Continental Novodubnický maratón

Naplněn pozitivními dojmy ze Stupavy, rozhodl jsem se zúčastnit se dalšího závodu. Tentokrát s líbivým titulem "Otevřené mistrovství Slovenské republiky". Tato akce se konala v Nové Dubnici, kousek od Trenčína a nebudu vám lhát, když řeknu, že jsem se na ni těšil jak malej Jarda :)

Pátek, 29. srpna, pět hodin ráno...
Jelikož se závod koná na pro mě docela odlehlém místě, musím si dneska přivstat, abych stihl vlak z Božic. Tentokrát jsem asi poprvé porušil zlozvyk chystat si věci až ráno a když se plazím ven z postele, hledím na připravenou bagáž. Ještě se nasnídat, nasoukat do chráničů a může se vyrazit.
Když opominu noční blbnutí na ulici, je to poprvé, co jedu na 29" od doby, co mi doma přistála 36" (na recenzi se pracuje). A taky je to po opravdu dlouhé době poprvé, co jedu delší trať bez T-Baru. Rozdíl je velký, páč ten bazmek opravdu zlepšuje stabilitu. To pociťuji hlavně na ultrakulaté silici z Hrádku do Božic.
Sedlo Nimbus Gel, které bylo původně na 36" Oraclu, si vede překvapivě dobře. Tvarem se dost podobá QU-AX cross, které mi na 29" moc nevyhovovalo. Spíš vůbec. Ale na předčasné závěry je ještě brzy.
Průvodčí ve vlaku mě docela překvapil, když řekl, ať si jednokolku dám do přihrádky nad sedadly. Ale tak... zase to bylo zadarmo :)

Sedlo je trošku zaliskané, holt je blátivo...

Do Břeclavi jede vlak něco přes hodinu. Na nádraží mám další hodinu čas a tak se věnuji samým zábavným činnostem, jakými jsou například měnění eur za ten nehorázně vysoký kurz (k čertu s ČNB) a zjišťování informací na informacích, kde sedí bába protivná jak osina v zadku. Musím uznat, že břeclavští zaměstnanci ČD jsou opravdu znalí přepravního řádu a ostatních formalit ohledně jízdného, zavazadel a jiných věcí. Od vnitrostátní pokladny mě posílají na mezinárodní, kde se dozvím, že mi tu a onu jízdenku v Břeclavi nemůžou vydat, že prý až v Hodoníně. Takže jdu zpět k vnitrostátní pokladně, kde mě posílají na informace, abych si prý zjistil, kolik je to zón do Vrbovců (jak kdyby to nešlo zjistit na té mašince co tiskne lístky). Takže zase ta bába protivná jak osina v zadku, která do mě furt hustí, že nechápe, proč chci vědět něco o lístku z Velké nad Veličkou, když jsem v Břeclavi. Nakonec se společně dopídíme k výsledku a jdu zpět k vnitrostátní pokladně, kde do mě pro změnu hustí paní pokladní, že IDSku mi mohli dát i na mezinárodní pokladně. Kocourkov hadr!
Korunu celé aférce nasazuje pokladní v Hodoníně, která mi do slovenské stanice prodává obyčejnou IDSku, kterou koupíte na každým rohu v trafice... a paní v Břeclavi mi ji dát nemohla, páč prý nemají s Vrbovcemi mezinárodní přepravní vztah nebo jak tomu říkala. Takže, jestli někdy někdo z vás pojede ze Znojma na opačný konec IDS JMK, kupte si všezónovou jízdenku a můžete se na ni vozit celý den až do aleluja. IDS zóny platí dokonce až v Myjavě (SK).
Když se konečně po dvouhodinové jízdě z Břeclavi s přestupem v Hodoníně dostávám do Vrbovců, čeká na mě velice příjemný pán z Železničné spoločnosti Slovensko, který mi jedovatým hlasem vysvětluje, že nejdřív musí vypravit vlak a až pak mi prodá jízdenku. A na dotaz "Beru s sebou jednokolku, berete to jako bicykl a nebo za to platit nebudu?" mi ještě jedovatěji odpoví, že to rozhodne až průvodčí ve vlaku. Hmm, představa, že se ještě hodinu a půl budu kodrcat, mi na dobré náladě moc nepřidává.
Vlak (rozumějte mašinku a vagónek z dob průmyslové revoluce) se rozjíždí po (stejně starých) kolejích. Podle mapy bychom měli kličkovat mezi kopci, tak snad budou nějaké ty výhledy.
Najednou tma, pískot, skřípot a chladný vlhký vzduch. Ne neumřel jsem, to jsme vjeli do tunelu. A ne ledajakého, tento je skutečně dlouhý, páč jsme v něm dobré tři minuty. K tomu si připočtěte nesvítící světla ve vagónu a máte celkem dobrý adrenalinový zážitek za pár eur :)
Míjíme Čachtický hrad, který jsem ale nestihl vyfotit, páč se mi popruh od foťáku zamotal do batohu.
Ve 12:50 vlak staví v Novém Mestě nad Váhom. Teď už to bude hezky po vlastní ose.
Do Trenčína, kde jsem si pár dnů předem rezervoval pokoj, je to 30 km. Třicet kilometrů po protipovodňové hrázi. Vede po ní totiž takový pěkný singletrail, čehož využívají místní, běžci počínajě, pejskaři konče.
Občas musím jet kousek po silnici, ale provoz je malý a je to taková pěkná silnička, která pořád stoupá a klesá, zatáčí.. no prostě člověka nenudí.

