Den sedmnáctý aneb jak málo stačí člověku k radosti

Pondělí, 19. května
Po vydatné snídani a sbalení vypraných a usušených věcí, mě Tomova mamka odváží zpět do Frýdlantu, kde mi ukazuje náměstí a kde se taky loučíme. Na cestu ještě dostávám svačinu. Ještě jednou díky.
Z Frýdlantu jsem venku za pár minut. Podle včerejší debaty ohledně dalšího postupu by mi v cestě měl nyní stát docela dlouhý kopec a musel bych jet po frekventované silnici. Abych se jí maximálně vyhnul, beru to přes Větrov v naději, že dál budu pokračovat řes Dětřichov a Heřmanice, kde se napojím na cyklostezku a pak mi bude zbývat už jen kousek po té hlavní silnici. Je pondělí ráno, takže se to tam auty bude jistě jen hemžit.
Přijíždím na panelku. Po včerejších přeháňkách panuje vlhké klima a to je jako dělané pro šneky a slimáky. Na cestě je jich tolik, že se jim nedokážu vyhýbat. Podle mapy by panelka měla být jen kousek a tak, abych nemusel ty chudáky rozjíždět na kaši, sesedám dolů a jdu pěšky. Na štěrku už jich potom tolik není a lépe se tam manévruje, protože se nemusím vyhýbat té prostřední díře mezi panely.

V Heřmanicích probíhají nějaké stavební práce a je uzavřený most. Naštěstí kousek před ním je odbočka na cyklostezku. Asfaltová cesta a totálně zaplněná slimáky. Větší slalom jsem s jednokolem nezažil. Snažím se jich přejet co nejmíň. A z toho snažení dostávám hlad. Dávám tedy přestávku a tlačím do sebe rohlíky se sýrem. A najednou slyším, jakoby někdo kutálel ocelovou trubku. Cestou, po které jsem přijel, jede parní válec. Tedy ne ten na páru. Normální diesel, ale mám takové tušení, že tento název mu už zůstal. A jak si to tak krokem šine vpřed, přejíždí všechny ty slimáky, kterým jsem se snažil vyhnout. Všechna snaha přišla vniveč...
Nechávám ho projet. Po chvíli ho ale doháním a on dělá totéž. Jedeme skoro stejně rychle a tak mám motivaci k razantnímu tempu do kopce. Nahoře mi pak přichází SMSka od Zbyňka. Prý jsem v novinách. A rovnou na titulní straně! Tohle se musí oslavit. Dávám další pauzu a další sváču. Je zataženo, ale vypadá to, že pršet nebude. Už jen probít se tím kouskem frekventované silnice a... u odbočky stojí, že je silnice uzavřena. To však neznamená objížďku, nýbrž žádný provoz :) A je to luxusní cesta. Celá lemovaná alejí stromů a tak nějak jakoby nade vším a nade všemi.

Labůžo!

Neodolám a u odpočívadla dávám ještě jednu sváču. Už poslední, páč jsem všechno sežral. A to je teprve deset hodin. Mraky se protrhávají a otepluje se. Vypadá to na skvělý den. To se hodí, protože bych se dnes rád dostal až do Rumburku a to je dost daleko. Nehledě na to, že cestou budu muset překročit dva takové jakoby hřebeny. Doufám, že to nebudou krpály, jako prve v Beskydech.
Sjíždím z asfaltky a pokračuji po cyklostezce, která jde těsně u hranic. Je tu ale celkem špatně značená a vede spíš jen po stopách od aut v trávě než po cestách. Chvílemi mám obavy, zda nejsem někde jinde. Někde, kde bych být nechtěl. Zem je promočená a kolo se do ní boří. Taky je to dost ve svahu a hodně mě to naklání. Většinu těchto cest tedy procházím pěšmo. Nikdo tu není, jen pár ovcí. Počasí je mňamózní.

Po téměř hodinové vycházce, kdy začínám pochybovat, zda se do cíle vůbec do tmy dostanu, se konečně můžu vyhoupnout do sedla. Lepkavou hlínu střídá asfalt a přijíždím do vesničky Uhelná. Přesně takto se jmenuje střední škola, do které jsem chodil :)

 V Hrádku nad Nisou sedám do restaurace a cpu se jako obvykle. Sice mě čeká překonání obtížného terénu, ale nedělám si žádné iluze. Vede to po pěší stezce a ty mají většinou brutální sklon a taky jsou plné kamení a kořenů. Takže stejně na 90% půjdu pěšmo.

