Lámání osobního rekordu a dvojnásobný pokus o sebevraždu

Mnozí z vás jistě vědí, že naše občanské sdružení O kolečko míň čas od času nechává tisknout originální trička, o která si může říct kdokoliv. Ne, neživíme se tím. Ale když se chystá další várka, tak se to prostě rozhlásí a kdo chce, řekne si.
Jedním takovým zájemcem byl i Igor z Bratislavy a domluvili jsme se, že mu triko dovezu na Novodubnický maratón. Dlouho se ale čekalo na další zájemce, kteří nakonec stejně nebyli. Takže jsem tam to triko nedovezl, neboť bylo tou dobou někde ve fabrice. A tak jsem se zavázal, že to osobně doručím do Bratislavy. A jak jinak než na jednokolce. Internet mi nakukal, že po cyklostezkách by to tam mělo být nějakých 140 km, což mi přišlo jako rozumná dávka pro 36" před tou ostře sledovanou metou jménem 170. A tak se plánovalo a plánovalo, až nadešel den D.
Musím tu upozornit ještě na jednu věc. Díky mé nekonečné šikovnosti se mi v sobotu 4. září povedlo úplně odrovnat 36" Foss duši. Měl jsem defekt - zapíchnutý trn - a duše pomalu ucházela. Při lepení jsem zjistil, že Fossky nejdou lepit standardními fleky, což byl problém, neboť žádné jiné jsem neměl. Výrobce ale tvrdí, že se dají lepit zatavováním - zahřejete zapalovačem, prstíkama pomačkáte okolí dírky a je hotovo. No, zkoušel jsem, zkoušel a nakonec to dopadlo tak, že z malinkaté dírky, kterou by vzduch z duše utíkal celou věčnost, než by se vypustila, jsem udělal lochnu jak prase a duše byla na odpis. Samozřejmě, že v německém e-shopu neměli skladem ani Foss ani obyč a v ČR se tohle prostě nedá sehnat. Tudíž Oracle se stal nepojízdným. Sice se tam údajně dá nasoukat 29" duše, ale na to jsem neměl odvahu. Naštěstí mám hodné unikamarády a Milan, jednokolkař z Košic, mi prakticky okamžitě poslal jeho náhradní. Ve středu už tedy bylo vše v pořádku. Ale skoro dva týdny jsem na šestatřicítce neseděl... až do toho Dne.

Sobota

Vstávám v šest, abych mohl v sedm vyrazit. Nicméně vydatná snídaně, příprava ještě vydatnější svačiny a navlékání se do cykloprádla nakonec zapříčiňuje, že vyrážím až po sedmé. Ne moc, asi ve čtvrt.
Venku je mlha tak hustá, že by se dala krájet a nějakých dvanáct stupňů. Není to zrovna moc ideální počasí pro celodenní šlapání do pedálů. Nedá se nic dělat.

Všudypřítomná kondenzující voda na sebe lepí všemožný bordel a ten pak dře o kotouč. Při vyměňování duše je totiž nutné sundat d'brake a pak znovu nastavit pozici destiček. Asi jsem to doma neudělal úplně správně a tak si s tím hraju teď. Asi po deseti pokusech se daří a může se jet dál. Ale furt to není ono, brzda je sice v cajku, ale mlha je furt hustá, špatně se v tom dýchá a vlhnou mi fousy :) V Laa a.d. Thaya zastavuji, abych rozmyslel další postup. Není to sice moc velké město, ale pořád je to město a je vědecky dokázáno, že moje maličkost je v jakémkoliv městě doslova a do písmene ztracená.
Prakticky ihned přichází chlapík a vyptává se na jednokolku. Ono občasné oprášení němčiny nikdy neuškodí. Na závěr pokládá důležitou otázku (vrátím se k tomu později) - "Padáš z toho často?"
"Z téhle ani moc ne."
Naladěn o kousek pozitivněji, vyrážím skrz město k cyklostezce, která mě má dovést až na hranici "mého světa", tedy oblasti, kterou relativně dobře znám. V tomto známém světě je pár nepříjemností. Kopečků. Tyto, pro nás Jihomoraváky, zcela nepochopitelné a fascinující útvary, které tolik ztěžují jízdu na velkém jendokole. Pár jich pokořuji, ale ten největší nechávám být, protože je toho na pořadu dne ještě spousta a nemá cenu se odpálit hned na začátku. Nahoře je už znát, že mlha pomalu ustupuje.

Doteď cyklostezka vedla více méně po silnici, nyní se ale dostávám na samostatnou stezku. Někdo by si možná řekl, že mám vyhráno - žádná auta, dnes dokonce ani žádní cyklisté. Jenže ten někdo asi nikdy nejezdil po rakouských stezkách. Jejich značení je totiž naprosto facinující. Přiznávám, že ani můj orientační smysl není kdovíjak skvělý, ale bloudit na rakouských stezkách stojí fakt za to. A když vás taková stezka dostane do městské zástavby, kde je někdy značená ne klasickým číslem se šipečkou, ale jejím ofociálním názvem, pak teprve začíná ta pravá legrace.
Naštěstí jsem ještě pořád ve známém území a prakticky tu není kam uhnout. Stezka sleduje potok Mistelbach, který protéká stejnojmenným městem. Do něj ale nemířím, páč bych se tam zcela určitě zamotal. Stáčím to do Ladendorfu. Tachometr ukazuje 40 km. Vybaluji první sváču. Dokonce jsem si i doma namíchal nápoj z chia semínek, který jsem používal během cesty kolem republiky.
Posílám první depeši Igorovi, který na mě bude čekat v Hainburgu, těsně před plánovaným cílem. Trasu jsem se snažil udělat tak, abych se vyhnul kopcům. Nabyl jsem falešného dojmu, že stezka, vedoucí podél železnice a potoka, bude rovná. Jeden prudký a krátký kopeček za druhým. Nahoru to nevyjedu a dolů jedu dost pomalu a s obavami, zda to na hrbolatém povrchu nepodělám. Navíc po opětovné montáži d'brake začala brzda zase vibrovat. Takže jízda touto krajinou je jedna radost.
Počasí se nijak razantně nelepší. Mlha sice ustoupila, ale na její místo přišlo silné mrholení. Viditelnost je tedy větší, ale vody je pořád všude až moc. Cyklostezka má taky sklon měnit povrch, takže po pár kilometrech je jednokolka zaliskaná až po sedlo.

Stačí si vybrat :)

Přijíždím ke studánce, což je perfektní příležitost pro doplnění vody a taky čas na další sváču. A taky na promyšlení dalšího postupu. Už dávno jsem totiž opustil známé území a nyní musím být opatrný, páč mě čeká z navigačního hlediska asi ta nejtěžší pasáž - průjezd Wolkersdorfem. Ale to až za chvíli, teď se jde jíst a pít! Posílám druhou depeši Igorovi a dodávám, že jsem se ještě neztratil.