Cesta i přes šestikilový batoh celkem příjemně ubíhá a Trenčín už se blíží. Dělí mě od něj pár kilometrů a taky pár odborných výkladů o jednokolkách. Prostě klasika. Po hrázi se jede skvěle, devětadvacítka mě teď neskutečně baví. Dobře se na ni leze, dobře se ovládá a v terénu (myslím na obyčejných polních a lesních cestách pro obyčejné smrtelníky, ne v kamenitých stržích a bahenních lázních) je hravá. Už to není to obludné monstrum, za které jsem ji kdysi považoval. Tento titul teď náleží jejímu nástupci :)

V Trenčíně se pěšinka mění na asfaltový chodník/stezku. Tentokrát jsem se pečlivě připravil a nic nenechal náhodě. Nehodlám dorazit půl hodiny před půlnocí, tak jako do Stupavy. Vytiskl jsem si podrobnou mapku města a křížkem vyznačil polohu penzionu. Nalézám ho na první pokus! Tak je to pravda, zázraky se přece dějí :)
Hodlám se ubytovat, vyházet z báglu přebytečnou zátěž a pokračovat dál do Nové Dubnice na prezentaci, abych si mohl vyzvednout číslo, čip a dárky od sponzorů závodu. Volám Igorovi, který by už měl být v Dubnici. Nabízí mi odvoz autem, což je celkem příjemná změna plánu. Takže sprcha a jede se do Dubnice.
Chvíli přešlapuji před penzionem a za pár minut už se vezu v autě s Katkou, Igorem a jejich malinkatým metalistou. Je to nezvyk, po dlouhé době zase na čtyřech kolech :)
S přípravami jsem nelenil a křížkem si zvýraznil i polohu sportovního areálu v Dubnici. No... končíme jen o ulici vedle, což považuji za úspěch, páč někdy se "zadaří" mnohem víc.
Už se těším na večeři (pro někoho je tohleto pořád nepochopitelné). Hledáme tedy podnik, kde se najíme. Toto hledání se pak mění na procházku celým městečkem, páč těch podníků tu zrovna moc není. Nakonec padá volba na pizzerii. Jelikož jsem na Slovensku, chci ochutnat místní pivo. V nabídce je Pilsner Urquell, Kozel a Šariš. Třetí jmenované jsem nikdy neměl a asi ani mít nebudu, páč je mi řečeno, že to tak nějak není ono. Takže zase padá volba na české kousky... a nějakou tu pizzu. Následně jsem odvezen zpět do Trenčína. Takový servis si ani nezasloužím.

