V současnosti na 36" řeším úpravy vaků. Buď se s nimi dobře jezdí a nebo se do nich dobře dávají věci, ale nikdy ne obojí dohromady. Tak koumám, jak obou vlastností docílit. Letošní celková kilometráž už se přehoupla přes dva tisíce kilometrů. Drtivá většina je odjeta na velkém kole, ale i devětadvacítka má nějaký ten podíl. Vzhledem k tomu, že letošní závodnická sezona vypadá dost zajímavě, musím ji občas brát ven, abych si od ní neodvykl. Je to sranda, připadá mi jako mrňavá dvacka. Nechápu, jak mi kdysi v Brně, když jsem ji poprvé vytáhl na ulici, mohla připadat tak obrovská. Zjistil jsem, že ve velkých vedrech se nejezdí dobře ani na 36".
Neděle, 1. června
Po včerejších pár kouscích vychlazených piv se mi spalo věru náramně. A ta snídaně, kterou jsem si včera naordinoval, je taky super. Cítím, že dnešek se bude nést ve znamení jedné z dalších skvělých etap. Při odjezdu na mě ze starých bot čučí tyhle kytky. Líbí se mi to, originální květináče.
Do Stožce je to do kopce. Asi už bych se měl vyvarovat popisování nejrůznějších stoupání, páč touto dobou už jsem to bral jako součást každodenního života. Jendou nahoru, pak zase dolů. Dole zas nahoru a tak pořád dokola. Ti, kteří tvrdí, že se na kole jezdí pořád jen nahoru a proti větru, kecají. Občas to totiž jede i z kopce a někdy dokonce i ten vítr do zad zafouká. Ovšem dneska je po větrném počasí veta. Ve Stožci najíždím na sólo cyklostezku, kde se ale za chvíli v protisměru vyřítí auto a hned mě zastavuje.
„Tudyma nemůžete jet, cyklostezka je zavřená.”
„Co? Jakto? Žádnou ceduli jsem neviděl.”
„Je zavřená, za mnou jedou dva autobusy tak bacha.”
A skutečně, po úzké asfaltce se hrnou dvě staré Karosy a tak mi nezbývá nic jiného než uhnout úplně. Cedule se zákazem tu skutečně stojí, ale tak nešikovně a s mrňavými písmenky, že mi jejich obsah jaksi unikl.
Chtě nechtě to musím vzít kus po frekventované silnici. To mám radost. Při odbočování míjím culící se slečnu, která trápí svůj bajk.
Zajímalo by mě, co si asi tak lidi myslí, když mě potkají. Setkal jsem se s několika typy reakcí. Nejčastější bývá výraz respektu a uznání, jako další se dostavují věty typu „Aha jaký má kolo!”, pak trapný kecy typu „kde máš řídítka, druhý kolo? atd” a na čtvrtém místě je pravý a nefalšovaný výsměch. Taky jsem zjistil, že z velké části se se mnou jedinci cestující sólo moc nebaví a naopak vetší skupiny se spíš vysmívají (zvlášť když se jedná o směsici opačných pohlaví - chlapi mají tendenci dělat ze sebe blbečky a tak na mě vymýšlejí různé posměšky... asi aby zapůsobili).
Tolik jsem se těšil na tu zastrčenou cestičku, že se zase schovám před čtyřkolovými plecháči, ale ono ne. Cesta je naprosto debilní. Provoz jak na Václaváku, samá šikmina, nejlíp v kombinaci s kopcem (asi ta nejhorší kombinace). Některé pasáže odchodím pěšmo, páč nechci skončit někde pod koly. Z dobré nálady mi toho moc nezbylo. Spíš nic než něco.
Při odbočování do Želnavy, kde snad provoz poleví, potkávám další culící se slečnu, která trápí svůj bajk. Ne moment, to je ta samá osoba :) Ale to mi nebrání v už automatickém gestu a vyslovení pozdravu „Ahoj!”. Těch lidí už jsem takto pozdravil tolik, že teď to dělám pořád a nerozlišuji, zda jsem dotyčného člověka už viděl nebo ne.
V Nové Peci se stavuji na jídlo. Jsou tu spousty cyklistů a většina z nich přijíždí právě po té zavřené cyklostezce.
„Říkali mi, že je to tam zavřený, že mám jet jinudy.”
„Nesmíš se bát.”
Hezký. Nevím co si o tom mám myslet. Snad i kdyby tam byl elektrický plot, tak některá individua by si cestu našla.
Během oběda máme všichni tu čest s přeháňkou. Vidina dalšího deště mi nahání husí kůži. Včera bylo sice nádherně a den předtím taky, ale jet další dny v dešti... no to ne, to ne! Abych nemusel uvolňovat místo pro další nešťastníky, kteří se přichvátali schovat, objednávám si další limonádu a lišácky ji pomalu srkám tak dlouho dokud déšť neustane.
