Na jednokolce kolem kousku světa: Horhany. Peklo nebo ráj?

"Nemáte zaplacenou bagáž! Můžete si to doplatit u řidiče."
Řidič přichází celej vynervovanej. V puse cigáro a v ruce jakejsi papír.
"Chci si zaplatit ruksak."
"To není potřeba. Sedejte."
A tak se kodrcám, společně s dalšíma snad dvaceti lidma, maršrutkou do Rachova. Je to dodávka přestavěná na autobus. Nikdy bych nevěřil kolik lidí a věcí se sem vejde a že to pak ještě pojede. Řidič je skutečnej kouzelník. Stíhá řídit, telefonovat, kouřit, obsluhovat kasu a ještě při tom bavit ženský vedle sebe. Nevím jestli je to pravidlo, ale ty nejhezčí jsem neviděl nikde jinde než vedle řidiče (později jsem milerád zjistil, že to tak není).
Jízda je rodeo. Po silnici se jezdí stylem ideální stopa a ne vlevo vpravo. Ideální stopou rozuměj místa, kde je nejmíň děr a nebo nejsou aspoň tak hluboký, že ti v nich zůstane kolo.
Za hodinu se auto pokazilo. Řidič, teď vynervovanej ještě víc, pořád někam telefonuje. Že prej za chvilku dorazí další maršruta a odveze nás do Rachova. Paní s obrovským zadkem se to ale nelíbí, protože prej nebude mít místo na sezení. A tak se to tam nějak pohádalo.
Auto je tu. Řidič je fakt drsňák. Je nás ještě víc než před tím, ale vejdeme se všichni. Neuvěřitelný. Vsadil bych svoje rozšlapaný boty na to, že se to auto nepohne z místa, ale v pohodě držíme stovku. Jenom ve vesnici to řidič krotí a letíme 80.
První půlhodinu musím stát. Je nás moc. Tak nějak zachycuju, že se téma stočilo směrem ke mně.
"Jak se česky řekne ruksak?"
"Batoh. A nebo ruksak. Slováci říkají batožina."
"Á, batožina!"
"Řekni mu to!"
"Máte pěknou bradu."
Teď nevím, jestli si ze mě nedělají srandu.
"A to je dobro nebo pohano?"
"Dobro, dobro! Ženám se to líbí. Je to trend."
Ženský vzadu se chichotají.
Po nějakých 190ti kilometrech jsme v Rachově. Lístek stál kolem stovky.
V obchodě jsem vyfasoval tři bonbóny. Ony se totiž hřivny, stejně jako naše koruny, dělí ještě na sto kopějek. Jenže ty, stejně jako naše halíře, nemají žádnou cenu. A tak se vrací v bonbónech.
"Pojďte na pivo!" volá na mě pán cestou na hřeben Svidovce.
"Jó, Morava. V Libavě jsem sloužil. To když jsem byl na vojně."
Je strašný vedro. Večer ale teplota padá tak, že mi vařič začíná stávkovat. Ráno je pak taková rosa, že mám pod plachtou instantní déšť. To jak se na ní sráží kapičky vody.
Svidovec. Jedno z ukrajinských pohoří, který bych rád zdolal. Ráno mě budí bača a jeho rodina. Nejsou zrovna milí. Spíš se diví kdo jsem a co tu dělám. Ostatní bačové jsou v pohodě. Jenom ti jejich psi zas tak ne.
Na jednom z vrcholků jsem natrefil na skpinku turistů.
"Zdrávstvujte, můžete nás vyfotit?"
Líbí se mi tady. Lidi jsou moc fajn. Sotva ze mě vylezlo, že jsem z Moravy, začala salva fotek a taky jsem dostal nějaký cukrátka.
Chvilku jdu s tou skupinkou.
"A co máš za mapu?"
"Takovou blbou polskou."
"Á, ta není dobrá na chození."
"Lepší jsem u nás nesehnal."