Uni dostala novou nálepku - BIKER :)

Sobota, 30. srpna, šest hodin ráno
Asi to některým jedincům připadat jako krajně nepravděpodobné, ale první věc, která mi po probuzení probleskne hlavou, je že snídaně bude až za dvě hodiny. A pan žaludek to taky tuší. Není s ním rozumná řeč. Nakonec na snídani vyrážím o půl hodiny dřív, páč už se to fakt nedá vydržet.
Celou jídelnu okupuje skupina francouzských dětí a patrně jejich vychovatelé nebo instruktoři či co. Tohle není důležité, důležité je to, že dělají povyk na celej barák. Když si k nim (což určitě nikdo z nich nečekal) ke stolu přisedne fousaté dvoumetrové cosi s logem jednokolky na triku, je hned o poznání tišeji.
V rámci předzávodové rozcvičky volím cestu po vlastní ose. Do Dubnice je to osm kilometrů. Tak akorát na rozehřátí. A navíc po skvělých cestách.

Lambáda :)

Už ve čtvrt na deset jsem v Dubnici. Tak torchu dřív, než byl plán. Nevadí, na ostatní počkám. Jezdím si ulicemi, prohlížím si stroje bajkerů a bajkerek, když v tom vidím osobu, jak z auta vytahuje jednokolku.
"Á, pan kolega!"
"I don't understand."
Podle doslechu ze Stupavy soudím, že se jedná o jezdce z Polska. Tak se představuji a všímám si, že na mě z kufru čučí další jednokolka s podezřele tlustým nábojem. No to snad... to je Schlumpf! Pro nejednokolkaře - je to nábojová převodovka, která umožňuje jezdci přeřadit na vyšší rychlost. Například z 26" jednokolky udělá 39". A to už fakt frčí. Už jsem tu o tom psal. Samotná stojí jen
1 200 euro, prostě za hubičku.
Taková příležitost! Ptám se, jestli to můžu zkusit. Jaško (Honza) říká, že není jeho, že je Lukáše. Ten přichází o pár minut později. Tedy neváhám a ptám se, zda si to můžu zkusit. No jasně že jo! :)

Nejprve na obyčejný převod 1:1, abych si vyzkoušel, jak se 26" chová. Na dvojku už to tak jednoduché není. Nejdřív nemůžu nasednout a když už se mi to konečně povede, kolo mi ujede dopředu. Šílenost! Po pár pokusech s respektem jednokolku vracím na místo, načež přichází Zachy, který právě dorazil. Půjčuje si Schlumpfa a už si to hrne po ulici jakoby se nechumelilo. Hmm...
Nakonec přijíždí i Milan. Tým jednokolkařů je tedy kompletní.

 Lukáš s námi ale nepojede. Bylo by to tak trošku nefér. Místo toho se chystá na více než čtyřicetikilometrovou trať. Helmu dolů.
My pojedeme jen 13 kilometrů s 330 metry stoupání. Podle doporučení ostatních neřadím na 165 mm, ale nechávám 137.

Zleva: Milan, Zachy, moje maličkost, Jaško

 Komentátor závodu ještě prohodí pár slov o našich přibližovadlech, načež zaznívá startovní výstřel a chuml jednokolkařů a dětí bajkerčat vyráží, za asistance policejního auta, na trať. Naprosto neočekávaně se vedení ujímá Jaško, který z nás má nejmenší kolo. Na čtyřiadvacetipalcové MUNI jednokolce od QU-AXu uhání doslova jako o život. Má delší kliky než já a přesto ho doháním jen s obtížemi. Se Zachym čekáme, kdy únavou padne mrtvý k zemi, ale on jede pořád dál a pořád tím vražedným tempem. Ve videu projíždíme kolem 01:40.

