Na jednokolce kolem kousku světa: Cape fear

Zase mokrý ráno. Ještě, že jsem na noc zapomněl schovat triko. Lezení do mokrýho oblečení, skvělej začátek dne. Potřebuju pračku. Opravdovou, ne máchání v jezeře. Vlastně potřebuju úplně všechno. Elektronika už prakticky nefunguje, oblečení, který kdyby nebylo normálně černý, by teď černý dozajista bylo. Koupal jsem se naposled tam v té řece, ze které jsem vylezl jako holka. Asi tak tři, možná čtyři dny zpátky. Je mi zima, už pár dnů je sychravo a zataženo. Slunce zmizelo. Jenom ty kopce zůstaly. Ty tu budou na věky.
"Tak fajn, třeba je tenhle poslední. Třeba se za ním otevře rovná krajina. Tak jeď přece! Zaber! Nelez dolů! Ježiš, ty seš sračka!" ó, kolikrát už jsem si tohle řekl! Kolikrát jsem se se skřípajícími zuby vyškrábal nahoru, abych odtamtud viděl další tři čtyři fešáky, jak se mi smějí!
"Jsme tu od počátku věků. A ty musíš přes nás. Přes nás!" Snad půl dne se prodírám asfaltem. "Co? Deset kilometrů? Jenom? Tohle nikdy neskončí! Tohle není fér! Není! Není to fér!" Vzdávám to. Při sebemenším odporu sesedám a jdu. Pod nohama ztrácím pevnou zem, jak se říká. Je to už tak dlouho. Tak dlouho!
"Ty mrcho! No tak!" a ne a ne! Já se už ani nerozjedu! Zkouším to snad tisíckrát. Ne! Prostě ne! Jsem zrovna v nějakém městečku a tak sedám na lavičku a studuju mapu.
"Fajn, uklidni se. Tady doplníš vodu a zajdeš si koupit něco dobrýho. Třeba zmrzku. A pak najdeš kemp. Je to jednoduchý. Už přece bylo i hůř, ne?"
Zrovna kolem někdo jde. Paní s nějakým chlápkem.
"Terve! Mluvíte anglicky?"
"Terve! Jasně."
"Je tu někde kemp? Potřeboval bych vyprat, osprchovat a nabít baterky..."
"Zavolám manželovi, zná to tu líp."
Po chvilce manžel přijíždí a začnou něco řešit.
"No, už je trochu pozdě na návštěvu Finska. Nejlepší je to v květnu a červnu. Kempy jsou zavřený."
"Dřív jsem to nestihl."
"Sehnat ti něco je komplikovaný. Jednoduše půjdeš k nám. Máme tu auto a vozík, odvezeme si tě. Teda jestli chceš."
Zázraky se dějí! "Jo, moc rád."
" Jsem Ulla, tohle je můj muž Martti, "
Jedeme dvacet kilometrů. Myslím, že mám ve tváři stejný výraz, jako by měl člověk z dob průmyslové revoluce, kdyby tu seděl. Taková rychlost! A to jedeme jenom osmdesát. Řááách! Díra. A vozík jenom poposkočí.
"Bike is still with us, he he."
"A jsme tu. Pelonniemi. Anglicky Cape Fear. Kdysi se tu odehrála bitva a z toho poloostrova vede jen jedna cesta. Asi si to umíš představit..."
"No pojď dál."
"Když, já se vyzuju už tady. Moje boty strašně smrdí..."
Jsem ve starém domě u jezera, sedím u obrovského stolu, hledím na pec a pak zas na stůl. Brambory, ryby, pečivo, saláty, buchta a... a... pivo! A další pivo! Z Třeboně. A kompot z lesních plodů a černý rybíz. No, jestli existuje ráj, můžu říct, že v tu chvíli byl právě tam.
"Najedl ses?"
"Jo."
"Fajn, sauna je připravená. "
Tradiční finská sauna.
"Tady tohle takhle vemeš a tak a tak. V klidu, myslím, že to přežiješ."
A tak saunuju. Jo, to je něco. Přemýšlím, jestli je lepší vynález sprcha nebo sauna. Vydržel jsem docela dlouho (na můj vkus) .
"Tak jak se ti jede ve Finsku?"
"No, lidi na lodi mi říkali, že je to velká rovina, že tady si odpočinu, ale celý Finsko je nahoru a dolů."
"He he, to teda. Musíš na západ, tam je rovina. A co kamiony?"
"Jsou nějaký velký. Zpočátku, když jsem je za sebou slyšel, jsem myslel, že letí vrtulník. Chvěje se zem..."
"Jo, 76 tun, pětadvacet metrů a až 700 koní."
"Obří. Jo tak proto jsou na silnicích takový koleje?"
"Jo, je to takovej vtip. Že ve Finsku jenom držíš nohu na plynu a volant skrz ty koleje sám zatáčí :) a to je snaha zavést stotunový náklaďáky."
"Mám s tím problém. Jednokolka si v tom dělá co chce."
Dopoledne druhého dne jsem odvezen zpátky na silnici. S plným žaludkem, vypraným oblečením a úsměvem na tváři. Najednou mi věčné hore dole nevadí. O pár dnů později se to dokonce začíná lehce narovnávat. Do kopce už jedu jenom zhruba každej kilometr.
Opouštím oblast jezer. Přibývá polí, někde ještě dozrává obilí. Vzduchem se line vůně sena a březové lesy hrají podzimními barvami. Silnice ztrácí tu typickou severskou nekonečnost. Najednou je to malinká silnička, která jde hned nahoru, doleva a hned zas doprava a všelijak se kroutí, prudce klesá a stoupá. Připadám si jak v nějaké krabici. Pryč jsou skandinávské dálavy. Uprostřed luk a polí jsem jak nahý. Je tu moc domů, měst a moc očí. Chci zpátky do divokých lesů. Jenže to teď nejde. Má jediná cesta do střední Evropy je skrze jámy lvové - Helsinky a Tallinn. No dej mi sílu...

Děkuji za záchranu. A děkuji taky Markovi Maříkovi a mamce za příspěvek do kasičky.