Po chvilce už jdu zase sám. Ráno je zas vedro jak v peci. Ale z hřebene vidím, jak se blíží bouřka. Těsně pod Tempou. Asi minutu přemýšlím co dál. Další asi minutu oblíkám pončo a nasazuju pláštěnku na batoh a za další minutu je bouřka přímo nade mnou. Sešel jsem pod hřeben, zaklekl tak, aby mě batoh trochu kryl a najednou to začlo. Hromy, blesky, déšť a kroupy. Z horka je najednou řádná kosa. Jenom čupím a modlím se, aby si blesk nevybral moje hliníkový tyčky na přístřešek.
Za chvilku je po všem. Déšť vystřídala mlha, ze které se vynořil bača. Kape z něho jak z vodníka.
"Kudá?!"
"Na Usť-Čornou."
Ukazuje cestu a mizí v mlze.
Jak byla zima, je teď zase teplo. O to větší, když jsem asi po hodině pochodu zjistil, že jdu špatně. A to jsem šel hodinu z kopce. Spočítal jsem si, že tak či onak by mi do Usť-Čorné měl stačit litr vody a tak přebytečný dva litry liju na zem. Kdo by se s tím tahal zpátky nahoru na horu.
Stojí mě to hodně potu, ale nakonec jsem zpátky na hřebeni. Ale co to? Lidi? Beru dalekohled.
"Cyklisti? To není možný! Mně už fakt hrabe! No jo, cyklisti! A tlačí to do toho šílenýho kopce."
Jasně že to jsou našinci. Nějak se sekli a musí tahat kola a všechen náklad tady přes ty hory. Vašek, jeden z nich, v tom krpálu těžce trpí a tak mu pomáhám s částí nákladu. I o ten litr vody se s ostatníma podělím (teď lituju těch vylitých dvou ). Kluci jsou z Moravy. Na Ukrajině jsou podruhé a zřejmě i naposled. To protože už projeli celý Zakarpatí.
Před nima jde Roman. Ukrajinec na výletě. Čeká nás těžkej padák do Usť-Čorné. Na konci skoro necítím nohy. V hospodě děláme domorodcům težkej kšeft a noc strávíme společně na pokoji, kde hrajeme čuráka. Takovou speciální karetní hru.
Ráno se loučíme. Roman musel vstávat před šestou, aby stihl maršrutku. To jsme ještě spali. Chlapi jedou kamsi na jih a pak směrem na Košice. Já jdu nakoupit jídlo do mahazinu a pak hurá do Horhan.
Cesta je dlouhá a vede skrz několik vesnic.
Tři děvočky sedí na zápraží. Může jim být nanejvýš dvacet. Letní šaty, krátký sukně. Usmívají se na mě. Jéjej!
Za Německou Mokrou začíná lesnická cesta. Sváží se tudyma dřevo na pilu do Usť-Čorné. Jeden řidič mě bere s sebou. Cesta je daleká a naprosto příšerná.
Kodrcáme se starým Zilem. V autě skáču tak, že hlavou mlátím o strop kabiny. A to jedeme skoro krokem.
"A jaká je u vás zima?"
"Katastrofa. Po prsa sněhu. Traktor tu často odhrnuje sníh. Morava? Já jsem pracoval u Žiliny. Na Slovensku. Jako řidič kamionu. Ženu a dítě máš?"
Asi po hodině jsme na křižovatce, kde se naše cesty rozdělují.
"Ďákuju a ščaslývo!"
Ani jsem se nezeptal na jméno...
Horhany. Nejodlehlejší a nejnepřístupnější část Ukrajinských Karpat. Doporučuje se tu chodit minimálně ve třech. To protože tu není moc signálu, tak aby ti dva mohli toho třetího nést, kdyby se něco stalo.
K večeru přicházím ke dřevorubecké chatce. Chlapi zrovna startujou vařič.
"Kudá?"
"Na Popaďu."
"Sám?"
"Tak."
"To tu, pres riečku a pak hore."
Dívám se kde je most ale nic nevidím. Jenom kmen od ořezanýho smrku.
"Tudy? To je lávka?"
"Tak tak."
Hregot. Vody není zas tak moc, snad po pas. Ale ten proud by mě stopro smetl, kdybych tam zahučel. Kmen se zužuje a tak, čím seš dál, tím je to zajímavější. První pokus nedopadl. Seskočil jsem dolů ještě na břehu. Chlápek sedí na lavičce a čeká jestli to přejdu nebo ne. Vytahuju trekovky. Musí na mě být srandovní pohled, jak s krosnou jdu po kládě přes řeku a dělám u toho tyjátr jak provazochodec.
Balím to kousek za sedlem. Zítra to bude sranda.
V osm ráno přichází první bouřka. Tahle oblast je jedna s největším výskytem bouřek minimálně na Ukrajině. Hned po ní je tu druhá.
Postupuju pomalu. Samej vývrat, samý blato. V botech rybník. Kolem to hřmí. Občas hodně blízko.
"Co tady sakra dělám?! V bouřce jít do 1 700 metrů?"
Často zastavuju, abych se ujistil, že jdu dobře. Mapa je na nic. Ověřuju to podle značek.
Mým cílem je Popaďa. Prej jeden z nejodlehlejších vrchů Horhan. Nahoře má být hraniční kámen ČSR z dvacátých let a na něm československý lev. Je to řehole. Když se konečně dostanu nad les, pohltí mě mlha. Nejtěžší bylo překonat kamenný pole. Musím si dávat sakra majzla, abych nešlápl vedle a nezlomil si nohu. To by byl konec. Hodně kamenů se hýbe. Občas mám fakt strach. Zapřít se hůlkama, udělat krůček. Pěkně v klidu.
Odpoledne jsem nahoře. Zničenej jak Hirošima. Ten kámen tady fakt je. Musím smeknout před lidma, kteří ho sem dostali.
Všude kolem jsou patrný zbytky zákopů. Za první světové se tady těžce bojovalo. Ježišmarja, jak tu mohli bojovat, když je člověk rád už jenom když sem vyleze? Muselo to být peklo.
Popaďa se nade mnou smilovala a dokonce mi dopřála výhledy na všechny strany. Při zpáteční cestě mě ale zase zlil déšť a zase bouřilo. V botech zase rybníky.
Na další den servisuju výstroj. Opravil jsem (už zase) pouzdro na nůž a zašil si kraťase. Neměl jsem jehlu a tak jsem tu záplatu přilepil sekunďákem.
Uprostřed práce přišel Vitalij a Saša.
"Včera jsme byli na Popadi."
"Jo, viděl jsem vás ze sedla."
"Kudá?"
"Jdu do Osmolody."
"My taky."
A tak jdeme spolu. Cesta vede řekou. Včerejší sušení bot u ohně padlo vniveč. Zase rybník.
"Dneska spíme v hotelu. Šest hvězdiček!"
Je to takovej velkej barák. V každý místnosti několik postelí, kamna a výbava na vaření. Zadáčo. Supr.
Venku je veselo. Spousta lidí. Spousta jídla a samozřejmě horilka samohonka.
"Jak se ti líbí na Ukrajině?"
"Super. Prekrásna."
"A Ukrajinci?"
"Skvělí."
" A Moskali?"
"Nevím, nebyl jsem v Rusku."
"Chytrý, chytrý je!" Chlapi se usmívají. Evidentně jsem se nevědomky nenechal nachytat.
"A ženu máš? Ni? Tak to si večer musíš pomoct sám, co? Tu na Ukrajině není problém jich mít několik. Na mě doma čekají dvě :)"
Je veselo. Čím víc piju, tím líp rozumím. Aspoň si to myslím. Nakonec mi pánové ohřáli vodu na teplou sprchu.
Je zajímavý, že lidi potkám vždycky když se blíží doba nákupu a batoh zeje prázdnotou. Můžu nabídnout jenom sušenky.
Ráno se vezeme s chlapama starou dodávkou. Jako cesta tu slouží řeka. Občas je to docela zajímavý. Motor sem tam chcípne, strom zatarasí cestu a nebo překáží bagr. Je neděle, silničáři nemakají a tak s tím krámem nemá kdo odjet. Musíme jinudy. Jsem rád, že se můžu vézt, páč jít tím korytem několik kilometrů by nebylo zrovna příjemný.
