Křest 20" MUNI aneb jak jsme se hezky prošli. A nejen to...

Dnes nás poctil návštěvou jeden náš kolega. Poprvé jsme mohli spatřit jeho dvacetipalcovou MUNI. Vypadá naprosto skvěle, ale někam dál bych na tom opravdu jet něchtěl. Je to fuška.

Všichni tři jsme se tedy vydali na takovou pohodovou vyjížďku. Jak už to tak bývá, moc velká pohoda to nebyla :) Bláto se lepilo kam to jen šlo a když už jsme konečně dojeli, nebo spíš došli, ke kanálu, ve kterém jsme měli jezdit, kupodivu jsme zjistili, že je v něm docela dost vody. Jak by taky ne, když roztál všechen ten sníh, že?

Ti dva výrostci si pak vymysleli, že budou jezdit po střeše čerpačky. Když jsem se díval, jak nahoru vytahují ty jednokolky, připadal jsem si, jako bych se ocitl v jednom z dílů Pata a Mata. Nikomu se (zatím) nic nestalo. Škoda, mohl jsem ve sbírce mít o pár strojů víc :). Pokračovali jsme tedy v naší epické výpravě. Vše probíhalo více méně hladce, dokud jsem se přímo mistrovsky nenatáhl přes celou cestu. Nějak se mi povedlo zakopnout o pedál, načež jsem se nahnul dopředu a abych nespadl, tak jsem to trochu víc rozšlapal (běžná jednokolkařská praxe). Jenže jak naschvál jsem v té největší rychlosti spadnul. Už jsem to nestihnul vybrat takže jsem hodil krásnou šipku následovanou válením sudů v řídkém bahníčku ze dna kaluže. Od kamenů jsem dostal perfektní masáž a roztrh jsem si ani ne rok starou větrovku.

Po rychlé poradě bylo rozhodnuto o návratu domů. Samozřejmě přes nekonečné rozblácené cesty. Dvacítka byla tedy řádně pokřtěna skoro až k nepoznání.

Vydařený den.

Raději nebudu komentovat :D

Místo činu. Zvýraznil jsem stopy. Od jednokolky jsem letěl dobré čtyři metry...

Když už, tak pořádně. Rameno teď docela bolí.

 Kromě toho jsme taky stihli natočit další díl našeho seriálu. Těšit se na něj můžete v pondělí.