Pátek
Cestou do Stupavy se setkávám s Markem, dalším účastníkem závodu, který si nedávno pořídil 29".
Z vlakové stanice pak jedeme spolu a po prezentaci, ubytování a ochutnání piva, které dovezl jako vzorek, jdeme na pivo druhé. Chvíli na to přijíždí Milan v doprovodu přátel. Jedním z nich je i Mišo, který pojede na svém biku stejnou trať jako my. Společně odcházíme do města na vačeři a ládujeme do sebe, mimo jiné, i další piva.
Sobota
Ráno máme s Markem menší kocovinu. Piv sice nebylo nijak moc, ale v kombinaci s únavou a horkem to udělalo své. Krátce po snídani přijíždí i Igor s Katkou a metalistou juniorem. Naše čtveřice je tedy kompletní, víc lidí na jednokolkách nepojede.V devět startují největší borci a borky - trasa A. Rovných 105 km a 2 850 metrů stoupání. V 9:05 máme jít my, páč to tak bylo domluvené. Kvůli počasí a hlavně kvůli tomu, abychom to s Milanem stihli objet. A abychom nejeli jen dva, tak jmse měli startovat všichni čtyři naráz. Nicméně došlo k nedorozumění a nakonec na trať pouštějí jen mě a Milana. Igor s Markem budou startovat až po jedenácté. Toto jsem měl na starosti já, ale nějak to neklaplo... nedá se nic dělat.
Tedy vyrážíme. K prvnímu stoupání jedeme po asfaltu, kde se ještě držím v čele našeho nanopelotonu. Jakmile přijde kopec, Milan mě předjíždí. Chvíli se ho ještě držím, ale v lese mi mizí i z dohledu. Je příšerné dusno, neboť ráno sprchlo. Pot se z dresu neodpařuje a brýle se mi dost mlží. Nohy mě nějak nechtějí poslouchat, ale toto mám vždycky. Musím se rozjet a to pár kilometrů trvá. Do kopce to tedy zatím tlačím a doufám, že takovýchto moc nebude. K první občerstvovačce je to 17 kilometrů, ale připadá mi to jako věčnost. Hlavně ten kopec na konci. Láduji do sebe banány, melouny, buchty, ionťáky a doplňuji vodu. Beru to jako odpočívací zastávku a tak se tu chvíli zdržuji. Na Milana mám prý deset minut ztrátu a tak se rozhoduji pro agresivnější jízdu. Přece jen po 17ti kilometrech už nejsem tak ztuhlý. Na rovnějších pasážích to tedy začínám roštovat a snažím se jet co nejrychleji. Byl bych nerad, kdybychom celý závod odjeli každý sám. No a jak tak letím lesem, nedávám moc pozor a udělám přesně tu zobáckou chybu, která mě v začátcích posílala k zemi. Přenesu dopředu příliš váhy na to, abych to dokázal kolem dohnat a přepadávám. Jelikož jedu opravdu rychle, stává se z tohoto slide po lesní cestě ála ksichtem dolů. Končím pár metrů od jednokolky, ale živý a zdravý. Vlastně kromě špinavých hader a pochroumaného sebevědomí se mi nic nestalo. Dál tedy pokračuji méně razantním tempem.
Chvíli po karambolu se snažím projet kořenovitou pasáž. Kolem je spousta bahna a vody a kořeny kloužou, což způsobuje druhé blízké setkání s povrchem zemským. Tentokrát si jen „kydnu” na zadek. V pohodě, nic se nestalo a během pěti sekund už jsem zpátky v sedle.
V rychlkejším tempu se dál snažím pokračovat. V kopcích to ale pořád nezvládám. S dechem jdu během chvíle do kytek a nohy to stejné. Klopím do sebe spousty vody a občas sáhnu i po hroznovém cukru, coby mému jedinému nakopávači, který mám momentálně u sebe. Před druhou občerstvovačkou je kopec, který si hezky vycházím. Samozřejmě, že je u něj fotografka. Asi to už bude tradice - moje maličkost na všech fotkách čučí jestli lítají vlaštovky a při tom tlačí jednokolku vedle sebe. Ve stanici zjišťuji, že Milan je 25 minut přede mnou. Skoro mám pocit, jakoby se mi nad hlavou objevila bublinka s nápisem "WTF?!". A to mi ještě před startem a vlastně ještě dlouho před závodem říkal ať mu neujedu.
