pátek 9. ledna 2015

Den devatenáctý aneb vedro, flašinet a Nový Zéland

Středa, 21. května
Po další vydatné snídani si balím svých pět švestek a jsem připravený na odjezd. Nemám moc rád loučení a tak se to snažím nijak nenatahovat.
Mířím do centra. Tentokrát úmyslně, páč jsme se s Dominikem včera domluvili, že se kolem desáté sejdeme na náměstí. Během jízdy si všímám, že v jednokolce něco rachotí a praská. Ten zvuk znám moc dobře. Chce to namazat osu a kliky. Ale tak snad to ještě pár stovek km vydrží. Není to nic, kvůli čemu by se nedalo jet. Jen mi to leze na nervy. Za chvíli už se kodrcám po dlažebních kostkách, které lemují zdejší morový sloup. Zastavuji a jdu doprostřed náměstí, abych byl vidět. Je to tu samý hnědočech.
Netrvá to ani patnáct sekund a odkudsi přichází Dominik. Také jednokolkař, ikdyž nutno podotknout, že z trochu jiné ligy. Z té "mainstreamové" :)
A tak kecáme. O cestě, jednokolkách, akcích, o všem. Uprostřed toho mluvení zjišťujeme, že už odbyla jedenáctá. Nedá se nic dělat, musím vyrazit. Ještě foto a jde se na věc.


Už jen vymotat se z města. To nemám rád. Samé zastavování. Semafory, odbočky, spousta aut a zvědavých očí. I na kole člověka věčné popojíždění unaví. Na jednokolce je to děsná otrava...
Jedu zpět do Krásné Lípy. Po té rušné silnici. Je to na nic. Jedno auto za druhým a navíc pařeniště hadr. Dneska se budu péct do zlatova ve vlastní šťávě. Ještě že mi teta dala nějaké krémy na opalování. V posledních pár dnech jsem se totiž řádně spálil. Už mi jdou vidět opálené rukavice a na lýtkách mám tmavé fleky - přesně tam, kde je větrací díra chráničů. Vypadám jak idiot :)
V Krásné Lípě se snažím najít odbočku, ale nastává nějaký zkrat, neboť se ocitám kdesi uprostřed polí. Mám ale přibližný směr a tak jedu dál po polňačce. Však někam dojedu. Nakonec jednokolku tlačím, protože terén se zhoršuje a moc mě to skrz teplo nebaví. Navíc se křupání v ose stupňuje a  dochází mi trpělivost. Bude se to muset dát někde do kupy. Jako správný gramař jsem si totiž až na imbusy, 10 a 15 klíč a montpáky nevzal žádné nářadí. Doufal jsem, že se středem problémy nebudou. Teď s tím ale nic neudělám a tak pokračuji v cestě.



V Doubici objevuji krásnou hospodu se zahrádkou a zahradou plnou podivných uměleckých děl. Místo pro oběd jako stvořené! Objednávám si jídlo o třech chodech a také doplňuji vodu, neboť jsem jen cestou sem vypil polovinu vaku (tedy víc než litr). A to mám najeto pár kilometrů.
Hned za vesnicí začíná hranice NP České Švýcarsko. Na tuto pasáž jsem se fakt těšil. Krátce poté odbočuji na cyklostezku a jedu hezky v klídku lesem. Z porostu vykukují pískovcové skály. Cesta začíná mírně stoupat a povrch se horší. Rachotící kliky a vedro mi kazí chuť k jízdě a tak do kopečka tlačím. Ještě že je tu tak krásně.
  

Po chvíli se povrch zase lepší a tak nasedám. Míjím dělníky s bagrem a starou V3Skou. Zajímavé. Na jedné straně si tu pořádně nemůžete ani uprdnout a na druhé straně se tu v klídku pohybuje těžká technika. Jasně, určitě pro to mají dobrý důvod, ale ze všech smradlavců a řvounů si vybrali toho největšího. To auto je mobilní peklo :D Naštěstí mají asi pauzu na sváču, takže stroje mlčí a já tak můžu v klidu proklouznout kolem.


