Uwaga! Kraina żubra!

Polsko

Můj novej parťák

U běloruských hranic...

Ramute, já, ukazujíc jak fotit a Bella

Ráno

Transakce zamítnuta.
A tohle je zase co jako?! "Prosím, můžete to zkusit znovu?"
Transakce zamítnuta.
Zkouším ještě jednou.
Transakce zamítnuta.
Platil jsem kartou všude možně a vždycky to šlo. Dokonce jsem kdesi v Norsku použil záchod co se otevíral kartou (zadarmo, ale na otevření byla potřeba karta, jo... byl strašně nóbl a děsnej zároveň) A teď, v posledním litevským obchodě, to nejde?
"Venku je bankomat."
Nejde mi to pod vousy. Stav účtu jsem kontroloval v Estonsku. Tolik peněz jsem utratit nemohl. No snad mi to tam někdo nevybílil?
Bankomatům všechno trvá a to čekání mě zabíjí. Zůstatek: něco. Ze srdce mi padá kámen těžkej jak půl světa. Beru dvacku a jdu si zpátky pro svoji igelitku s nákupem. Správně, je to moje igelitka, kterou jsem byl nucen kousek za Tallinnem koupit, páč ta, kterou jsem si vezl z Islandu, už celkem nevábně vyhlížela a stejně tak i zaváněla.
Chci už konečně pryč z tohoto města. Došel, správně, DOŠEL, jsem sem po několika dnech. To když se pan Vítr rozhodl mi to trochu opepřit. Mohl jsem si vybrat. Buď vedlejší silnici = písek, což je problém na jakékoliv 1kolce, a nebo asfaltové silnice = krocení Gertrudy ve vyjetých kolejích a kolony kamionů, přičemž za každým z nich, nezávisle na směru, tlaková vlna. Párkrát tak silná, že jsem byl pod jejím náporem vytlačen do krajnice a jednou mě to tak strašně štvalo, že jsem mašinu hodil do škarpy a šel se uklidnit krátkou procházkou po okolí. Naneštěstí tam po mém návratu pořád byla. Co dokáže větřík z té správné strany...
Litevští pohraničníci si mě fotí. Rozhodl jsem se pro pískovou cestu. Radši se projdu mezi stády krav než aut. Spím u řeky, na jejímž druhém břehu je Rusko.
Cestou vidím scénu jak z americkýho filmu. Policejní auto, za ním nablýskaná tmavá kára s majáčky vevnitř a v něm sedí kravaťáci. Za nima ještě větší, tmavší a nablýskanější krám a v něm další kravaťáci. A za světel majáků uhání kamsi prašnou cestou.
Ramute a Gintautas jsou mými dalšími hostiteli. Na jejich statku, po němž jsem důkladně proveden, chovají krávy. Je to vskutku hezký večer, během něhož se dozvídám leccos o místním životě a samozřejmě chutnám domácí speciality, jako máslo, nakládané višně, sýr a snad tucet druhů bylinkových čajů. I na Tatranský čaj došlo. A taky jsme si vyměnili názory o naší veleslavné EU. Tahle organizace je, jak tak na Druhé výpravě zjišťuju, "oblíbená" všude stejně.
Další den je mlha a v noci evidentně mrzlo. Takovýmto počasím mě přivítalo Polsko. A to není všechno. Je tady setsakramentsky hodně kopců. Taková naše Vysočina. Zírám. Potřebuju mapu. Ideálně celý Polsko. Jdu na jistotu na benzinu.
"Máte mapu Polska?"
"Ne, jen kousek Polska"
"Fajn, vezmu ji."
A pak seženu lepší.
Další pumpa.
"Máte mapu Polska?"
"Jen kousek."
Další.
"Ne, jen okolí."
Nakonec, asi po pětapadesátém pokusu, kupuju levně podrobnou automapu.
Polsko. Líbí se mi tady. Lidi mi rozumí a já jakž takž taky. V obchodech se to hodí, páč na vesnicích nejsou samoobsluhy. Je to podobně jako u nás v Křídlůvkách. Když už je řeč o těch obchodech, tak v Polsku je to sklep. Ne sklep jako to místo, kam se dává a chodí koštovat víno, ale prostě sklep.
Hlavní silnice jsou hrozný a úzký. Mezi vesničkami je asfalt mnohem lepší. Taky mají hodně hliněných cest. Kolo dostává zabrat, kdesi tam něco klape, asi levý ložisko. Ale já na tu potvoru dlabu. Jestli se někdy dostanu dom, tak na stroji, kterej bude stejně unavenej, jako já.
Opravdu moc se mi líbí polsko-běloruský pohraničí. Je to prostě polňačka mezi lesy a pastvinami. Občas nějaká víska, spousta krav, ovcí a vesnických psů. Ti největší si vandrujou jak se jim zlíbí. Zatím jsem neměl tu čest pocítit sílu jejich stisku, byť mě v lásce zrovna nemají.
V noci mě budí hluk. Dusot snad kopyt a hlasité funění. Nějaký zvíře. Sakra velký zvíře! Přemýšlím co by to tak mohlo být. Nic mě nenapadá.
Následující noc slyším to stejný. A praskání větví. Co větví, možná celých stromků!
"Proboha, to zvíře musí mít tak půl tuny!"
Dupání nejen slyším, ale i cítím, jak se mi chvěje hruď. A ten dech. Ňuf ňuf! A pak mi to docvaklo.
