neděle 3. listopadu 2013

Megačlánek: Tři dny v sedle

Ve vinohradě nám dali na chvíli pokoj, čehož jsem okamžitě využil a rozhodl se uspořádat vícedenní výpravu. Původně jsem chtěl do Karpat, ale tam to krapet skřípalo s rozmístěním penzionů (když už nějaké byly). Prostě teď nemám na to jet tady 90 kilometrů kdesi v horách... Tudíž jsem se rozhodl pro Chřiby s tím, že poslední den sjedu na Hodonínsko, abych si projel stezky u Bzence. Kemp s velice výhodnou pozicí mě ale odmítl s tím, že se jim to nevyplatí, což naprosto nabouralo můj plán a tak padly i Chřiby. Nejlepší bylo, že jsem se to dozvěděl až na nádraží, kdy do příjezdu vlaku zbývalo deset minut. A tak jsem začal improvizovat... Ale pěkně od začátku.


Temný hvozd, země stromů

Zase ta zpropadená cesta na vlak. A navíc ten provoz. Všude traktory s vlečkami o velikosti rodinného domu a sváží kukuřici.
Rozhoduji se vyjet o něco dřív a vzít to po polňačce. Neuplynou ani dva kilometry a házím echtovní šipku přímo do kamení (pro domorodce, bylo to u bývalého prasečáku, čili doslova za humny:) Kolenům se tentokrát díky chráničům nic nestalo. Zato jsem si hned na začátku výpravy narazil levé zápěstí... ach jo.
Po aférce s ubytováním, uvedené výše, sedám na vlak a jedu až na konečnou, tedy do Břeclavi. Za hodinu už hledám nejrychlejší cestu z městské vřavy.
Vydávám se k Pohansku. Kraji, který mě fascinuje, odjakživa přitahuje a je pro mě tak trochu tajemný.
Kdysi jsem tu byl na cyklovýletě (Akce Pálava) a s parťákem jsme zdejší kraj pojmenovali Rohan. Ikdyž, je pravda, že se domovu pánů koní moc nepodobá...
Ale koho jsem nepotkal?! Z cedule na mě kouká Saruman! O kus dál Stromovous a dokonce i samotný Gandalf či drak Šmak.








Tolkienův svět Pána prstenů mám moc rád a tady se z ničeho nic objeví tlupa postav ze Středozemě. Ke každé postavě tu náleží strom. Prastarý strom nebo už jen jeho torzo plus ke každému stromu je krátké obecné povídání. Ode mě jednoznačně palec nahoru.
Mířím k soutoku Dyje a Moravy. Jedu skrz největší komplex lužních lesů v České republice. Nachází se zde také jeden z nejzachovalejších lužních pralesů ve střední Evropě.
Zdejší atmosféra je taková magická. Na cestě jsem potkal jen dva lidi a už skoro hodinu jedu dál a dál na jih. Lesy občas střídají louky s osamocenými velikány. Duby, většinou ohořelými po zásahu bleskem.



Totiž strom, do kterého uhodí blesk nejčastěji, je právě dub. Zvlášť, když roste osamoceně.
Míjím taky pár ropných vrtů. Většina z nich stojí, ale našel jsem i jeden, který zrovna pumpuval černé zlato ze zemských hlubin.


Už se těším na odbočku k soutoku. Má totiž podobu krásné pěšinky. Jak se ale po chvíli ukazuje, pěšinka zmizela pod nánosem bláta. Všechno to tam rozhňápala těžká technika. Ano, i tady, přestože tu hnízdí spousta vzácných a mnohdy jinde u nás se nevyskytujících ptáků a přestože se o záchranu zdejší oblasti (právně) bojovalo, probíhá těžba dřeva a od mé poslední návštěvy před dvěma lety se nemálo částí lesa proměnilo v holoseče.
K soutoku jdu tedy pěšky. U něj je alespoň kousek pěšinky v původním stavu.

Napravo Dyje, nalevo Morava. A dál už jen Morava...


Jen tak sedím na kořenech mohutné vrby a s otupělým výrazem sleduji, jak proud unáší její listy. Připadá mi to jako chvilka, ale nakonec zjistím, že tam sedím už víc než půl hodiny... čas vyrazit.
Teď už cesta vede jen lesem. Občas míjím krmelec nebo včelí úly. A najednou se přede mnou vynoří jelen. Krásný jelen se vznešeně vztyčeným parožím a koutkem oka mě pozoruje. Než ale stačím vytasit cokoliv, čím bych ho zvěčnil, je pryč.


Hluk aut naznačuje, že se blížím k nedaleké dálnici. Ještě naposledy se ohlížím a vrhám se na silnici. "Ocásek" Jižní Moravy určitě stojí za návštěvu. Ale pospěšte si, ať to stihnete dřív, než to tu něčí hladové prsty úplně zničí...


Po chvíli trápení vražedným provozem sjíždím ze silnice na Moravskou cyklostezku. Les tedy vyměňuji za říční břeh. Začíná se stmívat a na mě padá únava. Sedám si na hraniční kámen a z batohu vytahuji oplatek. Je úplně na kaši. Pozůstatek z dnešního rána, kdy jsem skákal šipku a narazil si to zápěstí, které teď cítím čím dál víc. Je naprosté ticho. Sedím a pozoruji hejna divokých hus, jak táhnou na jih.




To letadlo to kazí...

Je mi moc fajn, ale zároveň se mi nechce vůbec nic dělat. Čeká mě ale ještě kus cesty a tak za chvíli opět šlapu do pedálů. Po Moravské cyklostezce se mi zrovna moc dobře nejede. Kolébám se ze strany na stranu a taky jedu celkem pomalu. Konečně se dostávám k odbočce, katerá slibuje asfaltovou cyklostezku. Ta ale netrvá moc dlouho a asfalt střídá štěrk. Na ten už teď fakt nemám náladu. Setmělo se. Na cestu moc nevidím. Světlo sice funguje bezvadně, ale i tak je jízda ve tmě, na jednokolce a v neznámém terénu otrava. Díry, hrby a zatáčky mi způsobují akorát nepříjemnosti. Do toho neustále přejíždím po mostech bez zábradlí. Vedou přes slepá říční ramena. Zahučet do vody plné žabinců by teď rozhodně nepřišlo vhod.
Když zastavím, zjišťuji, že mě z lesa pozorují páry zvědavých očí. Taková zlověstná světýlka. Hýbou se, ale nejdou slyšet. Zcela nepochybně jsou to srny.
Další obyvatel lesa už ale na srnu rozhodně nevypadá. Pamatuji si jen na silný ocas, podobný tomu u divoké kočky. Ta to ale těžko mohla být. Zvíře vyletělo z keře jak střela a během sekundy bylo pryč. Bylo tmavé a o velikosti našeho německého ovčáka, věru žádný drobek. Doteď si lámu hlavu nad tím, s kým že jsem měl tu čest. Ale možná raději nevědět, než vědět...
Stále se plahočím po lesní cestě. Přede mnou černo, za mnou černo. Je to zvláštní pocit. Jako bych byl na světě úplně sám. Vjíždím do bláta a padám, načež zjišťuji, že jsem na rozlehlé louce a v dáli stojí nějaké stavení. Už to není daleko.
Jsem na místě vykopávek a pozůstatků slovanského hradiště. Teď z něj však vidím jen informační tabule a vůbec nejsem zvědavý si je pročítat. Jede se dál. Vede odtud silnice do vesnice jménem Mikulčice, odkud už je to jen pár kilometrů.
Vůbec to neutíká. Šlapu jako divý, ale podle mapy to vypadá, jako bych šel pěšky.
Konečně se napojuji na stezku vedoucí do Lužice, kde mám být ubytován. Už jen kousíček. Ta zpropadená cesta ale vede pořád dál a vesnice nikde. Trvá to ještě další půlhodinu, než konečně míjím značku. Teď už jen najít penzion. To bych ale nesměl zapomenout adresu. Jezdím sem tam jak idiot, dokud onen dům konečně nenajdu.
Sprcha, večeře a do hajan.
67 kilometrů, náročný den to byl...



Pot a písek, odvěcí přátelé

Budím se a dál už nemůžu zabrat. Je pět ráno. Snídani jsem si domluvil na devátou a tak přebytečný čas věnuji vymýšlení dnešní trasy, balení a mazání pohmožděnin konopnou mastí. Po rozbřesku venku krásně svítí sluníčko. Už se nemůžu dočkat až vyrazím. Trasa vymyšlena, batoh zabalen. Když je tak hezky, pojedu na rozhlednu Travičná, abych se pěkně zblízka podíval, do čeho to na jaře jdu. A pak to střihnu kolem Bzence do lesa a projedu si slibně vypadající stezku pro pěší.
Po snídani mě čeká šok. Venku mlha jak prase a po sluníčku ani památka. Rozhlednu tedy z mého plánu vypouštím. Vyjíždím až silně po desáté, čímž se blížím ke včerejšímu startu, který byl o půl jedenácté. Nabírám směr Strážnice. Venku je zima a fouká takový nepříjemný vánek. Teplota je tak zrovna na hraně, kdy jsem po pár minutách mokrej jak myš, ale když foukne, je mi zima. Nedá se nic dělat.
Vjíždím do Hodonína a hned na uvítanou dostávám pořádnou porci smradu z čističky. Sjíždím z turistické stezky, neboť ta vede přímo do centra. A tam má cesta nevede. Za Hodonínem začíná skvělá stezka vedoucí Očovským lesem - dalším parádním kouskem lužního lesa. A zpoza mlžného oparu už se dere Oskar. Nálada se začíná zlepšovat. Ne na dlouho. Když sluníčko vyleze, je teplo až moc. A když zaleze za mrak, je zima. Takové počasí je fakt na pytel.

Stezka na vrcholu protipovodňové hráze
Za obcí Rohatec jsem nucen jet asi kilometr po rychlostní silnici. Nevím, který chorý mozek vymyslel, že tudy povede cyklostezka, ale určitě vím, že by potřeboval dostat za vyučenou. Postranní pruhy jsou sice široké dost, ale co na plat, když to auta kolem vás pálí hodně přes stovku. Přitom by stačila trocha štěrku na nejbližší polňačku a bylo by po problémech.
Při vyjíždění z penzionu jsem počítal s tím, že kolem dvanácté bych mohl být ve Strážnici a dávat si do nosu někde v restauraci. Teď je dvanáct pryč, já sedím u železničního přejezdu a cítím, jak se mi vůbec nechce. Nezbývá mi ale nic jiného než pokračovat, páč mi začíná být zima a nechce se mi na sebe dávat další vrstvy oblečení, protože během jízdy bych se v tom zase uvařil.
Blížím se k lesu a jsem rád, páč v lesích vždycky panuje přijatelnější klima. Hned na okraji mě vítá tenhle velikán s cedulkou LČR "Významný strom". Ani se mi nevejde do objektivu...



Lesem vede cesta z dost velkých kamenů a je to pekelná kodrcačka. Tady bych si přál mít podhuštěnou třípalcovku :) A se 125kama se v tom jede blbě. Na 150ky se mi řadit nechce, protože les má za chvíli končit a za ním je zase cesta mezi poli - nemělo by to smysl. Takže se raději procházím...


Baťův kanál (vzadu jdou vidět zdymadla)
Do Strážnice se dostávám až o půl druhé. I kdyby byla dobrá viditelnost, stejně bych na tu rozhlednu nejel, protože bych to jednoduše nestihl. Projíždím kolem školy, odkud právě vychází děti. Zase středem pozornosti :)
Po obědě vyrážím na průzkum bzeneckých stezek a moc se na ně těším. Bohužel i tady je vražedný úsek po silnici ze Strážnice do Bzence. Je to rovina a řidiči tu všichni do jednoho jezdí jak hovada. Doporučuji všem (uni)cyklistům se této silnici vyhnout. Je to zbytečný hazard. Některé pasáže jdu raději pěšky. Silnice protíná pár dubových alejí. Některé jsem pro vás blejsknul :)

Uprostřed aleje je ještě patrná stará cesta. Ta nová teď vede kousek nalevo



Padá mi kámen ze srdce, když ze silnice konečně odbočuji. Vjíždím na modrou turistickou stezku, projíždím kolem pískovny a už jsem na okraji borového háje, který se táhne až k Hodonínu. Na tohle jsem čekal celý den.


Přezouvám na 150ky a nechávám se unášet vlnou euforie z této cestičky. A to ještě ani nevím, že tahle nádhera měří víc než deset kilometrů...

Kdyby tak všechny cesty byly takové...
Jsem naprosto unešen a úplně zapomínám zastavit u Žilkova dubu. Skvělá pasáž. Opravdu fantastická. Po nějakém čase jednostopovku střídá dvoustopovka, ale tím se nic nemění na tom, že lesy u Bzence jsou cyklistovým rájem. Sice se tu nedočkáte žádných sjezdů, ale pokud jedete od Bzence na Hodonín, je to prakticky celou dobu mírně z kopečka. Kopec zábavy.


Asi tak v polovině dávám přestávku. Opět panuje hrobové ticho. U následující fotky bych se krapet pozastavil. Není na ní nic světoborného, jen když jsem ji fotil, málem jsem si rozbil držku. Na foťáku mám nejdelší samospoušť jen deset sekund, takže vždycky musím na dané místo běžet, abych stihl zaujmout patřičnou polohu. V okamžiku, kdy jsem vyskočil na jednu kládu, se mi smekla noha a málem jsem si pěkně nabil. Ale stihl jsem to vyrovnat. Ba co víc, stihl jsem si ještě sednout a dělat, jako by se nic nestalo, načež mě foťák zvěčnil :)

Cesty jsou zde občas jedna velká písečná duna - NPP Váté písky


Náhle se dvoustopovka opět mění v pěšinku. A jakou! Klikatí se ve vysoké trávě mezi borovicemi. Všude vůně pryskyřice, zapadající slunce a já si chrochtám blahem. Ani se mi nechce zastavovat, abych ten skvost vyfotil...
Po nějaké době se opět vracím do civilizace a předjíždí mě týpek na motorce. Na křižovatce se otočí a nehybně na mě civí. Na můj pozdrav neodpovídá a tak ho v duchu posílám tam kde slunce nesvítí, načež na to dupne a začne všude kolem dělat kravál.
Vracím se do Rohatce a najíždím na stejnou cestu, kterou jsem jel dopoledne. Jde to i jinudy, ale už je pozdě a mě se nechce potmě bloudit v neznámém terénu. Raději budu potmě bloudit v tom známém :)
Je tma, přede mnou tunel ze stromů. Neochotně se vydávám dovnitř. Opět po stranách vidím zvědavá světýlka. Nevěřili byste, kolik zvířat se na vás v lese dívá a vy o tom nemáte ani tušení. V dáli slyším skřehotání nějakých ptáků. Není to zpěv, ale takové skřeky jak z hororu :) Asi tak sto metrů přede mnou se zablýskají srnčí oči. Čekám, kdy srna uteče, ale ta tam stojí dál. Když už vidím celou její siluetu, bere do zaječích. Chvíli poté takto potkávám dvě srny. Pak tři, čtyři... Skoro jakoby si celá jejich povedená rodinka šeptala o nezvaném hostu, který večer zavítal do lesa.
Vjíždím do Hodonína a tentokrát se mi povedlo vjet přímo na náměstí. To jsem ale nechtěl. Nesnáším města... Abych se tam nezamotal úplně, jdu pěšky podle turistického značení, které bych ze silnice stejně neviděl a navíc se to tu hemží jednosměrkami a zákazy a já, coby neřidič, bych se v tom těžko vyznal. Za patnáct minut jsem z města pryč.
Za další půlhodinu už odemykám dveře od pokoje. Teď už je to klasika. Sprcha, večeře a hurá do hajan :)
56 km, bezvadné stezky u Bzence, spousta památných stromů, ale na druhou stranu také zklamání v určitých pasážích cyklostezky.


Kraj němých velikánů

Tentokrát se budím až v osm. Dnes to bude tak trošku závod s časem, protože chci stihnout vlak z Valtic, který jede v 15:43 a cesta je dlouhá. O půl desáté už tedy jednokolka hltá (kilo)metry. 150ky jsem od včerejška ještě nevyměnil a ani to neplánuji. Jede se s nimi tak nějak víc pohodově a člověk se může víc kochat okolím. Navíc na štěrkových cestách to s nimi jde snáz.
Asi za hodinu mě ale zpomaluje blátivá pasáž, která se táhne celkem daleko.


Zčásti opět projíždím místa, která jsem míjel první den, ale viděl jsem z nich maximálně bílé kolečko, které přede mnou vytvářelo světlo z čelovky. Ve vzduchu je cítit tlející listí a chvíli to i vypadá, že možná sprchne. Fouká celkem silný jihozápadní vítr, ale není tak nepříjemný jako včera. Vlastně je pěkné počasí. Tak akorát... Prostě podzim.
Bláto střídá asfalt a kde je asfalt, tam občas bývají i silničáři. Zrovna opravují cyklostezku. Po krátké přednášce se, lehčí o pár vizitek, opět vydávám na cestu. Potůčky, louky, lesy, slepá říční ramena a do toho podzimní počasí. Tohle se prostě povedlo.


Náhle si všímám dvou statných dubů a hned za nimi je louka s kamenným památníkem uprostřed a kolem dokola další němí velikáni. Tak nějak mi přijde, že tohle místo v sobě má nějakou sílu, že má jakousi moc.






Památník zasvěcený lesu a lidem, kteří se podíleli na jeho zachování. A na mapě je to jen takový malinký černý "klobouček". Tohle by mělo být vyznačené červeně a čtyřikrát podtržené, aby se tam lidé šli podívat a přečetli si ty nápisy...
Z tohoto místa mám dobrý pocit. Ale nemůžu se tu zdržet moc dlouho, takže se v duchu loučím a pokračuji v putování touto neobyčejnou krajinou.
Při projíždění Lanžhotem mě tak trochu tlačí čas a proto řadím na 125ky.
Mířím zpět k Pohansku na rozcestí. Cestou potkávám těžaře při stavbě nového ropného vrtu. Já čučím jak vejr na jejich techniku a oni zas na tu mou :)
U muzea vykopávek zrovna něco probíhá, neboť všude jsou vyparáděné koňské povozy a spousty lidí. Když už nezastavuji, tak alespoň mávám, načež se mi dostaví bouřlivá odpověď jak od lidí, tak i od koní. Kousek za muzeem vykopávek je muzeum československého opevnění. Jen krátký oddych a jede se dál.




O půl druhé stavím v rodinné restauraci, která je součástí Hotelu Celnice. V minulosti jsem tu už párkrát jedl a je to asi ta nejlepší restaurace, ve které jsem kdy byl. Skvělý přístup personálu, krásný interiér a fantastické jídlo. Doporučuji všemi deseti.
S nacpaným náckem se sice moc dobře nejede, ale naštěstí mě čeká klidná pasáž. Do Valtic zbývá asi deset kilometrů a času je dost, tudíž to nemusím hnát. U železničního přejezdu si dávám pauzu. Slyším, jak se za mnou něco řítí. Plný očekávání, co za šílený stroj se vyřítí zpoza zatáčky, jsem docela překvapený, když se vynoří (asi) Škoda 100. V autech se nevyznám, ale byl to prostě ten starší model než 110. Podle zvuku motoru to vypadalo, jakoby jela aspoň 70, ale plazí se sotva 15 km/h :) A to není všechno, nájezd na železniční přejezd (opravdu nic strašného, převýšení tak metr a půl na vzdálenosti cca deseti metrů) jí dělá značné potíže a těsně u vrcholu to chcípne. Auto začíná couvat. Když nestartuje, vyskáčou z něj dva týpci, otevírají dekl a začínají mudrovat nad motorem. Chvilku tam s tím cosi dělají, pak auto chytne a oni, celí šťastní, sedají dovnitř. Auto se hne sotva dva metry a motor zase chcípá. Úsměvná situace. Vytahuji oplatek a celé to se zájmem jistím z dálky. Po čtvrtém pokusu mě to už začíná nudit a tak usedám na svůj spolehlivý a ropnými magnáty nenáviděný stroj poháněný vlastní silou a mizím v lese, ponechávajíc ty dva jejich osudu.
Míjím zámeček Rendez-vous. A další smradlavý vehikl mi totálně kazí fotku. Nějaká pomatená hlava si přímo pod obloukem mění kola. Za prvé je tam zákaz vjezdu a za druhé si blběji už fakt stoupnout nemohl...


