Včera večer jsem se rozhodl, že musím zajít na snídani co nejdřív, abych stihl odjet před náporem těch děcek co dělaly takovej kravál. Jaké překvapení, když v osm dorazím do jídelny, kde se tam všcichni na sebe tísní a okupují pult s jídlem. Chvíli stojím ve frontě, ale nakonec to vzdávám. Snídaně se tu stejně platí extra, takže jsem o nic nepřišel. Jen o nepříjemné ráno. Odevzdávám klíče a mizím z tohoto lokálu. Ve městě se stavuji v COOPu s úmyslem vybílit jim regály. Podle mapy totiž dneska pojedu prakticky pustinou a tak musím nějaké jídlo vzít s sebou, aby můj rozmlsaný žaludek přežil. Jednokolku opět nezamykám, byť mám trochu obavy. Vždycky, když se na ni ale mrknu koutkem oka skrz výlohu, tak jakoby se na mě usmívala a říkala „Co blbneš? Však jsem tady.” V obchodě si s jídlem zase povídám, neboť mám radost, že zas můžu něco zdlábnout. Včera toho moc nebylo.
Venku pak potkávám pana cyklokolegu ze Slovenska. Poznávám ho podle vlajky připevněné na nosiči.
Tohle si taky musím pořídit. Až pojedu na Druhou výpravu. Vlastně už se stalo a minivlaječka mi už pár neděl leží doma na stole. To je zásluha mojí mamky, které jsem dal bojový úkol a vlaječku si přál k narozeninám. Sháněla ji po všech čertech, až ji nakonec doopravdy sehnala.
Chvíli kecáme, on povídá, jakou měl cestou sem krizi a že rozmýšlí kudy dál, jestli na Salzburg a nebo zpátky na Slovensko, já zase tu svou. Na Novohradské hory jsem se těch posledních pár dnů těšil. Věděl jsem totiž, že tato krajina je ještě jaksi nedotčená, že tu není tolik lidí. Poslední dobou mám totiž čím dál větší nutkání si někam zalézt a schovat se před světem. Prostě zmizet v hlubokých lesích a chvíli odtamtud nevystrčit nos. Věčné „Kde máš řídítka?” mi už začíná hýbat žlučí. Nevím, najednou jakoby se něco zlomilo. Jízda mě už tolik netěší a vůbec všechno je takové divné. Zase začínám mít ten strach z lidí. To stejné, co jsem kdysi míval. Ještě když jsem jezdil na kole jak ďas. Vyhýbal jsem se jakékoliv lidské společnosti. Byly mi milejší zvířata prohánějící se podél cest, stromy v lesích a šumějící voda v potocích a řekách. Projížděl jsem krajinou a představoval si, jak asi vypadala třeba před sto lety, kdy tu nebyl žádný asfalt a žádné benzínky. Čas plynul pomaleji. Vždycky jsem se chtěl alespoň na chvíli do takové doby podívat, což se mi částečně splnilo na Balkáně, kde v daných oblastech člověku připadalo, že se tam doba skutečně zastavila a zběsilé tempo západního světa tamní lidi minulo. Pamatuji si, jak jsem tehdá řekl „Chtěl bych být kráva a žít v Černé Hoře.” Dobytek si tam vykračoval lehkým krokem po krajnici, jednu krávu jsem tam dokonce potkal i v lese na cestě - oba nás to překvapilo a minuli jsme se patřičným obloukem. Nikdo je tam nehlídal. Krávy si prostě chodily kam chtěly, kdy chtěly a jak rychle chtěly. A já to teď cítím úplně stejně. Chci si pomaloučku vykročit rovnou za nosem. Napřed ale musím ještě projet pár vesnic.
Cesta je čím dál obtížnější, rozbitá a začíná stoupat. Krom toho tudy vede nějaká objížďka a tak je tu i provoz. Zapadlá a zapomenutá silnička a jezdí se tu o 106. Vůbec se mi nechce nasednout a jet. A tak většinu času do toho kopce jdu. Absolutně ztrácím motivaci trochu máknout a vyšlapat to. Navíc je celkem teplo...
