pondělí 14. listopadu 2016

Dopis nadějného Kysucana

Jak jsem si posledně zanadával, bylo moje kňučení zřejmě někde vyslyšeno a stalo se nevídané. Teda osobně na zázraky věřím a nikdy věřit nepřestanu, ale ty se zrovna neudály.
Ráno mrzne. Tak doufám, že to vydrží než se sbalím. Nevydrželo. Kolo se tím množstvím blata zablokovalo a boty mám, no vlastně vím jenom to, že tam někde pod tou vrstvou jsou. Při zápolení s jednokolkou mi praskl držák T-Baru. Potřebuju novou objímku na hadice.
Ta silnice nikdy nespí. Trávou čistím sebe a stroj. Ale v tomhle teda nepojedu. Není tu jediná chvilka, kdy by nic nejelo. Já na rozjezd potřebuju klid. Nedokážu to, když slyším, jak se mým směrem řítí hromada šrotu. Stejně to v kopcích nedám. Řídiči jsou fakt hovada. Nechci se Slováků nějak dotknout, ale jste horší řidiči než ti naši. Prasárny nedělají ani tak mně, jako spíš sobě navzájem. Tak tahle nějak jsem se dostal do Popradu. Pěšky. Pamatuju si, jak jsme se Zbyňkem chtěli jít na Slovensko pěšky a nevrátit se, dokud se nevyfotíme s bačou. "A dojdem třeba až do Popradu, když to bude nutný!" Tenkrát mi to město přišlo strašně moc daleko a nikdy bych snad ani nevěřil, že tam jednou dojedu z východu.
Na cyklostezce už to bylo daleko lepší. Je to sice rozbitá cesta, ale stoupá s potokem do lesů a auta tady mají zákaz. Tak se to musí. ZÁKAZ! Na chvilku dokonce leze sluníčko.
Okolí Čierného Váhu je pěknej kus země. Další den jsem dokonce i uviděl Tatry a hned se líp dýchalo. Za Liptovským Mikulášem to začlo. Letošní druhej sníh. První byl v červenci na Islandu. Bylo ho tolik, že jsem před ním musel schovat mikinu. A dělal hezký zvuky, když dopadal na stan.
Za městem začínám zdolávat pěknej krpál. Ťápu se v břečce na kraji silnice a marně vyhlížím konec. Je to jak cesta k pohádkovýmu zámku. Samá zatáčka, zasněžený vrcholky smrčků. Dřevorubci, mají zrovna svačinu.
"Dáš si klobásu? Je domácí."
"Ale jo."
"Jó, já jsem chtěl tenkrát dojít až do Paříže, ale v Mikuláši jsem to otočil."
"Ale to není ani dvacet kilometrů."
"Já vím, bolely mě nohy. Ale tys viděl svět. A stejně je to dobře. Všichni tam jednou musíme a odejdeme s holou prdelí. Honíme se za prachama a co z toho."
"Moje řeč."
"Medvědy jsi neviděl? Včera se přímo tady jeden procházel."
"Oni nespí?!"
"Ne, jsou slabé zimy."
"Hmm, a já mám stan plnej jídla... hezký."
"A víš co? Na, vem si mou svačinu. Potřebuješ to. Líbí se mi lidi jako ty. Za chvilku seš doma. Tak dobře dojeď!"
S tou sváčou jsem dostal i energiťák. Tyhle věci jsem si kdysi zakázal, páč po nich bývám až moc živej. Ale teď to bodlo.
Nahoře fouká a sněhu je požehnaně. Kruci, v listopadu má padat listí a ne sníh.
Cestou dolů jsem sakra rád, že mi Milan dal ještě jedny destičky. Vypadá to, že tyhle to až dom nevydrží. Spím ve svahu nad studánkou. Nikde jinde jsem nenašel lepší místo. Do toho svahu jsem se s tím strojem mordoval až do tmy. A jak v noci nasněžilo, tak jsem se ráno cestou dolů malém zabil.
Orava. Jó, těším se. Prej je to tu pěkný. No... jo. Silnice se hezky vlní mezi kopci. U obchodu je chlap a žebrá peníze. A tak jsem mu dal dvoueurovou minci. Mince jsou těžký. Vylezu z obchodu a on zas.
"Ahoj, nedáš mi euro?"
"Už jsem vám dal dvě. To vám nestačí?"
"Buď tak hodný."
"Dám vám banán."
"A cígo nemáš?"
Sakra chlape, dej mi pokoj.
Kousek za vesnicí se dám do hovoru s Palem.
"Tak já pojedu."
"Nechceš peníze na cestu?"
"No... bránit se nebudu."
"Na tady máš deset €."
Takže Palo. Dík, máš to u mě.
Hned kousek dál kupuju v železářství tu objímku.
"Mají problém."
"Kdo má jakej problém?"
"No Trump vyhrál."
"Trump vyhrál volby?"
"Jo, že prej kdyby vyhrála Clintonová, byl by to konec světa. Víte... ilumináti a tak."
"Víte, já si myslím, že je to úplně jedno. Z pytle člověk vytáhne vždycky to stejný hovno."
"Asi hej. Ať vám to dobře slouží pane."
Kysuce. Silnice mírně stoupá. Sakra, ale snad půl dne. Drtím to nahoru, ale nakonec stejně musím pěšky. Ale pak mě čeká fakt boží sjezd. Teď už o konci destiček nepochybuju. Dobrých dvacet minut jsem je trápil. Krajina je senzační. A sněží. No jako o Vánocích.
