středa 13. července 2016

Pár fotek na závěr...



Kdo pozná toho pána vedle mě?



video
Za Egilsstadirem jsem to zabalil a čekal na další den. Ačkoliv to bylo do přístavu jenom 26 km, byla to jedna z nejtěžších etap. Věděl jsem, že nahoře bude kosa a tak jsem se řádně připravil. Čekalo mě prakticky nejhorší stoupání za celou dosavadní Druhou výpravu. Na osmi kilometrech 600 výškových metrů. Že to nic není? Uvědom si, že všechny jednotky jsou islandský, že s sebou táhnu vybavení a že už měsíc jsem neviděl postel. A ta poslední nebyla nic moc. Dole krápěn potem, nahoře zimou se klepající. No... nakonec jsem to samozřejmě zmákl a skoro jsem si i užil sjezd. To by nesměl foukat boční vítr. Ale sjel jsem to, nevymlel se a teď si užívám dalšího volna. Na Facebook se mi povedlo nahrát krátký video z vrcholu tak se mrkni. Nic moc, jen sníh, ledový kry a moje ruce bez rukavic. Šestnáctýho odpolko jsem v Dánsku. Teda snad...Vypadám čím dál líp, Krakonoš by mi mohl závidět :) moje hadry smrdí permanentně, pračka nepračka. Jsem atrakce i bez jednokolky. Ale tohle jsou malý věci. Důležitý je, že se mi povedlo, v co jsem skoro ani nedoufal, totiž objet bez pomoci tenhle ostrov. A že to občas bylo fakt zajímavý. A hele, to video je i tady.

Žádné komentáře:

Okomentovat