pondělí 17. července 2017

Pět set metrů a tři hodiny

"Nasedej!" volá na mě řidič, kterej mi právě zastavil u kraje silnice v parným letním dni uprostřed Transylvánie. To když jsem byl na cestě do hor poté, co jsem se celej včerejšek válel u vody a servisoval oblečení.
Po kilometru zastavujeme. Píchlý kolo.
"Sakra! Promiň, tohle se mi normálně nestává."
A tak kolo společně vyměňujeme. Za chvilku zase jedeme.
"Mám stavební firmu. Jedenáct zaměstnanců. Tenhle penzion, super, ten jsme stavěli. Tenhle taky. Tak se měj!"
Cestou nahoru jsem potkal Dana, rumunskýho turistu. Je to první člověk s krosnou, kterýho jsem v týhle zemi viděl. U horské chaty dáváme řeč, pivo a večeři. Je tu banda Němců a později přišla i skupinka rumunských studentů. Pěknej večer kazily jenom občasný rvačky mezi místními psy.
Rozhodl jsem se připojit k Rumunům, páč jdou stejnou trasu a jsou fajn. Dneska budem stoupat skoro 1000 metrů. Pařák jako prase. Hora je čím dál strmější a občas člověk musí hodně zabrat, protože je tady hodně velkých balvanů, na který je potřeba se vyšvihnout. Krosna nic neulehčuje. Často děláme přestávky. Trička máme durch propocený.
Těsně před vrcholem Negoiu (2535 m n.m.) se Martinovi udělalo špatně. A to tak, že se Adrian musel vrátit pro jeho batoh a ostatní mu pomáhali pokračovat dál. Později se Adrian vrátil znova a Dan společně se mnou snášel jeho batoh do úkrytu pro turisty, kde trávíme noc.
Ráno se Rumuni rozhodli pro sestup z hor. Hned jak odešli, začlo peklo. Sedím s Davidem, Moravákem z Krumlova, v krytu a společně čekáme až ustane déšť, skrz kterej jde vidět jenom na pár kroků.
Zrovna probíráme naše trasy, když dveře rozrazí chlápek v maskáčích, úplně mokrej a třesoucí se jak osika.
"Ne, nechoďte. Cesta je hodně špatná a počasí ještě horší."
Mario je Němec. Přes Fagaraš jde sám. Odvážnej chlap. Tyhle hory jsou hodně nebezpečný.
Nakonec po pár hodinách zkouším s novým parťákem štěstí. David nás hned na začátku ztratil a tak se musíme pachtit přes ovčí stezku, což málem skončilo mým pádem do hlubiny. Kdo by to byl čekal, že takovej travnatej drn neunese metrákovýho chlapa s jeho jídlem nacpaným báglem.
Berem jeden vrch za druhým a ledva dýcháme. Výhledy jsou nepopsatelně nádherný a my si připadáme takhle malincí. Tyhle hory jsou fakt neskutečný. Obrovský. Prostě mega velký. Všechno se zdá kousek, ale opak je pravdou. Počasí se mění jako mávnutím kouzelným proutkem a rychlostí blesku. Jednu chvíli se kocháme výhledy do dálky a za chvilku jsem rád, že si vidím pod nohy. Ledovej vítr bičuje naše tváře a já jsem skálopevně přesvědčenej, že do dalšího přístřešku nedojdeme. Vítr je tak silnej, že máme problém se nohama udržet na stezce. A to nemluvím o překonávání skalnatých pasáží (většina Fagaraše) nebo o těch příšerných řetězech.
David se v jednom z mnoha kopců začne smát. Tak nějak divně. Super, jsme nahoře, myslím si. Jenže když jsem se podíval výš, viděl jsem, že ta posraná hora končí až někde nad mrakama. Nezbylo mi nic jinýho, než se taky začít smát. A tak tam sedíme na studených kamenech a smějeme se jak dvě paka a vlastně ani nevíme pořádně čemu se to smějem.
"Jo, do krytu jsou to tři hodiny. Asi tři a půl kilometru." povídá jistej Němec.
Skoro jedenáct hodin na cestě. Vítr fouká tak silně, že se proti němu prakticky nedá jít. V jednom z poryvů Davidovi uletěla kšiltovka. Já jsem klobouk pro jistotu sbalil. Fungoval totiž jako plachta. Zdolávání techničtějších pasáží je, dokonce i s hůlkama, nemožný. Vždycky musíš počkat až se poryv na pár sekund uklidní. Nadávám jak dlaždič. Mám toho plný zuby. Skoro necítím ruce, jaká je tu zima. Pár stupňů nad nulou. Ale z mlhy se po chvilce vynořila malinká boudička, náš dnešní domov. Nemůžeme uvěřit tomu, že jsme tu. Nejvyšší vrchol Rumunska jsme sice nedali, páč jsme se na odbočce kvůli počasí rozhodli jít dál, ale přežili jsme a to je hlavní.
