Kroužková zbroj z Norska

A vyrobena v Polsku, checht. Všude se tak nějak řeší materiály, v čem jezdit, jak to na sebe vrstvit a tak dále a tak dále. Výrobci se předhánějí v prodyšnosti, hmotnosti, odolnosti, absorbční a izolační schopnosti jejich materiálů a jsou schopní nám nakecat, že tamta bunda skvěle odvádí vlhkost i tehdy, padají-li venku trakaře (což mimochodem popírá fyzikální zákony) a že v tomto skvělém tričku se člověk nezpotí. Třesky plesky, vždycky je to věc kompromisů. A proč vyhazovat prachy za seupermoderní materiály, když prakticky všechny tyto vlastnosti má vzduch? Oblečení ušité ze vzduchu sice (zatím) nikdo nevymyslel, ale existuje firma, která si zakládá na tom, že jejich věci ho pojmou co největší množství a právě tento pak funguje jako onen zázračný „materiál”.
Jmenuje se Brynje, což v norštině znamená brnění. Vím to díky mým znalostem norštiny, kterou už pár neděl studuji. Ale ne, kecám. Řekla mi to paní na veletrhu. S tou norštinou ale nekecám, tu se opravdu učím a musím uznat, že občas je to docela srandovní mluva :) Jejich koncept je jednoduchý. Člověk na sobě jako první vrstvu nese jen takovou síťovinu, která je zpravidla z polypropylenu, který je lehký a je pevný. Existují i varianty v kombinaci s merino vlnou, která zajišťuje lepší tepelný komfort a má antibakteriální vlastnosti. Zkrátka to funguje tak, že triko vytvoří mezi tělem a druhým trikem vrstvu vzduchu. Ten tělo teplotně izoluje od okolního prostředí, zároveň však odvádí pot dál do dalších vrstev, čímž se člověk nepřehřívá a není tolik propocený, protože pot se zbytečně nedrží v první vrstvě a postupuje rovnou na povrch. I když triko promokne, tolik nestudí, protože ho z velké části tvoří vzduch, který má skoro stejnou teplotu jako povrch kůže. Z toho ovšem vyplývá, že triko nejde moc používat samostatně. Je tak tedy vhodné do chladnějších dnů. A taky je potřeba jako ostatní vrstvy mít něco funkčního, co dobře saje pot a předává ho dál. Tohle ovšem bude fungovat jen tehdy, nebude-li venku 100% vlhkost. Pak už se nic odpařovat nebude a nepomůžou tomu ani vynálezy Járy Cimrmana.
Já momentálně trápím tu čistě syntetickou verzi a musím uznat, že je to rozdíl. A není malý. Vzhledem k tomu, že „síťotriko” váží 140 gramů, je to docela pecka. Stačí tohle nakombinovat s funkčním prádlem, mikinou, větrovkou a neprofuk kalhotami a člověk může v klidu vyrazit i do mrazů. No... zase nebudu přehánět. V posledních dnech jsem měl možnost toto otestovat i v teplotách pod nulou. Vážně píšu POD nulou? Ani se mi tomu nechce věřit. Rozdíl tu samozřejmě je. Ne že by mi bylo nějaké extra teplo. Tajemství úspěchu tkví spíš v tom, že jsem v suchu. Doma, když si jednotlivé vrstvy sundávám, je druhá vrstva durch mokrá, ale síťka je prakticky suchá. A i kdyby ne, uschne za chvilku. Vidím v tom spoustu výhod. Například oproti merinu, se kterým jsem sice byl z hlediska funkčnosti spokojený, má nesporné výhody. Nenáročné praní, zacházení, nízká váha, nižší cena a mnohanásobně vyšší rychlost schnutí. Když tuhle síťku vyperu (v rukách), tak po vyždímání mi na těle uschne prakticky za chvilku. Navíc díky ní už nebude oblíkání neuschnutého dresu takový horor. Za sebe musím říct, že jsem velice příjemně překvapen. Snad to tak zůstane.

Jako ovce...

Název tohoto příspěvku je možná trošku matoucí. Ne, nenechal jsem se strhnout hlavním proudem a ani jsem nezačal dělat "bééé".
Řeč je o změně oblečení. Přešel jsem totiž na merino vlnu, ve které hodlám jet onu výpravu, do níž zbývá prakticky už jen chvilička. Poprvé jsem se o tomto údajně zázračném materiálu dozvěděl minulý rok, kdy jsme společně se Zbyňkem dělali doprovod Pavlu Šimečkovi na jeho cestě kolem republiky (link na naše video) na longboardu. Podruhé jsem u stánku na veletrhu SportLife, který, jak jsem se přesvědčil, je rok od roku horší, dostal od týpka, co v tomhle prádle absolvoval výstup na jakousi horu v Himalájích, tip na konkrétního výrobce. Tím je norská firma Devold, která určitě ví co dělá, neboť už funguje nějaký ten pátek. Vyráběli oblečení např. pro Amundsena...
A co že to merino vlastně je? Nebudu sáhodlouze popisovat charakteristiku vláken a podobný blbinky, kdokoliv si to může vygůglit. Tak jen ve zkratce. Je to ovčí vlna, získávaná z ovcí speciálně šlechtěných pro tyto účely. Je to jen ta část jemných vláken, které jim dorůstají na zimu. Největším producentem je v současnosti Austrálie a Nový Zéland.
V čem je fígl? Oblečení vyrobené z tohoto materiálu je termoregulační (v zimě hřeje, v teple chladí, samozřejmě všechno má své meze), přirozeně antibakteriální (i po několikanásobném propocení oblečení nesmrdí, páč se v něm nemnoží bakterie) a mimo jiné taky, narozdíl od syntetik, biologicky odbouratelné, ekologické a já nevím co ještě. Skvěle saje pot a dýchá na bázi vláken. Syntetika dýchá jen na bázi mezer mezi vlákny. Čím hustější pletenina, tím míň dýchá. Vlna může být silná a hustá jak chce a dýchat bude pořád stejně.
Jem nesmírně zvědavý na tu antibakteriální schopnost. Cesta by měla trvat jeden měsíc a to je doba, kterou by to mělo zvládnout bez praní. Ikdyž, mám trochu obavy z trenclí. Přece jen, ehm, je to dost dlouho... (samozřejmě beru náhradní na spaní, mám možná o kolečko míň, ale nejsem magor). Proto, počínaje dneškem, začínám nosit jen triko, spoďáry a ponožky (samozřejmě i kalhoty, ale klasické bavlněné "na lítačku" nebo syntetiku na kole :) a pokud mě nic nesežere zaživa, tak po měsíci, tedy 6. února, vynesu verdikt. Budu v tom běžně trénovat a budu to i nosit jako běžné prádlo. Nebudu to prát a uvidíme, jestli je to opravdu takové, jak tvrdí výrobce a prodejci.

Snad jen jedinou nevýhodou tohoto prádla je jeho cena, která není zrovna nízká a hodně se odvíjí od gramáže. Já mám věci z řady Sport (190g/m2), tedy skoro tu nejlehčí. Existují ale další, kde jsou např. kalhoty (první vrstva) do mínus padesáti stupňů Celsia apod. V konečném důsledku ale člověk ušetří. Nejen svou peněženku, ale něco málo vydělá i životní prostředí. Proč? No je to jednoduché. Jelikož se tohle prádlo nemusí tak často prát, pak člověk, jenž jej používá, ušetří spoustu vody a i něco málo té energie. Ekoteroristy potěší nevypouštím fosfátů a bělidel, obsažené v pracích prášcích. Tohle prádlo se totiž pere ve speciálním pracím gelu, který sice není tak levný jako klasický prášek, ale jelikož ho použijete nečetněkrát méně často, vydrží dlouho. Je vyroben z jakýchsi mýdlových ořechů (pěstované v Indii a Nepálu), čili čistě přírodní, neparfémovaný (to se mi na tom líbí nejvíc, už žádné brutální útoky na čichové smysly po každém praní) výrobek podporující trh v zemích třetího světa...

Pokud se toto skutečně osvědčí, jsem odhodlán osvobodit se od nekonečných hald všemožného prádla a jeho věčného praní. Podle toho co o merinu tvrdí spousta lidí, kteří s ním mají zkušenosti, to asi bude pravda :)

Gramařina aneb alchymie novověku

V poslední době nepodnikám žádné delší výpravy a tak reporty z nich vystřídaly (pro některé) nudné články o technice. Sice jezdím, ale psát tu článek pokaždé, když se projedu na uni, nemá cenu. Bylo by to nezáživné a pořád dokola.
Jak jistě víte, největší strašák během cesty bude přeprava nákladu. Na jednokolce už sice mám jakýsi nosič, ale ten je značně omezen. Pořád je to ale lepší, než vézt všechno na zádech. Od doby, kdy jsem se věcem kolem cesty podél hranic České republiky začal více věnovat, vymýšlím, jak co nejvíce ulevit tělu od tíhy zavazadel. Nehodlám za každou cenu srážet tady deset gramů, nebo odstřihávat lístky z oblečení. Prostě jsem před sebe rozložil věci, které budou pro cestu zcela nepochybně nezbytné, pozorně se na ně podíval a zkusil vymyslet, jak je odlehčit, případně co ze seznemu vyškrtnout. Na konci experimentování jsem byl docela překvapen, jak se dá pohnout s váhou pouze pomocí malých "operací".
Bylo by krátkozraké šetřit hmotnost na věcech, jako je oblečení nebo spacák. Svou pozornost jsem tedy zaměřil hlavně na elektroniku a nářadí, což jsou vlastně ty nejtěžší položky v seznamu.
Takto například vypadal set nářadí, které jsem s sebou vozíval.

