Den osmý aneb cyklisti, auta, auta a pár motorek

Posledních pár týdnů mám opravdu napilno. Vesměs je to všechno dodatečná práce ohledně výpravy. Video, blog, anglické titulky do videa (děkuji night.shine za překlad), to aby z toho světová jednokolkařská komunita taky něco měla. A o víkendech furt někde lítám. Návštěva Lindnerů, vskutku zajímavé rodinky, mající na svědomí stránky Přibližovadla.cz, Novodubnický maratón, testování nového stroje a další akce, na které si teprve brousím klávesnici. Materiálu na blog je skutečně hodně a času málo. Zima už se ale blíží, což znamená, že na psaní článků snad bude víc času a možná už konečně sepíšu zážitky z výpravy.
Osmý den. Karpaty a Beskydy za zády. Jeseníky na obzoru. A kolem mě... téměř rovina!

Sobota, 10. května
Jedna hodina ráno. Budí mě kapky deště, které dopadají na parapet. "To to ale krásně prší, to se mi bude dobře spát. Ty vole, prší! Zmoknou mi hadry!" Vybíhám na balkón, abych uprostřed noci sundal ze šňůry věci, které mi teta vyprala. Trošku šok, ale za pár minut už zase chrupkám...
Ráno dostávám vydatnou snídani, zásobu proviantu na cestu, rozloučím se a už si to šinu, natáčen strejdou na kameru, po té dlouhé havířovské ulici zase pěkně dál na sever. Vlastně, teď ještě na západ.
Nemám a nikdy jsem ani neměl v plánu jet přes Ostravu a její předměstí. Dnešní den se tedy nese ve znamení jednoho velkého oblouku kolem této městské aglomerace. První vesnicí na seznamu jsou Bruzovice. Během jízdy musím soupeřit o každou píď volného místa s dalšími účastníky sobotního provozu. Spousta, ale opravdu velká spousta aut, sem tam cyklista. Je totiž docela hezky a lidi se nejspíš zbláznili. Možná, že v té Ostravě by provoz nebyl tak velký...

Zdejší vesnice mají takovou nepěknou vlastnost - jsou to nudle, které se táhnou podél hlavní silnice. Baráky nalevo, baráky napravo, žádné ulice. Navíc jsou na sebe těsně nalepeny, takže člověk nabývá dojmu, že je furt v té samé vesnici a přitom projel tři...
V Sedlišti se mi daří rozplácnout se na zem. To když mi brašna při vjetí do díry zablokuje kolo. Už v Lipově (před třetí etapou) jsem ji posouval výš, aby nebyla tak nízko nad kolem. Jenže už má svoje roky a taky ji momentálně dostávám až na hranici jejích možností. Výš už ji dát nemůžu, páč by zase vadila spacáku. Nabízí se tedy jediné řešení - odlehčit ji. Z původních třech kil snižuji náklad na dvě a zbytek si dávám do batohu. Nedá se svítit. Buď se pojede s o něco těžším batohem, nebo se nepojede vůbec. Zdá se, že to funguje. Ale i tak musím být opatrný.
Dostávám se do Paskova. Provoz houstne. Mám fakt blbou náladu. Je sice relativně pěkné počasí, ale to je tak všechno. Podjíždím dálnici, za kterou by se, alespoň podle mapy, měl nacházet lesík, kam na chvíli zmizím. Kde alespoň na chvíli bude klid.
Sleduji zelenou turistickou stezku, která vede do Krmelína. Do protivky jede jistý chlapík, který po spatření jednokolky letí do příkopu. Nekecám, normálně tam zajel! :) Hledím přes rameno a vidím, že je pořád v sedle. Nemá tedy cenu zastavovat a pomáhat. Cyklista to ukočíroval...
Pozdvižen touto komickou příhodou, jedu dál po zelené. Alespoň jsem v domění, že právě po ní. Pravda je ovšem jiná. Stezka se mění ve žlutou a pár set metrů po této změně vyjíždím z lesa ven přímo do nějaké vesnice. "To bude ten Krmelín."
Dobrá nálada mě rychle opouští, když přijíždím k autobusové zastávce a na ní stojí Oprachtice.
"Sakra! To není možný!" Civím do mapy. Krmelín leží kousek dál. V lese jsem minul křižovatku a neodbočil. Toť vše. Takže zase po silnici.
V Krmelíně se znova napojuji na ztracenou zelenou stezku a šupajdá do lesa! Na cestách rušno, ale tady ani noha. Tak to má být :)
Občas musím tlačit, páč cesta vede skrz údolí Jarkovského potoka a tak je to tu dost houpací. Nakonec se ocitám na louce. Po trávě se zrovna moc dobře nejezdí ani nalehko. Jednokolkaři potvrdí. Ale čas je neúprosný a mapa říká, že louka jen tak neskončí. Takže jsem nucen jet.
Blížím se ke shluku rybníků mezi Košatkou a Jistebníkem. Krajina je pěkná, ale lidí je tu jak na Václaváku. Motorky, auta a cyklisti. Samej mastňák (to jsou ti cyklisti, kteří si vozí kola na autech). V Jistebníku zastavuji na oběd. Je tu ale takový frmol a nával, že končím jen u limonády. Mám přece ještě ty řízky od tety :) "Hned za vesnicí jeden zblajznu." Ovšem Jistebník je ultranudle a táhne se snad až na samý konec světa. Ta zpropadená vesnice ne a ne skončit!
Nakonec zastavuji a pěkně ve stínku u vody dlabu sváču. Projíždějící cyklisté na mě čučí jak na nevím co. A to sedím na pařezu a jednokolka jen tak nenápadně vykukuje z trávy.
Nechce se mi, ale nakonec se přinutím vstát. A zrovna jak na potvoru teď jezdí jedno auto za druhým. Za celou dobu, co tu sedím, jich projelo pár a teď budou dělat takovej velkej řetěz. Tohle mě vždycky dokáže vytočit. A ještě k tomu každej háže ten svůj přiblblej kukuč na ktreaturu s jedním kolem a tunou báglů. "Ne, já se vám neukazuju, já čekám až odtud odtáhnete tu svou plechovou prdel!"
Když už se konečně zadaří zařadit se do provozu, hned za zatáčkou na mě vykoukne značka, která hlásá postup. Alespoň z psychologického hlediska. Další okres zdolán.

