Den 13. - když už našim ořům taky dochází dech

Protože nás v noci nikdo nezastřelil, musíme dneska pokračovat ve strastiplné cestě domů. Při balení věcí nás míjí týpek v Dusteru. Jenom se tak divně dívá a jede dál. Hmm...

Včera jsem musel někde vytrousit další šroubek z nosiče. Mám poslední náhradní. Pak budu muset začít rozebírat Dejvovo kolo, abych do cíle zdárně dojel.

Abychom se patřičně posilnili, navštěvujeme místní Mekáč a dáváme si snídani. BigMac je sice hned po ránu docela hardcore, ale my teď pálíme všechno.

Máme dneska takovej plán. Protože časově na tom nejsme zrovna úplně ideálně (z hlediska zbývajících dnů), potřebujeme dnes dojet za Vídeň. Rozuměj mezi Vídeň a Brno.

Je to 170 km. Nebyl by to zas tak velkej problém, kdyby mezi náma a Vídní nestály dva celkem slušný kopce. To nás zdrží. Každopádně jsme hezky vyspinkaní, dobře napapaní, nádrže na vodu máme plný a tudíž nás nic nezastaví.

S patřičnou dávkou motivace se pouštíme do prvních 50 km stoupání. Zní to hrozivě, ale většina z toho je celkem mírná.

Počasí nám přeje. Už dlouho jsme se takhle negrilovali. Naposledy včera.

Od té naší příhody s bouřkou u jezera, tehdy ještě ve Slovinsku, mi blbne ořech na zadním kole. Proud vody asi vyplavil vazelínu, nebo odplavil špínu, která to tam všechno držela pohromadě, a teď v něm nepříjemně praská. Někdy se dokonce protočí volnoběžka. Doufám, že těch pár km ještě zvládne.

Začíná první krpál. Slunko je dneska fakt dravý. Pečeme se jak vepřový medailonky. 

Dejvův řetěz se už před nějakou dobou odebral do věčných lovišť a tak mu přestaly fungovat nejpoužívanější rychlosti. Řetěz mu na nich střílí. Nic příjemnýho.

Nezbývá mu tedy nic, než kopce dupat na těžší převody, což ho stojí hodně sil a musí kolo často tlačit. To na náladě jednomu zrovna nepřidá.

A tak na něj vždycky čekám na různých checkpointech. 

Musím říct, že vyšlapat tady ty dva chlapáky bylo brutální. Nohy tak nějak jedou to svoje. Hlavní boj probíhá v hlavě. 

Z jedné strany zní "Ještě kousek. To půjde! To zmákneš!"

Z druhé pak slyším pořád jenom "Vzdej to! Vzdej to!"

Je to těžkej boj. Zvlášť potom, když už toho má člověk tolik za sebou. Ne úplně dobře spí, nemá úplně dobrý zázemí a neustále se koupe v potu.

Naštěstí každá bouřka jednou skončí a tak se i my ocitáme na vrcholku, kde se posilníne dobrým jídlem a pitím, abychom to konečně pořádně rozparádili.

Dokonce nám v tom pomůže jihozápadní vítr.

Přesně podle našeho plánu. Doslova letíme dolů a ukrajujeme jeden kilometr za druhým.

Vypadá to slibně. Jenže pak se vítr najednou otočí, koukneme za sebe a tam černý mraky.

Díváme se na radar a jaký to překvápko!

Paní příroda se nám to rozhodla ještě trochu zpestřit a zároveň konečně vyslyšet prosby o déšť. Tudíž nám posílá sérii mraků roztažených po polovině Evropy. Skvělý.

Chvilku nevíme co dál. Jestli hledat místo na spaní a nebo jet dál, jestli nás to mine, nebo co teda?

Hledáme most pod kterým bychom se mohli schovat. Nevědomky přitom projíždíme stavbou. Dělňasi zrovna makají na tom mostě a tak musíme stavbu projet zase zpátky, za což od bagristy schytáme ťukání na čelo.

Déšť nás dohnal u obchodu. Využíváme čas na nákup a svačinu a pak nám holt nezbývá nic jinýho, než zatnout zuby a vyrazit dál.

Je nám jasný, že za Vídeň dneska nedojedeme. Vítr nám sebral rychlost a rozhodování zase čas.

Stmívá se a tak hledáme místo na spaní. V noci má zase pršet a tak nakonec spíme pod čupr mostem. Nic pro klaustrofobiky a arachnofobiky. 

Na hrbu máme něco přes 130 km. Domů je to 170 km. Zítra si přivstanem (budu do něj kopat dokud nevyleze ven) a dorazíme to až do konce, i kdyby měly koblihy padat!