Budíme se něco před sedmou. Likvidujeme zásobu proviantu na dnešní ráno. Buchty od pana Odkolka to tuším byly. A na cestu ještě dostávám Tatranku. V devět hodin přichází druhý chod v podobě snídaně dole v restauraci. Zjišťujeme, že ubytování nám klaplo skvěle. Dnes totiž přijíždí nějaká skupina lidí, kteří si zamluvili celý podnik jen pro sebe. Kolem desáté vynášíme všechny naše krámy před penzion a flycross znova zkouší mou mašinu. Tentokrát bez nákladu. Docela na ní sviští. Škoda že nevzal tu svou. Podle jeho slov by mi ale stejně nestačil jak rychlostně, tak vzdálenostně. Tak nevím kdo je tu slečinka a slamák...
Ještě dotáčíme nějaké scény pro flycrossovo video, které vůbec nesestříhal, jak mi pořád tvrdil. Tím ale nechci tvrdit, že se na to nedá dívat. Takový čistě dokumentační charakter. Ještě ho zkouším ukecat, aby se mnou jel dál když je ta sobota. Ale to né, prý musí jít na oslavu a pak něco pracovat. Nezbývá tedy než se rozloučit.
Jsem rád, že jsem pana bezejmenného poznal osobně a děkuji za doprovod, ponechaný imbusový klíč (který mi jen tak mimochodem dělal až do cíle zbytečných deset deka navíc) a hlavně za to jídlo.
Dovolil bych si jednu takovou poznámku. Když jsem dojel domů, tak našinci se mohli smíchy potrhat, když mi říkali, jak tehdá slyšeli, že prý se mnou jel nějakej pražák a já jsem mu všechno jídlo sežral. Ale myslím, že ta krosna pak vážila polovinu.
Kolem půl desáté vyrážíme. Každý na jinou stranu. Dnes mám v plánu dojet do Kraslic, abych zítra stihl dorazit do Františkových lázní, kde se mám setkat s Kubou, kamarádem ze základky, který je taky z Křídlůvek. A taky s mým osobním fanklubem, jehož členové můj postup sledují a jsou se mnou v kontaktu. Občas volají. Kde jsem a jak to jde. Jsem na ně zvědavý.
Je pod mrakem, ale teplota docela příjemná a vítr taky nefouká. Předpověď jsem nějak nestihl. Vypadá to nejistě. Je tu celkem dost cyklistů. No jo, vždyť za pár dnů už bude červen! Jedu po perfektní silnici. Skoro bez aut. Tohle je ta pravá Krušnohorská magistrála.
Je to tady parádní. Čekal jsem kyselými dešti zničené lesy tak jak jsme se to učili ve škole, ale kde nic tu nic. A ten vzduch! No lambáda. V mírném kopci dávám pauzu. Dohání mě místní cyklista.
„No co to... co to máš za kolo?”
„Tohle mi stačí, víc nepotřebuju.”
„A já jsem si říkal, že ten musí mít pořádnou krizi, když ho dohání někdo jako já. Teď už chápu :)”
Naskakuji, doháním ho a celou cestu až pod Klínovec se spolu bavíme. Hlavně o jednokolce, mé cestě, ale taky o zdejší krajině, počasí a v neposlední řadě taky o chia semíncích.
U lanovek už ale nemůžu a musím zastavit. Krátké rozloučení a je v trapu. Nechce se mi řadit na silnější mód. Vím, že před Božím Darem to půjde zase z kopce. A už to není daleko.
 |
| Pohled směrem na Oberwiesenthal |
Rozjíždím se a chvíli jedu. Kopec je ale nad mé síly a tak to ke konci tlačím. Je tu docela provoz. Hlavně motorkáři.
Na kopci nasedám a vezu se dolů do Božího Daru. Perfektní výhled, perfektní počasí, ikdyž asi bude pršet, no a perfektní kopec! Slyším za sebou svištění silničních gum a německy hovořící osobu.
„Sieh, Einrad!”
V tom se kolem mě proženou dva silničáři a se zvednutým palcem volají „Cool!!”. To člověka potěší. Zvlášť, když jede tak o 50 km/h pomaleji než oni :)
V Božím Daru hledám restauraci. On to vlastně není žádný problém, páč tu snad ani nic jiného, než restaurace a penziony, není. Vcházím dovnitř jedné hezky zařízené s ještě hezčí obsluhou. Dokonce si tam můžu jednokolku vzít a dát do kouta, byť je tu plno lidí a místa moc ne. Jelikož jsme se s flycrossem bavili mimo jiné taky o svíčkové, dostávám na ni chuť. Po česnečce mi tedy slečna přináší talíř svíčkové se šesti knedlíky. Ó, to je mňamka! Na závěr ještě palačinky se zmrzlinou a druhou limonádu. Je tu útulno a moc se mi nechce ven, neboť odtamtud přicházejí lidé s deštníky. Prší. Nedá se nic dělat. Oblíkám si větrovku a vyrážím na cestu.