Hádal jsem správně. Chvíli sice po pěšince jedu a to zrovna ve tehdy, kdy mi jde naproti paní obtěžkaná krosnou. Nevěřícně hledí, jakoby nemohla uvěřit vlastním očím. Nahazuji pohodový výraz a úsměv, ale ve skutečnosti mám co dělat, abych to ušlapal a uřídil. Hned za zatáčkou už jednokolku tlačím. To bylo o fous :)
Po nějakém čase už se stoupání pěkně opírá do mých lýtek. A to jdu pěšky... Táhnu se s tou těžkou mrchou, na zádech další bágl a těžce odfukuji. Z pěšinky z jehličí je teď kamenitá a kořenovitá struha, která strmě stoupá vzhůru. Je to boj. U odpočívadla si musím dáchout. A dělám to tím stylem, že nejdřív prásknu s jednokolkou o zem a pak prásknu sebe na lavičku a říkám si co to tady provádím. Proč jsem to proboha plánoval tudy? Asi protože je to nejkratší varianta a vede pěkným lesem.

Míjím Tobiášovu borovici. Je (tedy byl) to pořádný kus stromu. Cesta se zase zlepšuje a už je to pěkně z kopečka.

Nádhera

Dostávám se ven z lesa. A zase jsem na louce. Cesta tu je, ale spíš jen takový otisk v trávě. Nechce se mi v tom jet, ale musím. Kvůli času. Do tmy musím být v Rumburku. A tak mávám rukama nohama, abych to uřídil a napínám všechny svaly, abych to ušlapal. Asi po kilometru se dostávám do Petrovic. Spíš bych měl uvést, že se dostávám z Petrovic... Na druhý kopec se nevydávám, protože by to trvalo moc dlouho a asi bych tam zdechl, jestli by byl takový jako tento. Ne-li horší.

Místo toho se stáčím na jih a kousek zase musím jet po hlavním tahu, ale provoz tu ani moc není. Po chvíli odbočuji na cyklostezku. A jakou! Perfektní. No přímo skvělou! Asfaltová cestička, která se klikatí mezi zelenými kopci. Kolem dokola stojí krávy a neúnavně přežvykují trávu. A to počasí. Tvářím se skoro jak Homer Simpson :) Tyhle okamžiky se člověku vryjí do paměti. Ono to ve skutečnosti nebylo nic přenádherného, ale když si uvědomíte, co bylo dva dny nazpátek... udělá vám obrovskou radost i to, že jenom vyleze sluníčko. Nebo třeba skutečnost, že můžete kdykoliv zastavit a jen tak hledět do krajiny. Čas přestane existovat, všechno je takové jiné. Lepší, hezčí...
Tahle chvíle cykloeuforie netrvá dlouho, páč stezku střídá "jen" obyčejná silnice. Ale byl to ráj. Kousek ráje mezi kopci. Dnešek je čím dál lepší.

Mířím na sever do Krompachu. Je to prakticky nonstop do kopce, ale jsem tak dobře naladěný, že to jede skoro samo a jízdu si nesmírně užívám. Silnice je ve skvělém stavu, aut jen pár.

Nemůžu si pomoct, ale zdejší krajina je taková magická. Okolní vrchy působí skoro až zlověstným dojmem. Neumím to popsat. Možná jsem se zfetoval endorfiny co já vím :D

Zrovna jedu po vrstevnici jednoho takového. Cítím se skvěle. Schovaný mezi stromy, ženu stroj vpřed a s vidinou večeře o deseti chodech mířím rovnou za nosem. Občas tu projede auto, cyklisté žádní. Jen u křižovatky s dalším hlavním tahem potkávám pěšího turistu. Lehce našlapuje a přitom letí jako vítr. Asi už má taky hodně v nohách... Volám Markovi a dávám mu vědět o aktuálním stavu, poloze a odhadu doby příjezdu. Na křižovatce je cedule "Rumburk 20" ale po téhle silnici nepojedu. Samý kamion, motorky, auta. To ne. Bylo by to o nervy. Nebo snad dokonce i o život.

