A umíš na tom triky?

Krucinál, to je ale zima. Není divu, jenom idiota napadne běhat v dešti po lese se sekyrkou a štípat dřevo v marné naději, že z něj později vykouzlí oheň, na kterým uvaří a usuší se u něj. Nepovedlo se mi to. Poprvé za celou Druhou výpravu se mi to nepovedlo. A tak lezu celej mokrej do stanu a vařím vevnitř. Abych se aspoň trošku rozveselil, jím samý dobroty. A mezitím vzpomínám na uplynulé dny...

Ilmar měl fakt dobrej nápad a tak nadále zůstávám u Anu. Je to vskutku zajímavá holka. Škoda, že mám tak omezený znalosti angličtiny. Rozhovory by mohly být daleko zajímavější.
Mischa, ten chlápek z videa, slaví narozeniny. V baru. Zrovna je tam koncert. Tak jdem. Je tam pár dalších lidí. Dokonce i nějaký Češky. Nakonec jdeme pokračovat k jednomu z Mischových přátel. Příjemnej večer, kterej končí až ráno, kdy nás odváží elektrotaxík. Je to jak v letadle. Všude samý mačkátko a blikátko...
Další den se s Anu loučíme a... najednou je pryč. Prostě pryč. Je to divný. Více méně celou cestu jedu sám. Lidi přichází a odchází, ale teď se mi tak nějak vůbec nechce dál.
Mám dost času a tak dopisuju deník. Poslední měsíc jsem to pěkně flákal. Celkem 0 zápisů. No a v tom, Mischa! Tartu je asi fakt malý město.
"Nepůjdeš s náma na pizzu?"
"Jo, proč ne?"
"Fajn, tak ve dvanáct."
Začínám balit, když v tom přichází chlápek.
"Nemohl jsem si nevšimnout toho kola, jakej je tvůj příběh? "
Stojíme tam v dešti pod stromem a dobrou hodinu a půl vykládáme. Jméno se mi (zase) tak nějak vykouřilo z hlavy, ale poslouchám příběhy z devět měsíců trvající cesty. Nejdřív, tuším tři měsíce, na koni v Mexiku. A pak tak nějak dál.
"Jak se ti pak dařilo vrátit se do normálního života?"
"Bylo to těžký. Trvalo mi to pět měsíců."
Téhle věty se nemůžu zbavit. Není den, kdy bych si na to nevzpomněl. Návrat zpátky bude totiž čekat i mě a čím víc se to blíží, tím víc se toho bojím.
Po pizze, po první pizze za posledních skoro pět měsíců, se v tom pobaltským větru odebírám do školy, kde už na mě čekají děti s Ilmarem. Používají tu nekonvenční výuku a děcka se tak nebojí zeptat. Docela mě to překvapilo. Stejně jako první otázka.
"Umíš na tom dělat triky? A máš prasklou špici."
"Kde si nabíjíš mobil?"
Hezký. Jo, na tu špici prdím. Strana u kotouče se hrozně blbě vyměňuje. Tím pádem mám pořád ještě dvě náhradní :)
Po přednášce jsem vyzván k projetí slalomu. No... ta mrcha Gertruda se brání, ale nakonec to zvládáme.
Ilmar mě zve na oběd. Jedeme skoro na opačnou stranu města. A fouká jako prase. Hotový peklo. Nakláním se jako koráb.
"To je jablečnej mošt?"
"Jo, domácí. Máme teď hodně jablek. A hodně moštu. Už nevíme kam ho dávat."
Rád pomůžu s jeho likvidací. Jablečnej mošt je fakt dobrej vynález.
Nakonec jsem na cestu zásoben jablečným moštem, jablečnou přesnídávkou, křížaly a... no jasně, jablky! Je to paráda. Ilmar mi taky věnoval mapu a doporučil trasu.
Jednomu stromu se zřejmě zachtělo dělat si legrácky a tak mi nastavil větev.
"To je jenom halouzka, tu rozhrnu helmou."
Ha! Větev jak sloní chobot mě poslala expresem rovnou na zem. Takže šestej pád. Aspoň myslím. Heil městským cyklostezkám.
Ten fičák ne a ne přestat. Ve městě, pravda, deprimován tím incidentem se stromem, to ještě jde, ale jakmile jsem mezi poli, nemám šanci. Balím to kousek za městem. Po dlouhé době bez stanu.