Dojezeno, dopito, doplánováno

Cyklostezka teď jde mírně z kopce po proudu jakéhosi potůčku. Občas potkávám pejskaře, což svědčí o tom, že civilizace není daleko. A skutečně po chvíli míjím ceduli Wolkersdorf im Weinviertel. Noční můra začíná. Kříží se tu několik cyklostezek. Eurovelo 9, po níž jsem doteď jel a která vede do Vídně, č. 940 Zweigelt Radroute, zasvěcená stejnojmenné vinné odrůdě, Dampfross Radweg a konečně cyklostezka číslo 91 ala Marchfeldkanal Radwanderweg, na kterou se teď musím dostat. Leží na druhé straně města. Na mapě se to zdá jednoduché, ale ona není moc podrobná a jak už jsem se zmiňoval výše, značení rakouských cyklostezek v městské zástavbě je prostě otřesné. Nikoho tedy nepřekvapí, že jsem se tam totálně zamotal. Končím u cedule Eurovelo 9 a Energie Radweg. Ani jedna z nich mě teď ale nezajímá. Ptám se paní, která jde kolem, ale ona mi odvětí, že sama neví, kde pořádně je, že před chvílí přijela autobusem na nádraží. Vytahuji tedy foťák a zapínám kompas. K mému zděšení směřují obě stezky na sever. To je ale totálně špatně, páč ze severu jsem přijel a potřebuji jet na jih! Nezbývá mi tedy nic jiného než zapnout GPS, která je sice v tomto přístroji pochybné kvality, ale dává mi alespoň přehled o tom, v jaké části města jsem.
Nakonec se po projetí ukrutně úzkých stezek (asi ne cyklo, nevím) dostávám na vlakové nádraží úplně mimo Wolkersdorf. Zase špatně. Civím do mapy a budoucí vlakoví cestující civí na můj stroj. Nemám teď ale náladu dělat přednášku.
Mapa tvrdí, že hned kolem nádraží vede souběžně s železnicí stezka, po níž se dostanu na požadovanou 91čku. Ovšem tato stezka vede zpět do města a všelijak se jím proplétá a teprve až někde na konci se napojuje tam kam chci. Je to tématická cyklotrasa zaměřená na historii železnice v Rakousku. První byla totiž vybudována právě mezi Vídní a Wolkersdorfem. A patrně ze zbytků parní lokomotivy tu dokonce udělali kolo :)

Konkurence :)

Pěkné zpestření už skoro hodinového bloudění. Když v tom najednou vidím cedulku s číslem 91. Paráda. Vrhám se tedy jejím směrem, ale po chvíli se ocitám na hlavní silnici a další cedulka nikde. Pracně tedy otáčím mašinu a vydávám se hledat místo, kde se stala chyba. Chybějící ceduli ale nenacházím a už jsem tady z toho tak dopálený, že se uchyluji k zoufalému řešení. Vjíždím nazpátek na hlavní silnici a jedu po ní do Grossengersdorfu, kde se podle mapy hned u kostela začíná ta zpropadená 91čka stáčet na jih. Pryč z města. Po hodině jsem konečně venku.
Cyklostezka se mění v celkem příjemnou polňačku a netrvá to dlouho a jsem v městečku jménem Deutsch Wagram. I tímto mám projet, ale tady je situace poněkud jednodušší. Vede tudy totiž jen jedna cyklostezka. I tak mám ale zpočátku potíže s navigací, neboť klasická tabulka s číslem se mění na větší zelenou tabuli s miniaturními písmenky a šipečkami a cyklostezka je tu značená jako Marchfeldkanal Radwanderweg. Jak u blbečků na dvorečku. Naštěstí mi toto ale brzy dochází a cedule jsou jedna na dohled od druhé, takže jsem za pár minut venku.
Nyní se stezka mění na parádní "dvouproudovou" jednostopovku podél toku jménem Rußbach. A nejlepší na tom je, že míjím ceduli, která na mě volá, že Hainburg je odtud 45 km. Přeposílám tedy údaj Igorovi.

