Přes třicet kilometrů v hodině jsem se ještě nedostal. Ale ono to přijde. Musí!
V nynějších deštivých dnech nemám nic lepšího na práci než vysedávat u chytré bedny a smolit články. No... alespoň mám takový záměr.
Osmá etapa. Po doplnění kalorií a s hřejivým pocitem u srdce, neboť náš hokejový nároďák právě vyhrál zápas se Slovenskem...
Neděle, 11. května
V sedm ráno vstávačka. Pomalu se z toho stává rituál. Tak nějak jsem se už naučil vybalovat jen to, co budu danou noc potřebovat. Takže pěchování batohu mi už nezabírá celé ráno. Mám tedy čas si v klidu promyslet trasu. Bylo by totiž vhodné, abych z ní dnes nesjel. Budu mít další doprovod. Okusit na vlastní kůži mé hlemýždí tempo se dnes rozhodla Klára. Autorka blogu night.shine, skrze který jsme se seznámili a také osoba, jejíž názory a články mě leckdy donutily zamyslet se.
V osm snídaně. Klasika. Tou klasikou mám na mysli onu povídačku o tom kdo jsem, co tady dělám, na čem jsem přijel. Tohle člověka vždycky zdrží. Ale já se zdržím rád...
S Klárou jsem se měl setkat v Kateřinkách. Nakonec ale došlo ke změně plánu a prý že pojede naproti směrem od Krnova. Tohle asi bude ještě zajímavý :)
Čeká mě nejtěžší úkol dne - nejprve se zamotat do města a následně se z něj vymotat zase ven. Skrz něj totiž vede cyklostezka, která posléze sleduje tok řeky Opavy a kopíruje tak hranice s Polskem. Už asi víte, že jakmile se moje maličkost dostane do města, je s orientací v koncích. A Opava nebyla výjimkou.
Zpočátku jde všechno hladce. Dostávám se přes vlakové nádraží k jakési hlavní silnici. Na chodníku vidím namalovaného panďuláka na kole, takže se ihned pouštím po známé červené dlažbě, která je místy proklatě úzká. Nechtěl bych tu někomu poškrábat auto. Věřím, že existují lidi, kteří by mě za to i lynčovali. Jaké překvapení, když se náhle ocitám přímo v centru v nějakém parku. Přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout. Tak zpátky.
Na mapě to vypadá jednoduše, ale když tady je tolik uliček a cykloukazatel furt nikde. Nakonec jeho hledání vzdávám a pouštím se do první uličky, kterou uvidím a která jde paralelně s údajně existující cyklostezkou. Samozřejmě, jak později zjišťuji, je to jednosměrka určená pro výjezd hasičských vozidel. Doufám, že teď nikde nehoří, páč jinak by se asi při otevření vrat od zbrojnice dost divili.
Aby toho nebylo málo, vjíždím mezi paneláky. Nesnáším sídliště! Člověk se tam ztratí jedna dvě, protože je tam všechno stejný... Ovšem jako spása se mi jeví oranžová cedule s šipečkou a číslem 55. Cyklostezka! Držím se jí zuby nehty. Stezka vede po břehu řeky, takže teď už se ztratit nemůžu. Hezky mimo provoz. Tak to má být.
Uplynula hodina a já jsem ještě pořád v Opavě. Zdá se to být tak trošku nekonečné. Ale městská zástavba už je za chvíli skoro pryč a na obzoru je jedna velká rovina. Inu, čekal jsem tu alespoň nějaké kopce. Zatím to ale tak nevypadá. Ne že bych si stěžoval. Ale přeci jen to vypadá tak nějak... no, prostě nudně. Je pod mrakem, jakoby každou chvíli mělo začít kapkat. Je to fajn, protože po poslední etapě mám spálenou kůži na rukou a tak jsem i rád za chladnější počasí, kvůli, nebo spíš díky kterému jsem nucen jet ve větrovce.
