140 km aneb první popis výletu s 36"

Jelikož se dny nezadržitelně zkracují, zkracuje se i termín pro uskutečnění zvedání laťky na 170 km. Abych si vyzkoušel, jaké to je jet celý den na šestatřicítce, rozhodl jsem se v sobotu 27. září udělat trochu delší výlet. Je pravda, že už toho spolu s novou uni máme naježděno hodně. Převážně o víkendech. Někdy se sice projíždím po práci, ale to jsou jen takové zanedbatelné výlety do 50 km. Ovšem článek z výpravy na 36ce tu stále chybí. Tak tedy hurá na to.
Jelikož se mi víkend před tím povedlo 105 km bez větších potíží, naplánoval jsem si protentokrát 140 km trasu s 1 100 metry stoupání s plánovanou delší zastávkou u Janova hradu, kde se tou dobou měl konat Festival cyklospecialit. A jak to celé dopadlo?

Budím se v sedm ráno. Věci mám nachystané už od včerejška. Už jsem se to konečně naučil dělat včas. Jsem prostě bourák :) O půl deváté, za vyčítavých pohledů našich hafanů, vyrážím na doposud nejdelší jednodenní výpravu. Je pod mrakem a skoro to až vypadá, jakoby chtělo pršet. Není ani moc teplo, nějakých 13°C. Oblíkám si proto návleky, které jsem dostal na Novodubnickém maratonu. Být o velikost větší, byly by super. Takhle jsou "jen" fajn.
Nemám za sebou ani deset kilometrů a přichází první lehká sprška. Nevypadá to moc dobře. Ale předpověď hlásí, že se má dneska ukázat sluníčko, takže neztrácím optimistickou náladu a pokračuji dál v deštíku. Alespoň se lépe dýchá. Mám rád vzduch během deště i po dešti. Je jakoby takový vyměněný.

Po dvacátém kilometru přichází druhá sprška. Za Hraběticemi už najíždím na cyklostezku, kterou teď brázdím s tímto strojem častěji, než je zdrávo. Prostě mě baví vyrazit o víkendu na tuhle cyklotepnu jižní Moravy a sledovat výrazy lidí, které potkávám. Toho se prostě nikdy nenabažím. Mlask! :)
Dnes tu ale není nikdo. Je totiž všeobecně známý fakt, že civilizovaní lidé se padající vody bojí. S výjimkou těch, kteří jsou zavření v plechových tentononcech se čtyřmi koly.
Jedu z mírného kopečka. Ne moc rychle, páč ještě nejsem zcela rozjetý. Slyším za sebou udivené hlasy. Chvíli na to projíždí první cyklista, vzápětí druhý, který si mě natáčí na chytrofon a za ním třetí. Po prohození pár vět se skupinka rozhoduje mě opustit a pokračovat dál vlastním tempem. V tu chvíli se rozhoduji, že už jsem rozjetý a rozehřátý a tak přikládám pod kotel. Kluci mi ale stále mírně ujíždějí a tak přikládám ještě víc. 25 km/h a pomalu se začínám řpibližovat. Tohle sice moc dlouho nevydržím, ale před námi se rýsuje nájezd na most, který je příkrý a krátký, takže je tam určitě doženu. A taky že jo. Cyklisti na mostě zastavují, já využívám příležitosti a spouštím tu svou...

Nebojte se šáhnout :)

