středa 4. února 2015

Den jedenadvacátý aneb „Ujet takovou vzálenost na uni není mož... bla bla bla...”

Článek, na který hádám nedočkavě čeká celý svět :) Jak již bylo napsáno, na jistém konkurenčním blogu také naleznete pár odstavečků z jedenadvacátého dne výpravy. Autor mě tam má za vesnického balíka a slamáka, kterému to nějak podezřele dobře jede. Mnozí by jistě čekali, že to tak nenechám a tyto nanejvýš výsostné tituly mu oplatím. A nebo se alespoň pokusím najít tu voodoo panenku. Hmm, mohl bych, ale mám tu něco lepšího. Myslím, že daleko záživnější bude sepsat tu to něco málo, co si ještě z našeho společného bloumání krušnohorskou přírodou pamatuju.
Kdyby náhodou někdo nevěděl, tak tento den jsem se setkal s jistým flycrossem. Je to týpek z Prahy, který občas vytáhne ven jednu ze svých jednokolek a napíše o tom něco na blog. Dovezl mi kompletní dílnu, jídlo a od místa našeho setkání až po konečnou mi dělal doprovod, plnil funkci štábu a dokonce došlo i na osedlání té mojí potvory...


Pátek, 23. května
Budím se v šest ráno. Mám hlad. Ale pořádnej hlad! Krom zázračných semínek a kapky vody nemám nic. A tak opět míchám denní příděl, který skoro celý mizí v mých útrobách.
Nemá cenu se tu déle zdržovat. Balím si věci a opouštím les.
Moc mě těší fakt, že jsem se dostal až sem. Při plánování trasy a následném skoro až infarktu při pohledu na výškové profily, jsem si říkal, že alespoň sem se musím dostat. A to proto, abych se mohl osobně vyjádřit k otázce reálného dojezdu jednokolkaře na devětadvacítce. Jestli nohy nebo zadek, to je jedno. Pokud se na to člověk připraví a má dobrou motivaci, jde to. A někdy je to dokonce i zábava :)


Spal jsem poblíž rozhledny a jelikož mám tyto stavby rád, míří mé první dnešní kroky právě sem. Dneska to vypadá na luxusní počasí. Tak uvidíme.


Sjíždím dolů do Litvínova. Je to pořádný kopec. Však podobný jsem včera šel nahoru dobrou hodinu. Teď musím chtě nechtě zase dolů. Potřebuji jídlo.
Během jízy dolů mě, krom pekelných zvuků brzdy, tak trochu děsí, jak rychle se otepluje. Nemám ani moc dobrý pocit z městského prostředí. Nedá se ale nic dělat. Musím něco sníst a to rychle, nebo dočista zmizím.
Hned v Loučné je malý obchůdek a tak ho beru útokem. Sedám ven na lavičku a cpu se, jako by to mělo být naposled. Cigirigi koukají, div jim oči z důlků nevypadnou. No co, mám prostě hlad...


Když jsem už dostatečně nacpaný, hodlám pokračovat v cestě. Všímám si jemného klechtání v pravém pedálu. Ani ne tak v pedálu. Spíš to vypadá, jakoby byla volná klika. Zastavuji, abych si po patnácti minutách od obchodu dal sváču. Během této příležitosti zkoumám kliky. Nejdřív levou, pak pravou. První se zdá být v pořádku, ale u druhé kliky si všímám, že mezi ní a vymezovací podložkou je asi půlmilimetrová mezera. To není dobré. Zkouším rukou za kliku zatáhnout a cítím, že má vůli. Musím okamžitě najít někoho s 8 mm imbusovým klíčem, jinak hrozí, že se volná klika během jízdy vymačká a zničí. A to by byl konec Cesty. Informuji mého dnešního průvodce, že se nejspíš zdržím a jedu hledat pomoc.
Neuplyne ani pět minut a už stepuji před výlohou cykloservisu. Zrovna otevírají. S panem servisákem prohazuji pár slov, on mi dotahuje oba šrouby a může se jet dál.
Cesta městem ubíhá celkem dobře. Chvílemi mě to i baví. Hlavně na kruhových objezdech. To se vždycky musím smát, když vidím lidi v autech, jak si na mě ukazují prstem a zírají.


V Horním Jiřetíně začínám stoupat. Jedu ale jen kousek, neboť jsem před chvílí jedl, je horko, kopec je stejně moc prudký a do toho všeho míjím tuhle fešnou sochu. No kdo by nezastavil?

Jak na Rapa Nui
Silnice je celkem rušná. Snažím se jít co nejrychleji. Koukám do mapy a vidím, že se to dá zkrátit. Že nemusím přejít všechny zatáčky, ale můžu odbočit do vesnice, kde sice jde cesta kolmo na vrstevnice a tak tam ten kopec bude daleko horší, ale zato to bude kratší. Stejně to nevyjedu tak jako tak, tedy nemám co ztratit.
Kopec je to ukrutný. Musím několikrát zastavit a vydýchat se. Přitom držím brzdu, aby mi jednokolka neujela. Zrovna tudy projíždí pošťačka. Nečekal jsem, že to někdy řeknu, ale chudák auto. Ty rozjezdy do takového krpálu mu zřejmě moc nesvědčí.
Celý upocený se dostávám na vrchol. Nasedám a jedu z kopce dolů. Je to labůžo. Tedy až do té doby, kdy zjistím, že jedu špatně. Nahoře na tom kopci jsem totiž měl odbočit. Zpátky už nepůjdu, to ani náhodou. Musím najít alternativu.
Píšu další zprávu, že jsem se zamotal a že se zdržím ještě víc.
Asfalt se mění na štěrk a později na hlínu. Tudy pokračovat raději nebudu. Sice jsem pořád na cyklostezce, ale nechci riskovat, že to bude neprůjezdné a budu se muset několik km plahočit pěšky.
Nakonec nacházím cestu necestu, kterou tu vyjezdila zřejmě lesnická technika a která směřuje do příšerného kopce, ale zato přímo k silnici, na kterou by bylo dobré se dostat.
Hluboký nádech a vzhůru do toho. Zase jsou to galeje. Pár metrů, pauza, dalších pár metrů. Lýtka i ruce už nemůžou (jednokolka je den za dnem čím dál těžší). Nakonec jsem přece jen nahoře. A to jen proto abych zjistil, že kopec nekončí, ale pokračuje až ke zmiňované silnici. Naštěstí už ne takovým ukrutným stoupáním.
Jsem na silnici. Ale co je to vlastně za silnici? Je tu nějaký průmyslový komplex, zřejmě patří k sousední vesnici, Hoře Svaté Kateřiny. Tam jet nechci a tak se vydávám opačným směrem. Jde to zase z kopce a já si v duchu říkám, že jestli jedu zase špatně, tak mi z toho asi hrábne. Přijíždím na křižovatku, ale vůbec nevím, kde přesně jsem. Je tu autobusová zastávka a u ní je taková veselá mapka okolí.
Nebudu lhát, úplně jsem se tam tehdá zamotal. Nakonec si podle mapky určuji tu správnou cestu a vydávám se rychlým tempem rovnou za nosem. Jedu pěkně lesem. Za chvíli bych měl začít stoupat do Rudolic. Ale neděje se tak. Místo toho se mi na dohled dostává nějaká vesnice.
„Ten kostel už jsem dneska viděl. Nebo ne?”
Teprve teď mě napadá zapnout GPSku, načež s hrůzou zjišťuji, že jedu zpátky do té vesnice, kde jsem potkal tu pošťačku. No co na to říct?
Otáčím to a jedu ještě rychleji nazpátek. Píšu další zprávu, že jsem se tu zamotal úplně, ale že už vím a tak si dáváme sraz na úpatí kopce, který vede do Rudolic. Flycross tak musí sjet dolů, aby se se mnou zase později vydal zpátky nahoru.
Tímto elegantním zablouděním jsem mu zcela určitě zhatil plán, kdy na mě chtěl čekat pěkně nahoře, zatímco já bych se tam lopotil. Kdepak kamaráde!
Vracím se zpátky na tu zpropadenou křižovatku a dávám se, tentokrát už doopravdy, správným směrem. V tom vidím postavu s kolem. No jo, je to on. S ohromnou krosnou na zádech. Doufám, že je plná jídla.
Když už je řeč o tom jídle, dostávám hlad. Na úpatí je restaurace a tak velím k povinné pauze. S plnými žaludky se přece kopce zdolávají nejlépe, ne? :)
U vybírání jídel v restauracích bych se trochu pozastavil. Možná už jsem to psal, ale to je jedno. Takováto dlouhodobá jízda na jednokolce je energeticky hodně náročná a to se samozřejmě podepisovalo na příjmu kalorií. Mohl jsem toho sníst kolik jsem chtěl, ale nikdy to úplně nestačilo. Později už jsem si jídla vybíral tak, že jsem se v jídelním lístku díval hlavně na gramáž a až pak na druh jídla. Bylo to naprosto šílené. Nedokážu si představit, že bych měl někdy jet na kole mimo civilizaci a tahat s sebou zásoby. Všechno bych sežral první noc :D
Zpět k té slavné etapě. V duchu si říkám, jak jsem to s ním vypekl a tvářím se, že jsem rád, že ho vidím, neboť jednokolka už nutně potřebuje servis. Ona by to vlastně v pohodě přežila, spíš tu jde o mé nervy. Na to je ale ještě čas, páč po jídle stejně jdeme do kopce pěšky. V Rudolicích přenechávám úlohu navigátora na mém novém průvodci. Ještě pořád je horko, ale ženou se mraky. Vypadá to na déšť.


Mizíme v lese. Jedeme po asfaltové cestičce. Některé kopce tak tak vyjíždím (to jen abych se vytáhl, ve skutečnosti skoro umírám), jiné beru pěšmo. Přijíždíme ke studánce.
„Jé, počkej, doplním vodu.”
„Ty to jako fakt budeš pít?”
„Vsadím se, že tahle voda je daleko lepší naž ta co máme u nás ve studni nebo ta vaše městská.”
A tak, jako už mnohokrát, doplňuji vodu ze studánky a opět si to nemůžu vynachválit. Je to vynález. Flycross se jen dívá skrz své temné sluneční brýle a já jen těžko hádám, jaký má asi výraz. Tu studánku jsem dokonce našel na internetu. Jmenuje se Volárna. Teď nevím, buď se u ní často volá a nebo z ní pijí jen volové. Jelikož je u ní i odpočívadlo, rozhodujeme se pro sváču, během níž se flycross jímá mého stroje a na druhý pokus se i kousek projíždí. Během natáčení záběrů do videa se pak snaží ukrást mé zásluhy, načež promlouvá paní Příroda a hromy blesky dává tomu jeho žvatlání utrum. Spouští se jarní deštík, během kterého mám čas se vrtat v jednokolce. Ach ano, byl to jeho nápad...


Zdroj
S posledními kapkami deště dokončuji opravu, dojídám banán (fly cestou vytahoval jeden za druhým, až se mi zdálo, že v tom báglu snad veze palmu) a pak už vyrážíme motat kilometry. Mám rád vzduch po dešti. To se pak jede. To se pak dýchá! A když k tomu ještě jistá osoba furt lítá kolem nejprve s jedním, pak s druhým foťákem a člověk se nemusí o nic starat, tak to je ještě lepší.
Uháníme po cyklostezce. Auta nikde. Vlastně ani těch lidí tu moc není.



Při sjezdu kopce před vesnicí jménem Kalek se fylcross rozhoduje pro akční foto a tak jede napřed, že mě jako vyfotí a zachytí tak můj vyděšený výraz ve tváři při zápolení s brzdou a zemskou přitažlivostí. Zpočátku jde vše zdá se podle plánu. Zastavuje skoro pod kopcem, pokládá kolo, sundává krosnu a... ještě rozepnout kapsu, vytáhnout pouzdro, rozepnout pouzdro, vytáhnout foťák, zapnout, zaostřit, fotit. Asi posledních dvacet úkonů už ale nezvládá, neboť se nezadržitelně blížím a při průjezdu kolem už slyším jen jeho „Ty vole!”. A to jsem se snažil jet co nejpomaleji, jelikož jsem dobrák od kosti a chtěl jsem mu tak se záběrem pomoci. Je totiž velice praktické mít foťák v kapsičce na deset zipů.