 |
| Radši bych zůstal na té občerstvovačce... |
„Vole, jestli takhle budeš pokračovat, nedojedeš v jendom kuse!” říkám si, když zvedám mašinu ze země. Už se musím trochu přemlouvat před tím, než znova usednu a vyrazím vstříc dalším kilometrům. Kousek za (teprve!) půlkou potkávám jedny z posledních bikerů, kterým v kopci ještě stačím a později je dokonce i předjíždím. Za nimi ještě pár lidí prý jede, takže zatím nejsem úplně poslední. Juch! :)
Během dalšího z mnoha sjezdů, kde jsem si jistý, že můžu jet rychleji, neboť tu nejsou žádné volné kameny, to pouštím jak mi jen strach dovolí. No a jak nemám brýle a jsem už řádně unavený, vlítnu do takového blbého výmolu, což mě úplně katapultuje ze sedla. Během dopadu se ještě zoufale snažím doběhnout, abych zase neryl držkou v hlíně, ale nedaří se a řítím se přímo do posekaných větví, naházených u cesty. Celý se tam vyvalím a převrátím na záda. Vidím stromy a nebe a chvíli mi trvá než se zmůžu k nějakému pohybu. Ne že by mě snad něco extra bolelo, ale kvůli nechuti. Už po tolikáté jsem spadnul... Když už se konečně rozhodnu se z klestí dostat, zjišťuji, že to nebude tak jednoduché. Jsem tam jakoby vcucnutý a jen těžko se stavím na nohy. Vidím, že jednokolka je přímo uprostřed tratě a asi tak šest metrů daleko. Zrovna přijíždí německý závodník, ptá se, zda jsem v cajku a taky říká, že mám zakrvácený nos. Později to i cítím, ale je to jen škrábnutíčko. Hůř to odnesla pravá ruka, která dostala pěknou pecku a při vyvažování mě bolí v oblasti ramene.
Představa, že mám ještě minimálně třetinu před sebou, mě děsí. Sjezdy mi dělají neskutečné potíže. Brzda nějak začíná stávkovat a místo brždění hnusně kvílí. Úplně stejně jako tenkrát v Chřibech. Musím jí pomáhat nohama, čímž si podepisuji rozsudek. U každé křižovatky se ptám návodčíků jak daleko je další občerstvovačka. Jeden kluk mi povídá, že 2 km a do cíle je to 20. Ty dva kilometry jsou nekonečné i přes to, že jsou po silnici a dolů. U stanice mi holky tleskají a jeden bajker smeká. Prý má problémy s nohami a tak odstupuje. Jsem označen za dobrodruha. Moc to nevnímám, neboť se láduju vším co ještě zbylo a zapíjím to hektolitry vody a ionťáky. Na ujišťovací dotaz, zda je to do cíle těch 18 km mi odpoví, že ne, že je to 24. Málem mě raní mrtvice. Šest kilometrů navíc, řekne si člověk, ale tady se to musí vynásobit dvěma s ohledem na terén a jeho členitost a výsledek pak s ohledem na můj aktuální stav vynásobit asi tak ještě třikrát.
K poslední občerstvovačce je to osm kilometrů. Během nich spoupeřím se zřejmě posledním cyklistou na trati. Do kopce to dávám já, z kopce on. Kolem jsou neuvěřitelné výhledy, ale všímám si jich jen letmo. Mám toho dost, fakt po krk! U stanice jen dopíjím vodu a hned pokračuji dál, neboť vím, že už jde do tuhého a nemusel bych to stihnout.
Z hrubého studování mapy před závodem si pamatuji, že se mám vrátit do vesničky Borinka, kterou jsme projížděli těsně po startu. Odtamtud už je to do cíle kousek. A tak své naděje na přežití a dokončení závodu živím představou, že tam za tím kopcem bude zmíněná vesnice. Vždy se ale objeví další kopec a pak další a za ním... další. Předjíždí mě jakýsi cyklista, přibržďuje a oznamuje mi, že pořadatelé odvolávají návodčíky. Značení tratě ještě ponechávají. Jsem v tom tedy sám a představa, že se někde ztratím a budu se muset vracet, se mi moc nelíbí.
Po dlouhém a náročném sjezdu (prakticky bez brzdy) se konečně objevují domy a dokonce i návodčík, který mě posílá dál. A jsou tu i další. Ovšem když míjím značku Borinka, tuším, že něco není v pořádku, neboť jsem tu měl odbočit a pokračovat nahoru do lesa. Z auta na mě volá jeden z pořadatelů, že jedu špatně. Takže zpátky. Příšerný pocit!
