To byl zase jednou víkend

V rámci třídenního volna jsem se rozhodl prásknout do pedálů, zmizet tak zase na chvíli ze všedního života a vydat se vstříc dalším zážitkům. No nakonec z toho vylezla taková... ehm, ale to až později. Nejdřív přišel takový ten klid před bouří.

Je sobotní ráno. Balím si harampádí na cestu. Beru to všechno tak nějak hopem. Už to mám celkem dobře nacvičené a vím co vzít/nevzít. Stejně ale vyrážím pozdě a místo, abych byl před polednem v Lednici, trapčím ještě kolem jedenácté před barákem a domlouvám té zelené obludě. Nebýt relativně silného větru, byla by cesta k Janovu hradu celkem rychle a pohodově zmáknutá. A kdybych zase nenechal doma mapu (letos už potřetí), nemusel jsem bádat po nové stezce. No a nebýt odfláknutého připevňování spacáku, nespadl by mi tento hned za Mikulovem na kolo a nehodil mě v kopci na zem.
Do místa určení, totiž na Festival cyklospecialit, dorážím jen s téměř tříhodinovým zpožděním. Hlavní program už je tentam, ale pivo furt mají a tak, společně s Petrem, Helou, malým šídlem jménem Hynek, dalším Petrem, Janou a spoustou lidí, okukujících tu věc, na které jsem dorazil, nasáváme. Teda až na Hynka, ten přísun energie nepotřebuje.
Po třech pivech a skoro až zapomenuté klobáse s křenem, jsem donucen obecenstvu předvést, že na jednokolce skutečně jezdím, že ji jen tak jako machrovinku netlačím vedle sebe. Musím podotknout, že alkohol se mnou docela zamával, páč jsem toho od rána moc nesnědl. Ale i přesto, nebo možná právě proto, nasedám na první pokus a sklízím úspěch. Jsem zavalen otázkami, lidi si dělají fotky, no skoro bych tu až chtěl napsat, že se mi to začíná zajídat, ale není to pravda. Jasně že mě o baví.
Před sedmou večerní se odebírám společně s Petrem, Helou a Hynkem, o kterém začínám uvažovat, že ho překřtím na Krakena s pořadovým číslem dvě, do ATC Apollo, kde po postavení mého skromného stanu, míříme do bufáče, abychom doplnili tekutiny. A tam jsme vlastně až do noci.

Ráno mám bohužel tu smůlu, že jako druhý se na svět vyklube Hynek, který mě nakonec donutí zahrát si s sním dvě partičky Černého Petra. Napoprvé vyhrává, ale napodruhé zasahuje vyšší moc a vítězství je moje. No, vlastně jsem tak trošku fixloval. Ale bylo to v zájmu zachování rovnováhy :)

Ti dva pořád balí, v pozadí má, už asi dvě hodiny nachystaná, mašina

Jsem línej jak veš a fakt se mi nechce jet proti větru, načež se všichni rozloučíme a já se vezu s větrem do Břeclavi. Bez mapy mi nezbývá nic jiného, než se toulat po již známých zákoutích Břeclavska a Hodonínska. Původně jsem totiž chtěl opět navštívit Ždánický les, byť by to s 36" byly galeje. Projíždím si Pohansko, mířím k Soutoku, ale ne úplně až tam. Od té doby, co postavili ten dřevěný chodník, jsou tam spousty lidí a to místo tím pádem úplně ztratilo své kouzlo. Cestou samozřejmě potkávám hromady lidí, některé i víckrát.
Jelikož jsem poslední snad tři měsíce od mého mladšího bratra neustále dotazován, zda budu vstávat ráno ve 4, abych viděl zatmění Měsíce, které vychází právě na dnešní noc, nemůžu tento fakt dostat z hlavy a rozhoduji se, že si dnešní nocleh zařídím tak, abych na ten Měsíc v noci viděl. Tou dobou by měl být někde na jihu. Ve virtuální mapě, kterou neustále nosím v dutině lebeční, nacházím skvělé místo. Je to tam ale ještě kus cesty. Takže zpátky do Břeclavi, kde jsem od místních nadopován, pak přes Celnici, kde doplňuji vodu, hurá směrem k hranicím.

Byl jsem jimi doslova zalit burčákem

Cestou k tomu perfektnímu místečku se mi zakusuje jeden z pedálů do lýtka. To když jedu, už potmě, s napůl rozsvícenou čelovkou, neboť je prakticky bez šťávy, po takové zrádné cestě. Je v ní zaasfaltovaná nějaká trubka, která trčí podobně jako retardér. A jak se tak na ni soustředím, nevšimnu si lochny jako prase hned za ní. Trubku tedy přejedu v pohodě, ale ta díra mě dokonale rozhodí, noha se mi smekne po pedálu a ten ji celou zezadu „pohladí”. Kdybych neměl chrániče, měl bych místo malého říznutí hezky vykuchané lýtko. A ještě jsem špatně došlápnul a místo na chodidlo jsem stoupl na kotník. Poslední dva kiláky tedy beru pěšky.
Na okraji pole postavím stan, nařídím budíka na 04:10 a jdu spát. To proto, že v místních lesích jsou pořád zbytky nevybuchlé munice z války. Dárek od spojenců. Po probuzení je ale vidět z prdu kulička, páč je zataženo. Nařizuji na 06:45, tedy osm minut před východem slunce, načež zase ulehám. A ráno pak vidím tu krásnou podívanou. Ten okamžik, kdy se rodí nový den...