Prvních pár kilometrů tratě je po asfaltu. Jen mírné stoupání. Konečně předjíždím Jaška a na chvíli se ujímám vedení. Po chvíli se to ale mění, asfalt střídá štěrk a kopec jako hrom, kde me předjíždí Zachy. Jede na 29" se 125 mm klikami a přesto v kopci končí dál než já. Jsem prostě máslo. Během tlačení jednokolky nahoru se propadám na poslední místo. Ale kluci jedou jen pár metrů přede mnou a tak se jich snažím držet jako klíště. Kopec je řádný. Nestačím s dechem. Na startu jsem neodolal a nechal se strhnout a prakticky jsem se odpálil hned na začátku. Chyba, příště už budu vědět.
Milan s Jaškem nasedají a ujíždí. Já pěšky doháním Zachyho, který se rázem rozběhne a v kopci vyskočí na svou 29". Čučím jak puk. Za chvíli už ale taky jedu. S dechem už je to dobré. Vzhůru do boje! :)
Zatáčku za zatáčkou vidím, jak někoho doháním. Je to Milan a tak v jednom místě využívám příležitosti a předjíždím ho. A na dohled už jsou i ti dva. Další kopec. Kašlu na to, jdu pěšky. Milan mě předjíždí a po pár metrech tlačí taky.
Bod zlomu už ale není daleko. Jsem zvědavý na sjezd. Doufám, že nebude moc náročný. Dívám se na vrchol kopce a vidím, že Milan nasedá. To je ono. Konec stoupání.
Když vycházím nahoru, čeká mě šok. Šutry a krpál dolů. Zkouším to sjet, ale i přes škrcení brzdy cítím, že se jednokolka rozjíždí čím dál víc. Asi už by to fakt chtělo nové špalíky. Od doby, co tu brzdu mám, jsem je ještě nevyměnil. Ani po cestě kolem hranic. Ale stejně to bude rukama...
Není moc času na rozmýšlení, sesedám dokud to ještě jde. Dolů tedy taky pěšky. Začátek sjezdu byl opravdu extrémní. Samozřejmě jen na mé poměry. Nerad vyháním věci do extrému - musím podotknout, že jistý čtenář tuto hlášku nechápe :D
Snažím se jet co nejrychleji, ale spíš to vypadá, že zase pojedu jen tak, abych to přežil. Občas mě předjíždí nějaké to dítko, páč z kopce jim to prostě jede.
V tom mi připadá, že jsem snad na té trati sám. Nikde nikdo a do toho všeho přes cestu spadený strom. Tady není něco v pořádku. Ohlížím se a v tom vidím, že asi o dvacet výškových metrů výš se prohání jedno kolo za druhým. Sjel jsem z tratě! Šupajdá nahoru. Ztratil jsem asi tři minuty. A to je na třinácti kilometrech docela dost. Cesta už je naštěstí pěkná a tak přikládám pod kotel. Aspoň toho Jaška musím předjet!
Míjím fotografa od společnosti Faxcopy, od které mám fotku ze Stupavy.

Závěr Škoda Stupava trophy

Trať mě vyvádí na travnatý svah. Z kopce dolů a po drnech. Není to moc příjemné, ale tuto pasáž hodlám projet. Už žádné pěšky. Je odtud krásný výhled, škoda že není čas se jím pokochat. Ke konci travnatého úseku málem líbám povrch zemský, opravdu jen o fous...
Na řadu opět přichází asfalt. Musím máknout. Uháním dolů, brzda piští a jednokolkaři furt nikde.
Přijíždím do Dubnice, kde je před cílem takový minikopeček (a nebo velký travnatý retardér, jak chcete). Slyším "Pojd, to dáš!" a cvakání závěrky foťáku. Je to Igor, který se závodu bohužel nemohl zúčastnit, neboť jeho jednokolka odputovala k novému majiteli. Mám dost. Kopeček přelízám. Za potlesku přihlížejících projíždím cílem. Na první místo ztrácím 6 minut a 18 sekund, na třetí pak 4 minuty a 37 sekund. Možná, že kdybych se tam neztratil, byl by z toho pěkný souboj na cílové rovince.
Na prvním místě skončil Zachy s časem hodina dvacet sekund, za ním se ztrátou 16ti sekund Milan a na třetím místě Jaško s časem 1:02:01.

