Fakt lituju toho, že nemám tolik času ani pořádný prostředky na psaní článků, páč by to vypadalo úplně jinak. No, aspoň se zvědavější individua budou muset po informacích pídit přímo u mojí maličkosti. Tahle Druhá výprava je zkrátka něco... hmm, ani nevím, zda existuje to správný slovo. No někdy je to jednoduše fakt těžký a sám si říkám, zda to mám vůbec za potřebí, ale jindy je to tak fantastickej počin, že si člověk řekne, že je to to nejlepší, pro co se momentálně mohl rozhodnout. Poznáváš tuny nových, občas hodně zajímavých a zcestovalých lidí. Posloucháš historky odevšad. Do toho sám putuješ tímhle neobyčejným krajem. Mám takový obavy, že se z výzvy pomalu stává životní styl. Že se s tou jednokolkou snad jednou i spřátelím. Jo, zní to úchylně, ale je to tak. Taky si tím vším prošla. Dobře, projela. Je to jen kus hliníku a nevím čeho ještě, ale pro mě je důležitá. Můj oř. Pravda, stále se mě snaží zabít, ale zatím se jí to nepovedlo...
Do Sandnessjønu přijíždím druhej den odpoledne. Včera se tady konal velkej cyklozávod. Jo vlastně, už jsem se zmiňoval. Po závodě tu byla megapárty. Všude jsou vidět stopy. Třeba velkej nápis "jsme singles" mě docela pobavil. Kousek za městem, po tom brutálním mostě, je parádní kopec. Značka ukazuje 9% a 12 km. Asi mě trefí šlak. Nahoře je ale perfekt místo na spaní, kousek od odpočívadla, páč mám rád svý soukromí a tak dneska lenost vítězí nad... no zkrátka nade vším.
Půl šesté ráno. Jsou to ovce, kdo mě budí. Taky dobře, aspoň můžu vyměnit ty brzdový destičky. Posledních pár dnů brzdím víc očima než brzdou. Vymyslel jsem speciální konfiguraci jednokolky pro tunely. Dneska mě totiž čekají dva velcí hoši. Už se nemůžu dočkat až je budu mít daleko, daleko za sebou. Dobrý, že je hned na začátku velkej sjezd. Zajedou se nový destičky. Do té doby to ale bude brzdit asi tak dobře, jako Tomáš hraje na tu flétnu.
První tunel. Rozsvítit světla a hurá dovnitř. 2780 metrů. Tma, vlhko, zima a projíždějící auta mají zvuk tryskáče. Občas nějaká dobře schovaná díra v asfaltu. Mírně do kopce - zastavíš, nerozjedeš se. Pro jednokolku peklo. Pro mě samozřejmě taky. Ale ta moje mašina drží a poslouchá na slovo. Kopec jakoby neexistoval. Oba nás totiž pohání jistá síla. Síla, kterou v sobě máme všichni. Říkám jí strašná síla, páč jejím původcem je strach. Tunely mám rád jenom ve vlaku. Speciálně ten při cestě z Velké nad Veličkou na Slovensko. Ten je hustej. Ale abych neodbíhal. Když mě v tom tunelu předjíždí kamion, vidím všechny svatý. Velký auto nemůže zajet až ke kraji a tak mě nemůže dost objet. Do toho ten rachot a fakt, že člověk neví, kdy ho to bude míjet, neboť v tunelu se zvuky všelijak odráží od stěn. No fuj!
Ovšem fjord na druhé straně je klasa. Do té doby než začne pršet. Pak už totiž nejde vidět. Ale taky dobrý, zůstávám pod stříškou na pokec s párem ze Švýcarska. A paní pochází z Prahy tak se nemusím trápit s cizími jazyky. Na závěr je mi darována poslední plechovka piva. Sákryš, ani na jména jsem se nezeptal. Díky!
