Na čem teď vlastně jezdím...

Když jsem po téměř devíti letech vytvořil na blogu další článek, vyvolalo to ve mně velice příjemný pocit. Už jsem úplně zapomněl, jaký to tehdy bylo. 

Člověk se celý den plahočil krajinou, krotil jednokolovou mašinu, občas od ní nebo od země (nebo od obou) schytal ránu, potil pot i krev. Pro zábavu. A taky proto, aby často ještě tentýž večer mohl usednout k počítači a svůj počin zvěčnit v podobě článku s pár fotkami.

Nezřídka to zabralo dalších pár hodin. Ale ten pocit dobře odvedené práce poté, co člověk kliknul na čudlík Publikovat, ten byl moc fajn. 

A tak jsem si řekl, že by nebylo špatný v tom decentně pokračovat. Momentálně nejsou v plánu přípravy na žádnou epickou výpravu, ale to neva. Jak již adresa blogu napovídá, cesta je tím cílem. A ta cesta pořád pokračuje. Vyvíjí se a píše další příběhy.

A dnešní příběh patří jednokolce, která mi momentálně parkuje doma ve stodole...

Když jsem se po letité pauze definitivně rozhodl pro znovupořízení stroje, nechtěl jsem jen tak něco. Chtěl jsem to, co už má nějaký ten škrábanec. Tu a tam rez. A protože jsem od přírody škrt, taky něco, co nebude stát majlant. 

Často mi vadí komplikovanost a přetechnizovanost nových věcí a obecně ke mně technický pokrok přichází daleko pomaleji. Tak jsem hledal a dumal. A vlastně jsem ani moc dlouho nehledal. 

Volba celkem rychle padla na starou známou QU-AX Cross 29", toho času už výrobcem přejmenovanou na MUni.

Je to vlastně o rok mladší sestra té, která objela mou domovinu. Párkrát dokonce jezdily obě mašiny bok po boku. 

Tahle čamrda pochází z roku 2013, kdy si ji pořídil Zbyněk. Toho času zakladatel občanského sdružení O kolečko míň, náš nejšikovnější trialista a flatař, veledůležitá spojka a pomoc během Cesty a v pozdější době dokonce dvojnásobný starosta naší malé vísky.

Během svého úřadování, krom spousty jiných věcí, napsal například knihu o historii obce a nebo o ní natočil dokument.

Tehdy v tom roce 2013 jsme spolu jezdili na různé akce a výlety a postupně trénovali na cestu kolem hranic ČR. Pokořili jsme několik vzdálenostních rekordů. Třeba tady ten na 85 km. 

Celkem rychle ale Zbyňa propadl trialu a flatu (načež si postupně vymknul oba kotníky a s ježděním prakticky přestal), čímž větší kolo přestal používat a odkoupil ho od něj můj bratr.

S bráchou jsme občas na jednokolech někam vyrazili. Když se na to dívám zpětně, tak si tak říkám, že jsem ho vůbec nešetřil 😇 

Po Druhé výpravě jsem s ježděním prakticky přestal. Brácha občas jezdil sám, ale ta potvora ho jednou poslala k zemi tak nešikovně, že si  musel nechat ošetřit poranění hlavy. S ježděním skončil prakticky ze dne na den.

A tak jednokolka dál čekala v té nejvyšší komnatě nejvyšší věže na svého zachránce a... to je jinej příběh.

Zkrátka, po dlouhých letech dostala šanci u mé maličkosti.

Byly potřeba akorát nové kliky a pedály.

Technicky je to stará dobrá klasika:

Ocelová vidlice

Dvojitý rafek 48 děr

Plášť Maxxis Ardent 29x2,25"

Kliky Nimbus 137mm

Ocelový náboj QU-AX MUni ISIS

Stavitelná sedlovka KH 25,4 mm

Sedlo KH Fusion Freeride

Doma zbastlená V-brzda

Došlo mi, že vlastně vůbec nepotřebuju super duper stroj, protože se bojím všech stejně ☺️ 

Ocel je ocel, kompozity ať se jdou vycpat!

Tento článek budiž varováním pro ty, jenž se odváží jedno z nejlehčích jednokol, co k dostání jsou, koupiti a pak s nejrůznějšími problémy se potýkati...


Nevím, v minulém životě jsem nejspíš provedl něco nevýslovně zlého, neboť prakticky všechny jednokolky, které jsem si kdy pořídil, měly nějaké to ALE. A tím nemyslím nějakou konstrukční mouchu. Mluvím o vyloženě vadných komponentech. U devětadvacítky to byl například ráfek, jenž byl na několika místech různě široký (rozdíl činil 0,2 mm, což je dost). To mělo za následek opravdu kuriózní chování jednokolky během brždění.
U šestatřicítky to byl náboj. Nejprve nechutně skřípal. To mě dohánělo k šílenství. Nebylo to jen nějaké jemné lupání, které běžným cyklistům dělá třeba sedlovka. Byly to rány jak bičem a později ty vibrace šly dokonce cítit přes podrážku. Nakonec jsem nepříjemnost poměrně složitou cestou vyřešil. Ale trápení s tím bylo až až. Později se však objevil závažnější problém. Osa na jedné straně přestala lícovat s klikou. Po dotažení šroubu byla klika prostě pořád volná. A mohl jsem to zkoušet s jakoukoliv klikou. Už při vyndávání z krabice a montování jednokolky jsem si tehdá všiml, že na jedné straně je klika prakticky na volno a musel jsem použít menší spacery. Postupem času to ale došlo tak daleko, že jezdit na takto zmrzačeném náboji by vyústilo zničením kliky a jelikož KH Momenty byly fakt drahý, stále je považuji za nejlepší kliky, které kdy kdo vyrobil a vyrábět se už docela dávno přestaly, byla by to velká škoda.
Potřeboval jsem nový náboj. A tady začalo to pravý dobrodrůžo. Kris Holm tou dobou už pár neděl prodával náboj Spirit. Vyrobený z jednoho kusu. Jenže tento náboj by se mi do rámu nevešel. Mám totiž jednokolku s rozšířeným wheelsetem, prý je to kvůli vyšší tuhosti výpletu a taky se na tom líp jezdí. Ovšem shánět na tohle náhradní díly, to je fakt něco.
Chvílemi jsem dokonce znovu uvažoval o tom, že si nechám jeden vyrobit (u nás ve firmě, ne u Číňanů :). Nakonec jsem se dozvěděl, že Nimbus dělá taky celoocelové široké náboje. Místo lisování jsou misky pro dráty navařené, takže nemá kde co vrzat a je to kus železa, takže by s tím neměl být problém. Ten byl ovšem někde jinde.
V celé Evropě měli tento náboj v nabídce jenom v Británii a v Rusku. A oba vyprodáno. Z Ruska by mi to stejně neposlali, páč rozvážejí jen po Moskvě a Moskevské oblasti a vlak do Moskvy je ještě pořád dost drahej na to, abych si tam pro to jel osobně. Navíc je potřeba vízum, což znamená vysolit další prachy úředníkům. V Británii měli naskladnit nové zboží někdy v dubnu, což mi vzhledem k termínu odjezdu na Druhou výpravu dost nevyhovovalo. Jediné dva obchody, které to měly skladem, byly buď v USA a nebo v Japonsku. V japonském shopu jsem sice byl schopný se přes ty jejich klikyháky proklikat k náboji, ale popsat jim svůj problém, natož se pak domluvit na řešení, bylo, ač jsem člověk komunikativní, mimo mé schopnosti.
Zbývaly tedy Spojené státy. Nejdřív jsem je otravoval s tím, že chci vědět, zda by mi to vůbec poslali a kolik by to asi stálo. Odpověděl mi nějakej Josh, že posílat můžou, cenu neuvedl. Tak jsem Joshe otravoval podruhé na tom jejich chatu. Prý si mám dát zboží do košíku, vyplnit adresu a že mi to samo nabídne cenu. Ale ve formuláři nebyla možnost zaškrtnout Českou republiku. Takže jsem Joshe otravoval potřetí a ten mi sdělil, že mi s tím nepomůže, že se mám obrátit na vedení. No tak jsem otravoval pro změnu tam. Ještě tentýž večer mi napsali, že přidali možnost „Czech republic” a že to snad pomůže.
Šťastnej jak malej Jarda jsem si hned zjistil cenu, načež mě úsměv ve tváři rázem opustil, dobil jsem PayPal účet a už jsem jenom čekal, až s tím banka pohne. Pět minut po půlnoci mi to připsali na ten jejich účet a v šest ráno už jsem objednával. Ještě ten den to poslali. To bylo v pátek 18. března.
Následující dny jsem netrpělivě sledoval balíček, jak putoval. Hlava mi to nebrala. První zastávka - Miami, Florida. Dál letiště ve West Palm Beach, Louisville a odtud do Anchorage na Aljašce. Z Aljašky na Taiwan. To už mi řádně hnulo žlučí, ale tak říkal jsem si, že asi vědí co dělají, že to asi posílají po nejvhodnějších letadlech. V Taipei se to chvíli zdrželo na celnici. A dál už to letělo do... USA a zpátky do Miami. O dva dny později už u balíčku svítil nápis Praha 120. Myslel jsem si, jak nemám vyhráno, ale ejhle! Dostal jsem dopis z celního úřadu, že balíček byl zadržen a že mám poslat pár papírů. A tak jsem zase sedl k počítači a vyplňoval a posílal maily. Další den ráno jsem se znova podíval na sledovací službu a ono tam stálo, že balíček si polehává zpátky na Taiwanu. Rázem jsem zestárl o pět let. Netrpělivě jsem čekal do osmé hodiny, abych jim tam mohl zavolat. Paní mě ujistila, že balíček tam mají, že to má na starosti ten a ten pán a že tomu sledování nemám moc věřit. Takže je vlastně docela dost možný, že balík letěl jenom trasu Miami - Praha. No jak u blbečků na dvorečku. Takhle mě strašit.
Od telefonu uplynul týden a balík furt nikde. Už jsem byl nervní. Moc dobře vím, jak to našim úředníkům všechno trvá. A zrovna tady to dost hořelo, páč jsem na mašině dlouho nejezdil a tudíž jsem potřeboval začít co nejdřív. V úterý 12. dubna mi pošťačka konečně doručila tu malinkatou krabičku, na kterou jsem čekal bez čtyř dnů měsíc. Teda samozřejmě až po zaplacení cla, poštovného, daně a poplatku za uložení na celnici.
Až vyrostu, chci být pašerákem, páč ten si musí docela dobře vydělávat i tehdy, má-li oproti naší vládě, jejíž pomylsná hlava je zaražená hluboko v zadnici celé té slavné EU, čtvrtinové poplatky.
Každopádně jsem byl rád, že byl náboj konečně doma. Ten den jsem ale měl nějaké vyřizování ve městě a následně v hospodě, takže jsem se k tomu moc nedostal. Ale fakt moc jsem si přál, aby už to fungovalo a tak jsem se v devět hodin pustil do práce. Skončil jsem v jedenáct se zapletenou jednou stranou. Druhý den jsem o polední pauze zapletl zbytek a odpoledne jsem kolo vycentroval a rovnou i projel.
Momentálně má za sebou nový náboj 100 kilometrů. Všechno vypadá v  pořádku. Věřím, že to tak zůstane. Nebo přísahám, že fakt začnu chodit radši pěšky. Tohle mi za to nestojí.
A když už je řeč o té ceně... zkus si do komentářů tipnout, jak hluboko bylo potřeba sáhnout do kapsy pro zaplacení zboží, dopravy a úředníků naši Papírové republiky.

Nebyl čas na aranžování fotky nebo úklid...

Při vplétání starého náboje jsem si všiml, že je ráfek asi u pěti niplů popraskaný. Největší prasklina má asi centimetr na délku. Doufám, že na to nedojedu. Na druhou stranu jsem něco podobného měl na kole. A to prakticky u všech niplů a mnohem brutálněji. Jezdil jsem na to ale ještě hodně dlouho (studentský plat - nebyly prachy na novej).

Výstroj na Druhou výpravu

Jelikož místo ježdění a pilování všech možných i nemožných systémů se raději flákám s chlupatými čtvernožci na polňačkách a nebo si někde v teple ukrajuji krajíce tekutého chleba a tedy nemám o čem psát, rozhodl jsem se, že je ta pravá doba pro představení kompletního seznamu harampádí na Druhou výpravu. Abych byl maximálně podrobný, pojedu hezky podle seznamu a uvedu, k čemu je ta či ona věc dobrá a proč ji vůbec beru s sebou. Poté si tento článek vytisknu, zalaminuju a ukážu každému, kdo se mě zeptá „A co všechno teda bereš s sebou?”. Tak tedy hurá na to.

Spaní

Stan
Za měsíc to bude rok, co používám AT 1,5 od Jurka. Je to takovej pidi stan, prej pro jednoho dospělého a jedno něco, co má zhruba poloviční velikost. V praxi to vypadá tak, že člověk nadstandardního vzrůstu (například já) se tam celkem dobře vejde i se všemi věcmi. Samozřejmě krom jednokolky. Lezení dovnitř / ven jsou celkem útrapy. Extrémně jednoduchá a blbuvzdorná konstrukce, rychlá montáž a demontáž, možnost celoročního užívání, česká výroba od prověřené firmy, která za těch dvacet a něco let rozhodně ví, co má stan této kategorie umět. Zatím mě nikdy nezklamal a věřím, že tomu tak ještě dlouho bude. Mám variantu se zkrácenými pruty. To aby ve složeném stavu byl co nejmenší. Ony ty pruty jsou vlastně dlouhé stejně, jenom jsou rozděleny na menší segmenty. Hmotnost 2,02 kilo.
Na první výpravě jsem stan neměl. Teď už holt nemám na výběr, páč, jak jsem slyšel, na severu je stan nutnost. Jinak by člověka sežrala havěť typu komáři atd. Taky ochrání před větrem a samozřejmě před deštěm. A je v něm větší teplo, než když člověk spí jen tak pod širákem. A taky o člověka, který spí ve stanu, nezakopne v noci lesní zvěř, což se mi málem stalo při podzimním přenocování ve Ždánickém lese.


Spacák
Navzdory doporučením, abych si vzal péřový spacák, jsem zůstal u třísezonního Springu od české Primy. Co se teplotního komfortu týče, jsem spokojen. V klidu jsem se vyspal pod širákem při nějakých třech stupních nad nulou. Vlhkost mu moc nevadí. Ta vrchní vrstva vodu odpuzuje a odolává i větru. A ikdyž se stane, že se voda dostane až do spacáku, není to ani moc poznat. Nevím jak to funguje, ale u kvalitnějších spacáků to tak je. Jediné velké mínus je jeho velikost. Naštěstí jsem vyvinul způsob upnutí na nosič, kde mi to moc nevadí. Dokonce ani nemusím používat kompresní popruhy. Spacák tak míň trpí. No jo, kdybych měřil metr šedesát, mohl jsem mít menší a lehčí model.
Péřák by byl v tomto ohledu rozhodně lepší, ale to už je nějaká investice... Dvě kila a pár gramů.

Karimatka
S Therm-a-rest Z-lite Sol jsem naprosto spokojený. Je to skvělá karimatka, která kombinuje výhody klasické pěnovky se samonafukovačkou, je skladná, lehounká (ani ne půl kila), nezničitelná a krásně se na ní leží. Izolace je slušná. S dobrým spacákem by se dala použít i na sněhu. Dokonce jsem ji viděl u horolezců v Himalájích.

Nářadí a náhradní díly

Tady je to klasika. Musím být schopný opravit běžné lapálie typu píchlé kolo, vrzající kliky, povolené osy pedálů, povolené šrouby, výplet atd atd. Takže tak.

Sada na opravy duší - montpáky, fleky, lepení
Hustilka - mám takovou vymakanější, ale stejně se děsím toho dne, kdy jí budu muset foukat to megakolo. Už jsem to jednou musel podstoupit a je to nekončící dřina.
Imbusy - 4,5,6,8
Vazelína                                
Stahovák
Pojišťovací tmel na šroubové spoje

A kdyby bylo náhodou potřeba něco vyměnit, beru pro jistotu věci, které se na 36" v terénu blbě shánějí.

d'brake - taková ta ptákovina co drží brzdu. A v některých případech jí do imaginárních rukou svěřuji vlastní život.
Náhradní duše - sice je těžká, ale kdyby se náhodou stalo, že bych utrhnul ventilek, umožní mi těchto pár set gramů navíc pokračovat v cestě.
Dráty a niple  - od počátku jsem na 36" problém s výpletem neměl. Ale vzít s sebou tři čtyři dráty, to je jistota.
Lepící páska - všechnoopravátor.
Stahovací páska - nastupuje když selže lepící páska.

Je potřeba dbát nejen o stroj, ale i o sebe.

Věci pro osobní hygienu - prostě věci denní potřeby.
Nůž - rybičku jsem vyměnil za něco většího. Nejen že to teď krájí, ale dokonce zvládnu ukrojit krajíc chleba na jeden zátah a ne na deset. Ovšem váhově byla rybička neporazitelná.
Spork - šikovná věcička, takový mutant vidličky a lžičky.
Hrníček 0,5l - dá se v něm eventuelně i uvařit čaj, ale především skvěle poslouží k míchání a následnému pití směsi z chia semínek a vody. Neberu s sebou totiž 0,5 l bidon, ve kterém bych směs měl namíchanou. Taky se s ním dobře tankuje u studánek.
Cestovní ručník - vynález. Je lehounký, rychle schne (važdímáním ztrácí až 90% vody) a je antibakteriální.
Univerzální mycí prostředek

Oblečení

Něco pro volný čas - 3/4 kalhoty a tričko.
2x funkční triko - klasická syntetika (polyester). Je lehké, odolné a nemačká se. V jednom jedu, druhé suším.
Termotriko - dříve popisované „brnění” do chladnějších dnů.
Bermudy - bavlněné z metalshopu. Tentokrát pojedu ve jménu Dark Tranquility. Amon Amarth jsem si loni nechtěně poleptal lepidlem. Neomezují v pohybu, vypadají tak nějak normálně (nemám rád upnuté cyklokalhoty), hodně toho vydrží a mají kapsy.
2x cyklotrenky - trenky je potřeba vždycky vyprat a tak zatím co se jedny budou sušit, druhé budou sloužit.
3x ponožky - dvoje vzdušné, jedny teplejší. Pro sportovní účely - lehké ze syntetických vláken, tlustší ze směsi syntetiky a bambusu.
Merino mikina - skvělá věc. Vzhledem k tomu, že díky první vrstvě tolik nenasáká potem, není potřeba ji moc prát. Toto nejsou marketingové kecy, to je má osobní zkušenost. Tudíž téměř odpadají starosti s praním vlny. To se ale i tak dá zařídit pomocí umyvadla s vlažnou vodou a obyčejným mýdlem. Není to 100% merino, část tvoří syntetická vlákna, takže po mechanické stránce by tahle mikina měla být lepší než to triko, které jsem předloni za měsíc zničil. Spíš je problém se schnutím. Ale jak uvádím výš, praní prakticky odpadá.
Dlouhé cyklorukavice - jelikož jsem někde ztratil jednu z mých krátkých rukavic a nechce se mi pořizovat nový pár, rozhodl jsem se, že pojedu jen s dlouhými. Tudíž je budu používat jenom když bude chladno. Ono s těma rukavicema je sice fajn, že při pádu dokážou leckdy i zázraky, ale člověk pak vypadá jak ocásek, když má podle nich opálené prsty a navíc po dvou třech dnech dost smrdí a praní tomu většinou taky moc nepomůže.
Větrovka - klasika. Asi nejdůležitější součást běžného oblečení na kolo.
Pláštěnka - tady jsem se dlouho nemohl rozhodnout. Nakonec jsem se vykašlal na membránovou bundu a zvolil takovou o chlup lepší pláštěnku od Atexu. Otestováno na dovolené v Rakousku. Přeloženo do češtiny - není to nic moc a tak si čtenáři můžou být jisti, že bude imrvére pršet.
Nepromokavé kalhoty - tady jsem zvolil 2,5 vrstvé membránové kalhoty. Vršek člověk může trochu regulovat, třeba si rozepne zip na mikině, ale u kalhot to moc nejde. A vzhledem k tomu, že nohy, potažmo stehna, jsou při jízdě hlavním zdrojem tepla, nechci je zavírat do igeliťáku.
Trekové boty - vzdušnější a lehké, určené hlavně pro jízdu (mnou, ne výrobcem). Když na to přijde, dokážou si poradit s přeháňkou a nebo mrholením.
Nepromokavé návleky na boty - jsou mnohem lehčí než nepromokavé boty.
1x spodní prádlo - na spaní.
Reflexní vesta - pro případ mlhy.

Elektro

Mobil - stroj přo případ nouze nebo na domlouvání s lidmi po cestě.
Foťák / kamera - Nikon AW 120. Pro mé potřeby dostačující přístroj. Odolá vodě do hloubky 17 metrů, pádu z výšky dvou metrů, mrazu do mínus deseti a má maskáče. To aby se mi dobře hledal, kdybych ho ztratil v lese.
Tablet - stroj pro komunikaci a sdílení článků z cesty na blog. V případě nouze navigace. Mimo jiné se tím dá dívat na předpověď počasí, rezervovat trajekty, zjišťovat ceny jízdenek / letenek atd. To už ale beru jako druhořadé funkce.
Nabíječky - na tři výše uvedené přístroje.
Čelovka a blikačka - když by mě zastihla tma, tunel a nebo mlha.

Ostatní

Doklady, peníze
Moskytiéra - sice jsem od přírody vůči havěti imunní, resp. je ode mne většinou něco odpuzuje, beru síťku, aby mě nesežrali.
Česká vlaječka -  aby to mělo nějakou tu úroveň.
Lékárnička - v poslední době čím dál důležitější součást výstroje. Mé sklony k sebezničení zažívají stoupající trend. Obvazy, náplasti, dezinfekce. Pro čistě mechanické úrazy. Konvenční „léky” prakticky neznám. Proto je zbytečné je brát. Stejně jim nevěřím.
Minišitíčko - pro drobné opravy oblečení. V nouzi nejvyšší i těla.
Nepropustné igelitové sáčky - mají všestranné využití. Chrání tachometr a elektroniku před vodou, oddělují špinavé prádlo od čistého... a nic neváží.
Náramek z parašňůry - připnutý na batohu. Po rozpletení z toho vyleze přes tři metry špagátu s nosností 180 kilo. Hodí se na všechno možný - nouzové opravy, jako šňůra na prádlo a nebo třeba kdyby mi z toho přeskočilo a chtěl bych se jít zhoupnout :) Podotýkám, že tohle nepovažuji za věc denní potřeby. Kdybych to totiž musel pokaždé rozplést a znova zaplést, nedělal bych od rána do večera nic jinýho.

Jídlo a pití

200 g chia semínka - můj přírodní ionťák. Denně malou lžičku s půl litrem vody.
2x 1l nerez bidon - jelikož voda z vaku po pár dnech používání chutná nevábně a vak samotný se bez batohu blbě převáží, použiju nerezové lahve. Plast nechci, páč tritan (plast bez BPA používaný pro lahve na každodenní použití) je poměrně křehký a nelze do něj dávat horkou vodu - to kdybych náhodou musel převařovat, o čemž sice silně pochybuji, ale kdyby přece, mám takovou nouzovku. Obě plné lahve dohromady váží 2 400 gramů. Kdybych použil plast, bylo by to 2200 gramů. Tady teda těch dvacet deka je myslím přijatelná zátěž.
Něco na zub - je potřeba s sebou vézt nějaké zásoby. Ideálně na dva dny. Ale konkrétně u mě je toto problém. Většinou se zásoby, ať jsou jakkoliv velké, nedožijí rána.

Je to asi stopadesátá varianta. Varianta stodevětačtyřicátá byla ještě o dost objemnější a když jsem to všechno naložil, neměl jsem nejmenší šanci se rozjet. Prostě to nešlo. Takže jsem se zbavil všeho možného. Dokonce jsem vypustil i obal na stan a stahovací obal na spacák ( ušetřeno 280 gramů), místo nabíjecích baterek jsem vzal lehčí alkalické a nechal doma nabíječku (ušetřeno 180 gramů). Úplně jsem se vykašlal na bundu (900 gramů), pevnější nepromokavé boty (1,1 kilo) a kalhoty do civilu (další skoro kilo). Půlkilové gumovky jsem, i přes to, jak jsem si je v Rakousku pochvaloval, taky vyškrtl. Hrníček je z titanu a váží polovinu co ocelový. Nemám věci na vaření, ikdyž je pravda, že tady tohle ještě pořád nemám úplně dořešené. Batoh je prakticky bez kapes a prázdný váží 900 gramů, což je vzhledem k tomu, že má objem 35 litrů, docela zázrak.
Seznam na první pohled vypadá jako inventář průměrné garsonky, ale není tomu tak. Skutečně už nevím, co dalšího bych mohl nechat doma. Nevzít nářadí, lékárničku, věci do deště a chladu a spolehnout se na zázrak? Mám možná o kolečko míň, ale tohle teda ne.
Nechápu, jak s sebou může Ed Pratt tahat 26 kilo věcí, vody a jídla. To dřív uvěřím tomu, že budu první kolonista Marsu, než že bych někdy byl schopen něco takového osedlat. Náklad bez jídla váží
12 kilo. To je vlastně úplně stejně jako na Cestě. Jenom s tím rozdílem, že teď toho vezu podstatně víc a budu dokonce i online. Všechno oblečení, náhradní díly, nabíječky a světla, jsem dokázal dostat do jednoho jediného vaku. Vymyslel a vyzkoušel jsem speciální způsob balení podle četnosti užívání, odkoukal od fandů bushcraftu rolování triček, no zkrátka jsem udělal maximum proto, abych to tam naládoval. Teď už zbývá jen jedno jediné - naučit se s tím nasedat.

Abych to teda shrnul. Čím dál víc to vypadá, že můj dosavadní styl žití a přežívání na cestách byl v porovnání s tím, co mě čeká na Druhé výpravě, docela přepych. Z toho naskakuje husí kůže :)

Kroužková zbroj z Norska

A vyrobena v Polsku, checht. Všude se tak nějak řeší materiály, v čem jezdit, jak to na sebe vrstvit a tak dále a tak dále. Výrobci se předhánějí v prodyšnosti, hmotnosti, odolnosti, absorbční a izolační schopnosti jejich materiálů a jsou schopní nám nakecat, že tamta bunda skvěle odvádí vlhkost i tehdy, padají-li venku trakaře (což mimochodem popírá fyzikální zákony) a že v tomto skvělém tričku se člověk nezpotí. Třesky plesky, vždycky je to věc kompromisů. A proč vyhazovat prachy za seupermoderní materiály, když prakticky všechny tyto vlastnosti má vzduch? Oblečení ušité ze vzduchu sice (zatím) nikdo nevymyslel, ale existuje firma, která si zakládá na tom, že jejich věci ho pojmou co největší množství a právě tento pak funguje jako onen zázračný „materiál”.
Jmenuje se Brynje, což v norštině znamená brnění. Vím to díky mým znalostem norštiny, kterou už pár neděl studuji. Ale ne, kecám. Řekla mi to paní na veletrhu. S tou norštinou ale nekecám, tu se opravdu učím a musím uznat, že občas je to docela srandovní mluva :) Jejich koncept je jednoduchý. Člověk na sobě jako první vrstvu nese jen takovou síťovinu, která je zpravidla z polypropylenu, který je lehký a je pevný. Existují i varianty v kombinaci s merino vlnou, která zajišťuje lepší tepelný komfort a má antibakteriální vlastnosti. Zkrátka to funguje tak, že triko vytvoří mezi tělem a druhým trikem vrstvu vzduchu. Ten tělo teplotně izoluje od okolního prostředí, zároveň však odvádí pot dál do dalších vrstev, čímž se člověk nepřehřívá a není tolik propocený, protože pot se zbytečně nedrží v první vrstvě a postupuje rovnou na povrch. I když triko promokne, tolik nestudí, protože ho z velké části tvoří vzduch, který má skoro stejnou teplotu jako povrch kůže. Z toho ovšem vyplývá, že triko nejde moc používat samostatně. Je tak tedy vhodné do chladnějších dnů. A taky je potřeba jako ostatní vrstvy mít něco funkčního, co dobře saje pot a předává ho dál. Tohle ovšem bude fungovat jen tehdy, nebude-li venku 100% vlhkost. Pak už se nic odpařovat nebude a nepomůžou tomu ani vynálezy Járy Cimrmana.
Já momentálně trápím tu čistě syntetickou verzi a musím uznat, že je to rozdíl. A není malý. Vzhledem k tomu, že „síťotriko” váží 140 gramů, je to docela pecka. Stačí tohle nakombinovat s funkčním prádlem, mikinou, větrovkou a neprofuk kalhotami a člověk může v klidu vyrazit i do mrazů. No... zase nebudu přehánět. V posledních dnech jsem měl možnost toto otestovat i v teplotách pod nulou. Vážně píšu POD nulou? Ani se mi tomu nechce věřit. Rozdíl tu samozřejmě je. Ne že by mi bylo nějaké extra teplo. Tajemství úspěchu tkví spíš v tom, že jsem v suchu. Doma, když si jednotlivé vrstvy sundávám, je druhá vrstva durch mokrá, ale síťka je prakticky suchá. A i kdyby ne, uschne za chvilku. Vidím v tom spoustu výhod. Například oproti merinu, se kterým jsem sice byl z hlediska funkčnosti spokojený, má nesporné výhody. Nenáročné praní, zacházení, nízká váha, nižší cena a mnohanásobně vyšší rychlost schnutí. Když tuhle síťku vyperu (v rukách), tak po vyždímání mi na těle uschne prakticky za chvilku. Navíc díky ní už nebude oblíkání neuschnutého dresu takový horor. Za sebe musím říct, že jsem velice příjemně překvapen. Snad to tak zůstane.

Výpravy nalehko... a další věci

Poslední dva víkendy se mi dařilo dělat krátké vyjížďky (ta poslední měla 58 km) bez batohu, bez skoro tříkilového vodního vaku, bez světel a dokonce i bez jídla. Ano, zcela správně, Tomáš jezdí bez svačiny! :) Po té delší neaktivitě to jde poznat. Hlavně ten prdelní mozol, ten chybí... Taky jsem hodně zechcípákovatěl, tj., že jsem ztratil to něco málo, co mi zbylo z fyzičky. Nějak lenivím a nemůžu přijít na to proč tomu tak je. Že by to bylo tím omezením množství vypitého piva?
Zpět k věci. Během těchto ultralehkých výletů jsem si stroj a vezenou výstroj trošku upravil. Jednoduše jsem všechno, co šlo, přidělal suchým zipem.

Nástroj tak mocný, že dokáže vysát vzduch ze samotných nebes...

Vesměs to drží a, co je na tom nejlepší, mám všechno hned poruce. Hlavně to pití, kde není problém se pro bidon natáhnout i za jízdy. Dokonce jsem tak přidělal i můj prehistorický telefon, ale to je jenom dočasně, páč příští rok si už bude společně s foťákem hovět ve speciální kapsičce a na důstojnějším místě, než kde je teď. Ztratit ho by mě fakt mrzelo. Ještě pár let a na černém trhu se starožitnostmi na něm vydělám balík na cestu kolem světa, cha chá (zlomyslný smích).

Z 2,5l jsem klesl na 0,7.

Současně s tímto jsem taky zjistil (není to žádná novinka, ale mě všechno vždycky chvíli trvá), že bez batohu se člověk mnohem později unaví, samozřejmě a zcela logicky se míň potí a, co je snad nejhlavnější, nasedá efektivněji. To znamená, že se nemusí s rozjezdy tolik dřít. Proto se zaměřím na to, jak se batohu na zádech zbavit. Ale jenom tam. To proto, že bych s sebou batoh rád vzal. Je to praktická věc. Třeba když jde člověk do obchodu. V batohu jsou nejdůležitější věci, které má dotyčný vždy u sebe. Taky se do něj dá nákup a při pěších výletech, které bych na Druhé výpravě taky rád zrealizoval, je nenahraditelný. Ale nechci ho během jízdy mít na zádech. A z toho plyne další „novinka”. Tak nějak jsem přemýšlel a napadlo mě jak využít bočnice na nosičích, které doposud sloužily jenom jako háčky pro gumicuky. Vlastně už jenom pro jeden gumicuk. Ten druhý padl za oběť při mé záchraně cestou z Uniweekendu, kdy jsem se rozmáznul 60 km od rodné hroudy a musel jsem tam být dovezen, ale to už zase odbočuju k událostem ze začátku minulého měsíce a kdybych je měl všechny popisovat, zase bych se ocitl pod palbou kritiky jistých lidí, že jsem grafoman a že se mé články nedají přečíst, což samozřejmě může být pravda, ale vměstnat něco, co trvalo například měsíc, do pár odstavečků textu, proložených stovkami fotek, to prostě není můj styl. Vlastně to ani neumím. Co jsem to...? Jo, ty gumicuky -  to jsou takový ty tentononce s gumou a přidělávají se s nima věci. Pár lidí na mě při vyslovení výše uvedeného slova hledělo, tak pro jistotu hned vysvětluju... Ne že bych na jednu bočnici chtěl hned přidělat batoh, to by totiž vzhledem k jeho obsahu mělo při pádu katastrofální následky (jídlo, vak s vodou, chytré zařízení, které musím krmit a se kterým se musím pro blaho čtenářů táhnout atd.). Situace je taková, že bych do mezer mezi nosníky chtěl nechat udělat brašny. Vlastně by to byly takové brašničky. Něco ve stylu rámových tašek na kolo. Takový ty trojúhelníky. Teoreticky by jedna taková přední brašna měla mít objem něco kolem 1,5-2 litrů. Musí být úzká. To aby neškrtala o kolo a moje nohy. Nebo nohy případného zloděje, který by měl tu drzost a stroj, jenž se mě už několikrát pokusil zabít, ukrást a odjet na něm. Na jeden nosič by se vlezly čtyři takové. Vzadu by pak mohly být o něco širší. Dohromady tedy osm tašek o celkovém objemu cca 12 litrů. Zdá se to málo, ale ty černé vaky, které používám, mají objem úplně stejný. Ještě to musím promyslet, proměřit, vyzkoušet kolik prostoru by šlo zabrat a pak zkusím oslovit nějakou firmu, která takové brašny šije na zakázku. Ať to taky trochu vypadá a odolá to pár kapkám severského deště. Jenom doufám, že to nebude stát celou výplatu. Je to prozatím jenom takový návrh, ale už jenom fakt, že o tom plácám tady na blogu, kam jsem za poslední snad měsíc a půl, nebo možná i dva, nic nenapsal, svědčí o tom, že to zřejmě nakonec bude skutečnost. A když ne, můžu zatloukat a zatloukat stejně, jako to s oblibou dělají některé vlády a korporace, že tohle jsem přece nikdy netvrdil a ze všech těch třech lidí, co to tu čtou, tak udělat blbouny.

Rok 2015 se pomalu chýlí ke svému konci a zanedlouho už opět nastane Ten rok a o pár měsíců později i Ten měsíc a Ten den. Jenom taková poznámečka na konec - pro případ, že by se ten Schengen přece jenom rozpadl, což je dle mého osobního názoru jenom otázka času, byl jsem si nechat udělat nový pas. Ten starý jsem totiž krátce po návratu z Černé hory vypral. A vzhledem k tomu, že to byl už ten nový elektronický, považoval jsem tento za nefunkční. Paní na úřadě ho však vyzkoušela na té jejich mašince, ono to píplo, naskočil tam můj obličej s otiskem v té době čerstvě pořezaného palce (skoro jak v těch amerických krimiseriálech, který fakt nenávidím :), já jsem tím pádem byl ušetřen poplatku 600,- a starostmi s dalším navštívením úřadu. Odcházel jsem po ani ne minutě a s úsměvem na rtech jsem si prohlížel otrávené lidi, kteří čekali až přijdou na řadu. Jsem přesvědčen, že dobrá nálada je nakažlivá, ale oni tam asi všichni měli dobrou imunitu. Hned poté jsem šel otravovat další úřednice do pojišťoven, kde jsem zjišťoval nejvýhodnější nabídky dlouhodobého cestovního pojištění. No.. zjistil jsem, že toho vím stejně, v některých případech dokonce víc, než ty paní, které tam pracují. Bylo to poprvé, kdy jsem se naúřadech vyloženě bavil. Možná z toho v budoucnosti vznikne nové sportovní odvětví. Ne, vůbec nejsem škodolibej, vždy si zachovám chladnou hlavu a kamenný obličej úplně přesně jako tenhle strom. Dobře tak skoro vždycky ;)

Oracle je po přestavbě

Ta největší jednokolka mě opravdu jednou přivede do hrobu. A nebude to tím, že bych z ní snad spadl a něco ošklivého si udělal, nýbrž mě trefí z neustálých potíží, které mi působí.
Už pár týdnů jsem přemýšlel nad výrobou vlastního náboje. Z oceli a z jednoho kusu. Sice by vážil co půlka jendokolky, ale za to by fungoval bezchybně. Dokonce jsem si opatřil výkresovou dokumentaci ISIS osy a taky proporce origo Oracle náboje. Chvíli jsem nad tím opravdu uvažoval, ono by to totiž zas tak složité nebylo, ale nechtělo se mi s tím piplat a tak jsem nakonec od plánu upustil. Místo toho jsem se rozhodl pro jiný technický zásah.

Už poměrně dlouho jsem chtěl vyměnit brzdu. Stávající Auriga od Tektra je totiž asi to nejhorší co tam mohli dát. Nimbus se sice chlubí, že řada Oracle je jako jediná dodávaná s brzdou jako se standardním vybavením, ale já bych se na jejich místě tímhle „zázrakem” zrovna moc nechlubil. Vůbec nechápu, jak tohle můžou dát na MUNI jednokolky. U 36" to ještě beru, ale tam?! I ta stařičká Magura HS11, která mi trůní na 29", brzdí daleko líp. Svojí poslední operací s mazáním náboje jsem sice brzdu dorazil sám, ale už před tím byl její výkon celkem chabý. Na rovince nebyl problém, ale jakmile jsem začal jezdit do kopcovitějšího Rakouska, všiml jsem si, že při delším brždění se brzda stává celkem nebezpečnou věcí, neboť její výkon značně kolísá a náběh je pokaždé jiný. A jakmile chtěl člověk v tom kopci zastavit, už byl problém. Zašel jsem si tedy do obchodu, který jsem navštěvoval už za mé cyklo-éry. Od té doby se však hodně změnil a dneska nestojí ani za zlámanou grešli. Nemá cenu to popisovat detailně. Lidi jsou prostě rádi, když jen přijdete, vysolíte peníze a hned mažete pryč. Nějaké rady nepřipadají v úvahu. Navíc jsem na brzdu čekal víc než dva týdny. A to jsem tam chtěl nakonec jednokolku dovézt, protože jsem nebyl schopný sundat doma ložisko, které je potřeba dát dolů, když se člověk chce dostat ke kotouči...
Po prvním týdnu čekání jsem si řekl, že to ložisko sundám sám, páč jinak bych stroj uviděl snad až na Vánoce. Byl to fakt boj, hotový souboj titánů, neboť k ložisku je špatný přístup a bylo tam tak nalisované, že jsem chvílemi byl dost zoufalý. Nožičky stahováku pořád vyskakovaly a já už jsem metal blesky i všechna sprostá slova co jen znám. Nakonec se mi to ale přece jen povedlo.

Při této příležitosti jsem rovnou nalil olej mezi osu a tělo náboje. Nemusel jsem šetřit, teď tu nebyl kotouč, který bych tím olejem zamastil. Celé jsem to nechal týden pracovat a vždycky jen dokapával další a další mazivo. Už jsem vyzkoušel tolik věcí, že jsem se prostě uchýlil ke hrubé síle. Prát to tam co to jenom jde a ono to už nějak dopadne.
Když jsem konečně měl i brzdu, mohl jsem to všechno dát dohromady. Náboj jsem nejdřív pořádně utřel, aby nikde neukápla ani kapička, která by znamenala katastrofu. Kdybych měl ráfkovou brzdu, nemusel bych to vůbec řešit, ale jelikož jsem před koupí této jednokolky neměl ani jednu jedinou zkušenost s kotoučovými brzdami, vůbec mě nemohlo ani napadnout, že by k něčemu takovému mohlo dojít.

S kotoučem jsem pracoval jakoby to byla odjištěná bomba. Nechtěl jsem se ho moc dotýkat. Montáž byla v pohodě. Vedení jsem ani nemusel (ještě že tak!) nechávat zkracovat.

Šel jsem to vyzkoušet. Prvních pár minut to prakticky nebrzdilo, ale pak výkon pořád stoupal a stoupal. Nyní brzda funguje skvěle, d'brake nebrní a náboj mlčí. Kdyby to takto vydrželo do konce roku, byl bych šťastný člověk. Zatím jsem ji nezkoušel ve větším kopci, páč poslední dny je tu takové vedro a z práce přicházím tak utahaný, že vždycky vytuhnu doma na gauči. Nikam daleko se mi jezdit nechce. Ani o víkendu.

Poslední takový větší technický zásah, který mám dlouhodobě v plánu, je vyztužení d'brake nástavce. Je to pojistka proti jeho zlomení. Sice by k tomu dojít nemělo, ale jeden nikdy neví. Kopců bude na výpravě víc než dost. A nákladu bude taky požehnaně. Když už píšu o tom nákladu, tak bych měl taky uvést, že už poměrně dlouho mám nový systém připoutání vaků k nosičům. A taky jiné rozložení hmotnosti. Ještě to není zcela hotové, ale nejpozdeji koncem příštího týdne to hotové bude a hned proběhne velká testovačka, neboť hned po Stupavském MTB maratonu mě čeká desetidenní cestování, při kterém bych chtěl vyzkoušet novou výstroj. Mimo jiné i chytré zařízení pro aktuální sdílení fotek a článků přímo z terénu, které by mělo každým dnem dorazit.

Ještě s Tektrem

I-Bar

Ne, nechci v žádném případě kopírovat názvy té firmy, co prodává jablečná udělátka a pyšní se přiznivci tak oddanými, že jsou kvůli novým modelům schopni prodat vlastní ledvinu, jen aby byli "in". Řeč je o nové vychytávce, která mmi přistála na devětadvacítce.
S klasickým T-Barem jsem toho totiž najezdil poměrně dost a když jsem jej loni v létě přemontoval na zelenou potvoru, začal mi na 29" chybět. Zvlášť při sprintech jsem jeho nepřítomnost dost pociťoval (kolo se zběsile zmítalo do stran). Při delších sjezdech jsem pak míval problémy s tuhnutím prstů na levé ruce, neboť těmi brzdím a vzhledem k tomu, že jsem měl páčku hned pod sedlem, kde je poměrně špatně přístupná, musel jsem ji držet tak nějak divně a křečovitě. Ani jsem nevivynul takovou sílu, jako když jsem měl páčku přidělanou na krku T-Baru a mohl ji pohodlně sevřít do celé dlaně. V neděli jsem tedy, za odpoledního lehára, vymyslel a během dvou hodin i vyrobil onen zmiňovaný I-Bar. Je to v podstatě napevno přidělaná trubka o průměru 22 mmm, která je na konci opatřena gripem. Je to extrémně jednoduché, pevné a účinné. Jen se to nedá nastavit. To mi ale nevadí, páč už vím, jaký úhel a vzdálenost mi vyhovuje. Jen pro pořádek - není to z mé hlavy. Už jsem to párkrát viděl a jednou i zkoušel. Takto to vypadá.

Pro připevnění k sedlu jsem použil držák brzdy, který se dodává společně s Oraclem. Držák jsem zkrátil, obrousil přebytečné hrany, abych ho mohl namontovat obráceně, vyvrtal dvě díry, resp. 4 (2 menší a dvě větší). S trubkou to stejné - dvě díry o průměru 7 mm a dvě 10,5. Větší díry jsou proto, aby jimi prošly hlavičky šroubů. Celé to drží ve dvou bodech -dva šrouby M6 na konci sedla a u sedlovky je to provrtané a stažené obyčejnou objímkou na hadice. Ostatně tento systém se mi osvědčil i na origo T-Baru. A to je všechno!

Na samotné jednokolce to vypadá celkem nevinně, ale když s tím někdo jede, a zvlášť, když ten někdo je mužského pohlaví, působí tahle maškaráda poněkud.... jak bych to jen popsal... no prostě to vypadá, jako kdyby se dotyčný držel ne jednokolky, ale vlastního nádobíčka. Toto mi došlo až když jsem to vyrazil ven vyzkoušet.
Ovšem co se funkčnosti týče, jsem spokojený. Brzdu můžu opět svírat celou dlaní, i při vysokých rychlostech mám jednokolku pod kontrolou a do kopce se mám čeho chytit, když potřebuji zabrat.
To mě těší, neboť celkové náklady byly někde kolem pětistovky. Nejdražší byl ten držák na brzdu (400,-), který mi ale, jak už jsem zmiňoval výše, přišel společně s novou jednokolkou. Jinak bych ho nekupoval, ale vyrobil za zlomek ceny.
Pokud se onen podezřelý tvar neuchytí, není problém v budoucnu předělat Ičko na Tčko a mít  plnohodnotný T-Bar i s rohy. Tedy skoro plnohodnotný - bez možnosti nastavování.

Kterak jsem se dal na dráhu detektiva

Při posledním výletu mi to praskání kdesi dole u kola tak moc lezlo na nervy, že možná jen proto jsem těch 193 km ujel, neboť jsem chtěl té megeře dát co proto, aby furt neremcala. Hned v neděli jsem se rozhodl jednou provždy skoncovat s tímto život zkracujícím pazvukem a tak jsem se pustil do rozebírání. Bylo nádherné počasí s trochou toho větru a já, místo toho, abych proháněl mašinu po asfaltu, jsem se hrabal mezi klikami, pedály, vrstvami vazelíny a po každém neúspěchu jsem si jen povzdechl a zkoušel to dál odjinud.

Vyzkoušel jsem snad všechno. Věděl jsem, že problém je někde uprostřed. Takže jsem to zpočátku přisoudil již tradičně nedostatku vazelíny mezi ISIS osou a klikami. Tomu bych se nedivil, jenže to bych týden předtím nesměl přímo do těchto míst pumpovat tak ohromné množství, že by to stačilo pro tank na týden. Ale přece jen jsem to rozdělal, vyčistil, namazal (opravdu pořádně), složil, přebytky setřel hadříkem a... furt stejný. Tak jsem usoudil, že jsou moc dlouhé spacery (podložky vymezující rozteč mezi klikami a ložisky), neboť kliky šly podezřele dobře dolů. A tak jsem je zkrátil. Kliky teď držely jako přibité, ale ten zvuk a citelné vibrace to neodstranilo.
Takže jsem usoudil, že bude nejspíš vymačkané osazení na klikách. A tak jsem je vyměnil. Místo KH Moment 125/150 mm jsem nasadil Qu-Ax 100 mm a jal se to vyzkoušet. Sice jsem si užil spoustu legrace s kraťounkými klikami, ale problém stále existoval a já už jsem si představoval, jak se mi tam nahoře někdo strašlivě chechtá. Takže kliky dolů. Tuhle práci nesnáším. Je to zdlouhavé a na pytel. Nasadil jsem originální Nimbus Venture 125 mm, ale bylo to snad ještě horší. Takže klikami to taky není.
Ještě jsem zkoušel vyčistit závity pedálů, ale vůbec ničemu to nepomohlo. Takže jsem to zase celé rozdělal a napral vazelínu kam se vešla. Mezi ložiska a misky, mezi spacery, prostě všude. A ono furt NIC! Už jsem si začínal zoufat a dokonce jsem jednokolce vyhrožoval, že jestli s tím nepřestane, vyměním ji. Ikdyž, možná to nebrala jako výhružku, páč je to právě technika, co mými dávkami kilometrů nejvíc trpí... :)
To byla neděle. Vzdal jsem to a šel se odreagovat k počítači, kde jsem do noci sváděl tankové bitvy. Moc jsem se neodreagoval, páč mi tam jenom nadávali, že to prej neumím a že jsem „noob”. Nakonec jsem napsal přímo do Nimbusu, že jsem zoufalý a nevím si s tím rady, ať mi poradí, páč jsou to přece oni, kdo to vymyslel a vyrábí.
Dnes mi přišla odpověď od nějakého Rogera, že prý je jim to líto, ale že kompozitní náboje (ze dvou a více různých materiálů, v tomto případě ocelová osa a duralové tělo náboje) se spojují lisováním a prostě čas od času vržou. Že prý jestli je tam nějaká vůle, mám to zkusit reklamovat. Tůdle nůdle! Posílat to někam do Německa a čekat měsíc, ne-li víc na vyjádření se k reklamaci? Teď když je sezona v plném proudu? Ani náhodou!
Ovšem rada to přece jen byla. To slůvko kompozit. Už v neděli večer jsem se díval na eshopu na fotky toho náboje, kde je bez ložisek. A tam to šlo krásně vidět. Napadla mě tedy jedna kulišárna.
Dnes hned po práci, kde jsem si jen tak mimochodem půl hodiny před padla krásně uřízl polštářek na prostředníčku pravé ruky, jsem to celé zase rozebral, vypůjčil si stahovák a sundal ložisko. Jen jedno, páč ke druhému jsem se kvůli kotouči nedostal. A abych mohl sundat kotouč, musím sundat ložisko. Zapeklitá to věc. Naštěstí nebylo potřeba. Vzal jsem ložiskový olej a nakapal přímo na přechod náboj - osa. Nechal to chvíli pracovat, nakapal znova a furt dokola. Asi po hodině jsem to složil a šel to vyzkoušet. A ono to funguje! Nic nepraská, do nohou nepřecházejí žádné vibrace. Takže už vím kde je jádro problému. Pokud bude stačit jen občas máznout, tak se jim na reklamaci vyprdnu. Ale jestli se to časem nějak vymele, tak se k tomu zřejmě uchýlím. A nebo koupím toho Schlumpfa :)
Příběh ale ještě nekončí. Jak jsem tak v neděli operoval s vazelínou a dneska s olejem, zaprasil jsem od toho kotouč. No a tak jsem vlastně jeden problém vyřešil, ale druhý způsobil - nebrzdí mi to. Takže jsem to zkoušel nejdřív chemicky acetonem. Mírné zlepšení. Následovala lázeň destiček. Zase o kousek lepší. Nakonec jsem to zkoušel mechanicky obrousit z kotouče šmirglem. Zas o píď lepší. Ale furt to není ono. Budu to muset holt nějak vyjezdit. Až bude blato, dám si tak 50 km a ono se to ošoupe. No není to jednokolkování jedna radost? Možná, že až se večer budu dívat do zrcadla, najdu si na hlavě první šedivé vlasy :)
Mezi osou a nábojem je prostě nějaká mikrovůle, která při vyšším zatížení povolí a celá sestava se o kousíček pohne (řádově v setinách či možná i tisícinách mm), ale jelikož jsou hliníkové slitiny relativně křehké, vedou dobře vibrace, tedy i zvuk. No a tak celá klika funguje vlastně jako takový zesilovač toho odskoku a proto jde v noze cítit. Rám pak zase funguje jako zesilovač zvuku, neboť duralové rámy moc rády vedou nechutné zvuky až k uchu jezdce. Tolik teorie. Kašlu na to, už jsem se nad tím napřemýšlel dost. 
Jinak když už jsem to měl rozdělané, trošku jsem doladil nosiče a konečně jsem přidal ochranu laku před šoupáním. Taky to odstranilo vrzavé zvuky, které nosiče vydávaly, když nebyly zatížené.

A na závěr jedna otázka. Proč se mi tohle děje zrovna v tu dobu, kdy potřebuju mít jednokolku ve 100% stavu? Kdyby to bylo minulý nebo příští týden, tolik by mě to nepálilo...
No protože mě zase někdo zkouší. A já mu na to co? Já mu na to PÍÍÍÍÍP!

Jak to vypadá, když se z jednokolky stane náklaďák

Už je to skoro týden, co mám na zelené potvoře oba nosiče. Těšil jsem se, že to budu mít hotové a že konečně budu moct začít jezdit s alespoň poloviční polní a ono ejhle, furt musím řešit problémy. Co jsem taky mohl čekat, když návrh, tech. dokumentaci i konstrukci má na svědomí právě moje maličkost.
Problém s předním nosičem, kdy mi náklad vadil při šlapání, jsem prakticky už odstranil. Pořád o to sice trošku šoupu stehny, ale to je jen těmi dlouhými kalhotami. Tehdá, když mi je Ježíšek koupil, jsem byl trochu těžší a tak mi jsou dnes malinko velké.
Chce to jen šikovně zabalit, chytře rozmístit a stáhnout popruhy. Pak je náklad stabilní a nezavazí. Ještě pořád vymýšlím co kam dát a jak to přesně přidělat, takže během nakládání vždycky zkouším různé fígle.

Celkový přírůstek necelé dvě kila

Samotné nakládání bude taky sranda. Doma, když si s tím hraju a zkouším co kam, tak to trvá i hodinu. Představa, že každé ráno budu trávit hodinu jen nakládáním (bez balení) jednokolky, mi značně kazí chuť. Proto musím vymyslet nějaké to „know-how”.
Po namontování zadního nosiče se objevil další problém. Celkem velký problém. Ani jeden z nosičů není naprosto stejný a přesně pozohýbaný (k jejich původnímu určení to ani není potřeba), takže po opření o rám je každý z nich na jedné straně blíž a na jedné dál od pneumatiky. No a zadní nosič se dostal tak blízko, že při rozjezdech a nabírání rychlosti v kopcích o gumu škrtal. Když jsem pak vjel do blata, kolo se o oba nosiče prakticky zadřelo. Nejprve jsem popřeházel pořadí podložek na spodních objímkách, ale to pomohlo jen trochu.

Řekl jsem si, že takhle to nepůjde a začal hledat řešení. To bylo nakonec velmi jednoduché. Oba nosiče jsem prostě posunul výš. A hotovo, nikde nic neškrtá, všechno drží, může se do světa.
Konstrukce úchytů je skoro stejná jako ta předchozí. Jen jsem trochu prodloužil objímku, abych udělal místo pro brzdové vedení. A taky jsem zmenšil utahovací šroub, páč jsem už doma nenašel vnitřní šestihran s M8 závitem.
Tady fotka ještě se „škrtací” verzí.

Hmotnostně asi poloviční náklad, objemově 2/3

Z nasedání jsem měl hrůzu, ale doma se mi to povedlo už asi na desátý pokus, což považuji za úspěch. Největší problém je dostat se s tím vším nahoru. Člověk už obecně musí na velké jednokolce hodně zabrat a vyšvihnout se do sedla. S nákladem to platí dvojnásob. A pak je třeba ještě pořádně šlápnout, aby se to kolo hnulo. Budu to muset ještě hodně zdokonalovat, neboť ke konci jsem nasedal asi tak na dvacetkrát. Na moji obranu - foukal celkem silný boční vítr. Nasedání do kopce je bez šance. Alespoň „static mount” způsobem ne.
Celá konstrukce je dost pružná a hýbe se do stran. Není to ale nosiči, není to ani uchycením. Je to rámem. Ten je neskutečně měkký. Při rozjezdech se kolo v pohodě vzdálí od osy klidně i o 3-4 mm (bráno u pneumatiky). Při prudkých vracečkách pak jde slyšet, jak kotouč vlivem vzpříčení rámu drhne o destičky. 36 palců je už holt slušná páka. Měl jsem si tehdá připlatit ty dva tři tisíce za poštovné z Kanady a koupit ocelového Impulse... Měl bych to i s tím Shadow udělátkem místo T-Baru a byl by pokoj.
Co se báglů týče, tak ještě časem přidám dva menší postranní. Původně jsem je chtěl dát dozadu. Ty by mi sice při jízdě nevadily, ale nedostal bych se přes ně při nasedání. Navíc větší váha vzadu = peklo při naskakování. Takže na to půjdu od lesa a jednoduše je dám dopředu. Hmotnost každého z nich bude kolem dvou kil. Bude v nich převážně oblečení. Pomůžou při nasedání, páč budou jednokolku mírně převažovat dopředu. Otázka je, co to udělá s jízdními vlastnostmi. Naopak při protivětru je budu proklínat. Vítr jsem ostatně měl možnost vyzkoušet hned při první testovačce. Do protivky je to sakra cítit a z boku je to hrůza. Brašny několikanásobně zvětšují plochu stroje a fungují jako plachta. V silnějším nárazovém bočním větru se prostě jezdit nedá.
Tím se dostávám k jízdním vlastnostem polonaložené jednokolky. Byl jsem mile překvapen, jak dobře se s tím jezdí. Po rozjezdu jednokolka svižně nabere rychlost a pak už to valí. Vychylování do stran vlivem šlapání je prakticky nulové. Akorát je potřeba myslet na to, že je člověk těžší a déle mu trvá, než zpomalí nebo zastaví. Jízda do kopce je logicky víc zničující, z kopce se musí víc brzdit. Nevím, zda to byl jen takový pocit, ale připadalo mi, že s nákladem vzrostla odolnost vůči šikmým cestám. Ještě to vyzkouším na nějaké šeredné šeredě šikmé, abych se ujistil. Zatím mám ale pořád respekt z těžkotonážní verze a tak jezdím pomaleji. Maximálku s bagáží mám jen 25 km/h :)

Přední nosič a problémy s ním spojené

V předchozím článku jsem se zmiňoval o výrobě úchytů pro cyklonosič. Vzadu ničemu nezavazel a tak jsem jej přemontoval dopředu, abych zjistil, zda mi nebude jeho šířka překážet a jestli je vůbec možné s tímto nějak kloudně jezdit. S nosičem samotným problém nebyl. Po pár kilometrech jsem si na něj zvykl. Potíže nastaly až při přidělání stanu, který hodlám vepředu vézt společně s jedním vakem s oblečením. Náklad byl moc široký a dost mi při jízdě vadil. Navíc i přes přikurtování třemi popruhy se náklad hýbal do stran. A to tak, že velmi. Mám „jen” deset popruhů, tedy na každý vak dva. Není to otázka financí, ale nervů při nakládání. Čím míň toho budu muset zapnout a zavázat, tím líp. Takže si nemůžu dovolit dávat jich stopadesát na přidělání jedné kraviny. Nezbývalo tedy než se vrátit zpět k pomyslnému rýsovacímu prknu.
Navrhl a následně jsem vyrobil takové vedení pro náklad vepředu. Má hned dvě funkce. Zabraňuje přečuhování přes okraj nosiče, takže mi při jízdě nic nepřekáží. A náklad je stabilizovaný. Stačí dva popruhy (možná to dotáhnu až na jeden) a ani se to nehne. Zarážky na konec nosiče nejsou třeba. Navíc se na to teď díky váze vepředu docela dobře nasedá. Ale to je jen dočasné, páč až přibyde i zadní nosič s nákladem, bude to s osedláváním ještě horší než nalehko. Na to se fakt netěším...

Vylepšení pro přední nosič. 67 gramů / kus.

Stan bych tedy měl vyřešený. Další problém ale nastal, když jsem přidal druhý vak. Ať popruhy utáhnu sebevíc, stejně se mele do stran. Musím tedy vymyslet, jak na to. Napadlo mě našití suchých zipů na spodní stranu vrchního a vrchní stranu spodního vaku a následné podlepení švů, aby byla zachována jejich vodotěsnost. Na hoře by pak byly očka, kterými by se vrchní vak přikurtoval k T-Baru. Ale vůbec se mi do toho nechce. Nicméně to budu muset nějak vyřešit, protože v rámci vyváženosti nákladu potřebuju dopředu dostat alespoň pět kilo. Čím víc tím líp. A čím jednodušeji, tím ještě líp.

Původní neúspěšná koncepce. Jedna z mnoha.

Nynější stav (zatím jen poloviční náklad)

Vzadu povezu jeden velký vak nahoře na nosiči. V něm bude můj megavelký spacák. Další dva vaky budou po stranách. Už jsem je zkoušel a nikde to nevadí. Spacák má dvě kila, postranní vaky budou mít plus mínus stejně. Takže dohromady bude zadek vážit něco kolem šesti kil, možná víc. Předek čtyři až pět a batoh do sedmi kilo. Dohromady tedy 17 - 18 kg. No už vidím, jak s tím funím do kopce a jak budu podělanej při jízdě z kopce :D
Dneska jsem si dal testovacích 80 km se 40l batohem a stanem na nosiči. Dohromady jsem vezl něco kolem šesti kilo. Šlo mi hlavně o náklad vepředu. Na jízdu samotnou to zatím vliv nemá. Jelo se celkem hezky a až na unavený konec to bylo super. Jsem holt chcíplotina chcíplá.

Z dnešního výletu. Zapomněl jsem doma světla...

S výrobou úchytů pro druhý nosič jsem v 50%. Do příštího víkendu bych to chtěl dodělat a začít nakládat. Taky už jsem prakticky dokončil seznam výstroje pro Druhou výpravu a nakoupil nějaké vybavení. Všechno časem vypustím na blog. I ty zápisky z Cesty. Dal jsem si zas nějaké to volno :)

Příprava šestatřicítky na Druhou výpravu

Sice s menším zpožděním, ale přece. Přináším slíbený článek plný technických žvástů. Už je to pár set kilometrů (přesněji víc než jeden tisíc), které jsem najezdil na nejnovějším přírůstku do jednorodiny. Udělal jsem si obrázek o jízdních vlastnostech stroje. Jeho klady a zápory. Také co si můžu a nemůžu dovolit. Neříkám, že jsem si na velkou jednokolku už zvykl, ale tak nějak už vím co od ní můžu čekat a co je naopak očekáváno ode mne, jakožto pána této obludy. Proč to sem vlastně píšu? Z cenných zkušeností s převážením zavazadel jsem vykoumal jistý obraz, podle kterého by měla nynější mašina v budoucnu vypadat. Tomu obrazu se pomalu začíná přibližovat a tak jsem usoudil, že by nebylo špatné o tom něco napsat a vypustit pár obrázků. Možná dojde i na nějaké supertajné nákresy přímo z konstrukční dílny! :)

Uspořádání věcí na T-Baru, úhly sklonu, vylepšení tuhosti

Vedle brzdy asi největší pomůcka dálkového unicyklisty. To je tzv. T-Bar, neboli konstrukce s rohy, která zvyšuje stabilitu stroje a činí jízdu pohodlnější. Navíc se na to dá i něco málo přidělat.
Na devětadvacítce jsem měl jiné nastavení než na 36". Abych teď mohl víc zabírat, posunul jsem rohy víc dopředu, celou konstrukci jsem snížil a rohy natočil víc vpřed. Tím jsem nucen se mírně naklonit dopředu a tím pádem i víc zabírat a zrychlovat. Do tohoto nastavení jsem došel až po několika odzkoušených variantách. Někdo si řekne, že je to prkotina, ale věřte tomu nebo ne, při celodenních jízdách je správné nastavení rohů důležité.
Za celkem zásadní inovaci považuji přemontování brzdy až na konec. Dřív jsem pro chycení páčky musel sundat ruku z jednoho rohu. Nebylo to špatné. Naopak na 29" to bylo myslím lepší, neboť jsem musel brzdu občas hodně silně mačkat a právě její poloha to umožňovala. Přechod na kotouč ale způsobil, že teď stačí dva tři prsty a jen lehké mačkání. A u 36" je lepší, když ji člověk pořád za něco drží. Je pak taková klidnější. Současný stav mi tedy dovoluje držet se rohů a přitom brzdit. Musel jsem si na to zvyknout, ale po vyzkoušení jsem usoudil, že to byl krok vpřed. Nicméně tento zásah si vyžádal další komponent. KH Starfighter. Taková malá kravina, která zvětšuje plochu brzdné páčky.
Je to pěkně mastné (tak jak všechno od KH), ale neskutečně to pomáhá.
Co se věcí na jednokolce přidělaných týče, pár jsem jich přidal. Asi tou nejužitečnější z nich je zvonek za dvacet korun :) Už mnohokrát jsem ho použil a je to super vynález. Buď na rozhánění davu a nebo jako nástroj k pozdravu.
Místo samodomo prodlouženého drátového tachometru (jehož vedení Igor tituloval jako silnoproudé) jsem použil bezdrát. Nejsem z toho ale zrovna moc nadšený. Někdy se nechce chytnout. Funguje totiž na hranici dosahu signálu. S příchodem zimních měsíců se signál začal ztrácet úplně. Přemýšlím, že se nevrátím ke starému dobrému drátu.
Pod sedlo jsem nainstaloval brašnu. To protože mám sedlo s lyžinami, které zatím ještě nikomu jinému nevyhovovalo. Tedy stejný systém, který se používá na kolech a pasují na něj věci pro cyklosedla. V této brašně je veškeré nářadí, montpáky, lepení a pár náplastí a obvazů. Brašna jako taková vypadá celkem dobře. Odolá vodě, ale špatně se do ní leze. Naštěstí obsahuje věci, které nepoužívám každou jízdu.
Tolik k nastavovacím a montovacím úpravám.
Je známo, že uchycení T-Baru na mém sedle je upravované a sedlo samotné není pro tuto vychytávku určené. Celé to má za následek velkou pružnost konstrukce. To je nežádoucí (asi jako kdyby měl cyklista řídítka z gumy). Už krátce po Cestě jsem chtěl vyrobit něco, co by tuto vadu odstranilo. Začal jsem vymýšlet a pořád jsem to odkládal, až jsem po hodně dlouhé době a nespočtu návrhů dospěl asi k tomu nejjednoduššímu řešení.
Zpočátku jsem chtěl udělat komplet nový po vzoru Nimbus Shadow, který už jsem měl vymyšlený. Ale ke slovu se dostala složitost výroby a taky trochu má lenost a tak jsem zjednodušoval a zjednodušoval...
Výsledek vypadá takto.