Náhradní duše, sada imbusů, 8ička imbus na kliky (vozil jsem od doby, kdy se mi samovolně povolily), 10 a 15 mm stranový klíč, 10 mm stranový klíč (pouze pro pohodlnější a rychlejší sundávání kola), lepení a montpáky, hustilka.
Celý set váží nějakých 600 gramů a pár drobných. Celkem dost.

Odstranil jsem proto nepotřebné části. Imbusy - na jednokolku a příslušenství potřebuji jen dva. Tudíž celá sada pryč, velká a těžká osmička taky, protože povolování šroubů jsem vyřešil speciálním tmelem. Desítka stranový klíč byl jem pro pohodlnější práci při sundávání kola a neměl jsem v plánu ho brát na cestu kolem republiky. Takže taky pryč. Zde je set po úpravě.

A hmotnost? Nějakých 420 gramů. Tedy skoro dvacet deka dole.

Další věc je peněženka. Není potřeba s sebou tahat hromadu věcí, které člověk běžne v peněžence má. Vlastně není potřeba ani ta peněženka. Původní stav čtvrt kila.

Po razantním kroku desetkrát méně!

Je jasné, že cestou člověk chtě nechtě nabere nějaké ty mince... Dalších dvacet deka dole.

Elektronika je, kromě mobilu a světel, z hlediska samotné výpravy zcela postradatelná. Ale jak už to tak bývá, nějaká ta dokumentace bude potřeba.

Tohle všechno váží, společně s foťákem, kterým jsem pořizoval fotku, 1,8 kilo. Největší zátěž představují baterie. Zvážil jsem proto možnosti dobíjení a taky potřebu točit a fotit. Navíc jsem musel zohlednit žravou čelovku, která spolkne čtyři tužkovky. Je potřeba si ale uvědomit, že se během cesty budu maximálně snažit, abych nejel ve tmě, takže jedna sada baterií by teoreticky měla vydržet. Světla beru spíš pro případ husté mlhy, ne do tmy.

Odebral jsem velký stativ, který na cestách stejně ani moc nepoužívám a taky jsem strčil zpět do šuplíku nějaké ty baterie. Nyní je hmotnost elektroniky kolem 1,3 kg. Tedy o půl kila míň.

Čím větší a bytelnější zámek, tím větší jistota, že stroj nikdo neukradne. Tak to alespoň bylo u kola, kde jsem nic nenechával náhodě a stroj jsem bez dozoru nechával jen minimální čas. Nevlastním sice žádný zázrak za padesát papírů, ale i tak. Kolo má pro mě spíš duševní hodnotu, než tu peněžitou.
U jednokolky si nejsem jistý, zda by ji někdo chtěl otočit. Přece jen tenhle stroj přitahuje pozornost a zase tolik lidí na tom jezdit neumí. Zvlášť na mé nadprůměrně vysoké 29". I tak ale vozím zámek a nespoléhám se na to, že když to ten člověk třeba ani nezná, že to neukradne jen tak "z hecu".

Tohle už je takový staroušek. Chvíli jsem uvažoval o koupi toho pancířového zámku (nejde přeříznout autogenem, nejde zmrazit dusíkem, má 1,6 kilo :D ), ale pro mé kolo by to asi bylo zbytečné... Tohle má 300 gramů.
Nyní mám jen takový zámek na oko. Stejně, když bude zloděj šikovný, ukradne, co bude chtít...

150 gramů. Tedy půlka. Doufám, že jej nebudu muset používat moc často...

Další věcí je batoh. Jestli si vzpomínáte, zmiňoval jsem tu 60+10l krosnu. Ale pouze ilustračně. Je pravda, že jsem s ní párkrát jezdil, ale pro tyhle účely je opravdu příliš těžká a zbytečně velká. Má rovných 2,3 kilo.

Na veletrhu SportLife jsem sehnal batoh, který splňuje mé požadavky. Normálně stojí 1 300 Kč. Já ho sehnal za 650, což stojí alespoň za zkoušku. Za takovou cenu už nic lepšího neseženu.
35l batoh se systémem plnění zvrchu (jako krosna). Voděodolný, podpora hydrovaků a integrovaná pláštěnka. A co je naprosto boží, tak hmotnost prázdného batohu je necelých 900 gramů. To je o 1,4 kilo méně oproti té šedesátce! Je pravda, že je o chlup míň propracovanější, než jeho předchůdce a zádový systém nevypadá zrovna excelentně, ale jak říkám, rozhodně stojí za zkoušku. Ikdyž máte na batohu všelijaké Air-systémy, tak stejně se v tom potíte...

