Oční víčka mám jak kdyby byly z žužu, v puse sušák a vůbec skvělej pocit. Po patnáctým budíku už to nevydržím a začnu parťáka budit lehkým kopáním. Raději bych kopal silněji, ale nechci ho ušetřit dnešních kopců. Tak snadno se z toho nevyvlíkne.
Balíme věci a míříme na benzínku. Je mi děsně. Jsem unavenej. Dávám si čokoládový croissant.
Hned za městem nás čeká solidní kopec. Dárek na rozloučenou od Slovinska. Zpočátku tiše trpíme, asi v půlce se to zlomí a dál už to jde o chlup líp.
Nemá to konce. Šlapu už přes půl hodiny a konec v nedohlednu.
Konečně vrchol. Dávám si Fantu a čekám na Dejva. Aspoň mám čas na dopsání článku.
Když pak společně sjíždíme dolů na rakouskou stranu, upadne mi část nosiče. Těma všema hrbolama se mi povolily šroubky a začalo se to samo rozebírat. Vezmu jinej šroubek a za chvilku je opraveno.
Je horko. Sluníčko peče jak divý. Před námi je členitá krajina Štýrska. Není to vůbec jednoduchej terén. Spousta cestiček, odboček, silniček. Hromada kopců, který nemají konce. Je to dost demoralizující a náš postup to dost zpomaluje.
Je to kvalitní zkouška vůle. Naše mluvení se prakticky omezilo jenom na organizační věci. Zkrátka šetříme síly. Občas nějakej ten vtípek padne, ale do smíchu nám moc není.
Navigování je tady děs. Člověk tráví hodně času nad mapou. Díky za to, že je elektronická. S papírovou bych bojoval dvojnásobně dlouho.
I tak občas odbočíme špatně. Všechno nás to stojí spoustu sil a i telefony se skrz neustálý nahlížení vybíjí rychleji než bychom chtěli.
"Tohle je nehumánní!"
"Zpičený kopce, zpičený slunko!"
Občas si člověk trošku uleví ☺️
Během doplňování zásob dostávám spásný nápad. Protože nás tady ten milion kopců fakt bolí, rozhodujeme se využít říční údolí a, byť o kousek delší trasou, kopce objet.
Zabírá to. Frčíme dolů, pak jenom chviličku nahoru a ani se nejnadějeme, je večer a hledáme místo na spaní.
Nejdřív to zkoušíme u jednoho rybníka, ale po rozložení karimatky se kolem začnou hemžit lidi. Nedá mi to a projedu si rybník kolem dokola, načež zjistím, že je to soukromý pozemek a je tu zakázáno všechno, včetně dýchání, prdění a i pouhé existence.
Přesouváme se kousek dál k řece, kde si slibuju koupel. Ale je zarostlá a tak zas nic. Uleháme na loucea chvilku po setmění se z blízkého které ozve rána z pušky.
"Skvělý. Teď nás ještě zastřelí myslivec."
"Já už nikam nejdu. Mám dost..."
Na hrbu máme něco přes 130 km a domů je to ještě kus. Náš plán je dorazit v pátek večer.
Rozhodne o tom čtvrteční výkon. Čím dál dojedeme, tím větší naděje na úspěch. Držte nám palce.
Jdu vzbudit Dejva.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Váš komentář čeká na schválení.