V podstatě jsem to odkoukal od Unigeezera, na jehož video o vylepšení T-Baru mi poslal odkaz Milan. A krapet jsem to poupravil. Osoustružil jsem trubku tak, aby šla strčit do držáku T-části. Na druhé straně jsem ji zbrousil tak, aby více-méně lícovala se sedlovkou a provrtal ji. V držáku T-Baru jsem udělal závit M6 (na 5ku imbus) a našrouboval červíka. V podstatě jsem prodloužil ten držák až k sedlovce. Proti tlaku směrem dolů působí sedlovka. Proti tahu působí objímka, která drží trubku u sedlovky. Červík slouží stejně jako objímka u sedlovky - zajišťuje trubku. Výsledek? Ani se to nehne! V jednoduchosti je prostě síla a tohle je jednoduše geniální. Je to teď úplně o něčem jiném.

Kam s nákladem?

Na devětadvacítce jsem vezl pět kilo (čistě na jednokolce). Už jen tohle značně znesnadňovalo ovládání a hlavně nasedání. Příčina byla v nerovnoměrném rozložení. Věškerý náklad byl vzadu. Proto jsem dospěl k závěru, že tentokrát budu muset náklad rozložit na obě strany, jinak se nikam nehnu. Viděl jsem pár fotek, jak jiní dálkaři vozí na svých 36" zavazadla a tak jsem si postupně utvářel představu. Rozhodl jsem se pro klasický cyklonosič, který upravím tak, aby šel na jednokolku přidělat. Nosiče budou dva. Jeden vepředu, druhý vzadu. Zde pár slíbených čmáranic.

Dva koncepty, mezi kterými jsem váhal

Objímka pro druhý způsob uchycení. První návrh. Jeden z mnoha.

Následovalo vymýšlení konstrukcí, které by držely nosič na místě, udržely by náklad a snesly by tvrdé pády. Vymyslel jsem snad tunu variací a nemá cenu je tu všechny rozebírat. Nakonec jsem po mnoha úpravách dospěl k pravděpodobně optimálnímu řešení, objednal materiál (dural 6060), vyrobil a sestavil prototyp, který teď budu testovat. Zde pár fotek z výroby, neboť to bylo dobrodružství samo o sobě.
Nejprve jsem musel udělat jiné packy pro držení vrchní části nosiče. Originály jsou stavěné jen pro držení nosiče v rovnovážné poloze a neslouží jako hlavní nosný segment. Navíc jsou k nosiči přimontovány dvěma pidišroubky, které by se při prvním pádu ulomily.

Základ pro držáky nosiče

Po práci s vrtačkou...

Velké díry jsou pro odlehčení. Šlo by to udělat méně masivní, ale nic jiného jsem neměl, neboť při objednávání materiálu jsem počítal s jiným typem konstrukce.
Po pár týdnech ticha následovala druhá, značně složitější fáze. To jsem si ukrojil pár hodin z pochmurné soboty a místo vylehávání rýmičky, kterou mě nakazil můj bratr (A byl to on, byl a byl!), jsem lítal po dílně od mašiny k mašině, abych to konečně dodělal a mohl představit světu.

Nákres

Jelikož jsem později, kdy už jsem měl materiál dávno doma, vymyslel úplně jinou konstrukci, než je ta o pár řádků výš, musel jsem duralový plát trochu osekat. No...trochu víc.

Frézování stran

Následoval otvor na míru. Krk rámu jednokolky je široký 32 mm. Není ale úplně přesně kulatý a taky na sobě má nálepky. Potřeboval jsem otvor 32,4 mm, ale neměl jsem k dispozici takový vrták.
Musel jsem to tedy vysoustružit.

Soustružení otvoru

Hotový otvor

Následně jsem musel udělat místo pro packy, které jsem dělal dřív. A taky odlehčení pro šroub, který bude celý tentononc držet na rámu stejně jako objímka.

Pak už jen stačilo věcičku na jedné straně rozříznout. Tohle byla kritická operace. Fakt jsem se modlil, abych to nepodělal. Nechtělo by se mi to dělat znovu.

Následovalo ještě vyvrtání dvou děr, zahloubení a závity M8. Celé to pak vypadalo takto.

Uprostřed origo objímky od nosiče. Ta vlevo upravená pro rám Oraclu

Po namontování na jednokolku jsem ještě přišel na pár nedostatků. Šrouby vespod nešly prostrčit skrz nohy nosiče. Nebylo tam místo. Tak jsem celý nosič sundal, vzal ho do dílny a na brusce ho trochu upravil. Šrouby už tam šly, ale nedržely nohy nosiče v ose rámu. Druhý den jsem tedy vyrobil ještě takové minipodložky, které vymezují prostor pro nosič. Před smontováním jsem ještě mezi nosič a rám vložil gumovou vložku, aby to nikde nedrhlo. A bác! Ono to funguje!

Podložky pro vymezení prostoru

Namontované podložky

Akorát jediná vada - nosič zakryl část nálepky, kterou jsem dostal od slovenského kolegy šestatřicítkáře, Milana. Nikam jinam se totiž nevešla...

Podložky fungují taky jako pojistka proti samovolnému povolení matek. Spodní uchycení slouží jen jako opora pro nohy nosiče a taky jako zábrana proti jejich vniknutí do kola. Nenesou celou váhu nákladu jako u jízdního kola. Jen se opírají o rám. Není proto nutné, aby byly masivní. I přes to jsem použil větší šrouby než jsou originály. Ty byly stejně moc krátké.
Nosnost nosiče je 30 kilo. Ovšem ve svislé poloze. Takto zešikma je to méně. Je to ale jedno, protože tam nikdy nedám ani půlku. Pomocná konstrukce je silně předimenzovaná, ale jak říkám, je to prototyp. Hmotnost mnou vyrobených částí je včetně šroubů 340 gramů. Nosič má 760 gramů, ale nepoužil jsem všechny jeho části. Teoreticky by celá konstrukce mohla vážit 800 - 900 gramů. Sklon nosiče je 30°. A takhle to vypadá.

Se zkušebním zavazadlem

Náklad se při pohybu do stran dost hýbe. Budou ještě potřeba popruhy. Gumicuky, které jsem používal během Cesty, byly ke konci už tak vytahané, že už to nechtělo držet. A to jsem používal festovní gumicuky do auta. Kdybych měl tyhle odlehčené provázky, po pár dnech bych je musel někde vyměnit. Na konec nosiče ještě přijde Lko jako zarážka proti klouzání nákladu dolů a bude snad hotovo. Tedy půlka. Ještě to chce ten druhý dopředu.

Náhradní díly

Co jsem tak viděl a slyšel, nejvíc se vozí náhradní dráty. U QU-AXu nebyl s jejich praskáním problém. Ostatně, je jich tam tolik, že i kdyby jich půlka odpadala, stejně by to pořád jelo. Na Oraclu mi sice ještě žádný drát nepraskl, ale přece jen je to větší kolo a je jich tam o 12 méně než u QU-AXu. Po naložení nákladu by to mohlo začít praskat. Pořídil jsem tedy zásobu náhradních drátů.
Achillovou patou téhle jednokolky je brzda. Přesněji ten záhadný ocásek jménem d'brake. Prostě mu nevěřím. A proto povezu náhradní. Už mi doma leží na poličce. Ale je to spíš takový psychologický efekt, protože jestli mi to někde v kopci praskne, hodím takovou tlamu, že budu rád, když se zvednu ze země, natož pak abych montoval něco na jednokolce. Taky destičky se budou hodit. Špalíky mi sice na devětadvacce vydržely celou cestu, ale ke konci už byly zralé na výměnu.
S pláštěm snad problém nebude. Vypadá, že toho vydrží hodně. Pokud budu pravidelně otáčet kliky, musí vydržet pár tisíc km. Nový s sebou tahat nebudu. Je těžký, drahý a myslím (doufám) zbytečný.



To by bylo zatím vše. Budu testovat, trénovat a informovat. Letošní sezona zatím vypadá skvěle. Mám v plánu pár zajímavých akcí, ale nebudu nic prozrazovat dopředu :)