Už se to blíží

Zatím jsem žádný neviděl...

Jehé, ještě nějakých max 50 km a jsem v Dánsku. Teda doufám. Dneska jsem se tolikrát zamotal a najel si tolik kilometrů, že už bych tam jinak dávno byl. To je tak, když se rozhodneš dát německý cyklostezce ještě šanci a skončíš v lese na dvorku nějakýho cápka s megačoklama. No a když se rozhodneš dát německý cyklostezce šanci druhou, zavede tě do toho podělanýho Schleswigu i když přesně tohle jsi nechtěl. Ale nic, Tomáš si jenom tak trochu kňučí. Všude tu prodávají jahody. Člověk jenom projíždí a slintá, páč při pohledu na cenu se mu peněženka schová do hlubin batohu. Ale když ta slečna u jednoho stánku se tak hezky usmívala... no jo dobře tak jsem si jeden košík koupil no. Byly dobrý. Zdraví se tady MOIN. Furt si na to zvykám. Říká se to úplně stejně jako ti racci v Hledá se Nemo. No fakt! Je to srandovní. Markova s dobrým úmyslem darovaná kukuřičná krupice se mi včera večer vysypala do batohu. To mě fakt dopálilo. Už jenom proto, že jí stačí k snídani málo (dávám do ní hodně hořké čokolády:) a takhle je půlka sáčku v hajzlu. Samozřejmě jsem měl všechno od kukuřice. To mě taky docela, ehm, sralo. V noci mě budí nejrůznější zvířata i sny. Ale obecně se vždycky vzbudím dobře vyspanej. Jinak musím poděkovat Ing. Luďovi, coby dalšímu sponzoru Druhé výpravy.