Den třiadvacátý aneb zase vedro, fanklub a grilovačka

Kurňa já to snad nikdy nedopíšu! Slíbil jsem si, že do roka to stihnu. Už zbývají jen necelé dva měsíce. To půjde :) Konec Krušných hor. Překrásný konec Krušných hor. Bylo žůžové počasí, vzduch byl po dešti svěží a já jsem se těšil jak malej Jarda, až potkám Kubu, kamaráda ještě ze školky, se kterým jsem se před odjezdem bavil, že ho ve Františkových Lázních navštívím. A taky jsem se těšil, až poznám všechny ty skvělé lidi tam...

Neděle, 25. května
Jelikož jsem si včera svým způsobem docela odpočinul, vstávání mi dnes nedělá problém. Obvykle totiž ležím a ležím a ležím a vůbec se mi nechce vylézt z postele. Dnes je tomu jinak a už před sedmou ranní pobíhám po pokoji a balím věci, které jsem od včerejška sušil. Boty jsou ještě mokré. Chrániče taky. To je jedno, to se dosuší.
Do Kraslic jsem se včera nedostal a tak mám v plánu jet až do Frantovek. Myslel jsem, že to bude pořádná štreka, ale nakonec jsem se v plánování celkem příjemně zmýlil. Nebude to ani sto, ani osmdesát kilometrů.
Scházím dolů na recepci, kde si vyzvedávám balíček na cestu, který jsem si včera objednal, v kolárce si beru stroj a pak, v doprovodu personálu, jdu ven, abych za přihlížení všech okolo tu bestii osedlal a nechal Horní Blatnou za zády. Ještě pár pozdravů směrem do druhého patra, kde na mě z okna mávají členové expedice Sever - Znojmo a může se jet.

Je nádherně. Po dešti je vždycky krásně a tady to platí dvojnásob. Nebe bez mráčku, cesty ještě mokré, kolem dokola lesy, potoky a louky. Ale taky kopce. Sice se pořád držím relativně vysoko (okolo 800 metrů), ale cesta střídavě klesá a stoupá. Není to jako na začátku, kdy člověk překonal jeden hřeben a pak jel prakticky po rovině. Všemožné potůčky tu vyhloubily údolí a rokle, přes které je třeba se dostat. Jedu kochacím tempem, nikam nespěchám. Využívám hezkého počasí a natáčím nějaké záběry. Skoro nikdo tu není. Jen pár lidí na vycházce. Jinak pusto. Ó, jak se to krásně jede!

Nejvíc mě fascinují louky. Člověk jede lesem, lopotí se do kopečka nebo se za pískotu řítí z kopečka dolů a najednou se stromy rozestoupí a široko daleko jen zelená tráva, kterou křižují potoky a silnice. Na křižovatkách pak bývají domy. Jeden, dva... Po včerejší tak trochu podpásovce mi tohle paní Příroda vrátila i s úroky.

Vjíždím zpět do lesa a cesta se začíná svažovat. Sjezd je to celkem dlouhý, ale takový nějaký nudný. Kraslice, můj včerejší cíl, prolítávám jak nic. Něco se stalo. Něco tu skončilo, páč jsem rázem v úplně jiné krajině. Ani jsem se nenadál a z travnatých a lesnatých pahorků je rázem krajina na chlup stejná jako ta u nás na Jižní Moravě. Rovina, rovina a dokonce i to počasí je stejné jako u nás - pařeniště. A čemu svědčí teplo a vlhko? Houbám! Rostou jako... no jako po dešti.

Doléhá na mě hlad a tak vytahuji balíček z hotelu. Je mi horko a jsem nějaký unavený. Vytahuji karimatku a lehám si do trávy. V tom mi zvoní telefon. Nějaké neuložené číslo.
„To budou zas nějací vocásci s nabídkou tříset programů na satelit nebo stupidních paušálů...”
A ejhle! Zjišťuji, že mám ve Frantovkách vlastní fanklub a že se se mnou po příjezdu chtějí setkat. Super!
K tomu všemu se mi na bermudech usadil motýl a ne a ne odletět. Křtím ho tedy na Frantu a dávám si ho na rameno. Veze se dobrých pár kilometrů se mnou. Buď ho to horko taky vysává a už chudák nemůže dál a nebo ho složil ten smrad kolem mě :)

Franta

Krajina je teď až na větrné elektrárny naprosto jednotvárná, skoro až nudná a ke všemu skončily zapadnuté silničky, takže se zase peru o každou píď místa s auty a motorkami. Kousek před obcí Křižovatka si dávám oddych a měním ponožky. Ráno jsem totiž kvůli mokrým botám oblékl vlněné merino, abych to dosušení bot nějak přežil. Přežil, ale teď je to spíš na škodu, páč jsou moc teplé. Ono je to ale asi jedno. Všechny páry už jsou na pokraji ožití, uvědomění si vlastní existence a následného úprku z batohu. Musím je vézt v igeliťáku. Nějak jsem zapomněl je včera vyprat.
Volám Kubovi, ohlašuji předpokládaný čas příjezdu a domlouváme se na místě srazu.
Po chvíli dávám druhý oddych, abych zase doplnil síly. Sedám si na kraj polní cesty a civím na vzdálené kopce. A pak se přistihnu jak spím. Asi půl hodiny jsem tu dřímal a probudila mě až projíždějící motorka. To byl šok! :) Jsem teď ale takový čilejší a cíl už není daleko. Jede se dál.
Jak se postupně přibližuji k Chebu, houstne provoz. Ve Skalné proto odbočuji. No... odbočuji tak nějak zvláštně, neboť se za chvíli ocitám uprostřed louky. Zpátky se mi nechce a tak chvíli přemýšlím, kudy dál.

Naštěstí za chvíli zpozoruji projíždějící auto a tak se vydávám jeho směrem. O pět minut později už frčím po silničce, na kterou jsem se měl dostat. Je ale celá kulatá a hodně úzká. Při míjení protijedoucích aut bych nechtěl vidět svůj výraz ve tváři. Je to o fous. Z Vonšova do Nového Drahova je to pak fakt na houby cesta.
Konečně kolem čtvrté odpolední míjím ceduli Františkovy Lázně a dávám echo. Zbývá už jen najít kostel. To by nemělo být těžké. Až na to, že tu jsou dva... Ale nakonec to dopadá dobře. Vyjíždím zpoza rohu a už vidím Kubu a Barču.
Odebíráme se k Barčiným rodičům, kde poznávám Růžu, Dominiku, Aleše, Pepu a psa Falca. Po sprše a odevzdání skoroživého oblečení do péče pračky dostávám od Růži štamprle na uvítanou. A pak ještě pár :)
A zase volá fanklub. Vydáváme se tedy s Kubou a Pepou zpět ke kostelu. Je to místní hobby tým výletníků. Chvíli povídáme, dělám názorné ukázky jízdy a nakonec dostávám sponzorský dar...

Večer je v plánu grilovačka. Během opékání se zkouším na zahradě přetahovat s hafanem o pneumatiku. Má sílu jako stádo volů. Zametá se mnou jako s kusem hadru.
A pak už jen spousta dobrého jídla, pití a zábavy. Super, paráda!

Ve Frantovkách bylo krásně a já tímto děkuji za přivítání, napojení, nakrmení, příjemně strávené odpoledne a večer a samozřejmě taky za nocleh. Díky!