Experiment: Verdikt

Včera se konal pokus o překonání stodvaceti kilometrů na devětadvacítce. Jak to dopadlo? Čtěte dál ;)

Od pondělí prakticky až do čtvrtečního rána tady docela slušně pršelo. Až jsem se bál, že nám na výletě bude pršet taky. Předpověď ale slibovala ideální podmínky. Start byl naplánován na 7. hodinu ranní. Z původních pěti nadějných členů výpravy jsme zbyli jen tři. Jenže Mirek, třetí člen, zaspal. Měl nějaké problémy s budíkem a tak jsme na cestu vyrazili jen dva. Já a Zbyňa, bývalý 29" uniparťák. Při odchodu z domu na mě Týna vrhala ten její mučivý pohled, který jakoby říkal "Pojď se mnou na procházku, próóósím." A umí to ještě líp, ale naštěstí jí došlo, že to má marné.

Nedívejte se jí do očí, jinak se vám dostane do hlavy! :)

Ve čtvrt na osm jsme šlápli do pedálů. Pár dnů jsem na jednokolce neseděl a tak jsem měl ze začátku trošku problémy s plynulou jízdou. Po polňačkách jsme zatím nemohli, bylo tam moc bláta a se stovkama se v tom prakticky nedá jezdit. Navíc bylo třeba šetřit co nejvíc energie. Provoz na silnici byl celkem slušný, těšil jsem se až z ní vypadneme na cyklostezku.

Ve vesnicích bylo ještě mrtvo takže kvůli obdivovatelům jsme zatím zastavovat nemuseli. Po dvou hodinách jsme se konečně ocitli na cyklostezce. Nohy už začaly poslouchat co jim hlava říká, vylezlo sluníčko a do toho krásně vrněla pneumatika. Pohodička :)
Ráno bylo sice jen nějakých 16°C, ale dopoledne už to začalo celkem solidně pálit a my jsme začali litovat, že jsme s sebou brali větrovky a mikiny. Zbytečná zátěž...

U Nového Přerova se už tu a tam začali objevovat cyklisté. Byli jsme na správné stopě. Dneska se to tu bude lidmi jen hemžit :)

Za vesnicí jménem Novosedly přišla kopcovitější část, kde jsem teda tak trošku ztrácel a taky se mi jednou povedlo hodit Zbyňovi jednokolku přímo pod kolo, když jsem z ní spadnul. Ostatně, pádů bylo ten den až až. Naštěstí jen těch normálních, které zažije a zažívá každý člověk, který holduje jednomu kolu.
Cyklistický provoz stoupal a obdivovatelů přibývalo. Vzali jsme s sebou dost vizitek a tak se Zbyňa ujal vedle kameramana také funkce rozdávače vizitek. Nebyl čas, rozdávalo se za jízdy :)
Kolem jedenácté jsme dorazili na okraj Mušovské nádrže, jedné ze tří nádrží dohromady známých jako Vodní nádrž Nové Mlýny. Přejezd přes hráz byl poněkud nepříjemný. Silný vítr, auta a svodidla si na rozbité silnici přeje málokterý unijezdec. V Pasohlávkách jsme najeli na skvělou, hladkou a novou cyklostezku vedoucí kolem toho nového aquaparku, který byl snad v každých novinách. Čekal jsem ho krapet větší...

Na mostě přes Svratku jsme potkali týpka, který se čirou náhodou kamarádí s Adamem Geržou. A tak jsme se od něj nechali vyfotit. Mířili jsme do Strachotína na oběd. Tou dobou jsme ještě nevěděli, jaké překvapení nás tam potká.
Vlezli jsme do prvního domu, který vypadal jako restaurace. Po odpřednášení výkladu o jednokolce, setodvaceti kilometrech a cestě kolem republiky pár cyklistům nám obsluha sdělila, že jsou jen občerstvení a že tam nevaří. tak jsme se sbalili a jeli jinam. A světe div se, narazili jsme ne restauraci jménem ISIS! Pro nezasvěcené: ISIS je mimo jiné také název středové osy na našich jednokolkách :)

V restauraci jsme strávili slabou hodinku. Po obědě se nám už ale opravdu nechtělo jet ani metr... Za Strachotínem na nás čekala betonová panelka. Jeden z nejhorších typů cest. A že to byl kus! Panelová pasáž měla dobrých deset kilometrů. Nicméně pokec s rybáři stál za to. Opravdu skvělá banda :)

Věstonická nádrž (ta prostřední) a v pozadí jak jinak než Pálava

Po zdolání panelky, kde jsem asi třikrát spadl, nás čekalo další překvapení. Zcela náhodou jsem si všiml značky UNIcamp s.r.o. Chápete? UNIcamp! Kemp pro jednokolkaře :D

