V Hraběticích se zastavuji v hospodě. To abych si vyzvednul zpátky flashku, kterou jsem zapůjčil panu „Jitrnicovi” a na které byl můj film z Cesty. Sklidil jsem den předtím po telefonu pochvalu za zpracování, ale hned na místě taky pokárání od hospodské, že jedu pozdě. Když on tak fučí ten vítr. A to jsem spěchal tak, že jsem spoustu věcí ani nestihl. Den končím kousek za Novosedly, na jednom vršku u vinic, kde rozkládám stan. Je to fajn místečko.
Ráno je kosa. A fouká ještě víc než včera. Venku se třepu jak štěně, které strachy neví, kde má přední a kde zadní. Po snídani a převlíkání do „pracovního”, kdy se klepu jak dvě štěňata, co strachy neví, kde mají přední a kde zadní, už je to jen nekonečný boj s větrem. Většinou bočním. Strašná dřina, nervy z aut, páč jedu na Masarykův okruh na jistou akci, která se tam dnes koná a v rámci které se veřejnoust může projíždět po trati na bruslích, kolech, koloběžkách, longboardech a já nevím na čem ještě. Tudíž to beru po těch nejhnusnějších silnicích jak z hlediska povrchu (na krajích rozbité okresky), tak i z hlediska provozu. Místy to musím dokonce tlačit, protože nárazy větru jsou tak silné, že mám strach, aby mě to nesfouklo někomu pod kola.
Kopec z Žebětína mě absolutně zničí. A to ho jdu prakticky celý pěšky. Nahoře, když si v lese dávám autoresuscitaci, abych se ještě dožil aspoň té jízdy po závodní dráze, zjišťuji, že mi někde vypadlo pouzdro s brýlemi. Celý den jedu se slunečními a v pouzdře mám dioptrické. Kdybych ztratil ty sluneční, tak by mě to tolik nemrzelo, ty mě stály jenom trochu té dřiny na závodě, ale že v tom pouzdře byly relativně nové dioptrické brýle, to mě fakt vytočilo. Ale když už jsem se vydrápal na ten kopec, pokračuji dál. Sotva dojedu, teda spíš dojdu, to kvůli schodům, ke stánkům, jsem zaměřen foťáky a paní s mikrofonem mě hned zpovídá. Jsem donucen k ukázce jízdy, protože se tu nacházejí pochybovači, kteří tvrdí, že tohle nemůže fungovat. Asi napotřetí se mi v plné polní daří naskočit, ujet kousek a dokonce se i otočit a vrátit se zpátky, což divákům stačí. O chvíli později nacházím Petra z koloběžkového týmu BKG Červí díra, samozřejmě i se zbytkem nadšenců pro tyto stroje, je mi dovoleno odložit si věci do boxu a že za pár minut mám jet s Petrem na trati jedno kolo. Probíhá tu totiž pětihodinový vytrvalostní závod jak jednotlivců, tak právě i týmů na štafetu. Jezdí inlinisti (taky inlinistky :), koloběžkáři a koloběžkářky.
Takže z odpočinku zase nic a hurá na trať. Petr letí jak do zadku střelený, v mírném stoupání ho pomalu dotahuju, ale jak se to zlomí, stává se z něj vlivem absence brýlí jen rozmazaný barevný bod a tak mi nezbývá nic jiného, než kmitat nožičkama a doufat, že ho třeba ještě někde doženu. Ono je to jedno, závod jede on, já jsem tu pouze jako veřejnost. Za zatáčkou mě čeká šok v podobě obrovitánského kopce. Vidím, jak se do něho všichni plazí a líto je mi hlavně lidí na bruslích. Samozřejmě taky sebe, protože to je fakt příšernost příšerná. Ale říkám si, že když už jsem si do slova a do písmene vytrpěl tu cestu sem, tak si vytrpím i ten kopec. A jedu, zpočátku rychle, pak pomaleji, pak krokem a pak silou vůle. No dobře, tak ne silou vůle, kolo pod drtivou silou mých nohou sténá (a nebo to bylo naopak?) a po nekonečné dřině jsem nahoře a můžu to zase rozjet na nadstandardních čtyřiadvacet kilometrů v hodině. Následuje cíl, kde proklínám stavitele tratě, parkuju jednokolku a s ostatními se odebírám na pivo.
Po nějaké hodince jedu další kolo, tentokrát Petra v kopci na zlomek sekundy předjedu, což málem napřežiju. Pak dolů a zas to stejný, jen barevný flíček někde hodně daleko. Krpál jdu teď pěšky, na to už fakt nemám. Zbytek závodu okukujeme bruslařky, čímž ještě víc lituju, že nemám ty brýle. Po vyhlášení, mimochodem tým BKG Červí díra zvítězil, se loučíme a já se po stejné cestě, v naději, že najdu ztracené brýle, vydávám zpět.
Už jsem ale tak trochu smířený s tím, že víkend se prodlužovat nebude a že místo volného pondělku pojedu do města (jednou za uherský rok tam člověk holt musí) nechat si udělat nové. V šeru vidím prd, vítr pořád tu svou a aut neubývá. Balím to pod starým dubem kousek před Troubskem. Nic se mi nedaří, jsem nakrknutej a zjišťuju, že krom rybičky, kterou jsem ztratil minulý víkend (ale vím kde přesně leží), jsem si nevzal ani lžíci, takže si musím vyrobit jednu improvizovanou z deklu od konzervy, jejíž obsah chci zdlábnout k večeři. Párkrát se při tom říznu do rtu, páč už je tma a protože jsem blízko k silnici, nechci na sebe poutat pozornost a proto nesvítím mou superčelovkou.
Ráno je poměrně teplé. Balení mi jde ještě hůř než včera a já už vážně začínám nervovat. Jsem pevně rozhodnut to vzít nejkratší cestou domů. Cestou z Troubska do Ořechova (serpentiny) si pořádně máknu, když se s tím monstrem táhnu nahoru. Dochází mi voda a jelikož je neděle dopoledne a nechci nikoho otravovat, beru vodu z potoka. Je ledová a skvělá :)
Za Ořechovem se ohlížím po místě, kde jsem včera odpočíval. Sice to vypadá na fakt blbej den, ale stále ještě věřím na zázraky. Parkuju a v trávě vidím něco tmavého. Kdo hádá, že je to mé pouzdro s brýlemi, hádá správně! Našel jsem je, našel! Najednou je všechno růžo... no, to zas ne, tu barvu nemám rád. No prostě je všechno naprosto v pořádku, plán měním a pro změnu jsem odhodlán zajet ještě do pohraničí u Valtic pro ztracenou rybičku. V Syrovicích doplňuji zásoby, vyslechnu drby, společně s domorodci poradím ztracenému motorkáři správnou cestu a jedu směr Židlochovice.
Tam likviduji asi třetinu ze zakoupených zásob, včetně nealko (pozor, začínám svůj alkoholismus krotit) piva a razím dál po celkem frekventované silnici do Hustopečí. Jakmile opusatím zástavbu, začnou to všichni, hlavně motorkáři, roštovat. Ale silnice je široká a má krásné krajnice, takže to můžu roštovat taky. Už asi vím, proč všichni ti ostatní šestatřicítkoví unicestovatelé jezdí po těch hlavních tazích. Do určité míry jsou bezpečnější než rozbité boční cesty. Jsou totiž většinou v bezvadném stavu, je na nich hodně místa, vedou přímo a jsou bez zbytečných stoupání. Jenže po chvíli mě to přestává bavit a tak volím aleternativu. Tlačím stroj nejdřív mezi poli a pak mezi vinicemi po kopcích. No strašná dřina.
 |
| Lípa s posezením uprostřed ničeho |
Sluníčko o sobě dává vědět, je hezky a tak si lehám do trávy a odpočívám.
„Dobrý den”, ozve se a za mnou stojí pan hajný a flintou.
„Já jsem myslel, že je tady havárka.”
„To ne, já tak odpočívám. Vy tu hlídáte vinohrad?”
„Jo, nesehnali druhýho a tak dělám ranní i odpolední. Chceš hrozen?”
„Rád. To je Váš vinohrad?”
„Ne, to je všechno Babišovo. Já z cizího rozdávám. On ale hrozny nechce a tak to pronajímá. On chce jenom obilí a řepku.”
„Aha, slavná řepka.”
Jdeme do vinohradu a tam dostávám tolik druhů hroznů, že to skoro ani nemám jak odnést. Ale sníst to jo, to dávám na výbornou :)
Posilněn hrozny hodlám sjet ukrutný krpál dolů. Mám fakt bobky, dokonce ani to Deore se moc necítí, že by to chtělo ubrzdit, ale po chvíli strachu už to zase tlačím do druhýho kopce. Je krásný výhled na Pálavu a okolí a je mi skvěle.
Po dalším ultrasjezdu jsem v Hustopečích. A jelikož míjím odbočku a nechce se mi vracet, jedu prostě rovnou za nosem. A zpívám si. Většinou vymývačky z Rock rádia typu „Rockový pumpařky” atd. Holt následky poslouchání jedné stanice pět dnů v týdnu. A to jsem střízlivej. No fakt! Lidi čumí, já se jim nedivím a pak čumím i já, když se ocitám zas na té pekelné silnici, které jsem se díky dřině v kopcích mezi vinicemi vyhnul. Ale tak jedu dál. A pálím to snad jak nikdy. Ne že bych chtěl být co nejdřív pryč, ale proto, že mě to fakt baví. Za značkou „Hustopeče” začínají motory řvát. I já začínám řvát „A představení hrůzy začínáááááá!”. Všichni to solíme do mírného kopce, makám jak nevím kdo nebo co, když v tom vidím obrovský podstavec a na něm krásně natřený sovětský tank T-34 s číslem 200. Je to památník bitvy u Staroviček, kdy koncem druhé světové války poručík Mirenkov se svojí osádkou zničil tři německé Panthery.
V tom cítím na levé ruce štípnutí. Podívám se a ono je tam včelí žihadlo. Asi jsem tu chuděru měl někde na nohavici, když jsem se o ni otřel. A to žihadlo si vytahuju tak blbě, že si do těla napumpuju jed do posledního zbytku.
Jsem zrovna na odjezdu, když přijíždí další auto. Ona už tu jedna rodinka byla. Je tu totiž keška, jinak by tady asi nikdo ani nezastavil. Nebýt to na tak rušném místě, přespal bych vzadu na louce. Ale z jedné strany dálnice, z druhé ta šílenost, po které jsem přijel...
Už vyhlížím, kdy bude chvíli klid, když v tom mě paní volá, v ruce má můj foťák a běží ke mně. No nebýt tam těch lidí, tak bych ho tam nechal. A to by byl teda gól. Silnice je mírně do kopce a tak se musím rozjíždět tzv. do kříže. To je tak, že nezačínám ve směru jízdy, ale kolmo k silnici a pak to musím honem rychle stočit než dojedu na kraj. A na to je potřeba aby nic nejelo. A tak trávím asi deset minut čekáním, následným nepovedeným pokusem, dalším čekáním, dalším pokusem... a když se mi to konečně povede, jsem šťastnej jak malej Jarda a vrhám se kupředu.
 |
| Pohled na Pálavu neomrzí |
V Milovicích na benzince kupuju vodu a jedu hledat místo pro přenocování. To nacházím kousek od silnice, hned za kostrou velkého sumce, který se sem dostal nevím jak. Rozděláno mám hned, najezený jsem taky hned.
Ve tři ráno mě budí déšť. Je to takový šupec, že už v tom neusnu. Ve čtyři si uvědomím, že venku suším, ne, že teď už vlastně peru věci. Včetně bundy. Prší až někdy do šesti. Ještě se hodinku válím a pak jdu zase balit. A zas mi to nejde nandat. Spacák pořád klouže dolů ze stanu a už to předělávám potřetí a furt to stejný. Ruku mám po včerejším píchnutí jak lopatu.
Ujel jsem tak deset kilometrů a zase hrozí, že mi spacák spadne na kolo a já tak hodím tlamu. Zase chytám nervy. Nakonec se mi to daří vyřešit. Je to jenom o tom, jak člověk složí stan a jak to tam pak naskládá. Taková prkotina, ale říká se tomu tuším know-how. A když si to člověk musí vymýšlet sám, chvíli to trvá. To je vlastně důvod, proč teď tolik jezdím s výbavou. To abych vychytal mouchy.
Cesta z Bulhar do Lednice je zavřená a kopec do Sedlece je tak příšerný, že kašlu na původní plán jet si pro ztracenou rybičku a beru to rovnou domů. Mezi Sedlecem a Mikulovem je prý nová cyklostezka. Je, ale člověk k ní musí jet několik kilometrů po frekventované silnici, což je další adrenalin jako prase. Hlavně když mě v kopci předjíždí kamion, kterej veze nějakej bagr či co a hned jak začne předjížděcí manévr, vyřítí se naproti další kamion, načež to ten předjíždějící řízne těsně kolem mě. Já samozřejmě nevím, že má tak dlouhatánskej návěs a málem jdu do mdlob, když doslova počítám milimetry. Uf!
Na odbočce na cyklostezku zastavuji a dívám se na kolonu, kterou jsem způsobil. Fakt pěkná sbírka :) Aspoň měli možnost se chvíli pokochat okolní krajinou, ze které sice bylo vidět prd, ale to je jedno. Po stezce jedu až do Mikulova a co mě překvapuje, tak to, že je tu půl roku a už jsou v ní půlcentimetrové praskliny. Tady to zavání těžkým maštěním kapes. Vypadá sice nádherně, ale dle mého úsudku takhle vydrží dvě tři sezony a pak půjde do kytek. Úplně se bortí před očima.
Za Mikulovem ještě potkávám pár Pražáků, to už je tady u nás klasika a pak už se jen více méně trmácím dom. Jedu zase proti větru, ale už ne tak silnému. Celkově jsem najel něco kolem 240 km, což je vzhledem ke třem a půl dnům dost velká bída...
Žádné komentáře:
Okomentovat