Přijíždím na křižovatku s asfaltkou. Po ní teď mám jet. Je to cyklostezka č. 5, která se později v blízkosti Dunaje napojuje na Eurovelo 6, která prochází Hainburgem. Asi 100. kilometr. Dávám si krátkou pauzu a chystám se nasednout. Náhle se mi však noha jaksi zamotá do pedálu, ztrácím kontrolu nad strojem a řítím se z výšky dvou a půl metrů na zem, přičemž ve vzduchu ještě stíhám zakřičet "piča!" (pardon, ale opravdu to tak bylo). Dopadám na lokty a hlavou narážím přímo do asfaltu. Je to rána jak prase. Chvíli nevím čí jsem. Sbírám sebe, jednokolku a kšilt helmy ze země a odklízím se pryč ze silnice. Začíná mě bolet čelist a z nosu si otírám krev. Chvíli sedím a zjišťuji situaci. Mám obavy ze zlomeného nosu či dokonce čelisti. Ani otřes mozku bych teď nevyvrátil. Byla to opravdu silná rána, která šla nejen cítit, ale především taky slyšet. Brrr! A k tomu všemu jsem si pěkně poškrábal brýle. Ikdyž... je fakt, že tyhle sklíčka už jsou vlastně i tak na odpis.
Naštěstí mám nos jen lehce ošmirglovaný a naražený, taky brada to trochu schytala, ale není to nic vážného. Hlava nebolí a s rovnováhou problém nemám. Ufff! Můžu hovořit o štěstí, protože se mi prakticky nic nestalo. Plyne z toho jedno ponaučení - pokud budete padat na ksicht, křičte nějaké krátké slovo končící na "a", případně "á". Nepřekousnete si jazyk, nevyrazíte zuby a čelist zafunguje jako tlumič, takže ani mozek to neodnese :)
Nasazuji kšilt, opravuji pokřivený T-Bar a sedlo a pokračuji dál v cestě. To triko tam prostě musím dovézt!

Nouzové zrcadlo...

Jsem z toho ale trochu roztřepaný a tak jedu pomalu. Pomaleji než bych chtěl. Zvoní telefon. Igor. Volá, že už je na místě. Jsem zrovna v Andlersdorfu, kde doplňuji vodu a umývám si obličej, který má nyní novou vizáž, doplněnou mimo oděrky taky o enormně oteklý nos.
Podle Igorových slov mě od Hainburgu dělí asi 15 km, takže mi vyráží naproti. Jaké překvapení, když asi po dvaceti minutách od ukončení hovoru dorazím k ceduli, kde stojí Hainburg 20 km :)
Únava už je znát a ten pád mě z toho nijak neprobral. Ale jedu dál a snažím se držet tempo nad 21 km/h. Občas tu projede i nějaký ten cyklista. Legendární dunajská cyklostezka je celkem nudná. Ale zpoza mraků se dere sluníčko, což je velmi příjemný okamžik, který ještě vylepšuji přikusováním okurky.

