Dneska bych se měl podle plánu dostat až do Pece pod Sněžkou. Jsem na to nesmírně zvědavý, neboť zítra bych se měl vydat pěšmo na její vrchol. To se ale ještě uvidí. Hlavní roli bude hrát počasí, páč nemám moc oblečení. Přece jen jsem bral opravdu jen to nejnutnější a i to jsem poněkud oželel. Mohl bych připomenout, že veškerá má zavazadla na tuhle výpravu čítala včetně 2,5 l vody pouhopouhých dvanáct kilo. Tedy ani ne deset kilo harampádí, což je msylím docela extrém. Pro srovnání druhý extrém, jakýsi chalán ze Slovenska si na desetidenní cyklovýpravu z Bratislavy do Benátek bral neuvěřitelných 60 kilo krámů. Tedy včetně kola. Je sice pravda, že jsem narozdíl od něj prakticky nonstop spal v suchu a teple penzionů, ale na přespávání venku jsem výbavu měl a párkrát jsem ji dokonce i použil :) Na druhou stranu, když jsem jeden den zmokl, nezbývalo nic jiného, než to druhý den sušit na sobě. A jízda v mokrých botách taky není zrovna eňo ňůňo...
Krátce před devátou hodinou vyrážím. Ještě jsem nesnídal a tak hlad na chvíli zaháním chia semínky. Kousek za městem se stavuji v obchodě a kupuji zásoby na dnešní etapu a část z nich hned mizí v útrobách mého těla, kde si s ní pan Žaludek jistě poradí. Trasu jsem byl nucen kvůli časovému skluzu poupravit. Jinými slovy jsem ji celkem drasticky zkrátil. Úplně se vyhnu Broumovsku. Tím ušetřím nějaké ty kilometry, ale hlavně drahocenný čas, protože na neděli už mám domluvený další doprovod a bylo by nanejvýš vhodné tam do té neděle dojet. Dnešní etapa proto bude jen takový krátký a rychlý úprk. Tedy snad...
V Hronově mě trochu mate jedna křižovatka. Z vytahování mapy a následného civění do ní se stala rutina. Nejlepší na tom je, že po zorientování a následném naplánování dalšího postupu přijde další křižovatka, kde ještě tak nějak tušíte kam a hned po ní další, kdy je potřeba tu mapu zase vytáhnout. Tohle se děje tehdy, kdy městem neprochází cyklostezka a nebo jsem mimo ni a snažím se kní mermomocí dostat. A nebo tehdy, kdy městem vede milion cyklostezek a všechny si furt lezou do cesty.
Jakmile je mi vše jasné, mizím pryč z ulic na jakousi boční silničku a prchám směrem na Stárkov. Jakmile ale vyjedu ven z městské zástavby a za ní stojícího lesíka, opírá se do mašiny a mojí maličkosti celkem solidní vítr.
„No to zas bude den.”
Silnice vede otevřeným prostranstvím a všemožně mění směr, takže jednou fouká protivítr, což mě stojí jen síly. Jindy ale fouká boční vítr, což mě díky provozu stojí taky nervy.
Naštěstí aspoň ten terén není moc členitý a většinu času mám nohy na pedálech a ne na zemi. Na kole má člověk aspoň kam podřadit a z kopce, byť to považují za srabáctví, šlapat nemusí a tak nějak si oddychne. Ale tady... dřu se jak mezek a tachometr přesto neukazuje víc než nějakých 13 km/h. Pořád mám ještě krátké kliky, do dlouhých se mi jít nechce, protože to bych potom jel ještě pomaleji. Ale o to víc teď musím makat.
Do toho se před chvílí přidal i terén a zrada teď probíhá na všech frontách. Tedy, skoro. Už chybí jen déšť. Ale vidina SMSky, kterou večer pošlu domů a v ní bude stát "Dalsi etepa za mnou. Jede to samo.", mi dodává síly a tak se plahočím touto krajinou dál. Při pohledu do mapy nejsem zrovna nadšený. Nemám totiž na výběr a musím projet celý Trutnov. Vzhledem k tomu, že podle mapy to je místní dopravní uzel, tam zcela nepochybně budou kvanta aut. Však ono to nějak půjde.
