Zvěřinec

Asi tak nějak by se dal nazvat můj nynější svět. Večery se stávají bojem kdo s koho. Buď stihne Tomáš včas najít místo a postavit stan, nebo ho komáři sežerou. Nejsou jich zatím mraky, ale dokážou člověka dohnat k šílenství. Ikdyž je pravda, že k tomuhle stavu ani komáry nepotřebuju... Má "mosquitoproof" schopnost je tu, zdá nse, něčím potlačována. Ale komáři jsou ještě v cajku. Horší jsou takový potvůrky podobný našemu ovádovi. Jejich štípnutí celkem bolí a zanechává stopu podobnou té od včelího žihadla. A nejlepší na tom je, že když tady té havěti dáš jednu za uši, spadne na zem, otřepe se, vzlítne a hurá zase otravovat. Co to je? Nějaká speciální skandinávská mucha? A tak tyhle malé radosti musíš rozmazávat. Když jsem po týdnu nepoužívání vybalil stan, vylezl z pytlíku na tyčky velkej černej brouk. Naposled jsem stan balil na Islandu a pak ve Švédsku. Chudák se ocitl daleko od domova. No a korunu tomu nasadili tři pavouci, kteří se rozhodli spáchat harakiri a vlezli mi v noci do rendlíku. K jejich smůle jsem ho zrovna odmočoval, takže jsem ráno našel tři utopence. Všude značky s losy. Ale žádnýho jsem neviděl. Taky dobře, nejsou to zrovna bezpečný typy zvířat. Mám tady fakt horko. Od Göteborgu se to jenom krapet zhoršilo. Tedy oteplilo se. Nějakých 28 stupňů. Na té jednokolce to není zrovna dobrý. Zjednodušeně řečeno se mi paří kule. A není to sranda, takhle dlouhodobě už to zavání nějakou diagnózou. Proto vždycky přespávám u vody - koupel. Je to prostě nářez. Čekal jsem, že se tu z nebe pohrnou kapky vody a jediný, z čeho tady kape, jsem já. Když už je teda řeč o mojí maličkosti, začínám se rozpadat. Jsem jak had, kterej se svlíká z kůže. Ale v cajku, každý ráno to vyklepu ze stanu a je to :) taky jsem si opařil stehno. Poprvé jsem převrhl vařič. Jasně že rovnou do klína. Když už je tu to rozpadání, dneska mi praskl košík na bidon. Budu to muset nějak zaflikovat. Tu flašku totiž nemám kam jinam dát. No a na závěr něco pěknýho. Cpu se malinama a borůvkama, užívám večerní koupele a ráno pozoruju páru, jak stoupá z jezer, jenž se na první pohled zdají jako velká zrcadla. Mimo hlavní silnici mám cesty prakticky sám pro sebe (to čučíš, Islande!) a místní jsou na mě hodní.