úterý 23. srpna 2016

Sbohem, Norsko!

"Vzdej to! Vzdej to!"
Šeptá mi hlas kdesi v mém nitru.
"Vzdej to. Nemá to cenu. Je to moc. Však ty to vzdáš. Znám tě."
Až to nakonec doopravdy vzdám, mé nohy se dotknou země a dál jdu pěšky. Slunce pálí, nohy i ruce slábnou. A když už jsem konečně nahoře, začíná boj. Ne! Nemůžu se rozjet. Zkrátka nemůžu. Zkouším to snad desetkrát.
"Ty zlá, podlá a zákeřná mrcho! Jdeš mi po krku od doby, co jsem tě vybalil z krabice a smontoval. Snažíš se mě sejmout kdykoliv ti k tomu dám příležitost! Chceš, abych si tu kleknul a prosil tě? Jo? Já to klidně udělám! Ale máme to zapotřebí? Taky sis tím vším prošla tak proč? Já... potřebuju tě. Bez tebe jsem nikdo. Společně jsme výjimeční. Jsme tým! Tak se přestaň bránit a nech mě dělat svoji práci. Já tě prosím!"
Pochopitelně vedu tehle monolog jen v duchu. Tak špatně na tom ještě nejsem, abych mluvil s kolem. Zkouším zas a... nic.
"Kurva!"
Ohlížím se po nejbližším kameni. Mám chuť ten krám rozmlátit na kousky, stopnout první auto, odjet do nejbližšího města a tam zbytek peněz utopit v alkoholu. Ale ne! To by bylo moc jednoduchý. Chce to jenom se trochu soustředit.
Hlavně kid, pořádně se odrazit, dívat se dopředu, hlavně se hned pustit sedla a vší silou zabrat. Kolo se otáčí, nabírám rychlost. Jo! Ještě nejsme ze hry! Ujedu půl až jeden kilometr a všechno začíná znova. "Vzdej to..."
Tentokrát jdu nahoru až do večera. Mechanicky. Levá, pravá. Pot leze do očí a štípe. Už nemůžu. Už fakt nemůžu. V mysli si pořád dokola pouštím Untergang od Finsterforst. (Doporučuju vyhledat na YT a pustit hned teď). Na vrcholu se otáčím a spatřím výjev z obrázku na albu Rastlos od té samé skupiny. Pro mě to hodně znamená. V jejich písních jsou světy, které bych jednou rád navštívil. Mýtická místa z dávných dob. Ovšem to, co jsem viděl, ti zůstane navždy skryto. Nikdo nikdy nespatří svět mýma očima. Sedím tam na studeném kameni a hledím. Nechci pryč. Chci tu zůstat a vidět, cítit, slyšet a vnímat. Slunce právě zapadá, nedá se nic dělat.
Stan stavím pod horou v lese. Vzduch jde cítit vdou a v dáli duní hrom. Úplně si umím představit ty losy, jak tudy táhnou.
Mám možnost jet po staré cestě.
"Jo, od pětasedmdesátýho se prakticky nepoužívá. To jak postavili ten most. Bývala nebezpečná. Padaly tu balvany. Ale nikdy tu nikdo neumřel. Dneska už je to v pohodě. Balvany jsou dole."
Je zvláštní, jak se věci změní, když je lidé opustí. Nejsme nikdo. Myslíme si, že dokážeme všechno řídit a kontrolovat. Ne. Jsme jenom hemžící se mračno švábů na hromádce kamení jménem Země. Připadám si na té cestě jako hlavní hrdina z postapo filmu.
E6. Tohle ve mě vyvolává asi takový pocity, jaký má strom, když mu vyprávíš o ohni. Sedmnáct kilometrů po ní musím jet. Bojíme se oba a tak to trvá jen 40 minut. Odbočka do Švédska. Dvaadvacet km k hranicím. Do hor, do kopce. Prvních pět km je desetiprocentní stoupání. Levá, pravá... Dál už to není taková hrůza a dá se i jet. U cedule, značící hranice, nemůžu pokračovat. Norsko mě nechce pustit. A já nechci odejít. Ale nejde to, musím dál.
Cedule 2-50 km a 7% stoupání mě sráží. "Na, tu máš! Rozmáčknu tě jak dotěrnej hmyz, ty lidskej červe!"
Už nechci. Už ne!
Naštěstí jsem si to špatně vyložil. Na tom úseku jsou taková stoupání, ale cesta pořád klesá.
Švédsko. Nekonečné lesy, prázdná silnice a jezera. Je hodně větrno. Dva dny nazpátek jsem jezdil obnažený do půl těla a teď musím vytáhnout bundu. A ještě jedna věc. Už jsem zase na druhé straně polárního kruhu. Měj se, Severe. Já jedu domů.





Žádné komentáře:

Okomentovat