Den šestnáctý aneb cesta rájem na dvou jednokolech

Neděle, 18. května
Ráno zjišťuji, že po včerejšku ne všechno uschlo. Chrániče jsou mokré, boty se prakticky nezměnily, rukavice mokré, rukávy mikiny... Je to ale tisíckrát lepší, než kdybych to zabalil v tom lesíku. To by byl pak mazec. Však ono to uschne až to na sebe hodím. Po snídani vracím paní na recepci zapůjčené pantofle a ještě před devátou odjíždím.
Ve vzduchu jde tak nějak cítit, že dnešní den bude super. Je po dešti a všude je taková tajemná mlha a ticho. Mapa slibuje, že většina dnešní trasy povede mimo provoz a taky krásnou krajinou. Volá Tomáš. Viditelnost je prý tak pět metrů :) Domlouváme si sraz v Jizerce. Je to skoro dvacet kilometrů odtud.

Za Horním Polubným se silnice zužuje, mizí v lese a je to naprosto fantastický kus asfaltu. Nikde ani noha a ve struze kvanta a kvanta vody v barvě piva. Někdy i spěnou :)
Je to ale prakticky pořád do kopce a tak jsem nucen jet s delšími klikami, což můj příjezd pozdrží. Ale je to nádhera.
Kolem půl jedenácté přijíždím do Jizerky. Volám Tomášovi. Zjišťujeme, že jsme od sebe asi kilometr a tak se s hlasitým hvízdotem brzd pouštím dolů z kopce. Tady už je o poznání rušněji a na otázky typu „Kde máš druhý kolo?” odpovídám „Jede mi naproti.”

Jizerka

O chvíli později už pod kopcem vidím, pro nás jednokolkaře, tak známou siluetu s typickými pohyby. Je to on! Pan kolega. Na úplně stejném stroji. QU-AX Cross 29. Co mě udivuje, tak 125 mm kliky. A samozřejmě se hned ptám, jak se mu na nich tady v tomto členitém terénu jezdí. No že prý jsme mu je sami doporučili. Takže to byl on, komu jsem tehdá na OKM stránkách odepisoval :)
Abych neplnil funkci hlavní brzdy, přehazuji pedály do rychlejšího režimu a za chvíli už se ženeme přes tento krásný kousek světa. Míříme na Smědavu, kde bude oběd.
Stezka je naprosto skvělá. Schovaná v lese a dokola furt ty pivní potůčky. Je tu spousta rašelinišť tak proto ta zlatavá barva. Přijíždíme k restauraci a u pultu si objednáváme.
„Můžeme si to vzít ven?”
„Ven? No, chápu, vy cyklisti jste otužilí. Klidně.”
Bereme tedy nádobí a nakrájený chleba. Ten se mi vzápětí daří rozsypat venku po zemi. To během otevírání dvěří. Jsem holt gramla.
„Ale tak vám cyklistům to nevadí, ne?”
Jasně že ne, ale nemuselo se to stát. Jak je to fajn. Jídlo, pití, krásná krajina.
Tomáš popisuje dnešní trasu. Prý pojedeme kousek pod nejvyšším vrcholem Jizerských hor - Smrkem. Spousta lidí si prý plete zdejší nejvyšší horu s Jizerou. Ale ta je o dva metry nižší než Smrk.
Po obědě pak za dohledu zvědavých očí opouštíme Smědavu a s plnými žaludky se pouštíme do jednoho z dnešních kopců. Po pár minutách to ale vzdávám a tak jdeme pěšky. Je to tu úžasné.

V tom Tomáš říká:
„Tady je někde myslím keška.”
A mizí ve skále, aby se po chvilce objevil s pixlí v ruce. Tohle je druhá keška, do které jsem se kdy podepsal. Ta první je v Černé Hoře ve výšce 2523 m n. m. Parťák se také skvěle ujímá funkce fotodokumentaristy.

Tam někde byla...