Pánové nás nechávají na cestě kousek od Osmolody. Balíme to u řeky. Další den vstáváme v pět ráno, abychom na šestou stihli bus. Jenomže tomu cestou sem upadlo kolo a tak pojedeme až tím dalším.
Máme čtyři a půl hodiny, během kterých můžu sledovat dění ve vísce na konci světa. Ráno začíná kolonama Zilů mířících do lesa pro dřevo. Pak přijede pár lidiček na šichtu do místní pily. Nejdřív je potřeba nanosit vodu na čaj ze studny, která patřila k jednomu domu. Je to ruina, dneska se z něho využívá už jenom ta studna a kadibudka (ukrajinský záchody jsou někdy dobrodružství samo o sobě).
Půl jedenácté. Bus je tady. Cestou vidíme ten, kterej ráno nedojel. Fakt mu chybí kolo. Zdejší cesty jsou prostě moc velký sousto. Je horko a auto je narvaný. Lidi se na sebe musí dost lepit. Vyfasoval jsem zrovna takový mladý kočky, nestěžuju si :)
V Kaluši přestupuju společně s turisty z Kyjeva na další bus do Ivano-Frankovska. Vitalij se Sašou vystoupili o pár zastávek dřív. Spletl jsem se a řídiči dal místo deseti hřiven eura. Chlapík to vzal sportovně a s úsměvem mi je vrátil.
Ivano-Frankovsk. Na můj vkus velký město. Teď už zbývá jenom sehnat spoj do Jasině.
"To je Zakarpatská oblast, tam jízdenky u kasy neprodáváme. Běžte na zastávku číslo dvě a kupte si to přímo u řidiče."
Řidič "Tam já nejedu, zeptej se tam toho chlápka."
"Ne, tam se takhle nedostaneš. Musíš přestoupit v Jeremši. A pak teprve do Jasině. Lístek si kup u kasy."
Nádraží je zavřený. Mají přestávku. Panenko skákavá, já se z toho zblázním!
Jdu si nakoupit. V parku potkávám dvojici z busu. Čekají na vlak, jede jim za chvilku. Za šest hodin.
"Jeď do Vorochty, tam se dostaneš lehce a je to přímej spoj."
U kasy paní ani nepípla. Lístek mám v kapse a za hodinku mi to jede. Aspoň je čas na ochutnání kvasu.
V maršrutě s náma jede policajtka. Ještě na nádraží autem stihl projít žebrák a skásnul pár lidí. Jinak furt stejná písnička. Horko a sukně nalepený na moje stehna. Skoro až mám chuť jim nabídnout sezení na klíně. Vyšlo by to na stejno.
Řidič je pohodář. Ještě mi nabídl, že mě sveze dál, odkud můžu jít rovnou na Hoverlu, ale nechtěl jsem.
Bloudím. Je jak v peci. Foťák mi spadl na zem a praskl mu displej. GPSka v něm je nejspíš kaput. Skrz několik dnů mokrý boty mi na pravým palci vyrašil puchýř.
Večer nacházím pěkný místo u vody. Kolem jedenácté projíždí Zil. Jede pro poslední várku dřeva. Chlapík jenom tiše otevře závoru (aby nerušil můj spánek) a auto s rachotem mizí v lese. Jede, jak jinak, než po řece, ve které jsem se koupal. Kolem půlnoci se vrací.
Ráno mě brutálně bolí zub. Nemám na nic chuť. Ani na jídlo. Během dne to přestalo. Že jsem blbců král, dal jsem si k svačině Snickersku. Myslel jsem, že mi ten zub vystřelí z pusy ven.
Pot ze mě teče proudem. Jsem rád, že jsem došel aspoň do Jasině.
Je tu spousta turistů. To se mi nelíbí. Vitalij mi ukazoval fotky z Hoverly. Jak v lunaparku. To nemám za potřebí. V Jasini jsem se ubytoval a zítra, budou-li mi hvězdy nakloněny a celníci budou mít dobrou náladu, opustím území Ukrajiny a vydám se vstříc dobrodružstvím, která na mě v Rumunsku jistě již netrpělivě čekají.