My jsme ale kempovat nemohli. Byli jsme tu z jiného důvodu. Úkol zněl jasně. Hned za značkou už sice nebyla panelka, ale nebylo to o moc lepší. Hodně děravá a hodně, opravdu hodně šikmá cesta. Po šikminách se na jednokolce jezdí opravdu na pytel.
Tento úsek naštěstí nebyl dlouhý a po chvíli jsme už jeli zase po staré dobré asfaltce vedoucí po břehu Spodní, nebo také Novomlýnské nádrže. Další banda rybářů a další skvělý pokec a taky předváděčka, kdy Zbyňa ukazoval skoky. Ale jen tak pro ukázku, že je to opravdu možné. Měl jsem totiž tvrdou pneu.
Kousek před Pavlovem na nás dorazila menší krize, kterou jsme zahnali svačinou, párem vizitek a pohledem do udivených očí malých cyklistů.
V Dolních Věstonicích jsme opět potkali lidi ze strachotínského občerstvení. Cesta stále ubíhala a občas přišel nějaký menší kopeček, za což byl Zbyňa nesmírně vděčný, protože věčná rovina už ho pomalu začala sžírat :) Naopak mě to zrovna moc neuchvátilo...
Míjeli jsme stánek, dá-li se to tak říct, se zeleninou, ovocem a burčákem. Oba jsme dostali chuť na meloun a tak Zbyňa vytáhl poslední peníze a koupil půlku. Jak málo stačí k lidské radosti, nebo se to říká jinak?

Vytáhl jsem svou rybičku s maxičepelí a hostina mohla začít. Ale když jsme byli v půlce té půlky melounu, zjistili jsme, že do sebe nedostaneme už ani sousto. Ta půlka totiž vážila šest kilo :) A myslím, že vosy si na ní pochutnávají ještě dnes. Přeji jim dobrou chuť...
Pomalu ale jistě jsme opouštěli břehy Novomlýnských nádrží. Hurá, teď už jen dostat se domů... Chvilku se na nás spustil déšť, což nebylo vůbec na škodu, neboť jsme se zrovna škrábali do kopce a sluníčko se na nás přitom dívalo s velikým zápalem. Přišly kaluže, bláto a kukuřičné pole. Nás ale nic nezastavilo. Nemohlo...

V Brodě nad Dyjí jsem dal echo Mirkovi, aby nám vyrazil naproti. Myslel jsem si, že jsem naplánoval trasu více mně bez kopců, ale přece jen jsem na některé pozapoměl. Ale tak alespoň to nebyla taková procházka no :)

Kolena se ozývala. Nejvíc bolela, když jsme stáli a taky při nasedání. Osedlat jednokolku bylo s každým přibývajícím kilometrem stále těžší a těžší. Taky třísla už toho měla za celý den pokrk a při najíždění na nerovnosti mi to dávala pěkně najevo. Kousek za Novým Přerovem jsme se setkali s Mírou a náš tým se rozrostl na tři členy. Už se stmívalo, ochlazovalo a sil ubývalo. Domů chybělo asi ještě dvacet kilometrů. Teď už jsme dělali přestávky poměrně často. Přibližně každých pět kilometrů. Dorazili jsme do Hevlína, odkud je to domů 11 kilometrů. V odpočívadle jsme posvačili a udělali poslední fotky.

Dál už se jen jelo a jelo a jelo. V kameře nám došla baterka. Externí nabíječku jsme měl naštěstí s sebou, ale chvíli to trvá než se do kamery dostane trocha šťávy, takže se točilo už jen moje závěrečné prohlášení. Ve tmě, po rozbité cestě a v dost pochroumaném stavu se jednokolka zmítala jako nějaká divoká bestie. Ale držel jsem ji na uzdě a nepřipouštěl si neúspěch. V Dyjákovicích, pět kilometrů od domova už byla situace ohledně nastupování prakticky zoufalá. Řekl jsem si, že dnes už nastupovat znova nebudu a že to odjedu až domů. Jenže v obou vesnicích, které nám stály v cestě, se kopala kanalizace a tak tam byly silnice v poněkud špatném stavu. Do toho tma a vyčerpání... Ale nespadl jsem! :) Kolem 3/4 na deset jsme dorazili do Křídlůvek a byl to věru skvělý pocit. Vešel jsem do hospody, kde bylo vyhlášeno naše skóre. A kolik že jsme to ujeli? Budu vás napínat. Konečný počet kilometrů se dozvíte ve videu, na kterém se usilovně maká. Můžete se na něj těšit o víkendu. Děkuji všem zúčastněným za podporu. A ještě tu mám speciální poděkování Zbyňovi, který plnil funkci kameramana, režiséra, rozdávače vizitek a spousty dalších funkcí na výbornou.