A teď ta nejoblíbenější pasáž. Jde se na guláš! :) Po závodě jídlo vždycky bodne.
Loučíme se s Igorem a Katkou, kteří si společně s jejich juniorem metalistou odjíždí dovolenkovat.
Čekáme na Lukáše, který je ještě na trati. Nakonec přijíždí a s časem 3:58:18 se mezi muži umisťuje na 173. místě z celkového počtu 201 závodníků. Smekám. Jet 43 kilometrů terénem na jednokolce a předběhnout při tom skoro třicet bajkerů, respekt.
Vracíme se zpět k cíli, dáváme pivo a Zachy předvádí pár kousků na dvacce. Po pivě tak nějak stoupá můj zájem o další zkoušku Schlumpfa. Zvlášť poté, co se projíždí i Milan. A tak zkouším a zkouším až nakonec... jedu. Jedu! Je to ještě rychlejší než 36", ale jen papírově, páč maximálku zkoušet nehodlám. A řadit během jízdy se taky neodvažuji. Je to fakt šikovná věcička. Škoda jen, že je to tak drahé... Nakonec se loučím, páč se pomalu začíná stmívat. Světla sice mám, ale v Trenčíně.
Oněch osm kilometrů uběhne jak nic. Sprcha, jídlo a jde se na kutě.

Neděle, 31. srpna
Budím se v sedm. Tentokrát se mi neche snídat s malými a hlučnými Frantíky, takže otevírám okno a čekám, až to tam utichne. Volnou chvíli si krátím balením věcí.
V devět hodin vyrážím na cestu. Je pod mrakem a občas mírně poprchává. Skoro třicet kilometrů po jednostopovce po protipovodňové hrázi.

Mám dost času a tak nespěchám a jízdu si užívám. Dokonce potkávám baču s ovečkami.

Čirou náhodou projíždím kolem depa motorkářů, kteří závodí na mistrovství Slovenska v motokrosu. To je rachot. Mají ale smůlu, páč většina lidí nehledí ani na ně, ani na jejich mašiny, ale zírají na mě a mou mašinu. Ha! :D

moc rychlé, nestíhal jsem ostřit...

V poledne přijíždím do Nového Mesta nad Váhom. Vlak jede ve 13:10. Přichází ke mě skupinka cyklistů, kteří se právě chystají do Itálie na cyklozájezd. Jeden pán dokonce zná Marka, jednokolkaře, kterého jsem poprvé viděl v Brně a který byl minulý rok společně s Ondrou na našem OKM turnaji a taky na Festivalu rekurdů v Pelhřimově.
Kodrcání ve vlaku mi zpříjemňuje fakt, že zase pojedeme tím dlouhým tunelem. Super :) Lístky mám už nakoupené z cesty tam, takže u krátkých přestupů nemusím řešit, jestli to stihnu na pokladnu. Kousek se vezu rychlíkem. V Břeclavi si pak dopřávám obídek a malinovku.
Poslední přestup. Konečně. Krátce po odjezdu z Břeclavi se spouští řádný liják. I na blesky dojde.

Z Božic mě pak už čeká jen osm kilometrů domů. Je ale krátce po dešti a tak polňačky pekelně kloužou. Po silnici se mi nechce...

Domů přijíždím kolem sedmé hodiny večer. Náročný víkend to byl. Ale byla sranda :)


Jak se tak koukám, výsledkem ankety je 170 km. Jsem tak trochu zklamaný. Čekal jsem, že vyhraje 200 km. Tím ale nechci říct, že 170 je málo. To vůbec ne. Děkuji všem zúčastněným a věřím, že ještě letos se prolomení této hranice uskuteční.
Jinak včera jsem se zúčastnil dalšího MTB závodu, tentokrát na 36". Na článku se pracuje. A na přípravách na další závody taky. Nějak se mi to zalíbilo :)