Jedu po cyklostezce č.55. Je vedená hezky mimo hlavní silnici a její povrch tvoří perfektní nový asfalt. Zdejší krajina se od té na jižní Moravě moc neliší. Dokonce i tu řepku tu mají taky. Předjíždí mě postarší pán se svým kolem. Dobrá motivace k tomu, abych nasadil svižnější tempo a trochu rozproudil krev. V kopečku před Holasovicemi se opět ujímám vedení, načež slyším nějaké řeči typu "A jak se šlape na jednom kole?". Ve vesnici pak těsně unikám srážce s dalším postarším pánem, který zrovna vyjíždí se svým kolem ze dvora. Na první pohled si mě zřejmě nevšiml a vyrazil vpřed. Já jsem už nestihl zareagovat, páč jsem byl docela rozjetý a on, když si uvědomil, co že se to na něj řítí, z toho kola raději spadl sám. A druhou ránu dostal od vrat :)
Zastavuji a ptám se, zda je v cajku a nechce pomoct. Že ne, že se jenom lekl.
Za Holasovicemi mě cestou z kopečka předjíždí ten samý pán, který se mě ptal jak že se to jezdí na jednom. "Jak? Dá se to."
Využívám fotogenickou krajinu a dobrou náladu, vylepšenu o onen cizí karambol, a natáčím nějaké průjezdy do videa. Takové ty klasické záběry, které trvají dvě tři minuty a využije se z nich šest sekund. Položit na stativ (v případě cesty kolem republiky na pařez, zábradlí nebo zem), zapnout, odejít k jednokolce, nasednout, projet a dělat jakože nic, sesednout, vrátit se pro kameru...
Kontroluji pořízený záběr, když v tom slyším "Ty šneku, kde seš?". Hledím vpřed a vidím, jak se nějaká cyklistka blíží mým směrem a usmívá se. To bude Klára. A taky že ano.
U té hlášky se šnekem bych se trošku pozastavil. Podle Kláry to bylo skutečně tak. Podle mě to bylo "Ty šmejde...". Jelikož mě ale lze regulérně titulovat oběma způsoby, je v tomto případě pravdivá verze zcela nepodstatná.
Tak tedy vypadá naše radostné setkání. Já mám radost, že si mám během jízdy s kým povídat a podle Klářiných slov má ona zase radost z toho, že to sem na tom kole zvládla.
Během naší společné jízdy se ze mě stává drbna těžkého kalibru. Oproti včerejšku potkáváme míň cyklistů, kteří ani moc nezdraví. Tohle nemám rád. Když někoho pozdravím, tak by mi měl přece odpovědět. Netrvá to dlouho a asfalt vystřídá tahle krásná (podle mě, podle Kláry je na houby) pěšinka. Škoda toho nákladu. Jet tudy nalehko, to by byla teprve zábava!
Blížíme se k městu Krnov. Jedeme v těsné blízkosti hranic. Využívám Kláru coby průvodkyni a nechávám se protáhnout městem. Za pár minut už jsme z Krnova venku. Kdybych jel sám, bylo by to na zbytek odpoledne. Ale zase by to bylo s prohlídkou historického centra jako v Opavě :)
Obloha se zatahuje čím dál víc, ale déšť pořád nikde. Je skoro až ideální počasí. Není ani teplo ani, zima. Na ježdění ideál.
Dáváme přestávku. Jednu z mnoha, které si vždycky vyžádá moje chatrné tělo, které nevydrží jet déle jak půl hodiny. Někdy ani to ne. Dostávám hlad. Mám ještě poslední řízek od tety Jany z Havířova, ale moc se mi ho nechce před Klárou vytahovat, neboť je vegetariánka, přičemž se mi ihned vybavuje Zbyňa, který je pro změnu vegan, jak mě tituluje barbarem, když si v restauraci ISIS ve Strachotíně během lámání 120 km rekordu dávám kapra. Jsem ale ujišťován, že to nevadí a tak vesele tlačím sváču.
Teď už jedeme prakticky přímo po čáře, kterou tu tvoří řeka Opavice.
Před námi Město Albrechtice. A taky oběd. Klářina mamka, paní Marta, mi udělala špagety a pro Kláru, protože je prej, ciuji: "dýně"... něco jiného (přiznávám, už si přesně nevybavím co to bylo, ale určitě to bylo mňamózní).
Už od příjezdu na dvorek nejstaršího domu Albrechtic slyším štěkot. To nebude nikdo jiný než Tobi, klářin hafan, o kterém také píše na blogu. Může na ní oči nechat. Ještě jsem neviděl, že by pes byl takhle zaměřený na paničku/pánečka. Takovej malinkatej voříšek. Absolutně vůbec si mě nevšímá. Nu což, lepší než kdyby vrčel...