Vypadá to, že déšť přestal. Tak jedem. O kilometr později jsem prakticky durch. Takovej je norskej déšť. V botech rybník. Ale v klidu. Je tady druhej tunel. Radši bych ale moknul. Další tři kilometry hrůzy. Konečně venku. No a mám co jsem chtěl. Však je to jenom voda, ta mě snad nezabije. A zas ty kopce. Jsem úplně hotovej. Ale ty maliny u cesty mě zachraňují. Tohle mám na cestách rád. K radosti ti stačí málo. Je ti úplně jedno, že po kolena stojíš v mokré trávě a padají na tebe provazy vody. A tak se tam cpu těma malinama a je mi hej. Smrdím jak prasečí chlívek. Potřeboval bych pračku. Tohle si uvědomuju v obchodě. Stejnýho názoru jsou zřejmě i zaměstnanci. Ale což, den za dnem se dřu, nezájem. Po svačině další sprcha a na silnici řeky. Už je mi to všechno jedno. Snad milionkrát to tlačím nahoru a pak zas dolů, nahoru a dolů a všude voda. Oh, je tohle možný? Ten trajekt je kousek a přímo tím fjordem probíhá ta zatracená čára jménem polární kruh. Já se tam dneska musím dostat! Chci se tam dostat! Ale ono to ne a ne skončit. Pokud je mi známo, přístavy jsou u vody a ta je někde dole. Tak proč sakra jde cesta do přístavu pořád nahoru? Je to čupr pocit, když máš všechno mokrý a pachtíš se někam na vrchol, abys pak zas sjel dolů a tam zas nahoru a furt dokola. Jestli snad někomu přijde, že se s tím pořád opakuju, doporučuju vzít jedokolku a navštívit Norsko. Uvidí sám. Nikdy nekončící řetěz. Ale stejně jako tyhle kopce, ani má vůle nezná hranice a vždycky půjde proti proudu. A tak hlava pořád nutí tělo jít dál a dál a ono ji poslouchá. Tenhle mechanismus mě nepřestává fascinovat. Zkrátka chceš, jde všechno. Nechceš, můžeš se na hlavu stavět a stejně nic.
Konečně přístav. Trajekt jede za dvě hodiny. Aspoň na sobě můžu usušit tu mikinu. A za hoďku přijíždí Maxi, Laura, Falko a Moritz. Cyklisti z Německa. V osm hodin večer nás loď převáží za polární kruh. Stanujeme všichni na jednom místě a jdem se koupat. Je to studený. Ale to pivko potom fakt bodlo.
Tímto tedy prohlašuji úkol Druhé výpravy za splněný. Ale co to? Na pomyslném PDAčku mi bliká další úkol. A ten zní: vrátit se domů v jednom kuse. Tak směle do toho.
Půl šesté ráno. Jsou to ovce, kdo mě budí. Taky dobře, aspoň můžu vyměnit ty brzdový destičky. Posledních pár dnů brzdím víc očima než brzdou. Vymyslel jsem speciální konfiguraci jednokolky pro tunely. Dneska mě totiž čekají dva velcí hoši. Už se nemůžu dočkat až je budu mít daleko, daleko za sebou. Dobrý, že je hned na začátku velkej sjezd. Zajedou se nový destičky. Do té doby to ale bude brzdit asi tak dobře, jako Tomáš hraje na tu flétnu.
První tunel. Rozsvítit světla a hurá dovnitř. 2780 metrů. Tma, vlhko, zima a projíždějící auta mají zvuk tryskáče. Občas nějaká dobře schovaná díra v asfaltu. Mírně do kopce - zastavíš, nerozjedeš se. Pro jednokolku peklo. Pro mě samozřejmě taky. Ale ta moje mašina drží a poslouchá na slovo. Kopec jakoby neexistoval. Oba nás totiž pohání jistá síla. Síla, kterou v sobě máme všichni. Říkám jí strašná síla, páč jejím původcem je strach. Tunely mám rád jenom ve vlaku. Speciálně ten při cestě z Velké nad Veličkou na Slovensko. Ten je hustej. Ale abych neodbíhal. Když mě v tom tunelu předjíždí kamion, vidím všechny svatý. Velký auto nemůže zajet až ke kraji a tak mě nemůže dost objet. Do toho ten rachot a fakt, že člověk neví, kdy ho to bude míjet, neboť v tunelu se zvuky všelijak odráží od stěn. No fuj!
Ovšem fjord na druhé straně je klasa. Do té doby než začne pršet. Pak už totiž nejde vidět. Ale taky dobrý, zůstávám pod stříškou na pokec s párem ze Švýcarska. A paní pochází z Prahy tak se nemusím trápit s cizími jazyky. Na závěr je mi darována poslední plechovka piva. Sákryš, ani na jména jsem se nezeptal. Díky!