Už chybí jen solidní spacák a lepší karimatka, případně i tarp či stan. U spacáku a karimatky čekám, že hmotnost spíš poroste. Dost jsem četl o péřových spacácích. Malé rozměry (jsou velmi žádoucí, nemám v batohu už moc místa) a vysoký tepelný komfort. Taky ale celkem vysoká cena. Uvidíme, jak se věci vyvinou.
Prozatím jsem celkově ušetřil téměř dvě a půl kila. A navíc, díky nosiči jsem zádům odlehčil o tři kila. Tudíž batoh teď váží sedm kilo. Počítám ale, že minimálně kilo nabere, kvůli spacáku. Ten stávající váží 1,3 kilo. Co jsem se díval, tak současné solidnější spacáky začínají u dvou kil.

Kolik to dělá?

Využil jsem deštivého počasí a chvilkového návalu lenosti, vzal tužku, mapy, kalkulačku a dokončil definitivní verzi trasy. Od listopadu jsem ji předělal celkem třikrát. Už naposledy, páč další předělávání už by bylo trapné a taky mě to zrovna moc nebaví.
Snažil jsem se co nejvíc držet cyklostezek, ale zároveň jsem u toho tentokrát doopravdy přemýšlel a zvažoval jsem technickou stránku věci. Jednokolka + bágl + mé sklony k sebevražedným pádům = žádné horské singletraily a hřebenovky. Místy se jede po silnici (většinou zapadlé okresky), místy i po frekventovaných silnicích, ale těchto přejezdů je zanedbatelné množství. Naopak vedle frekventovaných silnic budou i pasáže s poněkud členitějším terénem. Nechybí ani pěší stezky, ale to jen v nezbytných případech, kde by asfaltová varianta znamenala přílišné vzdálení od hranic nebo nemálo kilometrů navíc. Co jsem se díval, tak většina pasáží po pěších stezkách budou pěkný krpály, kde se stopro projdu. Proto ta treková obuv.
Také jsem se snažil rozvrhnout jednotlivé úseky tak, aby byly jednak zvládnutelné a taky jsem zohlednil možnosti ubytování u známých či naopak nemožnost táboření např. v národních parcích, CHKO apod.

Dva dny (spíš dvě noci) práce...

Téměř vždy etapa končí u vody a v blízkosti penzionu. Jsou tím tedy zajištěny obě možnosti přenocování. O způsobu táboření ještě pořád přemýšlím a vedu debaty s parťákem.
Největší peklo bude s největší pravděpodobností v Beskydech a v Krkonoších. Nejde ani tak o převýšení, jako spíš o typy cest a jejich orientace, kdy v těchto oblastech (hlavně v Krkonoších) prakticky neexistují odlehlejší cesty, které jdou souběžně s hranicemi (hřebenovky nepočítám). To také způsobí značný nárůst celkové vzdálenosti. Naopak třeba na Šumavě to bude pohodička.
Celková délka mi vyšla 1 881 kilometrů. Počítal jsem to podle kilometráže v mapě, která je sama o sobě přesná. Není ale všude a tak jsem na pár místech musel odhadovat. Dávám si toleranci 20 km :)
Vychází to akorát na třicet dnů včetně jednodenního pěšího výletu na Sněžku, který by se měl konat třináctý den výpravy. Každý den se pojede 60+ km. Neříkám, že se pojede přesně podle plánu. Bude záležet na dané situaci, ale bude snaha tento plán dodržovat kvůli důvodům výše (přespávání, atd...).
Letos už asi žádný vícedenní testovací výlet nestihnu, páč teď na to nebude čas. Maximálně víkendovky. Stejně ještě nemám všechno potřebné vybavení, resp. mám, ale ne v takové kvalitativní třídě, jakou si představuji. Třeboňsko vzalo za své kvůli zraněnému hrudníku.
Trasa je zatím jen offline v papírové podobě. Až se zase budu nudit, začnu ji etapu po etapě bouchat do počítače, aby případní zájemci o doprovod byli plus mínus v obraze. Samozřejmě se dá domluvit a cokoliv během cesty v rozumném rozsahu změnit. Tak trochu počítám s tím, že se měnit bude třeba z důvodu uzavřené cesty, případných jarních záplav či čehokoliv jiného. Mimo jiné elektronická podoba trasy prozradí také denní převýšení, které mi sice v ničem nepomůže, ale mám se pak alespoň čím chlubit :)

Co s sebou?

Tak jsem trošku špekuloval nad obsahem batohu. Výsledky mého bádání naleznete v sekci Výstroj