Teď nás čeká sjezd. Parádní sjezd až k červené turistické stezce. Ta je o dost prudší a taky plná kamenů, takže raději jdeme pěšky. Ani to mi ale nebrání v pokusu o blízké setkání s povrchem zemským. Míříme k rozcestníku Hubertka. Je tam banda nějakých lidí a tak zkoušíme poslední metry sjet. Tomáš s tím nemá problém, ale já to po pár pokusech vzdávám, protože z toho nemám moc dobrý pocit. Míjíme Singltrek pod Smrkem. Vlastně jen jeho část, protože je to soustava několika tras. Toto místo je hojně vyhledáváno bajkery. Převážně z Prahy.
U Obřího sudu dáváme další pauzu. Limonáda a párek v rohlíku. Pan prodavač tvrdí, že párek je německé výroby, zaručená kvalita. Při kousnutí mi dochází, že i ta hořčice bude z Německa, protože mi nejspíš vypálila všechny chlupy v nose. Jsou tu anglicky mluvící bajkeři, celí zaliskaní od blata a pár lidí, kteří se baví o jednom týpkovi s jednokolem, kterého včera viděli u Pece pod Sněžkou.
„Říkáte, že jste ho viděli včera ráno?”
„Ano, v plné polní a docela valil.”
„No tak to jsem byl já.”
Všichni na sebe zíráme. Tohle je prostě mazec! :)

Včera jsem skončil o něco dřív a tak dnešní trasu upravujeme, abychom byli do tmy v cíli. Ve Frýdlantu. Odbočujeme tedy z cyklostezky a vyhýbáme se Novému Městu pod Smrkem. Na silnici je malý provoz a tak se jede celkem dobře. Už to ale není tak velkolepé, jako cesta z Jizerky.

Po pár kilometrech asfaltu znovu odbočujeme na cyklostezku, která nám přichystala cestu, do které se nám boří kola, je mírně do kopce a nebe do toho začíná strašit s deštěm. Makáme a makáme, chvílemi mám pocit, že to neušlapu, ale nakonec to oba zvládáme a před námi je krásný asfalt. Jako kdyby ho tu včera silničáři položili. No krása :)

V lese nás potkává přeháňka. Tomáš sahá po pláštěnce, ale já jsem moc líný a moc tvrdohlavý na to, abych oblékl tu svou. A tak jsem za chvíli zas jak houba na nádobí. Ale déšť není kupodivu tak nepříjemný jako včera. Sice se nám daří špatně odbočit, ale i přes to všechno je dnešek prostě super. Jedeme po zapadlých cestách a kolem dokola vůbec nikdo. Jedna kaluž je tak nasátá olejem z traktoru, že její projetí je pro jednokolku spása, neboť ji olejový film alespoň na měsíc dopředu ochrání před vlivy okolního prostředí :) Příznačně ji tedy nazývám kaluží konzervační. Trocha toho černého humoru. A návod pro budoucí hledače ropných ložisek.
Opět nenechávám nic náhodě a v čekárně velím k pauze, abych si mohl natáhnout návleky na kolena.

Kolo i s řídítky ;)

Za Pertolticemi opouštíme osamocenou silničku a pomalu, ale jistě se blížíme k cíli dnešní etapy. A snad jako odměna za včerejší galeje a dnešní spršku, přichází Oskar, který se na nás směje a dokresluje už tak skvělou tamosféru k dokonalosti.

Poslední kopec. Z Kunratic se musíme dostat na silnici do Frýdlantu. Je to makačka. Obdivuji Tomáše, protože podle jeho slov na jednokolce jezdí jen tak rekreačně a dnes tu jede takovou dálku a s batohem na zádech. Během dešťové přeháňky mi přestal měřit tachometr, ale odhaduji, že minimálně 70 kilometrů dáme.

Je to dřina...

Na kopci už je provoz o poznání hustší, ale do Frýdlantu je to zase dolů a tak to celkem jde. Míříme do města, kde má Tomáš domluvený odvoz. Už mi zbývá jen sehnat nějaké ubytování. Dneska to byla makačka, ale perfektní. Parádní.

Přijíždějí Tomášovi rodiče, pan a paní Sobotovi. Na mou otázku, zda nevědí o nějakém ubytování tady ve městě, mě ochotně zvou k sobě domů. Dobří lidé existují. Čím déle jsem na této výpravě, tím víc si to uvědomuji.
Sprcha, večeře a večer strávený příjemným povídáním o všem možném i nemožném. Po měření na online mapě zjišťujeme, že dnešní skóre činí 83 kilometrů. Taky dostávám pár rad na zítřejší postup. Pouhé poděkování je žalostně málo, ale víc v tuto chvíli udělat nemůžu. Děkuji vám všem za krásný večer a Tomášovi zvlášť za perfektní doprovod krásami Severu :)