Ráno prší. Už mi ale dochází čas a tak tu nemůžu jen tak sedět a čekat. Kupuju ten nejlevnější skládací deštník a za jízdy ho držím nad hlavou. A ono to docela funguje. Vítr v noci přestal foukat, takže je deštník použitelnej. Jenom před kamiony ho musím schovávat. To bych taky mohl začít lítat... Takhle komicky jsem dorazil do Lotyšska.
Hodně lidí tu mluví rusky. Já rusky neumím, ale leccos si rozumíme. Nejčastěji když mi chtějí pomoct dostat se do sedla. Taková sympatická paní s trekovými holemi.
"Nejde to? Nechceš podržet?"
He, to zní tak zajímavě :)
Líbí se mi zdejší obchody. Hodně ryb. Syrový na ledu, pečený, smažený, sušený (ty jsou skvělý) a já nevím jaký ještě. No a druhá půlka obchodu je vyhrazena... no přece pitivu. Velký výběr piv.
Hlavní silnice jsou většinou v mnohem horším stavu než vedlejší. Kvadrilion záplat na čtverečním metru. Je to výzva. Ten povrch by ani tak nevadil. To spíš ty kolony kamionů. Do Rigy ale vede jen málo silnic a většina z nich jsou v podstatě dálnice. Nemám moc na výběr.
Riga. Nevím proč jsem Mischovi kývl na setkání se v tomto městě. Vždyť až do minulého týdne jsem se jim snažil maximálně vyhnout. Ale jsem tu. Obrubníky mají v německým stylu. Kdybych přes celý město jel, zřejmě bych zničil ráfek. Stejně fouká další fičák.
Opět využívám warmshowers a daří se mi sehnat nocleh. Madara, Oto a jejich malý syn Rūdis.
"U nás doma teď nikdo není, tady máš klíčky, je to tady ten dům na mapě. Vyjdeš nahoru a seš tam. Přijdu kolem sedmé." Zírám. Jsem zásobován spoustou informací o zajímavých místech v okolí. Začínám uvažovat o malém prodloužení trasy. Jenže to ne. Vítr opět nabírá na síle a mění směr. Nemůžu jet na západ. Stěží udržím jižní směr. Problematika větru je na jednokolce hodně složitá věc a pro většinu lidí naprosto nudná a nepotřebná, takže ji přeskočím. Zkrátka je to na prd. Litva. Teplota padá volným pádem a vody přibývá. Každej následující den končím s mokrým oblečením a každý ráno se do něj zpátky převlíkám. Nemá cenu strkat suchý a čistý ponožky do mokrých bot, takže šup do mokrých. Divím se, že mám ještě pořád zdravý chodidla. Lidský tělo vydrží hodně, chce-li hlava. A v tom je právě problém. Čím dál častěji se přistihuju, jak si dokola opakuju, že už nechci. Už nechci dál moknout. Nechci si na každým dvacátým kilometru vyklepávat písek z mokrých bot. Nechci se donekonečna prát s větrem. Už se nechci ráno budit a poslouchat déšť, jak ťuká na střechu stanu, jediného teplého a bezpečného místa. A nechci se už dál strachovat pokaždé, když za sebou slyším hučet kola a motor. Chci jeden perfektní den. Proč se pořád musím brodit ve sračkách? Proč? Dejte mi pero, nůž a papír a já se klidně upíšu. Jeden perfektní den. Jeden jedinej z těch skoro 190ti. Asi chci ale moc. U ohně se snažím usušit boty, ale místo toho jsem propálil jazyky. Aby toho nebylo málo, vysypal jsem si do batohu rýži. Gertruda čím dál víc protestuje, dneska jsem oficiálně vyměnil krátký kalhoty za dlouhý a koupil si za půl druhýho Éčka nový rukavice. Večery už trávím navlečenej jak na pól. Teď mi přijde vhod ta čepice upletená a posléze věnovaná jistou slečnou, jejíž jméno jsem už zase zapomněl. Myslím na svoje zimní boty, který mám doma ve chlívku. Na ty teploučký, vysoký a neuvěřitelně těžký boty, do kterých nenateče ani když v nich člověk brodí potůček.
Jdu spát. Ale ještě před tím poprosím stromy a popřeju jim hodně zdaru. Nechci, aby mi v tom větru nějaký spadl na hlavu...

Konečně jsem je sehnal