Během oběda se dozvídám spoustu zajímavých věcí, jako například fakt, že tahle rodinka má zvláštní schopnost měnit počasí, což mě donutí sekat latinu ve snaze vyhnout se na cestě hromům, bleskům a krupobití.
Po skvělém obědě jsem svědkem přehlídky povelů, které Tobi zvládá. Klasické "sedni" a "lehni" netřeba zmiňovat, ale překulování ze strany na stranu nebo třeba pac jednou a druhou nohou už vypadají zajímavě. Korunu tomu nasazuje povel "mrtvej pes", při němž Tobi na chvíli umře, aby se mohl vzápětí znova oživit :) Je něco jiného vidět tohle v televizi a pak na vlastní oči. Mazlíčky lze naučit spoustě kulišáren. Tobi si mě dokonce na chvíli všímá a přetahuje se o hračku. Pak si ale asi uvědomí, že si hraje se mnou, přičemž náhle přestane a nahodí takový nejistý kukuč. Zábava zjevně skončila...
Příjemné odpoledne a kopec srandy. Tak by se dala popsat návštěva Albrechtic. Na cestu dostávám ještě nějaké to ovoce. Děkuju ;)
 |
| Tobiáš opět dělá, jako kdybybych byl vzduch |
A zase v sedle. Tentokrát jsme tři. Klára přibrala ještě Tobiho, který cupitá vedle kola. Po chvíli už ale jdeme pěšky, páč kopec do Piskořova už se mi jet nechce.
Na rozcestí se loučím i s Klárou a Tobim. Ten se ke mně točí zády, jak přátelské gesto :)
Už jsem v tom zase sám. Teda až na celou hospodu v Křídlůvkách, kde každý večer očekávají depeši s informacemi a zapichují špendlíky do nástěnné mapy. A taky až na všechny ty lidi, kteří čtou blog, rodiče, babičky, dědy, strejdy, tety... když si tohle člověk uvědomí, zjistí, že nikdy není sám. To je dobrý vědět.
Těsně před Piskořovem se kopec láme a za vesnicí se cesta mění na kamínkovou lesní cestičku. Chvílemi mám strach, že to někde uprostřed ničeho skončí. Ale jede se skvěle a tak přímo letím dál. Vyjíždím ven z lesa a ocitám se prakticky na konci světa. Nikde nikdo. Nikde nic. Jen tahle cesta, která je na mapě značena jako silnice III. třídy.
Na křižovatce potkávám auto, které se plíží obdobným tempem, jako mafiáni v amerických filmech. Tady je to naštěstí kvůli katastrofálnímu stavu silnice. Na polské straně je to krásný uhlazený asfalt. Na té české je to "jen" o trochu horší.
Je mi fajn. Ale už je to dneska dlouhé. Do Bohušova, dnešního cíle, je to ještě pár kilometrů. Snad tam bude volné ubytování. Mapa říká, že by tam měl být jeden penzion. Před Bohušovem mě ještě čekají vesničky Hrozová a Ostrá Hora. Pár domečků a uřvaní psi...
Přijíždím do Bohušova. Chvíli bloudím, než se mi daří, za štěkotu čtyřnohých hlídačů, najít penzion, který je součástí místního kempu. Zvoním a vychází slečna, která mě ale v půlce věty zastaví se slovy, že tu jen bydlí, že nemá s majiteli nic společného. Volám tedy na telefonní číslo, které visí na dveřích. Paní je ale nedostupná. Sám mám problémy se signálem. To je obecný problém pohraničí, jak jsem se již párkrát přesvědčil. Po třetím pokusu už to zvoní, ale paní to pro změnu nebere. Zkouším to ještě dvakrát, ale furt nic. V tom vidím dvě postavy, jak vycházejí z penzionu a jdou dozadu na zahrádku. Ptám se jich tedy, zda neví, kde by mohla ta paní "ze dveří" být a oni, že jí mám zavolat.
"To jsem ale zkoušel a nebere mi to."
"Vydržte, já jí zavolám. Počkat, vy jedete na tomhle?"
"Jo."
Pán se dovolává téměř okamžitě a celá tahle věc kolem ubytování nakonec končí úspěšně.
Na večeři už mi toho sice moc nezbylo, ale i tak to byl parádní den.
Zítra už začnou další kopečky...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazat