čtvrtek 18. května 2017

Velkofatranská magistrála

"To víš, jako mladej jsem o prázdninách dělal nosiče v Tatrách. Když sis chtěl vydělat, musels aspoň dvakrát denně vynést takových 50 kilo."
"Já mám patnáct a kňučím..."
"No jo, na všechno jsme si vydělali. Na školu, na zábavu, na holky... na všechno bylo. A vidíš, dneska neujdu ani sto metrů, jak ty nohy mám slabý. Proto tady vedle tebe vlastně sedím. Tak já už pudu. A vem s sebou nějakou turistku, bude veseleji!"
"Já na tom zapracuju."
V Turčianskych Teplicích jsem nakonec nezůstal. Lázeňský město - moc draho. Načepoval jsem si aspoň tu jejich zázračnou vodu a šel dál...
Mám nějakou krizi nebo co. Ne tu středního věku, na tu jsem ještě moc mladej. Jakobych úplně ztratil sílu. Nikde tady nejde spat. Musím dál. Až kolem deváté večer narážím na čupr posed i s pergolou. Rozhodl jsem se ho teda dočasně zrekvírovat a udělat z něho můj soukromej hotel.
A dobře jsem udělal. Ráno pode mnou prošly ovce i s bačou.
Jsem skálopevně přesvědčenej, že tudyma ta žlutá vede. Kulový! Z cesty je pěšina, která kdesi nahoře zmizne. Zpátky nechci a ani nemůžu, páč už nemám vodu a nejbližší potok je dost daleko. Zbývá jediná cesta - rovnou dolů. Je to padák jako prase. Ty hromady listí mi moc nepomáhají. A ty pichlavý bukvice lezou do sandálí.
"Kořen tě udrží, drží celej strom. Udrží tě!" Jéééb, neudržel...
Půl kilometru (vzdálenostně, ne výškově) jsem mimo jakoukoliv cestu scházel dvě hodiny. Zmohlo mě to tak, že jsem dole usnul u potoka s nohama ve vodě. Vzbudil mě až rachot vyvážečky.
S Peťom jsme si dali sraz u hotelu Král'ova studňa, kam jsem měl v plánu zbaběle zalézt, protože jsem doma přes zimu zpohodlněl a chtěl jsem se po týdnu umyt.
Ten kopec je nekonečnej. Ze začátku v pohodě. Taková horská bystřina kolem stezky teče. Pak je to potůček a jakmile voda zmizí, je zle, Velebnosti! Konečně na silnici k tomu hotelu. Jede Jeep.
"Kde máš zbytek?"
"Jdu sám. Za celej týden jenom jeden člověk. Myslel jsem, že chodíte víc než my."
"Vykládá se, že Slováci postavili Budapešť. Já říkám piču jsme postavili, jak je to dneska všechno líný! Jezdí se jenom k moři, kde se všichni vyvalí kokotem navrch a opalujou se. Hej! Tam to máš!" a ukazuje svýmu kámošovi ke kraji cesty.
"Medvědí česnek. Taky jsem si cestou dal."
"Kolik ti je?"
"Pětadvacet."
"Pche! Před čtyřiceti rokama ani piča neštěkla po medvědím česneku! Teď je to móda. Za celou tu dobu jsem tady medvěda potkal jenom dvakrát. To protože jsem na batohu nosil dvě prázdný plechovky, který o sebe bouchaly. Prej to ty zvířata slyší na dva kilometry."
"Já mám na opasku rolničku. Jenom v noci spím jak na jehlách."
"Pochodil jsem to tady všude. Třeba u Zliechova je krásná hora."
To je Vápeč. Ten ať mi ani nepřipomíná...
"Teď už na to nemám, jsem po mozkové mrtvici. Nic, jedem nahoru. Ráno jsem tam volal. Mají pivo aj žrádlo."
Doplazil jsem se k tomu hotelu. Maníci mi chtěli vzít aspoň batoh, protože do auta bych se nevešel, ale ten kousek už to nemělo cenu.
"Tak se zase vidíme. Dáš si se mnou ruma?"
"Jasan!"
Obsluhuje tady docela fešná holka.
"Dejte nám rum!"
"Nemáme."
"A co máte?"
"Tady máte lístek."
"Na lístku jse psanej rum!"
"Tak vodku. Na Vaši krásu, kočko!" chlapík je v ráži.
"Kolikpak máte? Sedmnáct, osmnáct?"
"Dvacet."
"Už dvacet?! Tak na ty Vaše oči. Určitě ještě svobodné, hej?"
"Hej."
Vodka bodla. Ale v koupelně by mohla téct teplá voda. Asi holt začátek sezony...
Ráno píše Peťo. Ze zdravotních důvodů končí. No, nevadí. Aspoň můžu změnit plán, což je to, co dělám tak rád.
Velkofatranská magistrála. Je docela zima. Ostatní lidi (neke, fakt tu někdo chodí!) jsou oproti mojí maličkosti fest navlečení. Občas i trocha sněhu se ještě valí po zemi. Chloubou Vel'ké Fatry jsou mimo hor taky zvířata, jako třeba rys, vlk a nebo medvěd. Ten poslední jmenovanej mi na stezce nechal hned pár stop a ne zrovna starých.
Lidi si začínají utahovat z mých sandálů. Nevím proč. Do teplýho počasí jsou super.
Těch přerostlých myší je tady nějak moc. A vůbec se nebojí. Jedna ke mně přišla na pár centimetrů, když jsem cvičil na flétnu a další se pak rozhodla se mnou číst knížku.
V Ružomberoku je vedro jak v peci. Nevím, jestli je tu teplo doopravdy a nebo je to tím posledním pobytem v horách, ale už se těším, až budu mít nakoupeno a všechno zařízeno, abych se mohl vydat do Nízkých Tater.
Od posledního ohlášení nepadla za oběť jediná náplast. Opasek jsem utahovat taky nemusel a co se alkoholu týče, tak tam bylo jenom jedno pivo a panák.

Pyl je všude

Na vrcholku VF




Nízké Tatry na dohled



Další čupr bejvák

Žádné komentáře:

Okomentovat