Vypadá to, že déšť přestal. Tak jedem. O kilometr později jsem prakticky durch. Takovej je norskej déšť. V botech rybník. Ale v klidu. Je tady druhej tunel. Radši bych ale moknul. Další tři kilometry hrůzy. Konečně venku. No a mám co jsem chtěl. Však je to jenom voda, ta mě snad nezabije. A zas ty kopce. Jsem úplně hotovej. Ale ty maliny u cesty mě zachraňují. Tohle mám na cestách rád. K radosti ti stačí málo. Je ti úplně jedno, že po kolena stojíš v mokré trávě a padají na tebe provazy vody. A tak se tam cpu těma malinama a je mi hej. Smrdím jak prasečí chlívek. Potřeboval bych pračku. Tohle si uvědomuju v obchodě. Stejnýho názoru jsou zřejmě i zaměstnanci. Ale což, den za dnem se dřu, nezájem. Po svačině další sprcha a na silnici řeky. Už je mi to všechno jedno. Snad milionkrát to tlačím nahoru a pak zas dolů, nahoru a dolů a všude voda. Oh, je tohle možný? Ten trajekt je kousek a přímo tím fjordem probíhá ta zatracená čára jménem polární kruh. Já se tam dneska musím dostat! Chci se tam dostat! Ale ono to ne a ne skončit. Pokud je mi známo, přístavy jsou u vody a ta je někde dole. Tak proč sakra jde cesta do přístavu pořád nahoru? Je to čupr pocit, když máš všechno mokrý a pachtíš se někam na vrchol, abys pak zas sjel dolů a tam zas nahoru a furt dokola. Jestli snad někomu přijde, že se s tím pořád opakuju, doporučuju vzít jedokolku a navštívit Norsko. Uvidí sám. Nikdy nekončící řetěz. Ale stejně jako tyhle kopce, ani má vůle nezná hranice a vždycky půjde proti proudu. A tak hlava pořád nutí tělo jít dál a dál a ono ji poslouchá. Tenhle mechanismus mě nepřestává fascinovat. Zkrátka chceš, jde všechno. Nechceš, můžeš se na hlavu stavět a stejně nic.
Konečně přístav. Trajekt jede za dvě hodiny. Aspoň na sobě můžu usušit tu mikinu. A za hoďku přijíždí Maxi, Laura, Falko a Moritz. Cyklisti z Německa. V osm hodin večer nás loď převáží za polární kruh. Stanujeme všichni na jednom místě a jdem se koupat. Je to studený. Ale to pivko potom fakt bodlo.
Tímto tedy prohlašuji úkol Druhé výpravy za splněný. Ale co to? Na pomyslném PDAčku mi bliká další úkol. A ten zní: vrátit se domů v jednom kuse. Tak směle do toho.
Vzhledem k tomu, že se za posledních pár dnů věci docela změnily, jsem nucen přidat ještě pár odstavečků. Osm kilometrů od místa, kde jsem spal, potkávám Malgorzatu. Cyklistku z Polska. Ze zcela nevinného pozdravu se vyklube několikahodinový rozhovor o všem možným. Nikdy bych nevěřil, že v angličtině něco takovýho kdy svedu. Pořád vykládá o Lofotech a říká ať tam určitě jedu, páč teď je na to dobrej čas. Sakra, dobrej čas. Možná, ale jak se pak stihnu vrátit, to fakt netuším.
Pozdě odpoledne se loučíme a o nějakých 30 km později potkávám jistýho týpka. Elias ze Španělska. Šílená postavička. Ve čtrnácti prostopoval Island. Z jednokolky je nadšenej a vysvětluje mi cestu k jeho kamarádovi. Že on teď jde do lesa na borůvky. Mluví strašně rychle a moc. Fakt hafo. Vysvětluje mi to snad desetkrát. Uvidíme.
A tak teda jedu. Je nějakých deset večer.
Jak že to říkal? U COOPu kamže? Jo rovně. Kolem školy a potom... že by doleva? Prej oranžovej barák. Tyjo, fakt nevím.
Jsem z toho jelen a tak zastvuju a čekám. Dám mu čas do jedenácti a pak zmizím. Jedenáct hodin. Sorry kámo, musím najít nějaký místo než bude úplná tma. Nasazuju světla a už slyším jeho kolo.
"Hey! Tys to našel!"
"Fakt? To je tady?"
"Jo, hned tenhle barák."
Jsem představen Erikovi.
"Jako doma. Tady máš večeři. Máš stan? Super. Seš tu vítanej. Můžeš zůstat den, týden, měsíc...".
Než to všechno vstřebám, jsou dvě ráno a jdeme spát.
Další den jdem s Eliasem vypůjčit člun a rybářský náčiní. Do místní " Bibleschool", jak říká. Takové centrum outdoorových aktivit, trošku namíchané s Biblí.
Jsem představen Erice z Chile a je mi vysvětleno jak to tu chodí. Teda až po snídani. Zajímavý, fakt zajímavý.
"Dneska chytnu monsterfish!" povídá Elias. A bere udici s takovým tím obrovským navijákem a vlascem jak námořnický lano.
V přístavu sedáme na loďku a Elias vesluje jak o život. Ten kluk je jak radioaktivní rybička. Dohromady má člun i s náma půl tuny a doslova letíme po hladině. Pak se vesel ujímám já. Už dlouho jsem je nedržel v rukách. Jde to poznat. Ryby jsem chytal možná párkrat s taťkou, když jsem byl malej. Je mi vysvětleno, jak na to a dávám první pokus. Ryba! Malá, ale je tam. Tu pouštíme. Elias zkouší tu udici na žraloky, jak jí přezdívám. Ale něco se pokazilo a vlasec se zamotal do naviáku. Tak máme jenom jednu. Večer parkujeme u mola na druhé straně fjordu a zkoušíme něco chytit tam. V hluboké vodě totiž skoro nic nebylo.