Mírně z kopečka, to je vono ;)

Co nejrychleji přejíždím silnici. Stezka po ní vede asi 200 metrů. Zařadit se do provozu je fakt něco. Když se tak zamyslím, během Cesty jsem trávil spoustu času tím, že jsem čekal na to, až auta za mnou projedou a já budu moct nastoupit. Vždycky jak na potvoru jezdili všichni tak akorát, že jsem se nachystal, ohlídnul a jelo auto. Počkal jsem tedy, znova se nachystal, ohlídnul a jelo další. Takhle to někdy šlo i pětkrát. To jsem se na to pak vykašlal a raději vytáhl kus žvance a chvíli jedl. A nebo jsem dělal, že studuji mapu, protože mi bylo trapné stát jak tvrdé Y čučet na řdiče. Někdy jsem už z toho byl tak vytočený, že jsem jim normálně nadával. Když jedete po silnici, proženou se kolem rychlostí kulového blesku, ale když čekáte až přejedou, jedou jak pos.. no prostě pomalu. A nejlepší je, když jedete po zapadlé silnici, přijíždíte na křižovatku, dobrou čtvrthodinu jste nepotkali auto a zrovna na křižovatce jedno malý smradlavý jede a vy musíte zastavit. A pak zase sedlat naložený stroj. Tohle jsem fakt nesnášel.
Naštěstí teď mizím v lesích a jedu pořád z kopečka. Rámus ze silnice brzy odeznívá. Je to lambáda.

Co jsem si sjel dolů, musím zase vyšlapat nahoru. Ale nevím kde se ta síla bere. Zemská přitažlivost jakoby neměla šanci. Pro pořádek, celý den jedu se 137kama. Ke konci už to ale jde cítit a tak si posledních pár desítek metrů vycházím pěšky.
Následuje prudký sjezd, během kterého přes kvílení brzd slyším nějaký hřmot. Ale nevěnuji tomu moc pozornost. Mám za sebou už víc než 60 km a Rumburk je ještě daleko. Vypadá to na prozatimní rekord. Hřmění se ozývá znova. Ha! To je přece bouřka! Ohlížím se a vidím černý mrak, jak se motá relativně blízko odtud. Zrychluji tempo, ikdyž vím, že s přírodními živly se nikdy nebudu moct měřit. Ale z psychologického hlediska to pomáhá. Vypadá to sice jen na přeháňku, ale i taková přeháňka dokáže člověka pozlobit.  Uháním co to dá a potkávám lidi, kteří se jdou schovat do svých chat.

Za Rybništěm už to s provozem vypadá bledě. Jendo auto za druhým. Šlapu o 106 a stejně se zdá, že mě bouřka dohání mílovými kroky. Ono se to nezdá, je to tak. Začíná pršet a tak vytahuji větrovku. Je teplo a tak by pláštěnka byla spíš ke škodě než ku prospěchu.

Nakonec prší tak, že jsem nucen se schovat v čekárně. A daří se mi vyfotit duhu :)

 Z Krásné Lípy je to do Rumburku už jen kousíček. Ale je tu dost aut, takže je to jeden z těch méně příjemných kousíčků. Konešně přijíždím ke značce. Jsem tu!

Pokračuji v cestě. Musím ještě dojet ke strejdovi a tetě a jelikož jsem tu byl naposledy před sto lety a nikdy ne na kole, bude to asi ještě sranda. V tom na mě troubí protijedoucí auto. To je Marek! Objevuje se v pravou chvíli. Líp už to vyjít nemohlo. Spolehlivě mě provádí přes město a poskytuje krytí před ostatními auty a taky plní funkci kameramana. Akorát zapadá slunce, když přijíždíme do cíle. A kolik že jsem to ujel? 93 kilometrů! Teď už jen ta večeře o deseti chodech a další hokejové utkání.

Strejda Honza mi dělá číšníka :)

Zítra s Markem vyrazíme do Severní. A nejlepší na tom je, že všechny krámy nechám tady a pojedu jen tak nalehko. Sice má být horko, ale už se nemůžu dočkat!