Tím ale taky nastává stejná situace, jako před pěti minutami. Jedno auto za druhým. "To snad není možný!" Do Opavy je to ještě pořádný kus cesty, ale já začínám ztrácet trpělivost už teď. Jestli to s tím provozem takhle půjde dál, asi se z toho zblázním...
Po přejetí dálnice (samozřejmě po mostě) a postěžování si do kamery, se definitivně loučím s Beskydy, které se mi vryly do paměti. Však víme...

Projíždím Olbramice, což je ještě taková nudlovitá vesnice. Ale ne moc. Krajina se začíná vlnit. Pořád jedu se 137kama. Vyhovuje mi to. Nějaký ten kopeček si vyjdu pěšky, když je potřeba. Jinak to docela frčí. Provoz už není tak velký a po cyklistech jakoby se slehla zem. Asi už míří zpátky do měst, se svými koly připoutanými na střechách plechových vehiklů.
Dávám pauzu. Navigační, zásobovací, odpočívací a plánovací. Dobrá půlhodinka. Přicházejí dva klučinové a okukují můj stroj. A tak zase spouštím tu svou. Kluky to evidentně zajímá a tak šmátrám v batohu, jestli tam ještě náhodou není nějaká vizitka. Napůl promočená, ale přece. Je tam! Jsem odměněn perfektní cestou, sluníčkem, spálenou kůží, neb jsem si zapoměl koupit opalovací krém, a svatým klidem.

Bájo

Tlačí mě čas. Vynechávám druhý oběd a pokračuji dál v cestě. Stejně mám ještě dost jídla v báglu. Za obcí Pustá Polom se silnice začíná příjemně kroutit sem a tam. Nejdřív mírně do kopečka a pak z kopečka. Je to zábava. Dobrých 5 kilometrů se vezu dolů až do Raduně. Sjíždím ze silnice, abych si mohl projet fešnou pěšinku a vyhnul se tak asfaltu, kterého si na této výpravě zcela určitě užiju ještě víc než dost.

Do Opavy už to není daleko. A prakticky pořád mírně z kopečka. Už se těším až se večer někde nadlábnu! :)
Přijíždím do Kylešovic, předměstí Opavy. Tady nastává menší zrada. Soudě podle vzlhedu silnice, kruhového objezdu a chodníků hádám, že je to tu nově postavené. A hádám správně, páč mapa nic takového neukazuje. Navíc jsou tu nové cyklostezky, z čehož jsem v pasti úplně. Kudy dál?
Zkouším najít nějaký orientační bod a tak projíždím nejbližší ulice. Nic. Nakonec se ptám na cestu kolemjdoucích, páč samotnému by mi to trvalo dlouho, což si teď nemůžu dovolit. Bude půl osmé a ještě nemám ani zařízené ubytování...
Mám namířeno do centra, když v tom na mě volá jakýsi pán. Využívám příležitosti, krátce pohovořím o jednokolkách a Cestě a taky se ptám na ubytování. Mám štěstí. Je hned o ulici dál. Super!
Jedu po hlavní ulici a vidím lidi na zastávce MHD. Zastavím a spouštím "Nastupovat, dneska žádnej autobus nejede!" Tahle hláška, jenž je právě vycucaná z prstu, sklízí nebývalý úspěch. Opět spouštím tu svou a dostávám tip prý na lepší ubytko a taky varování před zloději.
Kolem osmé konečně přijíždím do Penzionu u Knoppa. Jeden z nejdražších, ve kterém jsem za celou výpravu byl. Později zjišťuji, že taky jeden z nejhorších. Za pětikilo si představuji něco lepšího. Jsem příliš unavený na hledání něčeho jiného.
Večeře byla ale skvělá. Nadlábl jsem se perfektně. Naložili mi porci jak pro celý regiment :) Sprcha a šupky hupky do postele! Zítra se mám setkat s další osobou. Už se těším.