Osmsetpětatřicítka

"Ty tady chceš spat?"
"Jo, je to problém?"
"Běž spat do vísky. Tam, je to kousek."
"Ale když já už jsem to všechno vybalil."
"Víska je lepší, je zimno!"
"Ale ne, není, na spaní je teplo."
"A je zimno!"
"A není."
"A je!"
"Není!"
Stařík jen mávne rukou, odkráčí k té své herce a s rachotem střílejícího výfuku odjíždí. Já mu dám zimu. Noci jsou jediný chvíle, kdy je mi fajn. Ani horko, ani zima. Prostě cajk.
Wieszlawa, Mirek a jejich vnoučata mě přichýlili na noc. Byl to vskutku kouzelný večer. Já jsem vyprávěl o téhle cestě a oni zase o jejich cykloputování po Znojemsku. Poprvé za hodně dlouhou dobu jsem se přejedl a toho pití bylo taky požehnaně :)
"A ještě jednu, ať se ti dobře spí."
Mirek obvolal půl Lublina a snažil se sehnat mi brzdový destičky. Už pár dnů totiž brzdím vším možným, jenom ne brzdou. Když přijde kopeček dolů, zopakuju si v duchu modlitbu ke všem možným i nemožným silám a duchům. To aby se mi to kolo pod nohama nesplašilo.
Sláva, je tam jistý obchod, kde to mají. Doposud jsem v několika cykloobchodech nepořídil. A je tam další obchod, kde seženu i plyn do vařiče. Jasám, ta kartuše, kterou jsem dostal v Norsku, mi už dochází a v celým Polsku ne a ne sehnat novou.
Jenže to by bylo moc jednoduchý. Druhej den, kdy jsem vypraven se zásobou jablečné přesnídávky a zavařovačkou kvašáků (óóó), skutečně po strastiplné cestě mezi auty a s bočním větrem, kterej mě už fakt štve, dojíždím do Lublina. Byla to docela štreka a tak jsem rád, když stíhám aspoň ty destičky. Na plyn už není čas.
Je to tady děsný. Provoz jak na Václaváku. Mimo cyklostezky nemám šanci. Ve městě mě zastihla noc a jelikož si moc dobře pamatuju tu osudnou noc, od které už uplynul rok a po níž jsem si vinou karambolu nemohl dva týdny kvůli rozbitýmu kolenu ani pořádně sednout na záchod, beru to pěškobusem. Stejně začalo pršet. Aspoň můžu zase použít deštník.
Trvá to několik hodin (!), než najdu les. V okamžiku, kdy začínám vybalovat stan, se rozprší úplně. Když už je řeč o tom stanu. V tomhle počasí ho nedokážu usušit. V chladu se zkrátka rosí. Spát v mokrým stanu není nejmenší problém, to je mi úplně fuk. Potíž je ale v tom, že skrz to mokro začíná chlapík plesnivět. A docela mu to jde...
Lublinem pro mě skončilo to poklidný Polsko, který jsem znal z pohraničí. Na silnici 835 jsem vržen do víru chaosu. Je to jediná použitelná cesta na jih. Zbytek jsou vesměs dálnice. Jenže tohleto je prostě šílený. Má standardní polský rozměry (o něco širší něž švédská cyklostezka) a jezdí tu úplně všechno. A ve velkým! Takhle ne. Musím pryč.
Po silničkách mezi vesničkami je to lepší, ale musím pořád vytahovat mapu. A ona ta megera není zas tak podrobná. Vrcholí to mým překvapeným výrazem, kdy se další den dostanu do vísky, v níž jsem byl předešlý večer. Tak takhle taky ne.
Vracím se teda zpátky na tu pekelnou silnici. Ale co to? Je široká, s perfektní krajnicí a bez hrbolů. Když to vydrží, můžu se jí držet skoro až na Slovensko. To, že je to tady samej kamion, mě nemusí moc trápit. Jenom když vydrží být tak pěkná.
Jenže takhle jednoduchý to prostě mít nemůžu. Hned za městem, jehož jméno jsem zapomněl a nechce se mi ho hledat v mapě, je to zas ta hrůza z dřívějška. Takže zase jinak.
Nevím, kdo nebo co mě takhle vede, ale co vím jistě, tak že po bočních silničkách je to jednou tolik daleko. Pravda, aut tu většinou moc není. Takže si ten zbytek Polska možná i užiju. Co na tom, že na Slovensku teď už zcela určitě zmrznu. Můj postup se totiž neuvěřitelně zpomalil. Dny jsou čím dál kratší a já, když ráno otevřu ty vrata od stanu a vidím a slyším, jak ta vnější vrstva stanu křupe a padá z ní led, tak ty vrata zase zavřu, zavrtám se zpátky do vyhřátýho spacáku a ještě chvilku (rozuměj pár hodin ) čekám. Když ujedu 50 km, beru to jako "splněno ". Při šedesáti ze sebe mám dobrej pocit. A každej kilometr nad 60 je důvod k malé oslavě.
Dušičkovej víkend. Právě při něm jsem se loni cestou z Brna rozsekal. Moc dobře si to pamatuju. Moc dobře. Tady v Polsku jsem se na to připravil. Teda aspoň jsem si to myslel.
Beru ty nejzapadlejší silnice, ale ani to nestačí. Aut jak... no zkrátka jak nasraných. Všichni v houfech do kostela, pak zas v houfech na hřbitovy, pak zas kamsi. V podvečer je to fakt děs. Berou se prostě odnikud. Z lesa, z polozarostlý cesty, se najednou vynoří starej Fiat, kterej podle toho čmoudu vypadá, jako by jezdil na páru. A do toho všeho zdejší vesnice. Polský vnitrozemí je ve srovnání s pohraničním o dost hustěji osídleno. Jedeš skrz vesnici, na jejím konci stojí značka s přeškrtnutým názvem a hned vedle, ne za, ale VEDLE, ní je druhá značka s dalším jménem. A tak jedeš patnáct dvacet kilometrů mezi barákama. Všude ten smrad z komínů. U každýho baráku malej otravnej vořech, kterej by se ti nejradši zakousl do boty. Je tu moc lidí. Moc očí, který mě sledujou a čekají až něco zpackám.
Mně se tu nelíbí. Chci zpátky do Švédska. Do těch liduprázdných končin se svými lesy. Už dva dny mám severozápadní fičák. V otevřené krajině jsem bez šance. Večer padám únavou. Právě jsem si na zbytku plynu uvařil rýži. Jestli to takhle půjde dál, budu rád, když dom dojedu letos.

Mám tu všude spoustu kamarádů

Gertruda protestuje

Rovinatý Polsko