V Horním Dvořišti navštěvuji další COOP, abych doplnil zásoby. Dopřávám si před obchodem hořčík v podobě Magnesie, do čehož střídavě tlačím trs banánů, když v tom vidím skupinku lidí, jak staví s koly u obchodu. Hledí na můj stroj a spouštějí na mě po anglicku, což je, jak víme, pro moji maličkost kámen úrazu. Anglicky prostě neumím a tak se domlouváme nějak všelijak. Jsou z Finska a jedou z Budapešti do Prahy. Víc jsem z nich nevydoloval.
Za vesnicí už začíná les, ale podle mapy jen na chvíli. Ovšem v tom lesíku je poněkud zvláštní stavba. Je to zbytek, resp. opravený zbytek z dřevěného mostu pro koňesepřežnou železnici. Zkusil jsem to tak nějak nafotit.
 |
| Před |
 |
| Nyní |
Horní Dvořiště bylo poklidné a takové zastrčené. Dolní Dvořiště je pravý opak - je tu silný provoz a vůbec se mi tu nelíbí. Abych si trochu zkrátil cestu, vzal jsem to sem kus po silnici E55. Vede po ní dálková trasa Eurovelo 7. Samý kamion. Vždycky je to pro mě šok, když se z poklidného lesa rázem dostanu na podobné místo. Když jedu s někým, jsem docela jiný člověk. Stačí ale, abych byl chvíli sám a tyto přechody pak dost prožívám. Mám rád klid. Možná je toto důvod, proč nejspíš nikdy neusednu za volant, neboť už jen ta představa se mi hnusí. Je to asi jako když by si arachnofobik měl hrát s pavoukem. Auta prostě nemám rád a mrzí mne, že je občas musím použít. Mrzí mne, že se v našem žebříčku hodnot dostávají prakticky na vrchol. V mých snech je svět, kde tyto stroje zkrátka neexistují.
Za vsí se konečně odlučuji od té šílené silnice a mizím v krajině bez lidí. Nechávám se jí naprosto pohltit. Okolní svět pro mě neexistuje, je jen tato cesta, kopce a lesy, jednokolka a mé potem nacucané tělo. Postupuji jen velice pomalu. Silnice je rozbitá, je to kodrcavá a zdlouhavá cesta. Po chvíli mi odpadává košík na bidon s chia semínky. Opravuji toto elektrikářskou páskou, což je hned po pásce lepící druhé nejuniverzálnější opravovadlo. A hned po studánkách ten nejlepší vynález.
Plahočím se dál. Hodinu, dvě... první auto, nějaký starý křáp, co sotva drží pohromadě. Je tu spousta cedulí s označením bývalých vsí. Po některých nezbylo nic, po jiných třeba jen kostel. Jednu tu začali obnovovat. Nevím čím to je, ale tenhle kraj má svoji moc. Tu má i tato cedule, které nedokážu odolat. Na chvíli proto odbočuji z trasy ve vidině nacpaného nácka.
Jedu směrem k domům a v duchu přemýšlím, dnes už si nevybavím nad čím, když v tom se mi v koutku oka objeví nějaký tmavý flek a pořád se zvětšuje. Zpočátku tomu nevěnuji pozornost, jako bych byl něčím otupělý, ale pak se podívám a přímo naproti mně se řítí pes s vykulenýma očima. Okamžitě lezu dolů a jsem připravený použít jednokolku jako štít. Máme doma dva psy a něco málo z jejich řeči těla znám, ale tady si nejsem vůbec jistý. Jeho tvář je taková kamenná, neměnná, pořád jenom kulí oči, uši nastražené a rychlým krokem se přibližuje. Pak zastaví a prohlíží si mě. A pořád ten stejný výraz. Nasedám na jednokolku a pokračuji dál. On běží za mnou, což mi není zrovna příjemné, ale nakonec dorážíme k onomu občerstvení. Za 15 minut by měli otevírat, ale nikde nikdo. Chvíli tam s hafanem čekám a zkouším si ho koupit sušenkou. Nehne ani brvou, nic nechce, jen kulí ty svoje kukadla a drží si patřičný odstup. Neštěkne, nezavrčí, divnějšího psa jsem jakživ neviděl.