Už od rána se nejede zrovna nijak extra dobře, ale teď na mě padá opravdu velká únava. Nevím proč, na takovém místě bych se měl cítit plný energie. Ale není tomu tak. U cesty je lavička a tak si nejprve sedám, poté lehám a pak... mě vzbudí rachot. Doslova vystřelím na nohy a zjišťuji co se děje. To zorvna okolo projíždí ten bagr s náklaďákem. Dobrou půlhodinu jsem tu spal.
Už už se chystám k odjezdu, když v tom po pěšině přichází dva starší lidé.
„Ahoj.”
„Hello. Ah, what's this?”
Aha, cizinci. Angličtina nepatří k jazykům, které bych zrovna ovládal, byť by se to u lidí mého věku dalo považovat za samozřejmost, ale i přes tento nedostatek ze sebe vydávám pár vět...
Zjišťuji, že tito dva lidé jsou z Nového Zélandu a že před šesti týdny vyrazili z Mikulova a jdou pěšky kolem hranic ČR. To není možný! Je to možný?! Já se picnu!
Moc chválí naše turistické stezky. U nich prý nic takového není, protože většina lidí tam cestuje auty. A také chválí mé přibližovadlo, cituji „Well done. Well done!” Po krátkém rozhovoru se loučíme a já jsem jako znovuzrozený. Najednou mám spoustu síly. Nechápu to. Kdyby mě tu před chvílí nezdržela ta lavička, nikdy bych je nepotkal a nejspíš bych jel takto otrávený až do dnešního cíle. Náhody prostě neexistují a zázraky se dějí, ať už jsou jakkoliv malé :)
Při vyjíždění z NP potkávám spousty lidí, kteří míří opačným směrem. Cesta je zase trochu rozbitá, ale je mírně z kopce a tak dělám machra a valím co to dá (a v duchu se modlím, abych sebou neškrábl na zem).


Národní park skončil ještě rychleji než začal. Doslova jsem ho prolítl. Někdy se sem musím vrátit a pořádně to tu prošmejdit. Ale dnes mám jiný úkol. Měl bych se dostat do Děčína.
Vedro jak tam, kde slunce nesvítí. V Mezní Louce zase doplňuji vodu. Vak byl skoro prázdný. Jsem zase na silnici a jelikož prakticky začíná sezona, je tu i dost provoz. Do Hřenska je to z kopečka.



Ale z Hřenska zase do kopečka. Ne, do kopce. Kopce jako kráva. Kliky při zabírání doslova řvou. Takové stoupání stejně nevyjedu a tak se ani nesnažím přehodit pedály na 165 mm. Na Janovské vyhlídce trávím skoro věčnost a přemlouvám se k dalšímu postupu. Nechce se mi, mám kopr.
Nakonec se odhodlám a jdu nahoru. Nabízí se tu sice možnost pokračovat po břehu proti proudu Labe, ale mapa říká, že je to silnice 1. třídy. A já fakt nemám náladu na boj s auty o cenné centimetry. Nehledě na to, že místní lidé jsou tak nějak, jak bych to vyjádřil, horší.


Cesta nahoru je nekonečná. Jsou to jen tři kilometry. Cestou potkávám pár. Chlap se chce před ženskou asi vytáhnout a tak mě tituluje magorem. Hmm, jak chlapácké...


Přesně ten z filmu Rrrrr!
Abych se vyhl dalšímu hlavnímu tahu, jedu do Děčína trochu oklikou. Ani na vedlejších silničkách ale provoz není o moc menší. Z jednoho auta na mě dokonce někdo pořvává a něčím mě postříká. Je to teplé, ale jako čůrky to nesmrdí. Není to ničím cítit. V této oblasti byli jednoznačně nejhorší lidé. Docela mě to zklamalo.
Praskání v klikách mě do slova a do písmene sere. Je to tak intenzivní, že už to nejen slyším, ale taky cítím v nohách.
Vidím benzinu a tak dostávám nápad. Koupím silikonový olej a zkusím tam trochu vstříknout. Alespoň než to pořádně vyčistím. Jen takové provizorní řešení. Hrozí sice, že se tím i povolí šrouby, ale momentálně je mi to úplně šumák.
Už jsem prakticky v Děčíně. Musím se dostat přes řeku, ale taky musím dávat pozor, abych se nedostal na ten dvouproudový most co tu překonává Labe. Po chvíli nacházím cyklostezku a tak jedu podle ní. Vůbec se mi tu nelíbí.
Na okraji města, na protějším břehu, nacházím ubytování. Jídlo došlo a ve zdejší hospodě mají jen utopence. Tak si dávám dva. A k tomu dvě piva. Večeře jak sviňa. Venku sedí majitel celého hospodsko-ubytovacího komplexu. Je to takový nepříjemný starší pán a pořád si ze mě dělá srandu. Jsem ale tak unavený, že je mi to úplně jedno.
Ubytování je hrozné. V koupelně se raději dotýkám jen nezbytných věcí. Alespoň, že to nebylo drahé. Myslím, že kdybych šel spát ven, udělal bych líp... Před ulehnutím ještě projíždím osu náboje olejem. Do rána snad provzlíná mezi kliky a přestane tak to hnusné křupání. Hned jak se zítra vzbudím, vypadnu odtud. Nelíbí se mi tu. Ani trochu.

Žádné komentáře:

Okomentovat