 Za lesem do mě udeří takovej fičák, že jedu krokem. Spal jsem totiž na závětrné straně. Ve Valticích pak v kopci předjíždím bajkery, div při tom nevypustím duši. Tu svou samozřejmě. Na odpočívadle kecám s Tomem a Laďou, pro změnu motorovými bajkery, kteří se právě vracejí ze čtyřdenního výletu zpátky do Liberce. Je svátek, spousty aut a turistů.

Zatím docela nuda, že? Tak toto byl ten zmiňovaný klid před bouří. Teď už to bude jen takové útržkovité. Přijíždím do Úval. Taková malá vesnička, ještě menší než ta naše, kde na mě někdo ze zahrady volá ať zastavím, že to není možný, že se mu to snad zdá. A tak zastavuji. Okamžitě je mi nabídnut burčák, že ten ale je! Ne jako ten sirup v Břeclavi. Tenhle je pěkně řízlej, tak jak to mám rád a což se po chvíli, řekněme po půldruhém litru, projevuje. Ten týpek se mi představí jako Paliza a ještě si vybavuji jeho kamaráda Standu. Je tu samozřejmě mnohem víc lidí, ale nějak to nepobírám.
Ani nevím pořádně jak, ocitáme se ve sklepě, kde kontrolujeme naložené maso, pak v dalším sklepě, kde kontrolujeme víno, které se mnou fakt hodně zamává. V hlavě mi bliká varovné světýlko. Jenže když ono se tak hezky sedí a pije!
Vracíme se zpátky na zahradu, kde si při spatření jednokolky uvědomuji, jak jsem se to sem vlastně dostal. Paliza startuje traktor, Standa pomáhá zapřáhnout brány a se slovy „Sedej, jedeme do vinohradu!” lezu jako záchodovej pavouk na traktor. Holt práce nepočká. I přes to, že jsem napitý jak žok a sotva se držím, přes toto mám strach, že se v nějakém výmolu neudržím, spadnu pod traktor a bude hej. Naštěstí motor v kopci vypovídá službu a tak můžeme sesedat. Tady mám nějaký výpadek, jen takové vize, jak jsme dva ten traktor drželi, když se startovalo. No... raději to nebudu popisovat. Po pobránování vinohradu jedeme zpátky. Když vidím ten kopec dolů, který nás čeká, vynutím si zastavení a radši jdu pěšky. Standa jde taky. Jednokolka pořád stojí i se všemi věcmi na zahradě a tentokrát se ozve „Jdem do hospody!”. A tak se taky stalo. Sedíme v hospodě, já tlačím gulášovou polívku a piva se radši moc nedotýkám, neboť podle hodin mi za chvíli jede poslední vlak a pořád nejsem s to na jednokolku v takovém stavu vylézt.
Nakonec se loučím a z Úval odcházím, ano ODCHÁZÍM, něco kolem šesté. Do Sedlece, nejbližší zastávky, je to pěkných pár kilometrů po kopcích. Jsem rád, že dokážu jít v mezích cesty. Tak moc kličkuji. Ještě potkávám nějaké Slováky.
„Copak, nejede?”
„Když je člověk ožralej, tak ne, nejede.”
Smích.
Na zastávce se pak snažím probudit k životu pár mozkových buněk a rozluštit jízdní řád. Vzdávám to. Sedám si na nástupiště a hodlám tam sedět tak dlouho, dokud něco nepojede. Sotva mi tato myšlenka probleskne hlavou, ozývá se zvuk železničního přejezdu a vlak skutečně přijíždí. A dokonce z té správné strany! Když nastupuji, je už skoro tma. Vevnitř skoro nikdo není. Celou cestu si v duchu nadávám a snažím se nějak vystřízlivět. Jsem už sice ve stavu, kdy je mi víc než jasné, že to prostě takhle rychle nejde, ale pořád ještě věřím na zázraky. Vlak k mé smůle jede jen do Hrušovan, což pro mě znamená ne osm, ale sedmnáct kilometrů ve tmě, s bludičkou místo světla a s tělem z gumy. To všechno na obtěžkané šestatřicítce, která mi dělá problémy i za střízliva a za bílého dne. Odvoz si volat nehodlám, nechci nikoho otravovat. Naopak je příjemné překvapení fakt, že mě nikdo neodbavil a tak jsem jel zadarmo.
Nasedání je peklo. Dalo by se skoro až říct, že jsem při něm opravdu vystřízlivěl. Když už se mi to konečně povede a já zjišťuji, jak špatně, ne, jak příšerně se to teď řídí, v duchu (možná i nahlas) si říkám, že už nesmím slézt, jinak se dneska dom nedostanu. No a jako na potvoru se objevují retardéry. Za normálních podmínek žádný problém. Teď? Nepřipadá v úvahu! Takže dolů ze sedla a za nimi zase milion a jeden zoufalý pokus navíc o zkrocení neposedného stroje. Když sedím nahoře, jsem pevně odhodlaný nezastavovat. I kdybych měl nevím co.
No jede se mi fakt hrozně. Hned na začátku mi došla voda, kterou bych teď tak moc chtěl, protože mám ukrutnou žízeň. Zastavit a doplnit ale nemůžu. Nohy jsou slabé a neposlouchají, neustálé vyvažování na poslední chvíli, před sebou vidím kulový a když jede v protisměru auto s dálkovými, je to fakt jako kdybych zavřel oči a jel poslepu. Jenomže zázraky se dějí a tak po necelé hodině míjím ceduli Křídlůvky, dávám si u Janka limonádu a domů už docházím po svých. Nejsem, opravdu nejsem hrdý na to, že jsem takto riskoval, toto není můj styl. Ale až do té chvíle, co jsem vystoupil z vlaku, to byla fakt sranda :)