Kousek před Radvanicemi se kopec láme a tak můžu na chvíli vydechnout. Přece jen se ve větru jede líp z kopce než do kopce. Provoz ale začíná nebezpečně houstnout. K osobákům se přidávají nákladní auta. Takový větrný poryv za návěsem kamionu není nic příjemného ani tehdy, kdy člověk jede na kole. Chudák jednokolkař má sakra co dělat, aby se společně s nákladem neskutálel v lepším případě do toho příkopu. Ovšem tohle všechno se ještě tak nějak dá přežít.
Ke slovu se zase hlásí ta bezedná jáma, která by nejraději spořádala úplně všechno. Přesně tak. Mám hlad. Naštěstí právě přijíždím na okraj Trutnova, kde je restaurace plná kol. Opět si jako jediný sedám ven (ono totiž není zrovna velké teplo) a nechávám se obsluhovat.
Během ládování čučím na cyklisty, soudě podle vyjadřování, na Pražáky. Koukají na mou maličkost tak nějak s pohrdáním. Něco jako „Já šlapat nemusím, ty jo.” Mají totiž elektrokola. No a navlečení jsou jak na pól. Myslím, že můj sporý oděv v podobě rozepnuté větrovky a 3/4 kalhot je trochu vyděsil :)
Řádně nadlábnutý, jsem nyní odhodlán pustit se do boje s městskou vřavou a rychle odtud zmizet. Na mapě je vyznačená turistická stezka, ale ani po několika pokusech nejsem schopný najít její začátek. Tak to tedy vzdávám a volím tu nejhorší možnou trasu. Směrem do centra. Ale ne úplně. Podél řeky totiž vede cyklostezka a tak mi stačí, když se dostanu k ní. I tak je to docela daleko a je tu tolik aut, že je silnice totálně ucpaná a všichni jen tak popojíždějí. Rychlejší a především bezpečnější to tedy bude pěšky.
Za neustálého chichotání a posměvačných pohledů těch lidí, zavřených před světem ve skloželezných krabicích, se pěšmo, metr po metru, přibližuji k řece Úpě. Trvá to věčnost a nebaví mě to. Doslova a do písmene mě to tu sere. Chci pryč a jednou pro vždy nechat tohle místo za sebou.
Po dobré půlhodině usedám zpět do sedla mého jednoduchého stroje a uháním po cyklostezce směrem na sever.
Ale ne dlouho. Stezka totiž míří do lesů a kopců v okolí. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se motat v postranních uličkách, abych nemusel jet po hlavním tahu. Ten mi stejně nakonec zkříží cestu, ale jen na chvilku. Za Mladými Buky už ale nemám na výběr a pouštím se na silnici. Provoz tu naštěstí není velký a jedu po perfektní asfaltce se širokým bočním pruhem. A pořád mírně do kopce.
Vítr už tu nemá takový vliv, neboť je silnice kryta kopci po stranách. Z celodenního šlapání jsem ale docela unavený a tak v nekončícím stoupání měním polohu pedálů. Je to pořád nahoru a sil ubývá. Ale Krakonošova cedule hlásá, že už to není daleko.
A skutečně. Po několika zatáčkách přijíždím do Velké Úpy. Až do Pece nepojedu, protože jsem rozhodnutý, že vejdu do prvního penzionu, který uvidím. A tak tedy zvoním u Pensionu Říp.
„Dobrý den, máte volný pokoj?”
„Dobrý den. Hmmm, máme.”
„A ubytujete mě?”
„Jasně. Teď se dívám, Vy nemáte rozbité kolo, že?”
„Ne, to je všechno :)”
„A já jsem si myslel, že nesete jen půlku a druhá někde leží...”
A tak dostávám pokoj, své osobní pantofle a zbytek dne trávím s panem a paní Tillovými a jejich hafanem, kteří ochotně kojí můj neukojitelný apetit.
Večer ještě posílám SMSku a jdu spát. Zítra se uvidí, jestli se mi bude chtít na ten náš nejvyšší kopec...
Žádné komentáře:
Okomentovat