Kopečky už nejsou tak náhlé a cesta příjemně ubíhá. Stavíme na další sváču, při které potkáváme místního bajkera.
Po nějaké chvíli přijíždíme k rušné silnici. Cyklostezka je po této vedena jen 1,2 km. Hlásá to mapa.
Váhám, zda jet či jít, ale pochybovačné řeči mého průvodce vítězí a my se štracháme pěšmo. Docela kvaltujeme, ale zdá se to být nekonečné.
Flycross: „Je to jen jeden kilometr, za chíli to máme.”
„No... ty asi nevíš, jaká je cena jednoho kilometru.”
Je to šílené. Kamiony, osobáky, motorky... všechno. Asi přece jen bylo moudré si tohle projít pěšky. Sice jsme cestou míjeli lesní cestu, ale nerad bych, abychom se tu někde u německých hranic zamotali. Konečně jsme u cykloznačky, která ukazuje odbočku.
„Už víš co to je jeden kilometr?”
„Už jo.”
Vodní nádrž Přísečnice, náš dnešní cíl, už není daleko. Vzhledem k tomu, že jsem ale v noci na dnešek spal venku a rád bych se umyl, lámu flycrosse k návštěvě nějakého ubytovacího zařízení. Vím, že se na bivakování tolik těšil a jistě se na něj řádně připravil, ale holt se nedá nic dělat. Chci sprchu a postel. A pár piv by taky bodlo :)
U nádrže je další studánka. Flycross už teď při pohledu na „slamáka”, co si v ní doplňuje vodu, raději nic neříká. Je rozhodnuto, jedeme do Měděnce, kde se ubytujeme.


Cyklostezka nás navádí zpět na silnici, která začíná mírně stoupat. Už toho máme dneska dost za sebou a schyluje se k večeru. To je, jak už jsem mnohokrát psal, ta nejlepší doba. Ve spojení s mobilní bezedbou spižírnou a najetými kilometry se z kopce stává jen hrbolek, který jsem odhodlán  nekompromisně pokořit. Dupu do pedálů. Dokonce občas vykoukne i sluníčko a já si chvíli připadám jako nezastavitelný. Na kopci ale přece jen zastavuji. Ohlížím se a flycross nikde.
 „No snad se někde neválí ve škarpě!”
Po pár sekundách vidím nejprve helmu a pak i zbytek, jak se plazí mým směrem.
„No nekecej, fakt jsem mu ujel!”
Flycross přijíždí zadýchaný a tak tasím foťák, abych to zaznamenal, načež se začne tvářit, jako že to nic nebylo. Měl jsem s tím tasením být rychlejší...
Od Měděnce nás dělí už jen krátký úsek mimo les. Dost tu fouká vítr, ale sluncem zalitá krajina „tam dole” to bohatě vyvažuje. Jsme tu, 75 kilometrů. Krása.


Ubytováváme se v místním penzionu. Dojídám poslední zbytky dnešního přídělu proviantu. V restauraci pak koštuji snad všechny druhy Svijan, flycross koštuje džus a pan majitel povídá o svých loveckých výpravách do severských a exotických krajů a životě v Krušných horách... no sedíme tam skoro do půlnoci.



5 komentářů:

  1. Tos me vskutku prekvapil, zes na me nevytahl nejakou spinu ;) Asi za ten 8mm imbus, co jsem ti daroval. Mit po ruce stary telefon, uvedl bych pristi etapu obsahem SMS, ktera mi po poledni prisla a bylo v ni neco jako "ty vole sem uplne mokrej" :-D Ja mezitim usedal doma k obedu a uznale pokyvoval hlavou, jak je to na tom svete pekne zarizeno...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejsem jako naši páni politici v předvolebním období. Vidíš, na ten klíč jsem úplně zapomněl. Vozí se teď na 36" v kapsičce ;)
      Jakože vychytals to s tím deštěm parádně. To se musí uznat.

      Vymazat
    2. Sakra, mel jsem na nej vyrazit sve jmeno ... treba se podiva az za polarni kruh.
      BTW ten nadpis clanku ma byt narazka na nejakou konkretni osobu:-D?

      Vymazat
    3. Myslíš to, které jsi mi neprozradil? Já si ho nevemu. Až mi před Prahou začnou cvakat kliky, zažádám si u tebe o další. Máš ještě šanci :)
      No, možná... už jsi zadělal na vnoučata? Abys ten příběh měl komu vyprávět ;)

      Vymazat
    4. O tom nepochybuji, ze si ho nevezmes. Prece se pri tak daleke ceste nepotahnes s tolika gramy navic.
      Jeste ne, ale cas vse napravi...

      Vymazat