Po 30 minutách to vzdávám a vracím se zpět na vytyčenou trasu. Pes zůstal na místě. Jídlo ještě mám, ale, jak mnozí vědí, kusu žvance navíc se nikdy nebráním. Původní plán zněl tak, že se budu co nejvíc držet hranic, ale tady dělám menší výjimku a až do Pohoří na Šumavě nejedu. Ono se to zdá kousek, ale na té jednokolce je to na čtvrt dne. Jedu pomalým tempem, páč při zdolávání cesty necesty do Horního Dvořiště jsem přehodil pedály do větších klik. A teď už jsem moc líný na to, abych je vrátil zpátky. Někdy to dokonce ani není nutné, protože rovné to tu zrovna moc není. Ve srovnání s upršeným Českým lesem je to ale jako jižní Morava versus Vysočina. Nesrovnatelné. Vyjma to auto, které jsem minul před několika hodinami a dva bajkery, kteří mě málem smetli z cesty, jsem tu nikoho nepotkal. Už delší dobu mi dnes zní v uších písnička Wanderer od skupiny Ensiferum. Nemůžu ji dostat z hlavy. Na druhou stranu mě to zas až tak moc netrápí, páč patří do seznamu mých oblíbených skladeb. Po nějakém čase se dostávám na silnici a do vísky Leopoldov, kde je tenhle fešný ukazatel.
Do Pohorské Vsi je to kousek. Cestou míjím nějaké rozvaliny asi dřívějšího statku nebo něčeho podobného. Zdejší atmosféra je nějaká divná. Moc se mi tu nelíbí. Ovšem mají tu otevřenou jakousi hospodu, kde se i vaří, takže zastávka je víc než nutná. Sedím venku, páč cestou jsem viděl pár Hnědočechů a nerad bych tu o jednokolku přišel. Přímo naproti terase je sídliště z bytovek a ty jsou plné, jak jinak, těchto individuí. V duchu se modlím ať už mi donesou to jídlo, abych to do sebe mohl naházet a vypadnout. Nemůžu se na to dívat. Samý řev, pokřikování a je jich čím dál víc. Naštěstí si mě nevšímají, páč stroj mám uklizený a mimo jejich dohled. A až se rozjedu, bude už pozdě :p.
 |
| 3.5. - den odjezdu |
A zase šlapat do pedálů. Nic jiného vlastně ani neumím. Někdy si říkám, za-li umím alespoň tohle, páč o tom občas silně pochybuji. Slunce pomalu hlásí, že větší část dne už uplynula. Je pozdní odpoledne. Mám kopr, nic se mi nechce. Nejraději bych si někam lehnul a jen tak se válel. Ale jakousi setrvačností se ještě pořád plazím dál. Jedna vesnice, druhá.... mám zase hlad a jsem unavený. To poslední jídlo nebylo v nijak extra velké porci. Nohy mi slábnou. Už to není jako na začátku. Několikatýdenní ježdění je pro mě vyčerpávající, byť si to mnozí lidé možná nemyslí. Skoro celý dnešek jedu jen silou vůle. Jenom proto, že je to můj úkol. Projíždět krajinou. Už to není tak jako v Karpatech, kdy jsem jel s úsměvem od ucha k uchu a zdravil místní. Už to není tak jako v severních Čechách, kdy jsem hltal kilometry kopec nekopec. Už to není jako na Šumavě, kdy jsem nestačil žasnout. Každý kilometr je tu těžší a těžší. A není to povrchem, kopci nebo počasím. Ikdyž je pravda, že staré signálky jsou od lesnické techniky místy řádně rozbité. Je v tom ale něco jiného. Při komentářích do kamery občas dost dlouho mlčím. Prostě mě nic nenapadá. Jen s otupělým výrazem hledím do objektivu a jako kdybych očekával, že se v něm objeví nějaká nápověda. A ten pocit... skoro jako bych se ani nechtěl vrátit.
Jen kopce, potoky, stromy a zbytky starých osad. Občas nějaký krmelec nebo rybníček. Připadám si tu osamělý a odloučený od okolního světa. Ani signál tu místy není. Nikdy bych nevěřil, že ve střední Evropě ještě existuje nějaké takové místo. Není to ale samozřejmě divočina jako v dokumentech BBC. Není tu nic pradávného či tajemného. Alespoň ne na místech, kterými projíždím. Ale přesto je tu něco, co má neuvěřitelnou sílu. Je tu něco, co jinde není...