Pokračuji dál. Dnešek je nějaký divný. Ráno to vypadalo tak dobře, ale teď mě to moc nebaví. Jakoby krajina kolem ztratila to své kouzlo, kterým ještě včera překypovala. Něco je špatně, ale nemám nejmenší ponětí, co by to mohlo být. Z kochání se krajinou se stává jen nudné projíždění celkem drsných silniček podél břehu v. n. Lipno. Drsných proto, že jsou všelijak zalátované a mě z nich pěkně bolí zadek. Člověk by si řekl, že po měsíci v sedle už si tělo zvykne, ale asi to nebude pravda. Sice nepociťuji žádné zhoršení a každý další den je prakticky stejný jako ten třetí, ale musím uznat, že už začínám být unavený. Unavený z dlouhodobé zátěže. Přece jen každý den je to boj o každý metr a ačkoliv jsem se na toto připravoval jak nejlíp to jen umím, začínám postupně chřadnout. Kdybych chtěl objet například hranice Československa, musel bych mít mnohem víc dnů volna. A ani tak nevím, zda bych ty slovenské hory někdy přejel/přešel. Možná ne ani tak kvůli převýšení, ale spíš kvůli jídlu. Co jsem slyšel, tak v určitých oblastech je krajina skoro až opuštěná. Na jednu stranu jsem tedy rád, že mám pokořit „jen ty naše” hranice, ovšem na stranu druhou mě mrzí, že jsme se tehdá rozdělili. Na Slovensku se mi líbí a to jsem tam byl zatím jen párkrát. Ve srovnání s Českem je to pro mě více méně neznámý kraj. Alespoň je co objevovat :)
Stále častěji potkávám náklaďáky, které se řítí nechutnou rychlostí po zdejších silničkách a vozí čerstvě posekanou trávu. Auta tu nejezdí, takže to hoši berou pěkně zostra. Docela mě překvapuje, jak rychle tyhle stroje jedou a taky jak rychle brzdí. Míjíme se tak často, že v mezičase ujedu jen pár set metrů a zase musím zastavovat, abych jim udělal prostor.
Konečně míjím louku a na ní kombajn, který to má všechno na svědomí. Požírá tu trávu a dvě auta pendlují kolem něj. Zdalipak to vozí na siláž a nebo to někde jen tak vyhazují, jak jsme se o tom bavili u Tomášových rodičů ve Frýdlantu? Aneb teorie zelených dotací v praxi. Okamžitě mi tato myšlenka bleskne hlavou. Pro peníze uděláme cokoliv. Samozřejmě že balení trávy do plastových síťovin a její následné vyhazování někde v lese nebo na skládce je mnohem menší zlo než třeba vyhlazování populace žraloků řezáním jejich ploutví, vržením zpátky do moře a jejich následným udušením, ale pořád tu vítězí prachy nad rozumem a taky nad určitou hrdostí. Radši než abych dělal něco smysluplného, něco, z čeho budu mít radost i užitek, budu raději dělat absolutní kravinu. Však co? Dementi z EU mi za to zaplatí! Jak prosté a zároveň smutné.
Konečně začínám místy vidět nádrž. Zatím jsem o její přítomnosti věděl jen podle mapy.
Cesta podél nádrže je nudná. Sice rovina, ale mnohem nudnější než třeba tady u nás. A to je co říct. Z geografického hlediska jsem ještě v CHKO Šumava (národní park už jsem opustil), ale je to tu nějaké prázdné. Asi je to tím, že se zbaběle držím asfaltu a nepouštím se do žádných výjezdů mimo vytyčenou trasu. Prostě si to nemůžu dovolit. Jeden by řekl, že už jsem skoro doma a že úspěch je jistý, ale já sám vím nejlíp, jak to se vším ve skutečnosti je a tak si můžu udělat ten nejlepší obrázek.
Z přední Výtoně vede do Lipna perfektní nová cyklostezka. Zpočátku jsem o ní nevěděl, páč mám starší mapu, ale z neustálého odjíždění bruslařů a bruslařek směrem do slepé ulice (podle mapy) jsem usoudil, že tam prostě musí neco být. Klikatící se cestička hned vedle břehu nádrže. Plná stop po kolečkových bruslích. Potkávám nějaké Němce.
„Kolik jsi najel?”
„Asi 1 800 km.”
„DNESKA?!!!”
„Ale né! Dohromady :)”
Lipno, právě odtud loni vyrazil Pavel na svůj objezd hranic na longboardu. Akorát opačným směrem a co jsem se tak díval, tak dost menší oklikou (jeho trasa neměřila ani 1 800 km). Kolem přehrady se krčí cyklostezka, která mě má dovést až do Vyššího Brodu, kde bych to dneska chtěl zapíchnout.
Z nudného asfaltu se po chvíli stává perfektní štěrk podél železnice. Neustále se s ní křižuje a tak všechny ty nájezdy, sjezdy a jízdy v úzkých prostorách mezi skálou a železnicí obstarávají super zpestření. Štěrkovou pasáž projíždím bez jediné přestávky. Paráda.
A pak už zase jen silnice. Hned na kraji Vyššího Brodu vidím nějaké ubytovací zařízení plné lidí a tak se tam jdu zapsat. Místní pán mě po vyzrazení účelu mojí návštěvy okamžitě zve na kořalku a domlouvá mi s majitelem podniku souhlas k přechovávání jednokolky na pokoji (slečna na recepci mi řekla ať si ji nechám [úplně] venku pod schody, že se to pak prý dořeší). Po pivu, kořalce a probrání Novohradských hor, které mě zítra čekají, se odebírám na kutě.
Chodby jsou plné německých faganů, kteří pobíhají, řvou a dělají humbuk. Jaké překvapení, když v pokoji nenajdu ani přistýlky. HA! Takový prachy jsem za to dal a ono to stojí za prd... Je krátce před desátou a ti parchanti se pořád ne a ne utišit. Zase se mi někdo snaží několikrát dobývat do pokoje, což jsem i tady předpokládal a zamknul se. Jako vrchol považuji pouštění německého hip-hopu ve vedlejším pokoji.
„Jestli do deseti nepřestanou, tak tam vlítnu a ten krám jim rozmlátím!” V duchu už si připravuji sérii německých nadávek (a že jich znám opravdu požehnaně), když v tom mi někdo vleze do zelí. Ten někdo na ně zařve a toho večera už neuslyším ani hlásek.
Žádné komentáře:
Okomentovat