"Už jsi ji viděl?"
"Ne. Vlastně mě ani nenapadlo to zkusit."
"Je na to teď dobrá doba."
"Fakt? Tak já to dneska zkusím."
Sedím na mýtině a hřeju se u ohně. Je zima. Je fakt kosa. Hledím na nebesa, kroutím krkem. Slunce už zapadlo. No a najednou, jako když bys tu oblohu zapálil. Zelené světlo. Nejdřív světýlko a vzápětí světelná bouře. Doslova tančí po obloze. Aurora borealis, severní polární záře. Čumím jak puk. S dokořán otevřenou pusou. Je to tak nepřirozený, skoro až strašidelný. Obrovský světelný kruh kolem severního pólu...
Před odchodem.
"Hééj, pěkný kolo. Odkud jsi?"
"Z České republiky."
"Kde to je?"
Cápek vypadá tak nějak jako z Východu. Jak mu to mám vysvětlit?
"Víš kde je Německo?"
Týpek se rozsvítí jak vánoční stromeček.
"No jasně! Germany!"
"No tak my jsme hned vedle. A odkud jsi ty?"
Vsadím boty, že ze Sýrie, jako všichni.
"Jsem z Iráku, poblíž Bagdádu."
Těsně vedle.
"Žiješ tady?"
"Jo."
"A líbí se ti tu?"
"Jo, Finsko je fajn."
"Ale trochu drahý, ne?"
"Jo, Německo je levnější."
"To je pravda..."
"Good bye, my friend!"
Jo, to víš, že jo...
"Měj se, čau."
Abych se cestou nenudil, jsem poslední dny sužován podzimním větrem. Pěkně to se mnou cvičí... Často odpočívám.
"Hustý kolo, to jedeš celou dobu?"
"Jo a pořád jsem naživu :)"
"A nějaký zvířata, viděls?"
"Losici s malým, velký ptáky, hodně přejetých hadů, fůru sobů..."
"A medvědy?'
" co? Ne! Ani nechci. Nemusím vidět všechno. "
"Je jich tu docela dost. Ale je těžký je vidět. Jsou plaší."
"To je dobře."
To poslední, co chci, je vidět medvěda, jak si zvědavě vykračuje k mému táboru a představuje si, jak si dá něco na zub. Třeba moje sušenky! Tůdle! Kulový dostane! Ne, vážně, nechci potkat medvěda...
"Buď v klidu, na hlavní silnici je neuvidíš."
"Ale tady po té jedu jen kousek, většinou jezdím po malinkých. Na některých ani není asfalt. A v noci spím v lese."
"No tak to možná nějaký uvidíš. A ještě jedna věc, nejezdi moc daleko na východ."
"V pohodě, nemám ruský vízum, nepustili by mě."
"Tak se měj a zůstaň naživu, jam říkáš!"
"Budu se snažit."
V noci slyším dupot a praskání větví. Je to o to horší, páč noci tu jsou hrobově tichý.
"Je to sob! Je to sob! Neškodnej sob!" Opakuju si. Během chvilky je zase ticho. Takový, že můžu slyšet vlastní srdce.
Spousta lidí mi tvrdila, že Finsko je plochý. Hmm, je plochý asi tak, jako je moje prdel pravoúhlá. Jsem tu devět dnů, urazil jsem víc než 600 km a neviděl jedinej kousek rovný země. To by mě zajímalo, kudy ti všichni jezdili. Jejich auta asi lítají a nebo mají cestou zavřený oči. Každej den se hrabu nahoru a dolů. Každej den. Chápeš to? Každej den. Vyjedu nahoru, okamžitě se to zlomí a dolů. A zas nahoru a zas dolů. A nahoru a dolů. Nahoru, dolů. Každej den. Každý ráno vstávám s novou nadějí, že snad dneska uvidím tu plochou zemi tisíce jezer. Ne! Vstávám jenom proto, abych večer zase ulehl. Utahanej jak kotě. Čtu si Cestu od McCarthyho. Jsem na tom docela podobně. Taky mám furt hlad, taky prchám na jih před zimou a taky mám na sobě páchnoucí šaty. Ale ti lidi tam jsou na tom mnohem hůř. A to mě jistým způsobem uklidňuje. Nezoufám, věřím. S každou nocí usínám o něco blíž k zemi zaslíbené, byť je to jenom o usmrkaných 70 km. Tou zemí je Estonsko. Prej je to rovina. Ale co je hlavní, tak že je tam levno. Levný jídlo, levnej alkohol. Toť mé světlo na konci tunelu.
Abych se z toho nezcvoknul úplně, resp. aby se můj magorismus nezhoršoval, nadělil jsem si předčasné dárky pod stromeček. Navařil jsem pro dva a, co je důležitější, zapil jsem to finským pivem, vychlazeným ve finským rašelinovým potoce (ty jsou ledový). A tak sedím na kmeni vyvrácené borovice, pozoruju plamínky plápolajícího ohně a vzduchem vane vůně jehličí.
Dobrou noc, Finsko.
Dobrou noc, medvědi. Věřím, že jste hodně hodně hodně daleko odsud. Neboť víra je mocná.
"Ne. Vlastně mě ani nenapadlo to zkusit."
"Je na to teď dobrá doba."
"Fakt? Tak já to dneska zkusím."
Sedím na mýtině a hřeju se u ohně. Je zima. Je fakt kosa. Hledím na nebesa, kroutím krkem. Slunce už zapadlo. No a najednou, jako když bys tu oblohu zapálil. Zelené světlo. Nejdřív světýlko a vzápětí světelná bouře. Doslova tančí po obloze. Aurora borealis, severní polární záře. Čumím jak puk. S dokořán otevřenou pusou. Je to tak nepřirozený, skoro až strašidelný. Obrovský světelný kruh kolem severního pólu...
Před odchodem.
"Hééj, pěkný kolo. Odkud jsi?"
"Z České republiky."
"Kde to je?"
Cápek vypadá tak nějak jako z Východu. Jak mu to mám vysvětlit?
"Víš kde je Německo?"
Týpek se rozsvítí jak vánoční stromeček.
"No jasně! Germany!"
"No tak my jsme hned vedle. A odkud jsi ty?"
Vsadím boty, že ze Sýrie, jako všichni.
"Jsem z Iráku, poblíž Bagdádu."
Těsně vedle.
"Žiješ tady?"
"Jo."
"A líbí se ti tu?"
"Jo, Finsko je fajn."
"Ale trochu drahý, ne?"
"Jo, Německo je levnější."
"To je pravda..."
"Good bye, my friend!"
Jo, to víš, že jo...
"Měj se, čau."
Abych se cestou nenudil, jsem poslední dny sužován podzimním větrem. Pěkně to se mnou cvičí... Často odpočívám.
"Hustý kolo, to jedeš celou dobu?"
"Jo a pořád jsem naživu :)"
"A nějaký zvířata, viděls?"
"Losici s malým, velký ptáky, hodně přejetých hadů, fůru sobů..."
"A medvědy?'
" co? Ne! Ani nechci. Nemusím vidět všechno. "
"Je jich tu docela dost. Ale je těžký je vidět. Jsou plaší."
"To je dobře."
To poslední, co chci, je vidět medvěda, jak si zvědavě vykračuje k mému táboru a představuje si, jak si dá něco na zub. Třeba moje sušenky! Tůdle! Kulový dostane! Ne, vážně, nechci potkat medvěda...
"Buď v klidu, na hlavní silnici je neuvidíš."
"Ale tady po té jedu jen kousek, většinou jezdím po malinkých. Na některých ani není asfalt. A v noci spím v lese."
"No tak to možná nějaký uvidíš. A ještě jedna věc, nejezdi moc daleko na východ."
"V pohodě, nemám ruský vízum, nepustili by mě."
"Tak se měj a zůstaň naživu, jam říkáš!"
"Budu se snažit."
V noci slyším dupot a praskání větví. Je to o to horší, páč noci tu jsou hrobově tichý.
"Je to sob! Je to sob! Neškodnej sob!" Opakuju si. Během chvilky je zase ticho. Takový, že můžu slyšet vlastní srdce.
Spousta lidí mi tvrdila, že Finsko je plochý. Hmm, je plochý asi tak, jako je moje prdel pravoúhlá. Jsem tu devět dnů, urazil jsem víc než 600 km a neviděl jedinej kousek rovný země. To by mě zajímalo, kudy ti všichni jezdili. Jejich auta asi lítají a nebo mají cestou zavřený oči. Každej den se hrabu nahoru a dolů. Každej den. Chápeš to? Každej den. Vyjedu nahoru, okamžitě se to zlomí a dolů. A zas nahoru a zas dolů. A nahoru a dolů. Nahoru, dolů. Každej den. Každý ráno vstávám s novou nadějí, že snad dneska uvidím tu plochou zemi tisíce jezer. Ne! Vstávám jenom proto, abych večer zase ulehl. Utahanej jak kotě. Čtu si Cestu od McCarthyho. Jsem na tom docela podobně. Taky mám furt hlad, taky prchám na jih před zimou a taky mám na sobě páchnoucí šaty. Ale ti lidi tam jsou na tom mnohem hůř. A to mě jistým způsobem uklidňuje. Nezoufám, věřím. S každou nocí usínám o něco blíž k zemi zaslíbené, byť je to jenom o usmrkaných 70 km. Tou zemí je Estonsko. Prej je to rovina. Ale co je hlavní, tak že je tam levno. Levný jídlo, levnej alkohol. Toť mé světlo na konci tunelu.
Abych se z toho nezcvoknul úplně, resp. aby se můj magorismus nezhoršoval, nadělil jsem si předčasné dárky pod stromeček. Navařil jsem pro dva a, co je důležitější, zapil jsem to finským pivem, vychlazeným ve finským rašelinovým potoce (ty jsou ledový). A tak sedím na kmeni vyvrácené borovice, pozoruju plamínky plápolajícího ohně a vzduchem vane vůně jehličí.
Dobrou noc, Finsko.
Dobrou noc, medvědi. Věřím, že jste hodně hodně hodně daleko odsud. Neboť víra je mocná.
 |
| Noční návštěvníci |
 |
| Koupelna (ledárna jako prase) |
 |
| Jo z Koreje |
 |
| Rovinatý Finsko... |
Žádné komentáře:
Okomentovat