Jako vždy se nade mnou paní Příroda nakonec slitovala

V tom v dáli vidím skoro až neidentifikovatelný, pomalu se pohybující objekt. Že by Igor? Jsem zhruba v půli cesty mezi tou cedulí a Hainburgem, tudíž je zde velká pravděpodobnost, že je to právě on. Aby se neřeklo, vyskakuji na jednokolku a jedu co mi nohy stačí, aby to vypadalo, že to takto hrnu celou cestu. Objekt se přibližuje a začínám poznávat jednotlivé rysy. Kolébavý pohyb, typická jednokolová frekvence šlapání... je to on! A s ním je i Berta 2. Tak pojmenoval svoji novou devětadvacítku. Přece jsme se jen shledali. Později zjišťuji, že mi na to neskočil a poznal, že jsem tam u toho posedu seděl na zemi.
Díky mému chybnému odhadu doby příjezdu musel chudák šlapat víc než deset kiláků naproti. Mnozí čtenáři tohoto blogu, zvyklí na 60 a víc kilometrů, mohou říct, že to nic není, ale naproti tomu i mnozí jednokolkaři považují mé běžné dávky za brutální, takže...
Igor tasí dvě ovocné tyčinky, páč z SMS zpráv ví, že už pár kilometrů jsem bez proviantu. A taky proto, že ví jak to u mě chodí s jídlem. Tomu říkám záchrana v pravou chvíli :)
Debatujeme o mašinách, já detailně líčím průběh oné nepříjemnosti s blízkým setkáním s povrchem zemským a oba pak šroubujeme pedály do jiných dírek. Já kliky zvětšuji, abych jednokolku zpomalil, on kliky zmenšuje, aby svůj stroj zrychlil. To vše pod palbou hejn komárů, kterými se zdejší národní park jen hemží.
Vyrážíme. Nejprve jdeme, aby si odpočinuly určité partie. Poté chvíli jedeme a já koukám, jak to Igorovi na nové uni hezky jezdí. Krajina je sice jednotvárná, ale je hodně o čem se bavit, takže to utíká celkem rychle. Dáváme další pauzu. Slnce už pomalu zapadá, což nám dělá čáru přes rozpočet, neboť Igor mě chtěl do Bratislavy vzít po pravém břehu Dunaje. Místo toho teď budeme muset jet po cyklostezce někde u silnice. Ale ještě tam ani zdaleka nejsme.
Chystáme se pokračovat v cestě. Ale to bych to nebyl já, kdyby se něco nestalo. Chci nasednout, ale levou nohou zase zakopávám o pedál a zase se řítím ksichtem k zemi. Tentokrát mi ale hlavou probleskne, že jestli zase spadnu na obličej, mohlo by to tentokrát dopadnout mnohem hůř. Načatý nos by to nemusel vydržet a ty kamínky na zemi by tomu taky nepomohly. Ani nevím jak jsem to udělal, ale dopadám vší vahou na bok. Ruce už jsem měl namožené z předchozího pádu a tak tento moc nezbrzdily. Spíš vůbec. Tentokrát nekřičím nic. Jen se na zemi svíjím jako žížala, do které koušou mravenci.
Igor přibíhá a podává mi ruku, aby mě zvedl. Není mi moc dobře. Ten bok dost bolí. Chvíli váhám, zda se na něj mám vůbec dívat. Nakonec vyhrnuji tričko a společně zjišťujeme, že jeden kamínek mi v boku udělal díru. Ne moc velkou, ale na první pohled docela hlubokou. To mi na dobrém pocitu moc nepřidává. Fakt mi teď není do zpěvu. Rána ale moc nekrvácí. Vytahuji tedy lékárničku a Igor, coby polní ošetřovatel (snad jsem to napsal správně) mi to hned přelepuje. I loket trošku krvácí a taky se dočkává ošetření. Na focení není nálada.
Tak tedy zase chvíli jdeme. Po pár stech metrech se odhodlávám k nasednutí, které naštěstí dopadá na výbornou a jedeme dál. Hainburg už prý není daleko. Cestou pak probíráme naše pády z dřívějších let. Jakékoliv. Zjišťuji, že Igor je taky pěkný kvítko :)
Do Hainburgu přijíždíme skoro až za tmy. Měníme plán. Jelikož nemá můj nynější parťák světla a především proto, že já se stěží udržím na jednokolce, padá volba na autobus. Těch posledních patnáct kilometrů se prostě dojede BUSem. Ovšem je to sázka do loterie. Není totiž známo kolik v něm pojede lidí a jestli nás vůbec řidič vezme. Doprava přijíždí sice pozdě, ale řidič nás bere. Za sklem autobusu už je tma jako v pytli a jediné, co z Bratislavy vidím, je krásně osvětlený hrad.
U Igora doma nás vítá Kačka, před kterou bratislavskému unijezdci předávám to proklaté triko, které už nikdy nechci vidět! :D Junior metalista má momentálně nějaké záležitosti v Hajanech. Dostává se mi dalšího ošetření, Kaččiny skvělé večeře a ještě skvělejší ochutnávky slovenských piv a hudby z Igorovy nemalé sbírky. Náročný den, ale s pěkným zakončením. Usínám možná ještě dřív než dopadám na postel. Jo, abych nezapoměl. Tachometr se zastavil na čísle 136,96. Tedy necelých 137 kilometrů. Sice jsem do cíle úplně nedorazil po vlastní ose, ale i tak je rekord ještě z éry devětadvaceti palců, čítající 123,9 km, překonán.
I Igor si trhl rekord. 22,2 km. Nemusím snad zdůrazňovat, že jen díky mému skvělému smyslu pro odhad :)
Abych se vrátil k tomu pánovi z Laa a.d. Thaya. Asi jsem to tam zakřikl, protože takový držkopády se mi už doufám nikdy nepovedou. Ten druhý mi dokonce Igor i pochválil.

Neděle

Z postele se zvedám v bolestech. Všechno, až na nohy a zadek, se teď ozývá a na povrch se derou i nějaké ty modřiny. Ruce mám totálně slabounké a pohybově velmi omezené. Bok pořád bolí a frňák jde taky cítit. Ne, nebyl to sen :)
Celá rodinka už je dávno na nohou a to včetně juniora metalisty, který se teď věnuje rannímu poslechu té správné muziky.
Po snídani následuje letmé probrání politické situace. Ona trocha černého humoru nikdy neuškodí...
Z původního plánu, navštívit druhý den Vídeň a odtud pak jet vlakem domů, jsem vzhledem k mému stavu nucen upustit. A to je dneska tak hezky. V parku by se to určitě hemžilo lidmi a možná by se tam našli i nějací příznivci jednoho kola. Nevadí. Příště.
Loučím se s Katkou a Igor, coby v současnosti moje jediná naděje na úspěšný návrat domů, mě provází městem směrem k vlakovému nádraží. Jednokolky samozřejmě budí obvyklý rozruch.
Přijíždíme před Prezidentský palác. Ptám se, zda máme čas. Prý ano (toto si prosím zapamatujte). Tasím foťák, abych pořídil nějaký ten důkaz, že jsem tu skutečně byl.

Cesta po chodnících není moc pro velké kolo. Navíc po chvíli začíná Igor připomínat zbývající čas. 5 minut, 4 minuty... Poslední kopeček tedy šlapu na plyn, abych stihl koupit jízdenku. Igor, jak se později dozvídám, má problémy s nastoupením a tak mu nevědomky ujíždím.
Přicházím k pokladně, kde je jen jeden pán a už strká pokladní peníze. "Ten bude rychle pryč."
Přicházím na řadu. Paní cosi ťuká do počítače a kroutí hlavou. Já nervózně přešlapuji a v tom slyším hlášení o mém vlaku. Stojí na nástupišti a je připraven k odjezdu. Hned na to paní říká, že jim spadl rezervační systém na kola, ať prý chviličku počkám. No skvělý, jindy se to stát nemohlo!
Zvoní mi telefon. Vlak prý zrovna odjíždí, jestli prý v něm sedím. Ne, já furt stepuju před pokladnou.
Nakonec se opět setkáváme a paní nás posílá na zákaznický servis, kde nám prý poradí co a jak. Tam sedí druhá paní, která neví co dřív, páč jí prý kdosi volal, že jim nejde onen rezervační systém a že je v tom teď zmatek a že mě do mezinárodního vlaku s kolem prostě nevezmou. Ušetřím vás té debaty. Další vlak prostě jede za necelé dvě hodiny a Igor se rozhoduje, že počká se mnou. Skvělá příležitost pro otestování 36". Bohužel, po včerejší estrádě k ní nechová moc velkou důvěru a tak se jen vyhupuje do sedla, což mu bohatě stačí :)

Igor a jeho nová Berta

Já se sice projíždím na Bertě, ale jen tak, aby se neřeklo. Líbí se mi ta brzda - narozdíl od Oraclu nebrní...
Krátce před odchodem na nádraží se loučíme. Teď už jen dostat se domů.
Na nádraží ještě potkávám pár z Kalifornie. Jednokolka je jim dobře známá a ptají se mě, kolik jsem najezdil. Hrubým odhadem říkám, že 80 mil. "Nice!" :)
Před třetí hodinou už sedím v Břeclavi v místní nádražní vývařovně a dávám si do nosu. Dršťková, plněné knedlíky, zelí a na zapití ledová malinovka. Mňam! Z Břeclavi už je cesta domů rutina. V Božicích pak nasedání věnuji maximální pozornost. Domů dorážím něco před pátou.
Ještě jednou díky za čupr víkend!