Dnešní výlet do Národního parku Podyjí stál opravdu za to. Díky mému skvělému plánovacímu talentu jsme asi čtvrtinu odchodili, páč po horší cestě už to snad ani vést nemohlo. Následoval ultrakrpál, při jehož zdolávání jsem čekal, kdy mě parťák utopí v Dyji. Pokochali jsme se vyhlídkou na údolí a pak už jsme si to mašírovali hezky z kopečka. Cestou jsme potkali koňojezdce a spoře oděného človíčka s trekingovými holemi, jenž nás poctil titulem "kaskadéři".
Po zdolání dalšího ultrakrpálu (pro zasvěcené, Šobes) se do našich propocených bund opřel krutý severní vítr, čímž nám cestu velice zpříjemnil. Asi ve třech čtvrtinách nás začínalo tu a tam něco pobolívat a už jsme se těšili na plánovanou návštěvu u kamaráda. Ten nás místo toho vytáhl ven, neboť se chtěl učit jezdit. Z teplého čaje byly rázem zmrzlé uši a chichotání se jeho pokusům ujet pár metrů.
Prostě výlet, jak má být! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat