Nevím, v minulém životě jsem nejspíš provedl něco nevýslovně zlého, neboť prakticky všechny jednokolky, které jsem si kdy pořídil, měly nějaké to ALE. A tím nemyslím nějakou konstrukční mouchu. Mluvím o vyloženě vadných komponentech. U devětadvacítky to byl například ráfek, jenž byl na několika místech různě široký (rozdíl činil 0,2 mm, což je dost). To mělo za následek opravdu kuriózní chování jednokolky během brždění.
U šestatřicítky to byl náboj. Nejprve nechutně skřípal. To mě dohánělo k šílenství. Nebylo to jen nějaké jemné lupání, které běžným cyklistům dělá třeba sedlovka. Byly to rány jak bičem a později ty vibrace šly dokonce cítit přes podrážku. Nakonec jsem nepříjemnost poměrně složitou cestou vyřešil. Ale trápení s tím bylo až až. Později se však objevil závažnější problém. Osa na jedné straně přestala lícovat s klikou. Po dotažení šroubu byla klika prostě pořád volná. A mohl jsem to zkoušet s jakoukoliv klikou. Už při vyndávání z krabice a montování jednokolky jsem si tehdá všiml, že na jedné straně je klika prakticky na volno a musel jsem použít menší spacery. Postupem času to ale došlo tak daleko, že jezdit na takto zmrzačeném náboji by vyústilo zničením kliky a jelikož KH Momenty byly fakt drahý, stále je považuji za nejlepší kliky, které kdy kdo vyrobil a vyrábět se už docela dávno přestaly, byla by to velká škoda.
Potřeboval jsem nový náboj. A tady začalo to pravý dobrodrůžo. Kris Holm tou dobou už pár neděl prodával náboj Spirit. Vyrobený z jednoho kusu. Jenže tento náboj by se mi do rámu nevešel. Mám totiž jednokolku s rozšířeným wheelsetem, prý je to kvůli vyšší tuhosti výpletu a taky se na tom líp jezdí. Ovšem shánět na tohle náhradní díly, to je fakt něco.
Chvílemi jsem dokonce znovu uvažoval o tom, že si nechám jeden vyrobit (u nás ve firmě, ne u Číňanů :). Nakonec jsem se dozvěděl, že Nimbus dělá taky celoocelové široké náboje. Místo lisování jsou misky pro dráty navařené, takže nemá kde co vrzat a je to kus železa, takže by s tím neměl být problém. Ten byl ovšem někde jinde.
V celé Evropě měli tento náboj v nabídce jenom v Británii a v Rusku. A oba vyprodáno. Z Ruska by mi to stejně neposlali, páč rozvážejí jen po Moskvě a Moskevské oblasti a vlak do Moskvy je ještě pořád dost drahej na to, abych si tam pro to jel osobně. Navíc je potřeba vízum, což znamená vysolit další prachy úředníkům. V Británii měli naskladnit nové zboží někdy v dubnu, což mi vzhledem k termínu odjezdu na Druhou výpravu dost nevyhovovalo. Jediné dva obchody, které to měly skladem, byly buď v USA a nebo v Japonsku. V japonském shopu jsem sice byl schopný se přes ty jejich klikyháky proklikat k náboji, ale popsat jim svůj problém, natož se pak domluvit na řešení, bylo, ač jsem člověk komunikativní, mimo mé schopnosti.
Zbývaly tedy Spojené státy. Nejdřív jsem je otravoval s tím, že chci vědět, zda by mi to vůbec poslali a kolik by to asi stálo. Odpověděl mi nějakej Josh, že posílat můžou, cenu neuvedl. Tak jsem Joshe otravoval podruhé na tom jejich chatu. Prý si mám dát zboží do košíku, vyplnit adresu a že mi to samo nabídne cenu. Ale ve formuláři nebyla možnost zaškrtnout Českou republiku. Takže jsem Joshe otravoval potřetí a ten mi sdělil, že mi s tím nepomůže, že se mám obrátit na vedení. No tak jsem otravoval pro změnu tam. Ještě tentýž večer mi napsali, že přidali možnost „Czech republic” a že to snad pomůže.
Šťastnej jak malej Jarda jsem si hned zjistil cenu, načež mě úsměv ve tváři rázem opustil, dobil jsem PayPal účet a už jsem jenom čekal, až s tím banka pohne. Pět minut po půlnoci mi to připsali na ten jejich účet a v šest ráno už jsem objednával. Ještě ten den to poslali. To bylo v pátek 18. března.
Následující dny jsem netrpělivě sledoval balíček, jak putoval. Hlava mi to nebrala. První zastávka - Miami, Florida. Dál letiště ve West Palm Beach, Louisville a odtud do Anchorage na Aljašce. Z Aljašky na Taiwan. To už mi řádně hnulo žlučí, ale tak říkal jsem si, že asi vědí co dělají, že to asi posílají po nejvhodnějších letadlech. V Taipei se to chvíli zdrželo na celnici. A dál už to letělo do... USA a zpátky do Miami. O dva dny později už u balíčku svítil nápis Praha 120. Myslel jsem si, jak nemám vyhráno, ale ejhle! Dostal jsem dopis z celního úřadu, že balíček byl zadržen a že mám poslat pár papírů. A tak jsem zase sedl k počítači a vyplňoval a posílal maily. Další den ráno jsem se znova podíval na sledovací službu a ono tam stálo, že balíček si polehává zpátky na Taiwanu. Rázem jsem zestárl o pět let. Netrpělivě jsem čekal do osmé hodiny, abych jim tam mohl zavolat. Paní mě ujistila, že balíček tam mají, že to má na starosti ten a ten pán a že tomu sledování nemám moc věřit. Takže je vlastně docela dost možný, že balík letěl jenom trasu Miami - Praha. No jak u blbečků na dvorečku. Takhle mě strašit.
Od telefonu uplynul týden a balík furt nikde. Už jsem byl nervní. Moc dobře vím, jak to našim úředníkům všechno trvá. A zrovna tady to dost hořelo, páč jsem na mašině dlouho nejezdil a tudíž jsem potřeboval začít co nejdřív. V úterý 12. dubna mi pošťačka konečně doručila tu malinkatou krabičku, na kterou jsem čekal bez čtyř dnů měsíc. Teda samozřejmě až po zaplacení cla, poštovného, daně a poplatku za uložení na celnici.
Až vyrostu, chci být pašerákem, páč ten si musí docela dobře vydělávat i tehdy, má-li oproti naší vládě, jejíž pomylsná hlava je zaražená hluboko v zadnici celé té slavné EU, čtvrtinové poplatky.
Každopádně jsem byl rád, že byl náboj konečně doma. Ten den jsem ale měl nějaké vyřizování ve městě a následně v hospodě, takže jsem se k tomu moc nedostal. Ale fakt moc jsem si přál, aby už to fungovalo a tak jsem se v devět hodin pustil do práce. Skončil jsem v jedenáct se zapletenou jednou stranou. Druhý den jsem o polední pauze zapletl zbytek a odpoledne jsem kolo vycentroval a rovnou i projel.
Momentálně má za sebou nový náboj 100 kilometrů. Všechno vypadá v pořádku. Věřím, že to tak zůstane. Nebo přísahám, že fakt začnu chodit radši pěšky. Tohle mi za to nestojí.
A když už je řeč o té ceně... zkus si do komentářů tipnout, jak hluboko bylo potřeba sáhnout do kapsy pro zaplacení zboží, dopravy a úředníků naši Papírové republiky.
 |
| Nebyl čas na aranžování fotky nebo úklid... |
Při vplétání starého náboje jsem si všiml, že je ráfek asi u pěti niplů popraskaný. Největší prasklina má asi centimetr na délku. Doufám, že na to nedojedu. Na druhou stranu jsem něco podobného měl na kole. A to prakticky u všech niplů a mnohem brutálněji. Jezdil jsem na to ale ještě hodně dlouho (studentský plat - nebyly prachy na novej).
Žádné komentáře:
Okomentovat