Den sedmý aneb pohoda, klídek a dopravní vřava

Podle absence zpráv typu "Tome, na kdy vidíš dokončení toho videa?" soudím, že jsem vám zveřejněním prvního dílu "filmu" na pár dnů, či dokonce týdnů, zalepil pusu. Ale kdo si myslí, že si válím šunky, ten se šeredně plete. Druhý díl už je na spadnutí. A to tak, že jeho uveřejnění je otázkou třech až čtyřech dnů. Abych vás tak trochu navnadil, pak vězte, že druhý díl už nebude jen sluníčko, rovinka a leháro, ale občas zaprší a i nějaké ty kopce se dostaví. Dostaví se dokonce i mobilní polní kuchyně a dílna :) Ale zas tam toho nebude tolik, aby to ohledně megavýpravy (flycross copyright) vyzradilo všechno, co chci, aby vyzrazeno bylo.
Udělal jsem si menší volno, abych si od psaní článků trošku odpočinul, leč je pravda, že jsem se v tomto oboru nikdy moc nepřepracovával. Ale tak zase mám celkem obstojnou výmluvu. O víkendu jsem se účastnil jisté akce, na kterou jsem se týden musel psychicky připravovat. Tudíž bylo nemožné plodit články.
Dostal jsem se teď do úplně opačné situace, než byla ta v začátcích. Původně totiž ani nebylo moc o čem psát. Nyní mám materiálu tolik, že nejsem schopný odhadnout, kdy a zda to vůbec všechno zpracuji. Netýká se to jen výpravy kolem hranic, byť ta tvoří velkou část. Spousta práce...
Dneska jen taková krátká pohodová etapa.

Pátek, 9. května
Budím se v sedm ráno. Mám čas. Dnes to nebude tak dlouhá etapa. A tak se válím až do osmi. Po snídani se jdu sbalit a o půl desáté vyrážím. Předpověď počasí dnes slibuje teplý den. No... ne že bych z toho byl zrovna nakřivo.
Abych se vyhnul městskému shonu, vracím se z velké části po včerejší trase, která vede po úzkých silničkách, vedoucích po úpatí beskydských vrchů. Cyklistický ruch už není tak velký jako včera, ale občas se najde nějaká dvoukolová osoba, která mi v kopci padne za oběť.
Teď už je to pro mě známé území, čehož hodlám využít a opět mířím, stejně jako včera, do Smilovic na oběd. Slečna mě poznává a tak ji nemusím psychicky připravovat na neobyčejnou dávku jídla, která bude následovat. Je to paráda. Jen tak si sedět na terase, cucat limonádu a vybírat si oběd o několika chodech. Kdyby to bylo možné, chtěl bych se touto činností živit :)
Po obědě následuje focení, páč ta moje mašina si to neodpustí a opět budí pozornost kolemjdoucích.

Známým územím cestuji až do Komorní Lhotky, kde odbočuji směrem na sever. Pořád po úzké boční silničce. Vypadá to, že dneska bude zase pařák, ale zatím se to dá. Vjíždím na mimoúrovňovou křižovatku. Ne, nejsem blázen, ani jsem nesjel z cyklostezky. Skutečně vede přes tuhle monstrózní stavbu, ale samozřejmě tu cyklisté mají vlastní pruh. Stojím na mostě přes dálnici a koukám se tam dolů na ty lidi, co to pálí o 106. Tak trochu mě to děsí. Sice tu není zrovna velký provoz, ale stačí to. Samozřejmě, že dálnici nevidím poprvé, dokonce jsem se po ní párkrát i vezl (já vím, je to k nevíře), ale i přes to všechno jsem rád, když ji mám daleko za zády.

Šup a už jsem zase mimo provoz. Na úzké silničce a hrnu si to k vodní nádrži Žermanice. Mám čas a tak si hraju s funkcemi na novém foťáku. Doma jsem ho ani nestihl pořádně vyzkoušet. Jeho pořízení by možná vystačilo na celý článek, páč to byl celkem zajímavý příběh plný překvapení. Většinou ne zrovna příjemných. Na testování jsem měl asi dva týdny. A využil jsem z toho možná dva dny :D Ale nezklamal. Jeho vychytávky jsem postupně objevoval během cesty.
Například tahle funkce barevného filtru se mi fakt líbí.

Blížím se k vodní nádrži Žermanice. Dolů k přehradě vede prudký kopec zpestřený asi třemi retardéry. Ještě jsem se s nákladem moc nesžil a během jízdy z kopce jsem pořád hodně opatrný. Takže jedu pomalu a o to víc musím brzdit. No a čím víc brzdím, tím víc to kvílí. Teď jsem tím pravým a nefalšovaným středem pozornosti.

Je teplo. Moc mě to nebaví. Už se těším do cíle. Od hráze vede cyklostezka po místy celkem rozbité cestě podél břehu Lučiny. Do Horních Bludovic cesta stoupá. Jelikož mám namontovány 137 mm kliky, vzdávám to prakticky okamžitě. Nemám na to teď náladu. Jezdí tu spousta aut a vůbec jsem nějaký přešlý.
Zanedlouho už míjím ceduli Havířov. Super, teď už jen najít tu sporávnou ulici a správný dům.

Plahočím se městem mezi auty, později mezi chodci, kteří ignorují ceduli "cyklostezka". Je to všude na stejný brdo. Chodí se zásadně po cyklostezce, chodník je pro sráče...
Cyklostezka končí. Nechce se mi jet po hlavní ulici, která se táhne přes celý Havířov a tak jdu pěšky po chodníku. Moc dobře si totiž vzpomínám na aférku v Pelhřimově, kdy jsme společně se Zbyňkem dostali pokutu za jízdu po chodníku. Zdejší domorodci to ale asi moc neřeší, páč po chodníku jezdí kde kdo. Já jsem ale ukázněný mladý muž a tak jdu stále po svých, následován nechápavými výrazy kolemjdoucích.
Hledám číslo domu. Ne, že bych snad u strejdy nikdy nebyl, ale prostě si nepamatuji přesnou polohu. A tak jdu ulicí dál a dál a dál a to pravé číslo nikde. Nakonec zjišťuji, že je na druhé straně ulice a úplně na začátku. Takže zase napzátek.
Strejda už mě vyhlíží z okna a nakonec je to radostné setkání, páč je mi jasné, co bude následovat. Jídlo. Spousty a spousty jídla! :) Teta totiž dokáže nasytit i nenasytné.
47 kilometrů a večer plný dobrot a našeho vítězného hokejového utkání se Slovenskem.