Elias zkouší, nic. Zkouším já. Ryba. A další. A další! Je to možný? Je to tak snadný. A pak to přišlo. Monsterfish. Má fakt sílu. Bojím se, že zlomím udici. Ale ta potvora je mazaná, utrhla háček. A takhle to pokračuje, chytneme velkou rybu, ale jelikož máme jenom malou udici, nemůžeme ji vytáhnout. Je zkrátka moc silná.
Se západem slunce se vracíme do přístavu. Bez háčků, zato se slušným úlovkem. Hlavně makrely. Je to naše večeře, snídaně a možná i oběd. Parádní odpočinkovej den a večeře v jednu ráno :)
Elias mě pořád vyhání na Lofoty. Prej tam musím. No tak dobře. Magnus mě tenkrát poslal na pobřeží, teď pojedu na ty Lofoty. Jenom doufám, že mě tam nikdo nebude posílat na Nordkap.
Pozdě odpoledne se loučíme a o nějakých 30 km později potkávám jistýho týpka. Elias ze Španělska. Šílená postavička. Ve čtrnácti prostopoval Island. Z jednokolky je nadšenej a vysvětluje mi cestu k jeho kamarádovi. Že on teď jde do lesa na borůvky. Mluví strašně rychle a moc. Fakt hafo. Vysvětluje mi to snad desetkrát. Uvidíme.
A tak teda jedu. Je nějakých deset večer.
Jak že to říkal? U COOPu kamže? Jo rovně. Kolem školy a potom... že by doleva? Prej oranžovej barák. Tyjo, fakt nevím.
Jsem z toho jelen a tak zastvuju a čekám. Dám mu čas do jedenácti a pak zmizím. Jedenáct hodin. Sorry kámo, musím najít nějaký místo než bude úplná tma. Nasazuju světla a už slyším jeho kolo.
"Hey! Tys to našel!"
"Fakt? To je tady?"
"Jo, hned tenhle barák."
Jsem představen Erikovi.
"Jako doma. Tady máš večeři. Máš stan? Super. Seš tu vítanej. Můžeš zůstat den, týden, měsíc...".
Než to všechno vstřebám, jsou dvě ráno a jdeme spát.
Další den jdem s Eliasem vypůjčit člun a rybářský náčiní. Do místní " Bibleschool", jak říká. Takové centrum outdoorových aktivit, trošku namíchané s Biblí.
Jsem představen Erice z Chile a je mi vysvětleno jak to tu chodí. Teda až po snídani. Zajímavý, fakt zajímavý.
"Dneska chytnu monsterfish!" povídá Elias. A bere udici s takovým tím obrovským navijákem a vlascem jak námořnický lano.
V přístavu sedáme na loďku a Elias vesluje jak o život. Ten kluk je jak radioaktivní rybička. Dohromady má člun i s náma půl tuny a doslova letíme po hladině. Pak se vesel ujímám já. Už dlouho jsem je nedržel v rukách. Jde to poznat. Ryby jsem chytal možná párkrat s taťkou, když jsem byl malej. Je mi vysvětleno, jak na to a dávám první pokus. Ryba! Malá, ale je tam. Tu pouštíme. Elias zkouší tu udici na žraloky, jak jí přezdívám. Ale něco se pokazilo a vlasec se zamotal do naviáku. Tak máme jenom jednu. Večer parkujeme u mola na druhé straně fjordu a zkoušíme něco chytit tam. V hluboké vodě totiž skoro nic nebylo.
Elias zkouší, nic. Zkouším já. Ryba. A další. A další! Je to možný? Je to tak snadný. A pak to přišlo. Monsterfish. Má fakt sílu. Bojím se, že zlomím udici. Ale ta potvora je mazaná, utrhla háček. A takhle to pokračuje, chytneme velkou rybu, ale jelikož máme jenom malou udici, nemůžeme ji vytáhnout. Je zkrátka moc silná.
Se západem slunce se vracíme do přístavu. Bez háčků, zato se slušným úlovkem. Hlavně makrely. Je to naše večeře, snídaně a možná i oběd. Parádní odpočinkovej den a večeře v jednu ráno :)
Elias mě pořád vyhání na Lofoty. Prej tam musím. No tak dobře. Magnus mě tenkrát poslal na pobřeží, teď pojedu na ty Lofoty. Jenom doufám, že mě tam nikdo nebude posílat na Nordkap.
Velké díky Erikovi, Erice a Eliasovi. Na cestách poznáš spoustu zajímavých lidí...
Žádné komentáře:
Okomentovat