"No jo, vždyť co by kamenem dohodil je Bělověžský prales, domov zubra evropského! Musel to být on! Musím nějaký vidět!" 
Ráno jsem v parku. Chodím pěšky, snažím se být tiše, ale suchý listí tomu moc nepomáhá. Prvně jdu na pozorovatelnu ke krmelcům. Nic. Jsem tu moc brzo, dokrmovat se začínají až v prosinci. Ale jako cena útěchy přišla liška.
Nachodil jsem tu křížem krážem patnáct kiláků. Viděl jsem stopy, spousty povídání a obrázků, obrovský koblihy a rozrytou zem. Ale zubry, krom těch na plechovkách od Żubra, což je mimochodem skvělý pivo, zhola nic. Teda aspoň co se zubrů týče.
Z lesa samotného jsem nadšený. Vypadá jako normální smíšený les. A v tom to je. Není to ta plantáž na pěstování smrčků, které my doma říkáme les. Jsou tu mokřady, mladé stromky, stejně tak jako obrovité duby a spousta mrtvého dřeva. Co by asi pověděl takovej chlapík, kdyby uměl po našem? Troufám si tvrdit, že asi nic moc pěknýho. Div si krk nevyvrátím při pohledu do rozložité koruny jednoho z nich.
Strávil jsem tu celý den a z města musím ujíždět, co mi nohy stačí. Stmívá se a já musím opustit chráněnou oblast, abych si měl kde lehnout. Ne, rýpavci, jsem poslední člověk, kterej by si dovolil porušit pravidla. Budu spát mimo ochranné pásmo.
Jen je mi líto, že jsem neviděl místní chloubu. Jenže... jedu po zapadlé silničce a v tom mi po pravici něco proběhne. Otočím se a... já se picnu, to je ON! Zubr! A další a... no tady je celý stádo! Na třech metrech stojím a nepřestávám valit oči. Jsou to hory masa a je jich dobrých patnáct, možná víc! Okamžitě zaujímají obrannou formaci. Mladí dozadu, dospělí dopředu a nasazují na mě ten jejich kamennej výraz. Asi jako Boromir, když ho Aragorn v Roklince na radě o rozhodnutí, co s Jedním prstenem, setřel jak h... no prostě když mu řekl, ať sklapne a sedne si (a nebo to bylo v Páru pařmenů?)
Stojím na cestě jako přikovanej. Jsou asi 60 metrů daleko, ale mně to stačí. Ani se nehnou. Čekám co bude. Pokládám jednokolku na zem a hned na to se stádo vydává do lesa a je fuč. Viděl jsem je. Viděl! Ne u krmelce, kam je lákají pro turisty. Ne v nějaké ohradě. Viděl jsem je na vlastní oči v lese na pasece.
Ale je mi z toho tak nějak smutno. Dřív to bývali vcelku běžní obyvatelé evropských lesů. Tihle vlastně ani nejsou divocí. Jsou dovezení odněkud ze Zoo. Pravda, už tomu bude nějakej pátek.
Já bych se tak rád vrátil zpátky třeba jen o sto let. Do doby, kdy v lesích ještě pořád bylo čeho se bát. A nebo ještě dál. Vidět třeba takového pratura, jak se s býčím temperamentem prohání po loukách. Kdesi jsem zaslechl, že se je někdo snaží zpětně vyšlechtit. Možná se to už povedlo a možná už dokonce pár z nich našlo domov v nějaké rezervaci. Ale tohle není nic jiného, než snaha napravit chyby našich předků. A ještě k tomu ubohá. Budou někde za plotem, kde je bude ve dne v noci někdo šmírovat. Pryč je jejich hrdost. Pryč je jejich vznešenost. Už nikdy nebudeme moci vkročit do divokého lesa a spatřit jej v plné kráse. Už nikdy nepocítíme jeho nebezpečný dech.
Dneska je všechno postřílený, vykácený a zničený. A to něco málo, co nám zbylo, je pod tak tvrdou ochranou, že si tam ani prdnout nemůžeme. Mám doma knížku. Sto let starý místopis. Žasl jsem nad tím, kolik druhů zvířat a rostlin v naší oblasti tehdy žilo. A je to jenom sto let. A to, co tu doteď přežilo, se každoročně střílí na honech, páč je to "přemnožený " a dělá to škody zemědělcům. Jasně, kdybych byl srnec, taky bych se přiživoval na polích. Co by mi taky zbylo, když z lesa zbylo velký hnědý a ke všemu je to samej blbej akát. V alejích, pokud je silničáři nepokáceli, rostou místo jírovců nebo dubů nějaký nově vysazený stříbrný javory, ze kterých má užitek možná tak krajinářova kapsa a týpek, kterej mu je za těžký veřejný prachy dodal.
Už nikdy nebudeme v kruhu sedět u velkých ohňů a radovat se z pouhé prostoty bytí. Jsme svazováni naším vlastním pokrokem, jak tuhle celou maškarádu nazýváme. Docela závidím těm "primitivním" národům, jak jim říkáme. Protože oni doteď žijí stylem, který má, na rozdíl od toho našeho, budoucnost. Ztratili jsme hodně. Hodně...

Tak přece