Cestou do Valtic ještě míjím poslední stromořadí, mimochodem, asi jedno z nejhezčích, a pak už jen čekám na nádraží na vlak.


Ve vlaku vedu další přednášku o jednokolkách a rozdávám pár vizitek. Je mi jasné, že za světla už domů nedojedu...


Po pár minutách, co jsem vystoupil z vlaku, mě tahle "povedená" cesta ujišťuje, že jsem zase doma :)
Poslední fotka je nějaká divná, byla už skoro tma, když jsem to fotil, ale Blogger si ji nějakým záhadným způsobem zesvětlil.


Posledních osm kilometrů už je taková rutina. Holt cesta z vlaku. Ve větrolamu na mě zase civí zdejší obyvatelé a chvílemi slyším srnce.
53 kilometrů.



Pár technických poznámek:

Kupodivu na vícedenních cestách netrpí tolik spodní, jako spíš vrchní část těla. Ramena dostávají zabrat jak od batohu, tak hlavně od toho, že celý den máte vždycky jednu ruku ve vzduchu. To když s ní v terénu vyrovnáváte. Takže první den v pohodě, ale druhý už to jde cítit. Proto je nutné ruce střídat, protože když už to začne bolet, těžko se toho zbavuje

Po rovinaté oblasti se jede paradoxně hůř než v kopcovité. Zdůrazňuji v KOPCOVITÉ, nikoliv v HORNATÉ. Vysvětlím. Když jedete po rovině, zastavujete jen tehdy, když už nemůžete (pády a focení nepočítám), když vás něco bolí. Takže vlastně velmi dlouhou dobu trávíte v sedle.
V kopcovité oblasti jednokolku častěji tlačíte. Tudíž si zadek během cesty na kopec odpočine, ale ramena nesou batoh pořád, ať jdete či jedete. Chápeme?

Jízda ve tmě je s jednokolkou obecně na pytel. Ale se 150kama se jede líp. Jedete pomaleji, jistěji a máte víc času na plánování trasy. Chce to ale výkonné světlo. Bez něj se nehnete.

Každé kilo navíc se časem pronese. Proto jsem začal gramařit s nákladem a na toto téma je přípravě podrobný článek. Zatím jsem dosáhl celkem zajímavých výsledků, které výraznou mírou ovlivní výpravu.

6 komentářů:

  1. Fajn trip a chytils zda se letosni posledni pekne dny. Nemel jsi chut se zkusit projet po tom pasovem dopravniku:)? Ten typek s cervenym autakem se zrejme obaval deste, tak pro sichr zaparkoval pod striskou:-D 10s samospoust me take pekne stve, sprintuju pokazde jak magor a kdyz je potreba jeste naskocit na uni a zapozovat do zaberu, je to casto temer nemozne:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty vole to mě vůbec nenapadlo! Sednu na vlak a pojedu to zkusit :D Ten týpek byl totální jantar, ale vypadalo to, jakoby ten zámeček využíval coby sklad...
      Deset sekund je málo. V Černé Hoře s náma byl týpek, co si to mohl nastavit až do devadesáti sekund. Já to většinou dělám tak, že foťák nechám udělat tři fotky a u té poslední mám tím pádem ještě cca 2 sekundy k dobru.

      Vymazat
    2. No vidis, mohla to byt ojedinela fotka/video - nic podobneho jsem zatim nikde nevidel:) Tez pouzivam stejny figl a opet si musim postezovat, ze mi to dovoli udelat prave jen ty 3 fotky, coz take kolikrat nestaci:)

      Vymazat
    3. Nebo taky nezapomenutelný držkopád... S "autoportréty" je obecně problém. Proto je lepší jezdit alespoň ve dvou.

      Vymazat
  2. Super report, keby to bolo cez víkend a dal by si vedieť tak by som zašiel s tebou, mám to z tade chvilku a možno by som trocu pomohol s trasou(kedže to tu poznám) ale palec hore :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dík. Napadlo mě to hned, jak jsem viděl billboard s reklamou na letecký den v Holíči :) Jenže byl čtvrtek no...

      Vymazat