Neděle v plné polní

V neděli panovalo vskutku nádherné počasí a tak jsem se rozhodl prověřit své schopnosti. Naložil jsem na jednokolku co se dalo a vyrazil do okolního světa. Potřeboval jsem zjistit, zda je tento můj systém vůbec použitelný na delších výjezdech, ikdyž je pravda, že jsem toho zas tak moc nenajezdil.
Batoh 7 kilo, brašna 3 kila a sólo zabalená imitace spacáku (nechci ho vozit na tréninky, abych ho zbytečně nemačkal) o hmotnosti 1,8 kg. Dohromady +- 12 kilo. Inu, čekal jsem to horší. Ovšem zdůrazňuji, že jen do určité chvíle...

Vstávám v osm ráno. Nejpozději do půl desáté se chci vypravit. Jak už to tak bývá, vyrážím přesně v půl jedenácté :) Slovem "vyrážím" se rozumí marný boj se zemskou gravitací během sedlání toho kamionu, který teď vypadá tak trochu jako jednokolka. Asi napočtvrté jsem konečně v sedle a jednokolka se neochotně rozjíždí. Zato já velice ochotně mávám rukama a v duchu se modlím, abych se hned nevyflákal. Zvyknout si na pár kil navíc chvíli trvá. Zvlášť, když teď na uni moc často nejezdím. Moc dobře se mi teda nejede a ten vítr tomu taky zrovna moc nepomáhá. Abych si to ještě trošku opepřil, vyrážím na polňačku, abych prověřil pevnost úchytů pro bagáž. Všechno drží, je to dobrý. To mi ale nestačí a tak se pouštím do kamenů, přičemž do mě se zase pouští vítr a já se prohýbám jak dvojka plech. Jaksi nechápu proč se mi jede tak špatně a proč mě to pořád táhne na jendu stranu. Usuzuji, že to je tím větrem a snažím se to ignorovat.
Po přestávce ovšem sedám na uni a po metru jsem nucen slézt, páč nejsem schopný jet rovně. Jednokolka lítá sem a tam a já ani po pěti pokusech nedokážu nasednout. Přesně tohle se děje, když je kolo příliš měkké, což mi po chvilce dochází a tak vytahuji svou milimokronanopumpičku a dofoukávám. Hned je to o 100% lepší. Jede se více méně dobře a hlavně bez extrémních náklonů.
Po chvilce však všechno začíná znova. Je to jasný - defekt. Za celou mou dosavadní jednokolkařskou éru je tenhle druhý. Sluníčko svítí a tak se v klidu pouštím do výměny duše. Je čas. Milimikronanopumpička opět nezklamala.

Počasí je opravdu skvostné a tak se volným tempem sunu krajinou a užívám si konec týdne. Je takové teplo, že chvíli jedu jen v krátkém tričku. 23. února. To je fakt síla. Během další přestávky se válím pod stromem. Tohle bych mohl dělat celý den :)

Netrvá to dlouho a slyším, jak se ke mě blíží důvěrně známý hlas. Hlas z hlubin pekelných. Hned na to vidím přijíždět tu mýtickou stvůru. Je to on, KRAKEN! A pěkná neděle je leda tak v pěkně velký prdeli...
Inu, výzvy jsou tu od toho, aby do nich člověk jak se říká šel. A tak se přidávám ke Krakenovi a Davidovi, kteří, poté co jsem bráchovi volal kde že to jsou že na ně čekám, čistě náhodou jeli kolem :)
Doteď byla dnešní výprava v pohodě. Psychicky se připravuji na příval nových pojmů, dojmů a informací z Petrova světa, ale světe div se, neděje se tak. Místo toho to oba hned ze začátku pálí o 107 a já, chudáček šerpa, funím za nimi. Ale tohle je přesně to co jsem potřeboval - pořádnej kopanec.
Přiznávám bez mučení, že s takovým nákladem mám docela strach jezdit rychleji, ale když se dívám na Petra, jak jede v čele, nedá mi to a přikládám pod kotel. Za chvíli oba uprchlíky doháním a snažím se jich držet. Náhle Petr vrávorá a skáče excelentní šipku hubou rovnou do asfaltu. Excelentně málem opouštím svůj vehikl i já, ale naštěstí jsem starý mazák a myškou odvracím katastrofu (jak pro koho). Jak už to tak bývá, nečekám a jedu dál, páč opět sedlat náklaďák se mi nechce. U odpočívadla velím k nucené přestávce, páč už prostě nemůžu. Fagani jedni...

To je on! Vochlasta jeden :)

V kopcovitější pasáži mám ovšem navrch. Kluci nedokáží zatnout zuby a jet když to jde těžko. Pravda, David už se v tom dost zlepšil, ale i tak jsem pořád top :)
Po pár kopcích už tempo není tak svižné a úroveň Petrovy výřečnosti naopak vzrůstá. Ovšem ve srovnání s minulým výletem je to tisíc a jedna. Ke konci už je sice znát únava na všech frontách a po svačině (zdůrazňuji, že mé svačině, o kterou jsem se musel rozdělit) a detailním rozebrání Páru pařmenů na nás čeká už jen polňačka. Přesně ta, kde jsem si tehdá podruhé podělal žebra. Po neúspěšném nasednutí jde jednokolka řídítky přímo do země. Ozývá se nepříjemné křupnutí a... všecko vydrželo. Uff!
Konečné skóre: Já 47 a kluci 28 km.

Obecně lze říci, že s nasedáním jsem to čekal o dost horší. Netvrdím, že to jde jako po másle, ale není to nemožné. Horší to je až tehdy, kdy je člověk unavený a nebo pak logicky v kopci. Ještě to vypiluji a bude to OK. S koncepcí části zavazadel na jednokolce jsem spokojený a troufám si tvrdit, že to splnilo mé očekávání.

PS: Možná si někteří z vás všimli, že zmizela sekce Výstroj. Právě na té stránce pracuji a ve finále bude kompletně předělaná. Jen to bude ještě chvíli trvat...