Najednou se to stane. Jakoby mi někdo přímo do hlavy poslal zprávu. Zprávu, která obsahuje úplně všechno. Nevím, jak bych to jinak popsal. Prostě všechno. Uprostřed kopců zastavuji a mlčky hledím kolem. Nevím jak je to možné, ale přestávám vnímat čas. Tento fakt jsem zjistil při rozjezdu, kdy jsem si všiml, že se tachometr přepnul do úsporného režimu, což bývá po deseti minutách nečinnosti. Přitom jsem byl přesvědčený, že celé toto „něco” trvalo jen pár sekund. Nejsem schopen říct, jak dlouho jsem tam vlastně stál. Mohlo to být deset minut a nebo taky půl hodiny... Všechno má svůj smysl. Tohle všechno se mělo stát jen proto, abych došel do tohoto bodu, kde jsem si to uvědomil. Možná už mi doopravdy přeskočilo, kdo ví. Uvědomuji si, že právě tady a teď výprava skončila. A i kdybych nedojel až do Křídlůvek, tak za mě byla rozhodně úspěšná. Je to sice ještě daleko, ale celou dobu to byla cesta tam. Cesta do neznáma. Odteď je to cesta nazpátek. Cesta domů. Na jednu stranu je to dobře. Na stranu druhou je mi jasné, že zanedlouho tohle všechno skončí úplně a svět bude zase tak jak dřív. A nebo ne? Celou dobu jsem řešil odbočky, kopce, jídlo, spaní... pořád jsem byl v kontaktu s lidmi a až na celodenní dřinu a tři obědy jsem nijak zvlášť nevybočoval z mého životního stylu (přiznávám, který se ale trochu liší od toho běžného). A přesto ten měsíc byl tak jiný. Nedá se s ničím srovnat. Mám tak trochu strach z návratu. A to nejsem žádný velký cestovatel, který by trávil několik měsíců někde mimo civilizaci. Protože až se vrátím, nebudu už další den vstávat s odhodláním pokračovat v cestě, neboť stanu na jejím konci. Celou dobu se ženu kupředu, ale až jendoho dne, a ten den přijde a bude to brzy, dorazím do cíle, kam se budu hnát pak? Odpověď znám a nelíbí se mi - nebudu se hnát nikam. Zase se ze mě stane ten pecivál, který si jednou v Brně v paneláku vymyslel, že pojede na jednokolce kolem státních hranic. Každý den budu vstávat bez pevně daného cíle, bez chuti pokořit kus krajiny, prostě bez šťávy. Bude to každodenní kolotoč práce, jídla a odpočinku...
Pak mi v hlavě jakoby cvakne, jako kdybych dostal studenou sprchu. Nasedám a jedu dál, když v tom za zatáčkou vidím krásné náměstíčko s kašnou, kostelem a zvonem. U toho tabule a na ní napsáno:
Jsem ateista, ale to neznamená, že nevěřím v určité síly. Možná to byla náhoda (na ty vlastně taky neveřím), že mi „přeskočilo” zrovna v blízkosti místa s údajnou velkou duchovní silou. Ať si každý myslí co chce, ale já tvrdím, že tam něco je.
V Dobré Vodě si dávám další jídlo. Dnes večer jsem rozhodnutý spát venku. Prostě chci spát venku. A najednou jedu dál a dál, kopr nikde, slunce pomalu zapadá, ale já pořád jedu dál. Zase se chci schovat do lesa a nemůžu se dočkat, až zmizím v přítmí listí. Ještě poslední vesnice.
„Dědo, hele, on má jenom jedno kolo!”
„No jo, vždyť toho znám!”
Co? Jak mě tady může někdo znát?
„Jak to že mě znáte?”
„Vy jste z Moravy, ne?”
„Jo.”
„A jedete kolem hranic.”
„Jo.”
„Dneska o vás bylo v televizi.”
Tak přece. Konečně to odvysílali. Jsem zvědavý co z toho vzniklo. Píšu domů SMSku, že už jsem byl v éteru.
Kousek za vsí, spíš bych řekl nad vsí, ulehám na jedné louce, krajinu jako na dlani. Usínám za cvrkotu cvrčků. Ani mi moc nevadí komáři, kteří by z jiného vysáli duši.
Dnešní den byl asi ze všech nejzvláštnější. Vždycky jsem se na cestu díval jako na něco, co je třeba pokořit, že je potřeba podat co nejlepší výkon, že je potřeba mít skvělé vybavení, tunu sponzorů a mediální kampaň srovnatelnou s těmi předvolebními. Teď už ale vím, že to tak není. S cestou se člověk musí sžít. Přece jen je její součástí....
Žádné komentáře:
Okomentovat