Ještě předvádím nasednutí (až napodruhé, nějak nejsem ve své kůži) a na rovince mě opět předjíždějí a mizí v dáli. Nemám na to držet s nimi krok. Za Novým Přerovem ale začíná táhlý kopeček, kde se moje šance na předjetí zase zvyšuje. Naposledy jsem s ním sice trošku bojoval, ale teď to určitě bude lepší. Po chvíli před sebou vidím známou trojici a jsem odhodlaný je dohnat. Už je skoro mám, chybí tak tři metry, když v tom přichází zloma a kopec jde dolů. Teď už jsem bez šance. Ale kardio to bylo dobré :) U Březí potkávám tuto skupinku ještě jednou, tentokrát je s nimi i jejich čtvrtý a poslední člen výpravy.
Provoz na stezce rapidně roste. Deštík už dávno ustal a dokonce se i oteplilo. Kousek před Mikulovem tedy sundávám návleky a vedu debatu s další skupinkou cyklistů mířících do Sedlece na vinobraní. Přes Sedlec vede i má trasa, takže se určitě ještě uvidíme. V Mikulově je to jeden cyklista vedle druhého. Je zde i početná menšina našich jižních sousedů, kteří pořád nemůžou pochopit, jak se na tom dá brzdit a já nejsem sto jim to vysvětlit po německu a ještě k tomu dávat pozor na rozbité cestě. Mezitím mě dohání skupinka z Mikulova a tak se furt handrkujeme. Do kopečka jsem rychlejší já, z kopčka zase oni. Takto jedeme až do Sedlece na to místní vinobraní.
Už se těším až si dám něco na zub a možná i nějaký ten burčák, byť moje střeva z něj posledně neměly zrovna dobrý pocit. Jaké překvapení, když zjišťuji, že jsem si nevzal peníze. Vlastně vzal, ale eura. Prostě zkrat no... Naštěstí s sebou mám platební kartu, takže v Lednici zneužiju bankomat. To ale znamená, že z vinobraní mám prd.
Pokračuji tedy dál do Hlohovce. Mezi vinicemi je teď poněkud rušno. Ani ne tak kvůli sklizni, jako spíš kvůli nejrůznějším plašičům ptáků. Vinaři to mají vychytaný. Jednou to kráká jak pterodaktyl, pak to štěká jak pes a nakonec to vypustí salvu jak na vojenském pohřbu. Cyklostezka ze Sedlece do Hlohovce vede podél břehu Nesytu, největšího rybníku na jižní Moravě. Ještě před čtyřmi roky bych se tu brodil blatem, ale teď je tu krásný asfalt. Aspoň k něčemu ta Eunie je...
Za Hlohovcem zastavuji na křižovatce cyklostezky se silnicí vedoucí do Lednice. Se mnou tu staví skupina cyklistů, které jsem na festivalu potkal loni a někteří její členové si dokonce zkoušeli 29". Po krátkém rozhovoru se rozdělujeme, neboť já potřebuji k tomu bankomatu a oni si jedou dál po stezce.
Do Lednice je to kousek. Přímo před nosem trčí celkem prudký kopec. "To musím vyjet!" Rozjíždím se a první třetinu zvládám jak nic. Pak ale cítím, jak stroj zpomaluje a zpomaluje a zpomaluje. Už je to na hranici šlapatelnosti. Ale nedávám se a zabírám ještě víc. Kolo pomalu začíná zrychlovat a najednou jsem nahoře. Zdoláno. Ale kdyby byl o sto metrů delší, už bych to asi vzdal...
V Lednici na náměstí se vyptávám lidí na bankomat. Kdysi jsem tady vybíral, ale už si nepamatuju kde. Připadám si jako blbec, když se ptám dvou pánů a přitom hned za nimi je cedule s ukazatelem "bankomat". Naštěstí si toho všímám a ti dva jsou tak udivení z jednokolky, že jim to asi ani nedochází.
Mašinku na peníze okupují dvě slovenské slečny, které jsou unešené z české pětistovky a jsou rozhodnuty se s ní fotit. To jsou mi ale věci :D
Vybráno, už můžu pokračovat dál. K Janovu hradu už je to kousek. Cesta k němu vede jednou takovou krásnou alejí... tedy, vedla. Nevím kdy se to stalo, ale v nedávné době ji museli vykácet. Zbylo tam pár stromů. Je to docela šok. Nefotil jsem to, páč jak už jsem tu psal, fotím jen věci, které se mi líbí.
Těsně před Janovým hradem volám Petrovi, který je na festivalu s celou rodinou. "Přijď k nafukovacímu cíli."
Chystám se přejít lávku, když v tom vidím, jak je zatlučená prknem a na tom prkně stojí "Přísný zákaz vstupu na lávku. Je v dezolátním stavu!" Stojím a přemýšlím co dál. Mám jet zpátky do Lednice a vzít to po jiném mostu a nebo to risknout přes "lávku v dezolátním stavu"? Po chvíli už nás tam takhle stojí a přemýšlí dobrých deset lidí. Kašlu na to. Beru jednokolku do ruky a pouštím se na lávku. Prkna se prohýbají, ale vcelku nic hrozného. Za pár desítek sekund strachu jsem na druhé straně. Jako první na mě volá Anička, jednokolkovéhý potěr, jak říká Petr :) následuje Lenka, Albert a nakonec i Petr. Všichni čtyři dorazili na svých koloběžkách.

Anička se pořád chtěla vozit

Přijíždím těsně před spanilou jízdou skládaček Brompton, lehokol, koloběžek a pána na starém kole s flašinetem. Na návrh, zda bych se nemohl také zúčastnit, rád kývu ano. Ještě před startem stíhám prohodit pár technických žbleptů o lehokolech přímo s pánem z Azubu a taky něco málo o nábojích Schlumpf (jednokolkové převodovky).
Přichází start. Kolona jede extrémně pomalu a tak tam stojím jak tvrdé y, páč čekám, až budou mít trochu náskok. Takhle pomalu bych to nedal. Když už konečně jedu, jsem napomenut Petrovým "Dělej, kde seš?!" Kolona se trhá a tak mám prostor pro manévrování. Předjíždím Lenku s Albertem a za chvíli už slyším flašinet. Ten pán jednou rukou řídí a druhou hraje. Celou cestu (asi 15 minut). Lidé tleskají, mávají, zdraví. Na zdejší závody anglických skládaček přijely i týmy ze zahraničí, např. z Itálie nebo Maďarska. Atmosféra je tedy taková, no... mezinárodní :)
Ihned po spanilé jízdě se koná samotný závod. Ve stylu skládaček. Tedy závodníci musejí přiběhnout ke svému kolu, složit ho a až pak mohou vyrazit. Překvapil mě netradiční start výstřelem z děla.
Ti nejrychlejší mají sedmikilometrovou trasu odjetou pod třináct minut.

Jediná fotka, která se mi více méně povedla

Podle plánu bych měl za chvíli pokračovat dál v cestě za zlomením osobního rekordu, ale lidi zajímá můj stroj a já tomu prostě nemůžu odolat. A tak povídám a povídám.
Poté se mi od Petra dostaví pozvání na jídlo a pití, spoluúčast při představování jednoho kousku z cyklokuriozit Martina Zehnala a pak další pití. Nakonec ještě navštěvuji místní vinárnu, páč jsem v té nejlepší náladě. Tohle všechno způsobuje, že nejsem schopný odtud jen tak odjet. Ale je tady sranda.

Fotila Anička

Taktéž fotila Anička :)

Jsem praktický člověk. Lze mě použít např. jako stojan.

Dalších šestatřicet palců

Seznamuji se s dalším Petrem a Janou, kteří tu jsou taky na svých koloběžkách. Mají v plánu navštívit nově otevřený pivovar Frankies v Břeclavi. Na dokončení výpravy už je stejně pozdě a tak se loučím s Lindnerovými a přidávám se k pivní exkurzi. Ale napřed společná fotečka. Během odjezdu opět přecházíme přes lávku v dezolátním stavu, přes kterou teď proudí davy lidí najednou. Ta tady bude stát ještě sto let!

Vyrážíme do Břeclavi, což je odtud asi sedm kilometrů. Cesta je super. Sice se nevyplácí jezdit na tomhle stroji se značnou stopou zbytkáče v krvi, ale naštěstí jsem nikoho nesundal.
Ve městě zrovna probíhá jakási akce (už si přesně nepamatuji jaká přesně). Je tam spousta lidí a atrakcí. Na chvílí se atrakcí stávám i já, ale jen tak aby se neřeklo.
Pivovar chvíli hledáme, Petr tasí svůj chytrý telefon a všichni dostáváme jasné instrukce. Hledáme číslo popisné 121/8. Už se pomalu stmívá, ale nevzdáváme to. Nakonec je to právě Petr, kdo adresu nachází, ale taky zjišťuje nemilou věc. Pivovar se neotevírá dnes, ale až v pondělí. Zkouší volat majiteli a světe div se, ten že se prý za půl hodiny dostaví. Jedeme tedy zbylý čas strávit na vlakové nádraží v naději, že uvidíme ještě něco z oslav výročí 175 let železnice. No... stojí tu už jen jeden vlak s rudou hvězdou. Už je prostě pozdě. Vracíme se tedy zpět k pivovaru, kde už na nás čeká onen pán. Krátké povídání, nahlédnutí do výrobního procesu, ochutnávka a zakoupení nějakých těch vzorků na cestu. Ještě nikdy jsem v pivovaru nebyl. Ikdyž je pravda, že tohle je jen takový minipivovárek, ale to je jedno. Je to možná lepší než nějaký velkovýrobní gigant, páč tyhle malé podniky podporují rozmanitost místních piv. Příjemná zkušenost s příjemnými lidmi.
Když vycházíme ven, je už skoro tma. Zapínám tedy alespoň tu blikačku. Cesta domů po vlastní ose nepřipadá v úvahu.
Na nádraží se pak naše cesty rozdělují.

Ve vlaku jsem poctěn, když pan průvodčí říká, že jízda na tomto je umění a že to vlastně není jízdní kolo, takže mi nemůže nic účtovat.
Domů přijíždím krátce po deváté hodině s necelými osmdesáti kilometry na kontě.

Takhle tedy skončil pokus o zdolání 124 km. Skvěle! Poznal jsem další parádní lidi a prožil parádní den, který zpočátku vypadal nic moc, ale večer přece jen vykouklo sluníčko. Jak kdysi řekl jeden pán, jednokolka je skvělý sociální lubrikant :)