Není to nic hrozného, ale pršet by nemuselo. Na dobré náladě mi to však neubírá a vesele pokračuji. Je tu spousta cyklistů. Rozhlížím se do stran a kochám se krajinou, když v tom... prásk! Vjel jsem do nějaké díry a absolutně jsem to nečekal. Jednokolka dostala pořádnou pecku, ale já jsem stihl dopadnout na nohy. Nicméně T-Bar se celý pokřivil a tak musím vytasit 4ku imbus a znova to seštelovat. Dokonce i rohy jsou každý jinak. A zrovna, když projíždím kolem lidí.
Předjíždím postaršího pana cyklistu, který zrovna pauzuje. Po chvíli mě dohání a pár minut se bavíme. Zjišťuji, že mluvím s členem cyklovýpravy, která míří ze severních Čech po hranicích až do Znojma, jejímu nejstaršímu členovi je přes osmdesát let a jede to už po šestatřicáté! Tohle je prostě neuvěřitelné. Mimochodem, toho stejného pána jsem potkal na podzim 2014, když jsem s šestatřicítkou brázdil Lednicko - valtický areál. Svět je malej...
Déšť nabírá na intenzitě a my se rozdělujeme. Zastavuji u stromu a čekám, zda to nepřejde. Pod vzrostlým smrkem je zatím ještě sucho. Ozývají se hromy. Nejsou to ale takové ty typické dunivé zvuky. Spíš to zní, jako když někdo praští do plechu. Je to celkem nepříjemné, neboť mraky se drží nízko a taky je tu ten strom. Ale pořád skrz něj neprší a tak zůstávám na místě. A najednou, jako když luskne prsty, spouští se takový liják! Okamžitě se hrabu v brašně a vytahuji pončo. Do lijáku se přidávají i kroupy. To je děs! Než na sebe stačím tu pláštěnku navlíknout, jsem durch mokrý. Během necelé minuty... Fouká vítr, silnice je plná krup. Dokonce i auta zastavují. A já furt stojím pod stromem jak tvrdé Y a čučím skrz průhled v kapuci pláštěnky. Pár odvážných cyklistů a cyklistek v té slotě jede. Někteří si mě ani nevšímají, páč mají dost práce s udržením se na silnici. Po dobré půlhodině, ne-li víc, déšť konečně polevuje a vítr ustává. S deštěm už jsem si něco na této výpravě zažil. Musím pokračovat. Alespoň do nějaké hospody. V pláštěnce se fakt špatně nasedá. Chvíli mi trvá, než se zadaří.
Jedu asi kilometr, když v tom vidím turistické odpočívadlo se střechou a stěnami. A je plné lidí. Shodou náhod právě členů oné epické cyklovýpravy. Přidávám se k nim a tak tam všichni společně stojíme, klepeme kosu a čekáme než to přejde. Dovídám se ledacos. Nejstarší člen vypráví a vypráví. Já samozřejmě taky vyprávím :)
Nakonec je nám ale zima a tak všichni vyrážíme. Dostávám tip na ubytování v Horní Blatné, kde dnes bude celá expedice přenocovat. Sotva vyrazíme, spouští se další déšť. A do toho opravdu hnusná silnice. Samý výmol, vlna, díra. Lesní cesta je super, tohle je za trest. Do kopce jsem rychlejší já, z kopce zase oni. Je to boj, ale nikterak moc mi to nevadí. S tím se počítalo.
Kopec dolů do Horní Blatné je už vážně o držku. Jakoby někdo vzal obrovský příborový nůž a špatně na tu silnici namazal asfalt. Jsou na ní takové škaredé vlny, které mě dost vyvádějí z rovnováhy. Ani brzda moc nechce fungovat, neboť je zaplavována přívaly vody, která se valí dolů po silnici jako nějaká rozvodněná řeka a kolo ji nabírá a já jsem tak sprchován zespodu.
Po příjezdu jsem úplně mokrý. Ale totálně. Pronajímám si tedy pokoj a dobrou hodinu trávím rozmisťováním věcí a map, aby se usušily. Kouknu z okna a nemůžu tomu uvěřit. Svítí sluníčko a těžké černé mraky táhnou pryč. Je tam přímo ukázkově! Hmm, kdybych chvíli vydržel, tak jsem mohl jet dál. Ale na druhou stranu jet celý den v durch promočených hadrech a botech, to není ono. Asi to tak mělo být. Rozesílám tedy zprávy do všech stran, že to dneska balím, že jsem zmokl. U paní majitelky si zase vyžebrávám pantofle a jdu dolů poslouchat další vyprávění z cest. Nejsem si jistý, ale mám takový dojem, že ten den možná náš hokejový nároďák zase hrál nějaký zápas. Ale to už fakt nevím.
Jelikož se zde vaří, nechávám se obsluhovat a tlačím do sebe jedno jídlo za druhým. Polívku, hlavní, dezert, později losos, pár piv, nabídnuté topinky, za ty děkuji... Mám strach, že za pár dnů už bude můj apetit neukojitelný. Je to čím dál horší. Po příjemně stráveném večeru si jdu lehnout.
Dnes celých 35 kilometrů. Historicky nejkratší a nejkroupovitější etapa...
Žádné komentáře:
Okomentovat