"Vy jste přišli z Caltunu? To je sakra daleko."
"Jo, to je. Cítíme každej metr..."
David vaří kakao. Je to to nejlepší kakao, který jsem kdy pil. Snad ještě nikdy jsem nebyl tak unavenej, jako po dnešku a jsem zatraceně rád, že tady tu boudu postavili. Venku fouká ledová vichřice a skrz únavu nemůžu dlouho usnout.
Ráno je nádherný. Je potřeba zajít pro vodu, páč na hřebeni žádná není a dlouho nebude. Tohle scházení mě nebaví. Kopec jako kráva a mokrá tráva hezky klouže.
Rozhodujem se pro odpočinkovej den. Teda, když se na to dívám zpětně, tak jsem si ho vynutil. Po hodince a půl chůze to balíme u dalšího úkrytu. Ale protože to vevnitř vypadá jak v hororu, jsou tam mrtví ptáci a smrdí to tam, spíme venku. Večer přišla skupinka Rumunů a my jsme byli po krátkým rozhovoru obdarováni jídlem, protože nám dochází a do cíle je to ještě sakra daleko.
Odpočinek bodnul, ale ve tři ráno začíná pršet, je mlha, vítr a taková kosa, že to do mrazu nemá daleko. My ale musíme jít dál a dneska to bude nejdelší etapa. Poprvé na téhle výpravě oblíkám termoprádlo a měním skladbu oblečení. Tráva je mokrá. V botech mám za deset minut rybníky. Když zastavíme, přestávám skrz chlad cítit chodidla. To je blbý, protože necítím po čem šlapu. Naštěstí dneska žádný řetězy nejsou.
Pamatuju si jenom nekonečný šlapaní v mokré trávě a všudypřítomnou mlhu. Dvanáct hodin jsme se trmáceli. Dvanáct hodin, než jsme konečně uviděli další nocoviště na okraji Fagaraše. Cestu k němu hlídala smečka psů, kterou jsme ale díky mým zkušenostem z Maramureše a Rodny bez problémů prošli.
Kryt je fakt hnusej. Bačové mu dali pěkně zabrat. David si radši venku staví stan a myslí při tom na medvědy. Já jdu dovnitř, protože se mi nechce vůbec nic.
Ráno zase prší. Je snad úplně nejhnusněji. Nechce se mi věřit, že je léto v plným proudu. Do Zarnesti je to prej skoro třicet kiláků. Po dlouhé době zase jdeme lesem. Vodu z větví mám všude. David má nepromokavý věci a v botech sucho. Já jsem nacucanej jak houba.
"Tady někde má být ta červená."
Ještě jednou to řekne a vrazím mu tu hůlku někam! Brodíme se zmlazeným lesem. Jestli existuje peklo, tak do něj nemá tohle daleko. V údolí jsme dali koupel v říčce a později skvělej oběd v restauraci na koňským statku. I sluníčko vylezlo a mně se povedlo stopnout nám pickup až do města, odkud nás bere tzv. žralok do Brašova. Žralok tu říkají lidem, kteří ve svých autech kopírujou trasy BUSů a berou lidi.
"Je to moje druhá práce. Jinak jsem pošťák. Jó, Česko. Karel Gott, že?"
"Neznáte levnej hotel v Brašově?"
"Jo, zavezu vás tam."
"Ale já potřebuju nejdřív do bankomatu. Tady jeden je."
"Až vyberete, jděte vpravo. Budem čekat."
Bankomat je rozbitej. Musím naproti do jiné banky. Jenže jsem si nevšiml, kam s tím autem odjel. Pět minut, deset minut a furt nic. Stojím na ulici uprostřed Rumunska, v děravým tričku a v kapse mám jemom foťák a peněženku.
"Do prdele fix! Jakou blbost jsem to udělal?!"
Po chvilce mě chlápek vyzvedl a David se jenom chytal za hlavu.
"Čekali jsme na tebe na kruháku. Uprostřed kruháku!"
Špatně jsem pochopil řidiče. Jenže on to taky blbě vysvětlil.
Po ubytování jdem do krásné restaurace. Hrajou tam přezpívaný hity a vnitřek je fakt stylovej. Ceny lidový a jídlo fantastický.
"Promiňte, pánové. Odkud jste? Z Česka? To je super. Jaký to tam u vás je? Myslím, jak to vypadá s infrastrukturou, zdravotnictvím, výplatama a tak."
Koupil nám pivo a skoro dvě hodiny jsme si vzájemně postěžovali na systém. Ale hodně jsme se nasmáli. To protože brečet se nám nechtělo.
"To víš. Jdeš do soukromé nemocnice, zaplatíš jim a když se něco podělá, přesunou tě do veřejnýho sektoru, což je středověk, a ty seš v koncích. Prachy si samozřejmě nechají."
Do postele padáme úplně mrtví. Fagaraš je za náma!



Negoiu




Na pivě s Amnunem a Arnunem z Izraele

Bobování v létě

Řetězy... to nemám rád

Konečně "doma"

Naši zachránci


Hrnem do města

1 komentář: