy je foťák pod vodou a já se nad ním skláním, abych si opláchl obličej. Je to super pocit. Mám rád zvuk tekoucí vody. Je to nesmírně uklidňující. Chvíli se tu zdržím. Jen tak sedím a pozoruji okolní krajinu. Nic mi nechybí.
Za Větrovem, bývalou vesnicí, se cesta zase zvedá. Jdu zase pěšky. Pěkně na pohodu, však ono mi to nikam neuteče.
V Adolfově se snažím najít nějaký zdroj vody. Je tu hotel, ale po bližším pohledu zjišťuji, že tu spíš byl než že je. Už by to chtělo i nějaký další gáblík. Začínám mít zase hlad. Nevím, proč mi naši říkávali, že je mě horší šatit, než živit. Přijde mi to přesně naopak.
Přijíždím do Cínovce. Je to tu nějaké zběsilé. Zmateně se dívám do mapy a po okolí a nejsem schopný určit správný směr ani polohu. Na GPSku jaksi zapomínám. Co mě ale těší, tak bouda na konci ulice a v té boudě bar, kde si kupuji jablečný mošt a doplňuji vak vodou až po okraj. Venku sedí banda Němců a tak chvíli kecáme. Nemohou tomu uvěřit, prý je to „Geil!” po našem něco jako super. Ptám se jich na cestu, ale oni to tu neznají a paní u baru má plné ruce práce. Přes ulici je ale autobusová zastávka a u ní turistický rozcestník s ukazatelem.
Nakonec se mi daří najít tu správnou cestu a jsem překvapen, jak mimo jsem před chvílí byl. Ne mimo z trasy, ale měl jsem špatný pojem o směru.
Silnice jde do kopce a tak to zase tlačím. Dnes jsem měl asi špatný start nebo co, nějak mi to nechce jet. Po chvíli přicházím ke krásnému cyklomostu a napojuji se na cyklostezku, která mě dovádí až k restauraci s golfovým hřištěm. Sláva, jde se jíst!
Během oběda sleduji golfisty. Přijde mi to jako dost nudná hra. Ale tak každého baví něco jiného...

S plným žaludkem se hned jede o poznání lépe. Dokonce i v klikách už pomalu přestává křupat. Pro jistotu tam dávám ještě další dávku oleje. Po lesním úseku přijíždím k chatě Vitišce, kde stojí pán a nadšeně na mě mává. Zastavuji a chvíli se bavíme. Nabízí se, že mě vyfotí a fotku pošle domů na „základnu”. Po focení se loučíme.
Je tu nádherně. Jeden výhled za druhým. Perfektní.
Na jednom svahu modeláří pouštějí letadla na dálkové ovládání. Jednoho zneužívám jako stativ a nechávám se zvěčnit. Taky jsem kdysi pouštěl rc letadlo. Vždycky jsem se strašlivě bál, že ho rozbiju. Párkrát jsem se s ním docela dobře vyboural. Ale je to sranda. Ještě ho mám doma, ale už nedrží pohromadě.

Kde bydlíš? V Hrobě :)

 Už se blížím k dnešnímu cíli, kterým by podle plánu měla být v.n. Fláje. Chtěl bych se ale ještě někde najíst a tak mírně měním trasu. Pojedu do Dlouhé Louky, páč tam by mělo být ubytování. A kde je ubytování, tam bývá i jídlo. Opouštím uhlazený asfalt a jedu po štěrkové cestě. Je tu krásně.

Slunce už pomalu zapadá a tak bych si měl pospíšit. Samozřejmě ani v Rumburku jsem si nevzpomněl na baterky do blikačky a tak jsem pořád bez zadního světla. Nemůžu si tedy dovolit jet ve tmě.
Asi dva kilometry se plahočím po cestě z hrubého štěrku. Kolo se v tom boří a prakticky po ní nemůžu jet. Jdu tedy pěšky. Předjíždějí mě dva bikeři, chudáci úplně vykodrcaní.

Nakonec se dostávám na krásný asfalt, který vede přímo do Dlouhé Louky. Ale v penzionu / restauraci je zavřeno. Zkouším jet dál do vesnice, ale čím dál jedu, tím víc je to z kopce. Ubytování tedy nevyšlo. Nechci jet až dolů do Litvínova. Tam pojedu až zítra.

Vracím se tedy kousek nahoru, kde jsem viděl ceduli s rozhlednou. Ne že bych se teď chtěl kochat výhledy. Jdu hledat místo na spaní. Nakonec rozdělávám spacák v lese na kopci za vesnicí. Jsem zase bez večeře a tak dorážím poslední část dávky chia semínek.

Hnědouhelné pánve

Je to tu zvláštní. Během usínání slyším hluboké dunění z továren a elektráren, které jsou dole v okolí hnědouhelných pánví. Těsně před usnutím mě ještě vyruší světlo, které se žene po cestě, kterou jsem se sem dostal. Asi nějaká motorka...