Magické číslo 62

62. Přesně tolik kilometrů se mi dnes podařilo na devětadváce najet a přitom to relativně v pohodě přežít...62!

Zobrazit stránky s mapou

Bylo krásné středeční ráno a já jsem si řek, že bych už konečně mohl prubnout ten rekord z letošní zimy, který činil "pouhých" 45 kilometrů. Doma nikdo, jen ti naši dva chlupáči. Brambory zasazené. Nic mi tedy nebránilo v cestě. Hodil jsem na sebe kraťásky a triko, udělal svačinu, napustil si vodu, protáhl nohy a hurá na cestu!
Bylo jindy příjemných 22°C. Jindy proto, protože jsem s hrůzou zjistil, že všechno nad 15°C nemá na jednokolce daleko k výhni. Hned po prvních dvou kilometrech se mi hezky začala potit makovička. Taky jsem si uvědomil, že jsem se doma nenamazal opalovacím krémem. "No co, vracet už se nebudu" řek jsem si a jel dál. Sluníčko tedy žhnulo a krajem se sunula má maličkost.
Bylo sucho a tak se za mnou na polňačce jen prášilo. Musel jsem trochu snížit tlak v pneumatice. To drncání se prostě nedalo vydržet. Po kodrcání se přes polňačku přišel na řadu úsek po celkem frekventované silnici - nutné zlo, neboť tady těch cest moc není. Musím uznat, že to byl velice zvláštní pocit, když se za mnou desetikilometrovou rychlostí plazila Tatrovka :)
Po asi 4 kilomterovém úseku jsem byl konečně venku z té vřavy. Osamocená cesta mezi lány polí, vinic a sadů. Hned po vyjetí prvního kopečku na mě jukal řidič velkého John Deera. Raději jsem slezl a nechal ho projet. Byl tak akorát na tu cestu. Cesta do Znojma (18 km) probíhala až na to vedro celkem v klidu. V Tasovicích jsem udělal malou předváděčku silničářům a odlákal zdejší děti školního věku od rozcvičky.
Kolem oběda jsem vjížděl do Znojma, kde bylo poněkud rušno. Miluju ten pocit, když se za mnou (spíš ale asi tou jednokolkou) lidi otáčejí se slovy "dost dobrý", "na tom bych si rozbil hubu" nebo třeba "tak to je borec" :) Kolega měl ve škole zrovna polední pauzu a tak jsme zašli na oběd do skvělé restaurace Na věčnosti.
Asi po hodině rekonvalescence jsem byl  opět v sedle. Čekala mě nejtěžší pasáž celé trasy. Přede mnou se tyčila Kraví hora. Zkoušel jsem se vyhecovat a vyjet ten krpál až nahoru, ale v necelé půlce jsem zůstal viset. Byl jsem to tedy nucen vyjít pěšky. Bylo opravdu nepříjemné dusno a já jsem náhle spatřil nehezky vyhlížející oblak táhnoucí ze severozápadu. Chvíli na to začalo poprchávat a když už jsem se konečně vyškrábal na samotný vrchol Kraváku, začalo i hřmít! Naštěstí jsem dešti unikl. Tedy vlastně uniknul on. Prošel krajem o pár minut dřív než já. A že to musela být hotová průtrž bylo poznat podle kalužin a potůčků na silnici.

Popice. Před deseti minutami tu bylo úplné sucho...

Onen mráček. Na fotce to ale není moc dobře vidět :(

Ovšem díky tomu už nebylo venku jak v pařeništi a krásně se dýchalo. Nasadil jsem tempo a jel. Netrvalo to dlouho a zase jsem tlačil, páč jsem opět sjel ze silnice, terén se zase začal zvedat a do cesty se připletly přírodní "retardéry" v podobě kamenných vln zarytých do země.
Asi po hodině jsem byl v Šatově. Je to celkem rozhlehlá vesnice, dá-li se tomu ještě říkat vesnice. Spíš bych řek městečko. Kupodivu jsem až doteď nepotkal žádného cyklistu a nemoh jsem tím pádem nikomu říkat, že kola jsou pro amatéry :) Překvapila mě ovšem jistá osoba, která byla z jednokolky úplně paf. Vycítil jsem šanci a dal jí vizitku s odkazy. Nestihl jsem ani vyjádřit mé díky. Takže, milá slečno, cením si toho a snad se někdy opět potkáme ;-).
Kilometry už byly znát a tak jsem si řek, že by nebylo špatné dát si pauzu u pěchotního srubu z 30. let.

Pěchotní srub MJ-S 3 "Zahrada"

Jedná se o součást těžkého opevnění budovaného Československou republikou v letech 1935-1938. Je plně vybavený a je to jediný veřejnosti přístupný objekt svého typu na jižní Moravě. Škoda že měli zavřeno. Stejně je to ostuda - mám to skoro za barákem a za dvacet let jsem si nenašel chvilku se tam zajít podívat...
Zpátky k mému putování. Čekal mě zlatý hřeb celé výpravy. Nákupní centrum na hraničním přechodě Hatě. Tedy alespoň jsem čekal, že  to bude zlatý hřeb. V celém zpropadeném centru jsem potkal dohromady asi deset lidí! Nikde nikdo! Ano, uznávám, byla středa, ale i tak tam těch lidí mohlo být víc.
Hned za přechodem čekala další perlička - panelka, zvedající se do 12% kopce. Pozůstatek po pohraniční stráži. Z jejich signálek jsou dnes skvělé cyklotrasy. Asi v 1/4 jsem to zabalil a škrábal se nahoru pěšky. Pro zajímavost - tenhle kopec jsem nikdy nevyjel ani na kole. Už se to prostě stavělo na zadní i tehdy, kdy člověk doslova líbal řídítka. Nahoře jsem byl poctěn bahenní lázní, neboť díky oné přeháňce se cesta proměnila v pěkný maglajz, který mi z kola padal rovnou do bot. Bahýnko se krásně lepilo na vše s čím přišlo do kontaktu. Takže po chvíli jsem měl krásně obalená lýtka. Všechno zlé je ale k něčemu dobré - lidé jsou za tohle ochotni v lázních platit, já jsem to měl zadarmo :D
Na řadu přišla trochu kopcovitější etapa. Celá po asfaltované cyklostezce (5007, kdyby to někoho zajímalo). Tam jsem si docela mákl. Funěl jsem jak lokomotiva. Ještě, že nebylo to vedro jako dopoledne. A pak se to stalo. Cyklista! Naproti mě jel cyklista! Bohužel kolem mě ale jen prosvištěl, takže jsme se stačili sotva pozdravit. Následoval druhý 12% krpál. Samozřejmě i tady jsem si ho hezky vyšel. Nahoře jsem pak udělal svačinovou přestávku. Tou dobou mi už vyjížděl naproti kolega s čerstvou vodou a proviantem.
Kochal jsem se výhledem na Pálavu a v tom jsem uslyšel kroky. Byl to onen cyklista a tlačil kolo nazpátek do toho krpálu. Dali jsme se do hovoru a samozřejmě jsem mu nezapoměl dát vizitku :)
Cíl cesty se už... co to plácám, vždyť cesta je cíl! Jinak. Už jsem se blížil domů. Chybělo asi jen 5 kilometrů. Teď už se mé pozadí ozývalo čím dál víc. U cykloodpočívadla jsem zahlédnul dvě postavy. Když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že jedna z těch postav je můj bývalý spolužák. Tak jsem zastavil a začali jsme se bavit jak jinak než o jednokolkách. Další dvě vizitky si našly své majitele. Netrvalo to dlouho a dorazil kolega. Dostal jsem napít a taky potravinový příděl v podobě jablka :) Spolužák s jeho kamarádem pak odjeli a my jsme se kolem 18. hodiny vydali domů.
Cestou jsme zamávali řidiči autobusu, dali jseště dvě přestávky a krátce před sedmou hodinou jsme konečně dorazili.

Rekord byl tedy překonán. Nebylo to ani tak strašné jak jsem si původně myslel. Jediná část těla, která teď trochu naříká je... však vy víte která. Nápověda: ne, záda to nejsou.
Letos bych se určitě chtěl dostat na 100 kilometrů.
Celkový čas byl 9 hodin. Hodinu jsem ale strávil v restauraci a druhou rozhovory s lidmi. Tudíž sedm, což je průměrně nějakých 8,8km/h. I tak je to docela slabota. Ale to se časem zlepší. Tady šlo hlavně o vytrvalost.