A dole jsem píchl. Poprvé od jižního Švédska. Sklo. V zimě se to fakt blbě dělá. Prsty zmrzlý, plášť ještě pořád od té spišské hlíny a pumpa jde hrozně těžko. Foukám co to dá. Na několik přestávek. Na první benzině přichází ke slovu kompresor. Nafoukal jsem to tou příšerně drahou pumpičkou na ubohý dva bary. A to píšou, že se s tím dá foukat až na osm. Bych chtěl vidět. Kompresorem tam láduju další dva. To se jinak jezdí.
Spím kousek před hranicí. Je to dosud ta nejtužší noc. Prej mínus šest. Už to jde cítit, ale pořád to bylo dobrý spaní. Musím řešit docela kuriózní problémy. Třeba stan. Když zmrzne (je nonstop mokrej ), nedá se tak dobře sbalit. Špagáty jsou jak dráty. Nevystačím pak s popruhama a nemůžu to pak pořádně stáhnout tak, aby mi to při jízdě nevadilo. Nebo třeba ty tyčky. Zamrznou do sebe a nejdou rozpojit. Brzda se nechce moc vracet. Ty hydrauliky...
Další den mám překvápko. Na cestách je klouzačka. A zrovna dneska mám jet do Ostravy. 80 km. Místo toho jdu jak připosratej po kraji. Takhle jsem došel k našim státním hranicím. Zvláštní pocit.
Po posolené silnici se nemusím bát jet. Solení ale jako takový neuznávám. Je to sajrajt, kterýho si každej rok sypeme do kraje po tisícitunách. Posypová sůl je chemickej odpad plnej takových dobrot, jako je třeba arzen.
Na menších silnicích je ale jenom led. Postupně taje, ale jde to moc pomalu. Namrzají mi pedály. Neskutečně kloužou. Ty kousky cest, kde se dá jet, mám docela nahnáno. Hlavně při naskakování se mi vybavuje ta scéna z cesty do Bratislavy (Igor ví). Nakonec to vyřeším vařičem, kterým jsem ty pedály úplně vysušil.
Celej den sněží. Někdy míň, jindy dost hustě.
S Tomášem, ano s tím OstravAkem, kterej mi dělal se svojí kolobkou společnost první tři dny, si domlouváme sraz na půl cesty mezi Ostravou a Frýdkem. Začíná závod s časem. Za chvilku je tma a ke sprše, pivu, jídlu a měkké posteli jeto ještě 30 km. Blbý je, že s čelovkou toho ve tmě moc nejde vidět, když se z oblohy furt sype to bílé svinstvo, jak to praví Nohavica. Jedu tak skoro jen po čuchu. Začíná odpolední špička. Všici se vrací z práce. Chaos.
Když se konečně setkáváme, jsem zapadanej sněhem jak sněhulák a z vousů mi trčí rampouchy. Voda v nerez flaškách mi už dávno zmrzla a tak hltám tu z PETky. Krásně křupe. To ten led.
"Jak daleko je to k tobě?"
"Šestnáct."
"Si děláš prdel?! Se zabiju než tam dojedem. Už teď nic nevidím."
A tak jdem chvilku pěšky. Pak ale stejně jedem a je to jízda. V duchu se modlím za zdárnej konec. Kdo nikdy nejel se sněhem v očích s naloženou Gertrudou ve tmě po tý posraný dlažbě, ten to nikdy nepochopí. Ukecávám to na vlak. Dojeli bysme tam fakt asi až na ty Vánoce a já navíc asi po kouscích.
Z nádraží je to ale stejně ještě dobrodrůžo. Ještě blbější dlažba. S tímhle povrchem jsem přestal sympatizovat od té doby, co jsem taťkovi pomáhal o jedných letních prázdninách dláždit dvůr a garáž. Od Německa ho ale absolutně, nekonečně a maximálně nenávidím. Až budu jedou ten prezident, tak dlažbu postavím mimo zákon.
A stejně to dobře dopadlo. Nikoho jsme cestou nepřejeli, ikdyž jsem moc chtěl rozmáznout psa té paní, která se nám s ním promenádovala v cestě. A že nejsem zdejší, mohl jsem si dovolit na celou ulici vyřvávat "pozor!". Mám totiž moc rád, když je vedle sebe chodník širokej jak vrata od hangáru NASA a cyklostezka a 90% lidí chodí po té stezce.
Večer jíme a pijem. Znova jsem se setkal i se Standou. Díky chlapi za záchranu.
No a teď ležím ve stanu kousek od Bystřice pod Hostýnem, kde končívá pouť Železného poutníka, poslouchám Winterherze, jak brnká na španělu (zjistil jsem, že ten tablet umí pouštět písničky, heč...) ty svoje ponurý podzimní písničky a teprve teď si tak nějak uvědomuju, co jsem vlastně spáchal a ještě pořád páchám. Bude mi chvilku trvat, než to všechno vstřebám.
Tož, lide křídlůvský a přespolní, v sobotu tam jsem jako na koni. I kdyby měly trakaře padat, i kdyby mi praskl i ten poslední drát a i kdybych měl jet přes noc, dojedu tam! Jako že se Tomáš jmenuju!
Na zahřátí

Lednička


je třeba zachovat chladnou hlavu...





zdravím vás, Jirko a spol :)

klouzačka zadarmo



Dobroty na cestu

Žádné komentáře:

Okomentovat