Sart byl naplánován na páteční 19. hodinu. Po mši jsme se všichni kolem půl osmé vydali na cestu. Tempo bylo zpočátku velice svižné. Co svižné, doslova jsme letěli! Po chvíli následovala organizační přestávka, kde jsme byli spočítáni a každý zde dostal perličku, kterou měl nést až do cíle výpravy. Následně se celá naše "karavana" dala do pohybu. První polovinu cesta celkem ubíhala. V půlce nás čekalo příjemné občerstvení ve formě čaje a vynikajících zákusků a krátká návštěva kostela v Prosenicích.
Pátek se elegantně přehoupl v sobotu a my jsme pokračovali dál. Ujité kilometry se začaly projevovat snad tím nejhorším způsobem - puchýři na chodidlech. Zatím to ale nebylo nic hrozného a tak jsme s parťákem směle pokračovali dál. Cesta teď už ubíhala zntelně pomaleji a byla čím dál obtížnější. Pořád jsme (zatím) ale šli po asfaltu. Po pár nekonečných hodinách jsme došli na okraj Bystřice pod Hostýnem. Padal sníh a my jsme začali pomalu stoupat do kopce. Tady už tempo nebylo tak razantní jako na začátku a puchýřky se hezky ozývaly při každém došlápnutí. To jsem si myslel, že už to nemůže být horší. Jenže ono vždycky může být hůř, o čemž jsem se záhy přesvědčil.
Kopec ne a ne skončit, sněhu bylo čím dál víc a asfalt vystřídaly dlažební kostky, které krásně masírovaly puchýře.
Když už jsme se konečně dostali ven z Bystřice, kopec ještě víc nabyl na strmosti a povrch se změnil v kamenitou lesní cestu. K cíli nám chyběly asi tři kilometry. To nejhorší mělo teprve přijít.
Cesta nabrala krkolomné stoupání a navíc se pod sněhem začaly objevovat tlusté vrstvy ledu. Tady člověk musel vynaložit velké úsilí, aby se nesklouzl dolů a nezačínal zase znovu. Ovšem i to se občas povedlo. Byla ještě tma takže orientace v takovém terénu nebyla nejsnažší. Parťák mi zmizel někde v dáli a tak jsem pokračoval svým hlemýždím tepmem sám. Puchýře teď byly opravdu cítit a já si v duchu mylsel, že snad podnikám výšlap někam na Sněžku, neboť to nebralo konce.
Bylo třeba pečlivě si rozmýšlet každý krok, neboť jediná chyba by poslala člověka k zemi a následná jízda po zledovatělém svahu by teď určitě nebyla příjemná, ne-li nebezpečná. Nemluvě o psychologickém efektu takového pádu. Po nekonečném a bolestivém výšlapu se přede mnou konečně objevily schody. Začal jsem zdolávat jeden po druhém. Bylo jich tam přes dvě stě. Umorousaný jsem se doplazil pod kostel, kde už na mě čekal kolega. Pogratulovali jsme si a odbelhali se do odpočívárny.
Byla to sice zajímavá zkušenost, ale nevím, zda se chci zůčastnit příštího ročníku...
 |
| Certifikát, který dostali všichni "přeživší" |
Velice krásně a výstižně napsaný!!! Cesta je cíl a my jsme včera toho našeho stanoveného cíle dosáhli! Zdar a sílu :)
OdpovědětVymazatCesta je cíl, tak jest! :D
VymazatDík!
Gratuluji, že jste nezmrzli a došli :-D
OdpovědětVymazatPřipomněls mi moji túru s kamarádem, která měla původně měřit asi 25 kiláků (a zpět vlakem). Myslím, že zrovna já jsem kousek před "cílem" utrousil něco jako "že bychom to mohli jít i zpátky pěšky". I když jsem to v tu chvíli nemyslel vážně, nějak se to ujmulo a v "cíli" (kdy vlak jel asi za 40 minut a bus jsme si kvůli rozhodování a menšímu hecování jeden druhýho nechali ještě před nosem ujet) jsme byli ve skutečnosti teprve v půlce cesty. Výsledkem byla (po přesnějším změření vzdáleností) asi 53km túra, kdy jsme oba vyřízení dorazili do skutečnýho cíle v krásnej čas 23:30 :-)
OdpovědětVymazatTakové výlety jsou nejlepší :)
OdpovědětVymazatJednou jsem takhle vzal kamaráda a jeli jsme na výlet na kolech. Byl krásný podzimní den. Jeli jsme celkem solidním terénem a jelikož jsem věděl, že nemá moc natrénováno, nechtěl jsem jet nějaké štreky. Po asi 36km se začalo šeřit a já jsem jen tak ze srandy řekl, že když už máme ta nová světla, mohli bychom si to trošku natáhnout a užít si noční sjezd lesem. Mylsel jsem to jako vtip, páč jsem čekal, že mě pošle do háje. On ale k mému překvapení souhlasil a tak jsme vyrazili. Uprostřed lesa ho pak náhle opustily síly. Řeknu ti, že jsem nikdy před tím neviděl nikoho tak vyčerpaného. Vypadalo to, jakoby měl každou chvíli usnout :D Začalo mrznout a on se mi tam rozklepal zimou. Dolazili jsme se do hospody, dali čaj a pak jsme jeli na BUS, páč cesta po svejch až domů nepřipadala v úvahu. Autobusák měl samozřejmě plnou hubu keců, ale nakonec nás vzal a my se vrátili domů oba dva v jednom kuse...
Takto jsem přizabil jednoho človíčka, který se se mnou odvážil jet na výlet. Rok na to se mi to povedlo zas s jinou osobou :D
No jo, svatí mají rádi utrpení, to se jim musí nechat. Ti, kteří se ocitnou před branami Sv. Hostýnu by měli být po dobu výstupu po schodech bičováni aby se svým utrpením co nejvíc přiblížili Kristovi.
OdpovědětVymazat