Jakmile se vracím na trať, potkávám další lidi v reflexních vestách, kteří mě posílají dál a tleskají mi. Jsou skvělí, čekají totiž jen na mě a nezlobí se, že tu kvůli jednomu člověku oxidují celý den, ale místo toho povzbuzují, díky čemuž kopec, ve kterím mi Milan ujel, téměř vyjíždím. Píšu téměř, neboť jsem se jen dostal o chlup dál, než na začátku. Zvoní mi telefon - Milan. Nemám moc náladu na hovory typu „Kde jsi?”. Ale povídá mi, že jsem kousek od cíle a že prý mám, cituji: „makat”. Jakobych se doteď flákal. Jsem rád že se na tom prskoletu vůbec ještě udržím, další pád bych totiž asi nepřežil, resp. bych to s určitostí zabalil. Posledních pár kilometrů je osmnáctý díl Nekonečného příběhu. Jedu už jen silou vůle a doslova krokem. Všechno mě bolí, nejvíc prsty na nohách, jak jsem se do nich při padání kopal. A taky zadek. Na sedlo Nimbus Gel nejsem moc zvyklý.
Už asi půl hodiny slyším hudbu z hlavního stanu závodu, ale pořád jakobych stál na místě. Konečně přichází závěrečný sjezd, který znám z minulého ročníku. Ten příšerný šikmý sjezd. Část z něj jsem nucen odchodit, protože mám tak dorasovaná třísla, že nájezdy na větší nerovnosti mi nedělají moc dobře. Vidím domy! STUPAVA! Zase telefon a zase Milan.
„Kde jsi?”
„Teď jsem vjel do Stupavy, hned jsem tam.”
Ještě se ptám na cestu, páč už jsem tak zblblý, že to nedokážu odhadnout. Jako perličku pořadatelé na konec závodu umístili brod, resp. trať přes brod vedli. Samozřejmě ujedu dva metry a hned stojím po kotníky ve vodě. A jako další perlička je tu hnusná drnovitá tráva a na ní překážky ze včerejšího Eliminátoru. Palety, klacíky, kořeny... Se zaťatými zuby zdolávám drny, na překážky kašlu. Když pak za doprovodu kapely, která hraje We are the champions od Queenů, projíždím cílem a na tabuli se objevuje mé jméno s časem 8 hodin a 24 minut, uvědomuji si, že je konečně po všem. Přežil jsem, dojel jsem a teď jdu hledat kamarády.
Hned se objevuje Marek, který v kategorii jednokolek zvítězil, Igor dojel dvacet minut za ním. Toho už jsem ani neviděl, neboť musel odjet. Milan dorazil před dvěmi hodinami. A Mišo taky dokončil, ale podle jeho slov měl co dělat. Ještě si zkouším jít pro jídlo, ale už došlo.
Po tombole, kdy první cena - kolo za více než tisíc euro, utíká Milanovi o jedno jediné číslo, odcházíme na pokoj, kde ze sebe částěčně dělám člověka a kde se snámi také všichni až na Marka loučí. Ten odjíždí o dvě hodiny později.
Ulehám do postele, ale ne a ne usnout. Na pokoji je hrozné vedro. Jako zoufalé řešení volím sprchu. Sedím na zemi, nechávám se kropit studenou vodou dokud se neklepu zimou a pak si jdu znova lehnout. Než se zase ohřeju, už dávno spím.
Neděle
Ráno mě čekají muka v podobě zvedání se z postele. Po snídani se odebírám na desetikilometrovou cestu na vlak. Naštěstí díky nočním dešťům není tak příšerné horko. Domů přijíždím krátce po třetí hodině.Závod byl fajn, trasa jezditelná, organizace skvělá, ale myslím, že protentokrát jsem si ukousl až příliš velké sousto. Musím smeknout před Milanovým výkonem. A smekám i před ostatními, neboť počasí bylo letos vůči závodníkům tvrdé. Příští rok se vzhledem k Druhé výpravě nezúčastním.
Tak a teď jsem zvědavý, jak v takovémto stavu budu trávit dovolenou, jejíž náplní má být desetidenní ježdění na 36" v plné polní alpskými údolími. Zítra sedám na vlak (nejspíš) do Salzburgu a až do devátého srpna se budu flákat někde po okolí. Chci vyzkoušet nové vybavení a čtenáři také mohou čekat pár příspěvků přímo z terénu. Teda jestli sebou zase někde nemlasknu o zem... Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat