Vandr bez Hrocha

Já vím, já vím. Další mikropříspěvek, kterej ani trochu nesouvisí s jednokolkama. Ono jich bude v budoucnu asi přibývat, páč se k nim neplánuju hned tak vrátit. Je to škoda, protože ten blog byl (a ještě je) hlavně o nich. To taky vím. Ale co ještě vím, tak to, že u nich nechci zůstat napořád. Ovšem netvrdím ani to, že rovnou takhle z fleku končím. Prozatím bych to nazval takovou přestávkou na dobu neurčitou...


Vzhledem k tomu, že bych na jaře rád zase spáchal nějakej ten výjezd ven, provádím v posledních dnech jisté přípravy. Ono se to jaro totiž nezadržitelně blíží a času už moc nezbývá. Oproti loňsku už však netrénuju v hospodě. To protože takovej trénink jenom vysává peněženku a zvětšuje panděro.
A tak se stalo, že jsem se vypravil k našim slovenským bratiom. Tentokrát bez Hrocha, za to s Markem. Taková narychlo domluvená výprava, do které jsem se vlastně tak nějak vetřel. To když jsem seděl v Brně s Markem u piva a zpříjemňoval si tak čekání na vlak.
Pochodili jsme pár kopců kousek od Skalice a noci trávili na chatě. Snad krom toho větru na Peckové nedošlo na žádný dramatičnosti, takže nemá cenu psát sáhodlouhý text. Teda až na pár uklouznutí na ledu a můj destruktivní nájezd do regálu v obchodě. Jenom musím poděkovat Markovi a jeho rodičům za ty spousty jídla, pití a taky za nocleh.
A kdyby někdo náhodou někdy našel na internetu fauna s dřevěnou nohou a igelitkama plnýma zeleniny od Tesca, tak na tom nesu částečnou vinu.

Studený pivo u horkých kamen vždycky potěší

Hrajem do zblbnutí

Kocháme se

Obdivujem

Vaříme

Šmírujeme ptáky

Mrzneme

Koštujeme

Abych se furt jenom někde neflákal, spojil jsem příjemné s užitečným. Ze Slovenska jsem zamířil rovnou do Frýdku popovídat lidem o Druhé výpravě. Přednáška sice neměla takovej úspěch jako ta v Hradci, ale i tak to bylo fajn. Přetáhl jsem jenom o čtyřicet minut...
No a to by to nebyla návštěva Ostravska bez navštívení Tomáše se Standou. Dík za další přychýlení na noc. V Křídlůvkách pak budeme muset zajít na pivo. Aspoň na dvě.A s tím červnem držím pěsti.

Kafe u Toma

Jak jel Tomáš do Hradce

Už ani nevím, kde to pořádně bylo. Možná někde v Litvě, či dokonce ještě ve Finsku. A nebo snad ještě dřív? Netuším. Každopádně, jistá Míša dala kontakt na mě jistýmu Martinovi, kterej zase napsal mojí maličkosti, zda bych nemohl říct pár slov o Druhé výpravě (o jejímž zdárným konci jsem si tehdy mohl nechat maximálně tak věštit z ruky) na festivalu Cyklocestování, který ten Martin pořádá. Musím se přiznat, že to bylo poprvé, kdy jsem tenhle typ korespondence vyřizoval ve stanu. Slíbil jsem, že jestli na Slovensku nezapadnu v závějích, tak určitě přijedu.
No a v sobotu jsem se tam fakt dostavil. Cestou mi sice ujel jeden vlak a ve městě mi nevyšlo ubytování, ale vzhledem k tomu, že se lidem moc nechtělo přestat tleskat ani poté, co jsem o třicet minut přetáhl vyměřenej čas, soudím, že to nebylo špatný. Bylo to super, páč mě od spaní pod mostem zachránili Karel s Pavlou, za což jim musím ještě jednou poděkovat.
Pro ty, kteří o tom nevěděli a nebo to bylo moc daleko, mám dobrou zprávu. Tuhle neděli bude to stejný ve Frýdku - Místku. Víc info na cyklocestovani.cz
Taky mi vyšel další rozhovor.

Tož OstravAci! Budu se těšit! :)

Ocel je ocel, kompozity ať se jdou vycpat!

Tento článek budiž varováním pro ty, jenž se odváží jedno z nejlehčích jednokol, co k dostání jsou, koupiti a pak s nejrůznějšími problémy se potýkati...


Nevím, v minulém životě jsem nejspíš provedl něco nevýslovně zlého, neboť prakticky všechny jednokolky, které jsem si kdy pořídil, měly nějaké to ALE. A tím nemyslím nějakou konstrukční mouchu. Mluvím o vyloženě vadných komponentech. U devětadvacítky to byl například ráfek, jenž byl na několika místech různě široký (rozdíl činil 0,2 mm, což je dost). To mělo za následek opravdu kuriózní chování jednokolky během brždění.
U šestatřicítky to byl náboj. Nejprve nechutně skřípal. To mě dohánělo k šílenství. Nebylo to jen nějaké jemné lupání, které běžným cyklistům dělá třeba sedlovka. Byly to rány jak bičem a později ty vibrace šly dokonce cítit přes podrážku. Nakonec jsem nepříjemnost poměrně složitou cestou vyřešil. Ale trápení s tím bylo až až. Později se však objevil závažnější problém. Osa na jedné straně přestala lícovat s klikou. Po dotažení šroubu byla klika prostě pořád volná. A mohl jsem to zkoušet s jakoukoliv klikou. Už při vyndávání z krabice a montování jednokolky jsem si tehdá všiml, že na jedné straně je klika prakticky na volno a musel jsem použít menší spacery. Postupem času to ale došlo tak daleko, že jezdit na takto zmrzačeném náboji by vyústilo zničením kliky a jelikož KH Momenty byly fakt drahý, stále je považuji za nejlepší kliky, které kdy kdo vyrobil a vyrábět se už docela dávno přestaly, byla by to velká škoda.
Potřeboval jsem nový náboj. A tady začalo to pravý dobrodrůžo. Kris Holm tou dobou už pár neděl prodával náboj Spirit. Vyrobený z jednoho kusu. Jenže tento náboj by se mi do rámu nevešel. Mám totiž jednokolku s rozšířeným wheelsetem, prý je to kvůli vyšší tuhosti výpletu a taky se na tom líp jezdí. Ovšem shánět na tohle náhradní díly, to je fakt něco.
Chvílemi jsem dokonce znovu uvažoval o tom, že si nechám jeden vyrobit (u nás ve firmě, ne u Číňanů :). Nakonec jsem se dozvěděl, že Nimbus dělá taky celoocelové široké náboje. Místo lisování jsou misky pro dráty navařené, takže nemá kde co vrzat a je to kus železa, takže by s tím neměl být problém. Ten byl ovšem někde jinde.
V celé Evropě měli tento náboj v nabídce jenom v Británii a v Rusku. A oba vyprodáno. Z Ruska by mi to stejně neposlali, páč rozvážejí jen po Moskvě a Moskevské oblasti a vlak do Moskvy je ještě pořád dost drahej na to, abych si tam pro to jel osobně. Navíc je potřeba vízum, což znamená vysolit další prachy úředníkům. V Británii měli naskladnit nové zboží někdy v dubnu, což mi vzhledem k termínu odjezdu na Druhou výpravu dost nevyhovovalo. Jediné dva obchody, které to měly skladem, byly buď v USA a nebo v Japonsku. V japonském shopu jsem sice byl schopný se přes ty jejich klikyháky proklikat k náboji, ale popsat jim svůj problém, natož se pak domluvit na řešení, bylo, ač jsem člověk komunikativní, mimo mé schopnosti.
Zbývaly tedy Spojené státy. Nejdřív jsem je otravoval s tím, že chci vědět, zda by mi to vůbec poslali a kolik by to asi stálo. Odpověděl mi nějakej Josh, že posílat můžou, cenu neuvedl. Tak jsem Joshe otravoval podruhé na tom jejich chatu. Prý si mám dát zboží do košíku, vyplnit adresu a že mi to samo nabídne cenu. Ale ve formuláři nebyla možnost zaškrtnout Českou republiku. Takže jsem Joshe otravoval potřetí a ten mi sdělil, že mi s tím nepomůže, že se mám obrátit na vedení. No tak jsem otravoval pro změnu tam. Ještě tentýž večer mi napsali, že přidali možnost „Czech republic” a že to snad pomůže.
Šťastnej jak malej Jarda jsem si hned zjistil cenu, načež mě úsměv ve tváři rázem opustil, dobil jsem PayPal účet a už jsem jenom čekal, až s tím banka pohne. Pět minut po půlnoci mi to připsali na ten jejich účet a v šest ráno už jsem objednával. Ještě ten den to poslali. To bylo v pátek 18. března.
Následující dny jsem netrpělivě sledoval balíček, jak putoval. Hlava mi to nebrala. První zastávka - Miami, Florida. Dál letiště ve West Palm Beach, Louisville a odtud do Anchorage na Aljašce. Z Aljašky na Taiwan. To už mi řádně hnulo žlučí, ale tak říkal jsem si, že asi vědí co dělají, že to asi posílají po nejvhodnějších letadlech. V Taipei se to chvíli zdrželo na celnici. A dál už to letělo do... USA a zpátky do Miami. O dva dny později už u balíčku svítil nápis Praha 120. Myslel jsem si, jak nemám vyhráno, ale ejhle! Dostal jsem dopis z celního úřadu, že balíček byl zadržen a že mám poslat pár papírů. A tak jsem zase sedl k počítači a vyplňoval a posílal maily. Další den ráno jsem se znova podíval na sledovací službu a ono tam stálo, že balíček si polehává zpátky na Taiwanu. Rázem jsem zestárl o pět let. Netrpělivě jsem čekal do osmé hodiny, abych jim tam mohl zavolat. Paní mě ujistila, že balíček tam mají, že to má na starosti ten a ten pán a že tomu sledování nemám moc věřit. Takže je vlastně docela dost možný, že balík letěl jenom trasu Miami - Praha. No jak u blbečků na dvorečku. Takhle mě strašit.
Od telefonu uplynul týden a balík furt nikde. Už jsem byl nervní. Moc dobře vím, jak to našim úředníkům všechno trvá. A zrovna tady to dost hořelo, páč jsem na mašině dlouho nejezdil a tudíž jsem potřeboval začít co nejdřív. V úterý 12. dubna mi pošťačka konečně doručila tu malinkatou krabičku, na kterou jsem čekal bez čtyř dnů měsíc. Teda samozřejmě až po zaplacení cla, poštovného, daně a poplatku za uložení na celnici.
Až vyrostu, chci být pašerákem, páč ten si musí docela dobře vydělávat i tehdy, má-li oproti naší vládě, jejíž pomylsná hlava je zaražená hluboko v zadnici celé té slavné EU, čtvrtinové poplatky.
Každopádně jsem byl rád, že byl náboj konečně doma. Ten den jsem ale měl nějaké vyřizování ve městě a následně v hospodě, takže jsem se k tomu moc nedostal. Ale fakt moc jsem si přál, aby už to fungovalo a tak jsem se v devět hodin pustil do práce. Skončil jsem v jedenáct se zapletenou jednou stranou. Druhý den jsem o polední pauze zapletl zbytek a odpoledne jsem kolo vycentroval a rovnou i projel.
Momentálně má za sebou nový náboj 100 kilometrů. Všechno vypadá v  pořádku. Věřím, že to tak zůstane. Nebo přísahám, že fakt začnu chodit radši pěšky. Tohle mi za to nestojí.
A když už je řeč o té ceně... zkus si do komentářů tipnout, jak hluboko bylo potřeba sáhnout do kapsy pro zaplacení zboží, dopravy a úředníků naši Papírové republiky.

Nebyl čas na aranžování fotky nebo úklid...

Při vplétání starého náboje jsem si všiml, že je ráfek asi u pěti niplů popraskaný. Největší prasklina má asi centimetr na délku. Doufám, že na to nedojedu. Na druhou stranu jsem něco podobného měl na kole. A to prakticky u všech niplů a mnohem brutálněji. Jezdil jsem na to ale ještě hodně dlouho (studentský plat - nebyly prachy na novej).

Výpravy nalehko... a další věci

Poslední dva víkendy se mi dařilo dělat krátké vyjížďky (ta poslední měla 58 km) bez batohu, bez skoro tříkilového vodního vaku, bez světel a dokonce i bez jídla. Ano, zcela správně, Tomáš jezdí bez svačiny! :) Po té delší neaktivitě to jde poznat. Hlavně ten prdelní mozol, ten chybí... Taky jsem hodně zechcípákovatěl, tj., že jsem ztratil to něco málo, co mi zbylo z fyzičky. Nějak lenivím a nemůžu přijít na to proč tomu tak je. Že by to bylo tím omezením množství vypitého piva?
Zpět k věci. Během těchto ultralehkých výletů jsem si stroj a vezenou výstroj trošku upravil. Jednoduše jsem všechno, co šlo, přidělal suchým zipem.

Nástroj tak mocný, že dokáže vysát vzduch ze samotných nebes...

Vesměs to drží a, co je na tom nejlepší, mám všechno hned poruce. Hlavně to pití, kde není problém se pro bidon natáhnout i za jízdy. Dokonce jsem tak přidělal i můj prehistorický telefon, ale to je jenom dočasně, páč příští rok si už bude společně s foťákem hovět ve speciální kapsičce a na důstojnějším místě, než kde je teď. Ztratit ho by mě fakt mrzelo. Ještě pár let a na černém trhu se starožitnostmi na něm vydělám balík na cestu kolem světa, cha chá (zlomyslný smích).

Z 2,5l jsem klesl na 0,7.

Současně s tímto jsem taky zjistil (není to žádná novinka, ale mě všechno vždycky chvíli trvá), že bez batohu se člověk mnohem později unaví, samozřejmě a zcela logicky se míň potí a, co je snad nejhlavnější, nasedá efektivněji. To znamená, že se nemusí s rozjezdy tolik dřít. Proto se zaměřím na to, jak se batohu na zádech zbavit. Ale jenom tam. To proto, že bych s sebou batoh rád vzal. Je to praktická věc. Třeba když jde člověk do obchodu. V batohu jsou nejdůležitější věci, které má dotyčný vždy u sebe. Taky se do něj dá nákup a při pěších výletech, které bych na Druhé výpravě taky rád zrealizoval, je nenahraditelný. Ale nechci ho během jízdy mít na zádech. A z toho plyne další „novinka”. Tak nějak jsem přemýšlel a napadlo mě jak využít bočnice na nosičích, které doposud sloužily jenom jako háčky pro gumicuky. Vlastně už jenom pro jeden gumicuk. Ten druhý padl za oběť při mé záchraně cestou z Uniweekendu, kdy jsem se rozmáznul 60 km od rodné hroudy a musel jsem tam být dovezen, ale to už zase odbočuju k událostem ze začátku minulého měsíce a kdybych je měl všechny popisovat, zase bych se ocitl pod palbou kritiky jistých lidí, že jsem grafoman a že se mé články nedají přečíst, což samozřejmě může být pravda, ale vměstnat něco, co trvalo například měsíc, do pár odstavečků textu, proložených stovkami fotek, to prostě není můj styl. Vlastně to ani neumím. Co jsem to...? Jo, ty gumicuky -  to jsou takový ty tentononce s gumou a přidělávají se s nima věci. Pár lidí na mě při vyslovení výše uvedeného slova hledělo, tak pro jistotu hned vysvětluju... Ne že bych na jednu bočnici chtěl hned přidělat batoh, to by totiž vzhledem k jeho obsahu mělo při pádu katastrofální následky (jídlo, vak s vodou, chytré zařízení, které musím krmit a se kterým se musím pro blaho čtenářů táhnout atd.). Situace je taková, že bych do mezer mezi nosníky chtěl nechat udělat brašny. Vlastně by to byly takové brašničky. Něco ve stylu rámových tašek na kolo. Takový ty trojúhelníky. Teoreticky by jedna taková přední brašna měla mít objem něco kolem 1,5-2 litrů. Musí být úzká. To aby neškrtala o kolo a moje nohy. Nebo nohy případného zloděje, který by měl tu drzost a stroj, jenž se mě už několikrát pokusil zabít, ukrást a odjet na něm. Na jeden nosič by se vlezly čtyři takové. Vzadu by pak mohly být o něco širší. Dohromady tedy osm tašek o celkovém objemu cca 12 litrů. Zdá se to málo, ale ty černé vaky, které používám, mají objem úplně stejný. Ještě to musím promyslet, proměřit, vyzkoušet kolik prostoru by šlo zabrat a pak zkusím oslovit nějakou firmu, která takové brašny šije na zakázku. Ať to taky trochu vypadá a odolá to pár kapkám severského deště. Jenom doufám, že to nebude stát celou výplatu. Je to prozatím jenom takový návrh, ale už jenom fakt, že o tom plácám tady na blogu, kam jsem za poslední snad měsíc a půl, nebo možná i dva, nic nenapsal, svědčí o tom, že to zřejmě nakonec bude skutečnost. A když ne, můžu zatloukat a zatloukat stejně, jako to s oblibou dělají některé vlády a korporace, že tohle jsem přece nikdy netvrdil a ze všech těch třech lidí, co to tu čtou, tak udělat blbouny.

Rok 2015 se pomalu chýlí ke svému konci a zanedlouho už opět nastane Ten rok a o pár měsíců později i Ten měsíc a Ten den. Jenom taková poznámečka na konec - pro případ, že by se ten Schengen přece jenom rozpadl, což je dle mého osobního názoru jenom otázka času, byl jsem si nechat udělat nový pas. Ten starý jsem totiž krátce po návratu z Černé hory vypral. A vzhledem k tomu, že to byl už ten nový elektronický, považoval jsem tento za nefunkční. Paní na úřadě ho však vyzkoušela na té jejich mašince, ono to píplo, naskočil tam můj obličej s otiskem v té době čerstvě pořezaného palce (skoro jak v těch amerických krimiseriálech, který fakt nenávidím :), já jsem tím pádem byl ušetřen poplatku 600,- a starostmi s dalším navštívením úřadu. Odcházel jsem po ani ne minutě a s úsměvem na rtech jsem si prohlížel otrávené lidi, kteří čekali až přijdou na řadu. Jsem přesvědčen, že dobrá nálada je nakažlivá, ale oni tam asi všichni měli dobrou imunitu. Hned poté jsem šel otravovat další úřednice do pojišťoven, kde jsem zjišťoval nejvýhodnější nabídky dlouhodobého cestovního pojištění. No.. zjistil jsem, že toho vím stejně, v některých případech dokonce víc, než ty paní, které tam pracují. Bylo to poprvé, kdy jsem se naúřadech vyloženě bavil. Možná z toho v budoucnosti vznikne nové sportovní odvětví. Ne, vůbec nejsem škodolibej, vždy si zachovám chladnou hlavu a kamenný obličej úplně přesně jako tenhle strom. Dobře tak skoro vždycky ;)

Bonusové video 2/6

Tak jsem se zase dokopal k nahrání dalšího dílu nepoužitých záběrů z Cesty. A asi se něco stalo, neboť už mi funguje vkládání videí na blog.

Článek o vylepšování šestatřicítky bude muset ještě chvíli počkat. Jsem trochu pozadu s výrobou komponentů. Když počasí dovolí, jezdím alespoň o víkendech. V poslední době mám ale na počasí celkem smůlu. Většinou v pátek odpoledne se rozfouká vítr a ustane až v neděli večer :)

Projekt číslo dvě

Je to tu. Několika lidem jsem to už vyzvonil. Některým záměrně, jiným v mírné podnapilosti :)
Oficiálně ohlašuji zahájení příprav na druhý jednokolkový počin s pracovním názvem Druhá výprava. Jak už jsem psával, laťku je třeba zvyšovat a taky jsem tak učinil. Následující slova berte jako čistě orientační. Časem všechno zase rozňamrám do detailů.
Současně se chci omluvit za další otálení se zápisky z Cesty. Měl jsem holt dovolenou.
Tento blog měl původně sloužit jen jako nástroj pro moji motivaci a později i k propagaci cesty kolem hranic ČR. Měl jsem takovou myšlenku, že pouhé mluvení nestačí. Že když o tom budu psát, půjde to tak nějak lépe, neboť budu moci zveřejňovat vše co s výpravou souvisí. A tak se internet stal jednou z nejdůležitějších součástí příprav. Zpočátku jsem vůbec nevěděl jak to všechno vyřeším. Takže jsem zkoušel, přemýšlel, vymýšlel, měnil.... však víme.  Tohle všechno teď dělám znova.
Stejně jako v prosinci roku 2012, i teď vypouštím úvodní článek pro další výpravu. Oproti tomu původnímu bude ale tento trochu obsáhlejší. Tak tedy hurá na to.

Kam?

Úplně nejpůvodnější plán byl jet do Španělska na Unicon. Ale nakonec jsem od toho upustil. Vždycky jsem se totiž chtěl podívat daleko na sever. Přišlo mi to ale jako nesplnitelný sen. Nevím proč, ale měl jsem z toho takový pocit. Prostě něco nedosažitelného. Po Cestě jsem si ale uvědomil, že nic není nedosažitelné. Člověk prostě musí jen chtít. A trochu se na to připravit.
Jako další metu jsem si tedy stanovil 66°32'35'' severní šířky. Znalci zeměpisu vědí o co jde. Neznalci zeměpisu se zeptají strýčka Googla. A kůže líné mohou bez přerušování číst dál, páč se jedná o polohu severního polárního kruhu. Státem, ve kterém chci pomyslnou čáru překonat, bude Norsko.
Teď už vím proč jsem měl tehdá takové nutkání vyměnit televizi za nástěnnou mapu Evropy. Abych do ní později mohl kreslit trasy a každé ráno vstávat s touto vizí přímo před očima. U jedné takové trasy už je fajfka a značí „splněno”. Správně, je to ta květnová. A další čekají...

Trasa

Původně jsem myslel, že se dopravím BUSem do Osla a tam teprve výprava začne. Ale tím bych přišel o to kouzlo měnící se krajiny a taky bych si dost ulehčil práci, což mi přijde tak nějak jak pro sraby. Proto začnu zase doma.
TRASA: ČR - Německo - Dánsko - Norsko.
Při plánování mi hodně pomohly elektronické mapy. Především opencyclemap.org. Abych se vyhnul maximálnímu počtu nastoupaných výškových metrů, sestavil jsem trasu tak, aby kopírovala řeky.
Na této výpravě už nemůžu táhnout podrobnou mapu. Balo by to moc těžké a na velké vzdálenosti už i nepraktické. Navíc, jak jsem zjistil, v Norsku není těch silnic zas až tak moc, takže turistická mapa v malém měřítku by byla i tak zbytečná. Ani cyklostezek tam moc nemají. Pro navigaci tedy budu používat automapy od Freytag&Berndt. Mám s nimi celkem dobré zkušenosti. SHOCARTu se sice ani zdaleka nevyrovnají, ale z výběru map pro Skandinávii jsou to asi ty nejlepší v poměru cena/výkon. Pro účely unituristiky už jsem je náležitě upravil (zakreslil jsem tam těch pár cyklostezek). Pro navigaci v ostatních státech nejspíš použiju cykloturistické mapy s tím, že je vždycky na konci jejich zmapovaného území ponechám svému osudu někde v odpočívadle. Třeba někomu zachrání výlet... Celková délka je čistě teoreticky 3630 km. Jelikož jsem se v odhadu trasy pro první výpravu sekl o víc než 200 km, hádám, že tady to reálně bude něco kolem 4 tisíc km a asi 15 000 vm stoupání.

Stroj

Bylo by asi hloupé opět absolvovat takovou obří vzdálenost na devětadvacítce, byť pro kopcovitější etapy je to asi ta nejlepší cesta. Druhou výpravu tedy i přes značnou nedůvěru v d'brake absolvuji na 36". Sice ke mně má destruktivní sklony, ale ono ji to časem snad přejde. Už jsem jí hrozil, že jestli to takto půjde dál, dám jí nějaké nepěkné jméno. Tak uvidíme. Minimální denní dávku kilometrů jsem si neurčil, ale myslím, že v průměru se bude pohybovat kolem 100 km. Bude záležet na terénu. Na dánských rovinách to zcela určitě pojede líp než v norských horách.
Do dvou týdnů bych snad mohl zveřejnit článek věnovaný současnému stavu Oraclu. Prodělává totiž pár, řekl bych skoro až zásadních, změn.

Bagáž

Zase je tu ta choulostivá věc a sice co brát a co nebrat, kam to dát atd. Vesměs povezu to stejné jako na první výpravě. Ale něco budu muset přidat. Největší položkou na seznamu bude stan. Mám pár kandidátů. Bez něj už to tentokrát nepůjde. Nemůžu si dovolit zase spát každou noc na pokojích. Určitě vezmu lepší oblečení do deštivých dnů, nepromokavé trekové boty a taky nějaké teplejší prádlo. Rozhodně budu brát merino vlnu. Během Cesty se osvědčila. Celkově bych se chtěl vejít do 17ti kilo nákladu. Ideálkou by bylo 15. Je ale potřeba počítat se zásobami jídla a tak je patnáct kilo myslím spíš utopie než realita.
Systém přepravy nákladu jsem musel předělat. Během Cesty jsem zjistil nedostatky, které tento způsob má. Nynější verze by je mít neměla. Chce to ale strávit nějaký ten čas v dílně a trochu si s tím pohrát. I této problematice bude věnován příští článek o Oraclu.

Termín

Akce se bude konat v roce 2016. Předběžný start je začátkem června. Na 36" už se vedra snášejí o něco lépe, páč už tu člověk má nějakou rychlost. Je to ale hlavně kvůli tomu, abych na Sever dojel v období léta. Doba trvání není známa. Není ani časový plán. Čistě teoreticky se to dá ujet za dva měsíce. Prakticky už to bude asi jiné. Tady mě nebude limitovat žádný čas, takže pokud bude možnost a prostředky, milerád výpravu prodloužím.
Na stránky jsem opět přidal odpočet. Baví mě se na něj dívat a sledovat, jak se nezadržitelně přibližuje další z mých snů.

Medializace, sponzoři

Během Cesty se o předávání zpráv do éteru staral Zbyněk. Nyní už to bude čistě jen na mně. Hodlám si pořídit nějakou šikovnou mašinku, kterou budu moci vkládat krátké příspěvky a fotky přímo sem na blog. Je to přece jen zajímavější, když jsou ty informace čerstvé a je u nich nějaké to foto. Jen tak pro zajímavost, během toho měsíce, co jsem byl prač, zaznamenal blog přes 8 tisíc návštěv. Za rok a půl jeho existence od prosince 2012 do května minulého roku čítala návštěvnost 10 000. Za jediný měsíc se tak počet kliknutí skoro vyrovnal tomu ročnímu.
Tentokrát nebudu usilovat o uznání žádného rekordu, nebudu shánět sponzory. Chci mít naprostou svobodu.


To je tedy v kostce výprava č. 2. Do odjezdu zbývá ještě relativně dost času, takže zápisky z Cesty určitě zveřejním. A před druhou výpravou se ještě pokusím zdolat těch 170 km, které mi čtenári naordinovali. Na podzim jsem to bohužel nestihl.
Samozřejmě budu informovat o aktuálním vývoji tak jako minule. Myslím, že tady mě čeká víc technických oříšků.
Jako vždy, i tady nebudu nikomu bránit, bude-li mou maličkost chtít doprovodit. Naopak budu rád. A když už někdo pojede, mohl by s sebou vzít trochu jídla. Jsem nenáročný, 10 000 kcal (tedy pět průměrných denních dávek pro průměrného dospělého muže) mi v cestovatelském režimu bohatě stačí :D Jedinou podmínkou pro doprovod je, již tradičně, přibližovadlo poháněné vlastní silou. A dobrá nálada.

A video mám zkrku, heč!

Viator Unstoppelige veřejnosti na jevo dává, že druhý a zároveň také poslední díl filmu z jeho cesty kolem hranic republiky České nyní na internetech k mání jest. Kdo shlédnout jej bude chtíti, musí na tento odkaz klikati, neboť imperialistické mocnosti na plynulý chod blogu z vysoka dlabati.

NJKČR - video

Tak jsem se hecnul a zamakal na videu, páč mám celkem dobrou motivaci. Jakou přesně, to nebudu prozrazovat. Však se dozvíte. Bylo to ale taky proto, že na mě zleva zprava dorážely neustálé připomínky typu "A kdy už to bude?". Představuji tedy první díl z dvoudílného "seriálu" o objezdu České republiky na jednokolce.
Jelikož jsem přešel na novou videotechniku, je video trošku rozměrnější, což totálně nepochopil upload našeho internetového připojení. YouTube na mě řval, že nahrání videa bude trvat 45 hodin. 45 hodin! Takže jsem v zájmu některých nedočkavých lidí jel padesát kiláků na kole, abych použil kamarádův rychlejší internet. Dík Stando ;)
Video je spíš takového povídacího rázu. Časem přibudou i anglické titulky. Zjistil jsem, že mám spoustu, ale opravdu spoooustu materiálu a že všechno to tam prostě nacpat nemůžu, páč by z toho byl nefalšovaný celovečerák. Tak tedy příjemnou zábavu.
Snad jen můžu dodat, že druhá půlka už bude trochu dramatičtější...

A jelikož to tady ten stupidní vyhledávač nemůže najít, naleznete video pod TÍMTO odkazem.

Pelhřimov očima nachcípanýho rekordmana

Každý rok se koná festival Pelhřimov - město rekordů. Pro nás, jakožto jednokolkaře, je tohle důležitá událost, páč se tam dá setkat s celkem početnou skupinou jezdců, mimo jiné taky s českou a dokonce i světovou elitou trialistů. Tohle jsme si nemohli nechat ujít. Minulý rok jsme tam byli jen já a Zbyněk. Letos... zase. Původně jsme tam sice chtěli dostat co nejvíc děcek z OKM, ale nakonec se to vyvrbilo tak, že jsme jeli jen my dva a ještě k tomu každý v jiný den.

Pátek
To, že je pátek, ještě nevím, páč mám furt čtvrtek. Teprve až v práci se dozvídám, že je ten "stráášný" pátek třináctého. Zítra je ta akce v Pelhřimově. Musím se sbalit, zjistit vlak a jít brzy spát. Na uni až do Pelhřimova nepojedu. Nemám na to čas. A taky na mě něco leze. Já vím, je to k nevíře, ale je to tak... Odpoledne mi přichází SMS od Zbyni, že už je na místě.

Sobota
Ráno už jsem pěkně nakřápnutej. Sopel, kašel, skoro neslyším. V pět vyrážím na vlak. Vzhledem k mému stavu upouštím od jízdy do Znojma (18 km na nádraží) a jedu do Božic (8km) po ultrakulaté silnici. Provoz je minimální, což je jedině dobře, neboť přidat se k té lapálii ještě auta, asi bych byl zlej. Vůbec, ale vůbec mě to nebaví...
Na nádraží mám ještě čtvrt hodiny čas a tak se pouštím do, alespoň prozatimní, opravy brzdy. Od epického příjezdu jsem se na jednokolku ani nepodíval, takže logicky jsem nedělal ani žádné opravy či údržbu. Vše musí být autentické.
Vlakem to do Pelhřimova trvá tři a půl hodiny. Ve Znojmě přestup, v Okříškách přestup a v Horní Cerekvi taky. Ráno jsem neměl moc času a tak jsem si ani nestihl udělat svačinu. Chci si něco koupit ve Znojmě na nádraží, ale tam mají všechny obchody zavřeno. No jo, je přece ta sobota... Takže zbývající tři hodiny o hladu a mezi lidma, kteří pořád něco žvýkají. Ale ono je to vlastně jedno, stejně nemám na nic chuť. Třeští mi hlava a cítím, jak mi slábne hlas. Sakra, proč teď?! Za celou dobu po mě průvodčí nechtějí za přepravu jednokolky ani halíř. Tak alespoň nějaké to pozitivum.
O půl jedenácté stojím v Pelhřimově na nádraží. Ráno bylo celkem hezky, ale teď je zase zima. Vydávám se na náměstí. Cestu si ještě pamatuji z loňska. Jsem zvědavý, páč letos by se tu mělo objevit pár nových tváří.
Ihned po příjezdu na náměstí potkávám Matějě Koudelku a Vítka Volfa z Prague Unicycle Uockey Teamu. Věru, čekal jsem od nich větší účast, ale to od nás ostatní asi taky. Přibíhá Honza Kunc, majitel e-shopu s jednokolkami Jednokolky.eu. Dostává se mi další várka gratulací, což nejednoho člověka zahřeje u srdíčka. Parkuji uni a nechávám ji okukovat od ostatních.
Přichází pán s dvackou s košíkem na bidon, čupr kloboukem a hůlkou s turistickými štítky. Je to Michal Měcháček, alias pivní turista. Cestovat na dvacce, to je panečku počin. Jsem žabař...
Opět se setkávám s Petrem Lindnerem z Přibližovadel, který s sebou letos přibral i malou Aničku, coby želízko v ohni malých jednokolkařek. Ta se začala v rámci jednokolkařské školy Try One loni učit jezdit a teď zvládá ptákoviny typu jízda s jednou nohou, wheelwalk... no prostě nechápačka.
Okolo mezi tím skáčou borci po paletách, což je pro mě naprosto nepochopitelná záležitost a za stánkem Trial riders vidím Zbyňu s klukama, jak tam "flatujou a streetujou", tedy dělají nejrůznější triky, komba a taky pády.
Ještě jdu pozdravit Adama Geržu (který mě v letáčku jen tak mimochodem překřtil na Tomáše Hanáka :) a domluvit se na čase jednokolkařského vstupu.
Jelikož jsem už šest hodin nejedl, lanařím Zbyňu, abychom šli na oběd. Opět končíme v té restauraci co minule a opět si dávám boloňské špagety. Domácí těstoviny jsou prostě nejlepší. Ale protože jsem celej zasoplenej, nemůžu si to tolik užít jako tehdá.
Po návratu na náměstí se jdu fotit. Dostal jsem za úkol splašit akční foto jak jedu na jednokolce.
Taky jedno foto s Aničkou a panem pivním turistou, který mimochodem po čtyřech kouscích a pár kořalách pomocí své hůlky naskočil na mou mašinu a jezdil si po chodníku! :)

Foto: Petr Lindner

Foto: Petr Lindner

Po focení následuje další jídlo, tentokrát s Petrem a Aničkou. Teď už jsem více méně najezený a tak se jdu mrknout na tu trial arenu. Přicházím zrovna ve chvíli, kdy na place čarují mistři svého oboru - dva jezdci z Maďarska, Márk Fábián a Krisz Kovács (mrknout se můžete třeba v tomto jejich videu) a Honza Střelec. Opět čučím jak puk a absolutně zapomínám cokoliv dokumentovat. Úplně stejně jako loni. A to jsem si myslel, že už mě v tomto ohledu nic nepřekvapí... hmmm.
Dostávám telefonát, že před půl druhou mám být nachystaný u pódia. Tak zase do plné polní a jde se. Ještě dostávám čajík a setkávám se s panem Ing. Vaňkem z Agentury Dobrý den.
Scénu zahajují kluci z Prague Unicycle Hockey Teamu, pak přichází na řadu mých pár minut slávy, kdy dostávám deset otázek ohledně cesty a holky s Radkem Šmejdířem z Try One dělají hezký závěr.
A jelikož jistý pan nejmenovaný na svém webu uvedl, že kluci z OKM budou hrát unihokej s klukama z pražského týmu, jsem pozván na takovej... no, jak bych to jen... no prostě si jdeme trochu zahokejovat. Dva na dva a na jednu bránu na malinkatém plácku s popelnicemi :)
Já a Honza proti Matějovi a Vítkovi. Dostávám k zapůjčení 20" QU-AX Profi se zelenou pneu, hokejku a jde se na to. Je vidět, že Matěj s Honzou chodí na tréninky, páč si dávají kličky jedna dvě, kdežto my s Vítkem jsme rádi, že jsme rádi. Ale pár gólů jsem si dal. I pár srážek bylo :)
Za chvíli mám dost, páč jsem chcípák chcíplej...

Matěj předvádí wheelwalk (před chvílí sebou pěkně mlaskl na zem :)

Honza při výskoku na... něco

Vracíme se na náměstí. Brzdit z kopečka se stovkovýma klikama jde i na dvacce špatně.
Odděluji se od hlavního chumlu jednokolkařů a směřuji do Agentury Dobrý den, abych zjistil jak je to s tím mým rekordem, páč pan Jurečka tehdá na můj příjezd zapoměl dovézt čestné prohlášení. Už cítím, jak chcípatím čím dál víc. Kapesníky došly.
V kanclu dostávám čaj a čeho si to nevšimnu, v rohu stojí zaparkovaný Brompton. No a pak nějaké to vyřizování bla bla bla. Momentálně ještě certifikát nemám a knížku dostanu později. Musí se ještě dořešit trasa a ta momentálně vázne na mě, páč ji musím znova nabouchat, tentokrát ve skutečné podobě. Už mám tři etapy, heč! :)
Když se dostanu ven, je už večer a kluci balí svoji trial arenu. No, letos jsem toho moc neviděl. Jdu si dát věci do tělocvičny a pak vyrážím s Markem a Ondrou na véču a na pivo.
Teď už se můj hlas podobá zvuku, který dělá lžíce jezdící přes struhadlo. Končíme ve středověké krčmě. No... na pivo čekáme celý středověk a Ondra si stěžuje, že mu prej, cituji: "Za 30 korun mi dali jeden a pol zemiaku?!" Může být rád aspoň za to, ve středověku přece žádné brambory neměli.
A jak jsem se těšil, že ochutnáme všechny zde točené piva, ale pochmurný stav mé maličkosti a rekordní doba točení jednoho kousku nás donutilo odejít.
Po příchodu do tělocvičny se na mě všichni tak nějak divně usmívají. Nevím, nechápu. Pak z nich vyleze, že jezdili na mojí mašině. Ještě aby ne, vždyť to jezdí skoro samo ;)
Dostávám slíbeného Kozla jako odškodné za to příjmení, kluci si ani večer nedají pokoj a pořád zkouší jakési techtle mechtle s jednokolkama.

Teď už ale totálně přicházím o hlas, jsem naštvanej, páč je toho tolik, co bych chtěl říct, ale prostě nemůžu. Tak jdu holt na kutě...

Neděle
Vlak jede ve čtvrt na deset. Nazpátek už jedu se Zbyňkem. O půl deváté opouštíme tělocvičnu a loučíme se s těmi, co už jsou vzhůru. Marek s náma jede až na nádraží.
Cesta domů ubíhá rychle, neboť její většinu prochrápeme. Tentokrát mě za jednokolku kasírují o 106.
Ve Znojmě se oddělujeme a já sedám ještě na vlak do Božic. Cestou potkávám cyklobandu posilněnou pivem. Už je mi to všechno jedno. Kurňa chci teplej čaj!
Z Božic domů je to cca 8 kilometrů. které musím zdolat po vlastní ose. Odvoz nepřipadá v úvahu, to prostě není můj styl. Tedy jedu. Toaleťák coby karton kapesníků už došel, brzda už zase nebrzdí. Hlavně že jsem jim říkal "netahej tolik za tu brzdu, je tam strženej závit". Ne.
Asi 400 metrů od silnice mě čeká překvápko. Ne, není to Kraken, to by byla moje smrt. Je to zavlažovací stříkačka, která z cesty udělala koupaliště. Takže na závěr ještě procházka.
Domů přijíždím úplně hotovej. A zítra do práce...
Letos toho na programu Trial areny bylo hodně, ale všechno se bohužel nestihlo. Ale byla sranda. Účast ze strany jednokolkařů byla dle mého názoru větší než minule.
Nebýt té podělané ani nevím čeho, zcela jistě bych si letošní festival rekordů užil víc. I tak to ale bylo fajn.

Upoutávka na video

Dneska spatřila světlo virtuálního světa upoutávka na tu mou výpravu. Premiéra v Pelhřimově se nakonec nekonala, páč jsem debil a zapoměl jsem včas odevzdat režii flashku. Jinak už jsem psal, že kvůli této nádheře jsem musel koupit nový hardware. Doufám, že se bude alespoň trošku líbit. Padlo na ni celkem 45 záběrů. Absolutně nemám potuchy o termínu dokončení videa, ale v nejbližší době to určitě nebude. Momentálně chystám report z Pelhřimova, který bude zas tak trochu netradiční. Vlastně bude hooodně netradiční. Ve druhé polovině příštího týdne bych pak chtěl dokončit další článek o třetí etapě. Abych vás trošku navnadil, tak prozradím, že během třetí etapy už se začal uplatňovat můj skvělý smysl pro zkratky ala "je to sice delší, ale zato horší cesta" a začnou kopce. A ve všech pádech skloňované Beskydy se pomaloučku polehoučku začnou přibližovat. Máte se na co těšit. A mě z toho vzpomínání snad znova začnou bolet kolena :)

Jak chutná úspěch?

Jak by řekl Homer. Hmmmm, úspěch :)
No nic, nebudu to protahovat. Včera kolem 3/4 na pět jsem v doprovodu našeho početného jednokolkařského klanu dorazil zpět do Křídlůvek. Poslední etapa - Mašovice, Znojmo, Hodonice, Valtrovice, Křídlůvky. 30 km.
Bouřlivé přivítání, věnec, kytka, transparent s nápisem "Vítej doma rekordmane", občerstvení, spousta lidí a taky spousta dalších věcí, jako například cedulky cestou do vesnice "to dáš, ještě 1100m", "za Hostan!", "poslední zatáčka". Křest šampáněm jak na formuli jedna :)
Ještě to všechno musím vstřebat.
Čeká mě teď spousta práce. Třídění fotek, tvorba videa, články, zaměstnání... Dal jsem si za cíl vypouštět jeden až dva články týdně. Na všechno dojde, jen mi dejte trochu času.

Momentálně sepisuji poděkování a vypadá to, že to bude jeden z nejdelších příspěvků. Jediná osoba, které však chci poděkovat sólo, je jistý pan kolega z OKM.
Děkuji Zbyňkovi za poskytování technického zázemí, shánění informací, věčné čekání na mé depeše z terénu a jejich následné umisťování na blog. Dík Zbyňo!

Těším se na opětovné prožití této cesty. Tentokrát společně s vámi.

Počítám sekundy

Během nedělního výletu, doprovázeného Krakenovým výkladem v klingonštině, jsem si tak nějak uvědomil, že start už je na spadnutí. Ještě necelé tři dny a jede se... Pořád tomu vlastně tak nějak nemůžu uvěřit. Vždyť ještě pár neděl nazpátek to bylo 13 měsíců!
Už jen dolaďuji detaily, peču müsli a sbírám kontakty na lidi s doprovodem. Tréninku už moc nebude. Vlastně už nebude žádný.
Co se počasí týče, tak jsem to fakt vyhrál - od soboty má být zima a má taky pršet, místy dokonce i sněžet. Nu což. Když už, tak se vším :)
Cítím se tak nějak zvláštně. Na jednu stranu mě nebaví to čekání, ale na stranu druhou je mi jasné, že se vlastně vrhám do neznáma. Sice trávím hodiny studiem map (ne proto, že bych si to snad chtěl zapamatovat, ale prostě proto, že mě to baví), vyhodnocuji výškové profily a přemýšlím kudy kam. Ale i přes to všechno to pro mě bude něco jako objevitelská výprava za oceán.
Trochu mě znepokojuje fakt, že poslední týden mě malinko zlobí levé koleno. Ikdyž, ono mě zlobí už asi šest let...
Počítám s tím, že v každém "nej" bodě udělám den pauzu plus ona záležitost v Peci pod Sněžkou. Dohromady bych si tedy od ježdění měl minimálně čtyři dny odpočinout. Takže non-stop týden ježdění a pak den voraz. Takhle to nezní zas tak hrozivě. Jasně, že zní. To já jen tak :D

Ještě jednou, a tentokrát už naposled, podotýkám, že během výpravy nebudu na internetu k zastižení. Jediný spolehlivý způsob komunikace bude mobil, jehož číslo sem veřejně nedám (už tak mě furt všici otravujou s naprosto neodolatelnými nabídkami na všechno možný). Pokud by se ještě někdo chtěl na pár kilometrů přidat, nechť se do pátečního večera ozve na můj mail.

Závěrem bych ještě chtěl poděkovat všem sponzorům za podporu akce.

Děkuji serveru Přibližovadla.cz za poskytnutí vybavení.

Děkuji obecnímu úřadu obce Křídlůvky za finanční podporu.

Za finanční podporu děkuji také dalším organizacím, jimiž jsou:

Český svaz žen II Křídlůvky

Sbor dobrovolných hasičů Křídlůvky

Vinaři Křídlůvky

A samozřejmě také občanskému sdružení O kolečko míň, jehož někteří členové se budou první den lopotit se mnou.

No, snad krom aktualizace výstroje je tohleto na dlouhou dobu poslední příspěvek v mé režii. Těším se na lidi, se kterými se (doufám) během cesty setkám a pevně věřím, že ač tohle hraničí s holým šílenstvím, podaří se mi dosáhnout na pomyslnou metu.

Jsem připraven!

Trasa už si to frčí internetem

Bouchám šampáňo a celý následující víkend o sobě hodlám nevědět, páč jsem se včera hecnul a konečně dodatloval zbývajících patnáct etap. Možná do startu ještě najdu odvahu a zkusím je všechny prostudovat.
Denní dávka rozhodně nebude 60 km. Bude minimálně 70, místy i více. Celkovou vzdálenost počítat nehodlám, protože by to stejně k ničemu nevedlo. Mapový software totiž nezná všechny cyklotrasy a tudíž jsem nemohl všude používat funkci "magnet". A abych nemusel klikat jak magor, místy jsem to prostě tak nějak od odka natáhl přímo. Takových míst je jen pár, ale celkovou vzdálenost by to ovlivnilo asi značně.
Už několikrát jsem zde psal, že tohle je jen takový ideální plán. Skutečnost bude určitě odlišná. Ale pro představu je to myslím víc než dost.
Při letmém pohledu na výškové profily bude zřejmě největším strašákem všechno kromě Jihomoravského kraje :) Schválně jsem se podíval na Šumavu, se kterou mě v poslední době všichni tak straší a ono na tom asi něco bude.

Detaily najdete v sekci Trasa.

Ještě měsíc a pět dnů. To to letí! Užívejte jara. A vy co máte alergii na pyl, užijte si to. Chi chi chi :D

Novinky

Tak trošku jsem předělal stránku pojednávající o krámech, které s sebou potáhnu. Doufám, že už na seznamu nic nepřibude...
Co se el. trasy týče, jsem v půlce. To datlování mě děsně nebaví, ale snad to do těch zbývajících dvou měsíců stihnu :)
Ještě bych mohl prozradit, že se chystám na test nové součástky. Dalo by se říct, že pro účely výpravy zcela zásadního udělátka...

Jinak občanské sdružení O kolečko míň, tedy naše unibanda, má zbrusu nový plac na blbnutí. Zde pár fotek z výstavby...

Unihokej je jediná věc, při které má podle mě smysl sedat na dvacku. Ale přiznávám bez mučení, že dvackaření s hokejkou v ruce a honba za kulatým nesmyslem mi vůbec nejdou...

Video z nedělní sleziny

Ještě v neděli večer usedl Zbyňa k počítači a začal se střihem nového přírůstku do rodiny OKM (O Kolečko Míň) videí.
Dívejte se, užívejte, sdílejte. A vy, co jste nepřijeli, litujte...

---------ODKAZ NA VIDEO--------

 

 

 

Zpestření nedělního programu aneb mezinárodní uniturnaj

Následující události vezmu z mého pohledu. Tedy z pohledu absolutního nemehla, netrialisty a neflataře. Nemá cenu se totiž nějak rozepisovat, páč vše podstatné uvidíte ve videu, na kterém se právě maká o 106.
 
Na počátku stála pouhá dvě slůvka. Dvě slova, která dala do pohybu události, jenž vyústily ve skvělou akci. "Nepodnikneme něco?"
A bylo to. Zpočátku jen taková myšlenka sejít se a poměřit síly v pár disciplínách, která skončila u vybudování našeho vlastního singletrailu s překážkami a trialového hřiště.
Na internet byl následně pověšen plakát, který informoval (některé však ne, víme koho, že? :D ) pár lidí mimo naši domovinu o blížící se události týdne.
Kolem deváté hodiny jsem vyrazil k trati, abych zametl všechno to mokré spadané listí. Chvíli po mě dorazil Zbyněk, po něm pár našich "svišťů" a pak už se to tam jednokolkaři jen hemžilo. Nakonec dorazili dva chaláni ze Slovenska. Sešlo se nás celkem dvanáct. A mohlo nás být i 15, kdyby to všem klaplo.
Po pár cvičných jízdách se závod mohl odstartovat...

Offroad time trial

Trať včetně překážek stavěli kluci, když jsem byl v práci. Když jsem se tam pak byl podívat, hrůzou mi stouply všechny vlasy. Byl to opravdu náročný kus cesty.
Jak již napovídá název, jeli jsme terénní překážkovou dráhu. Jednotlivě, na čas. A nebyl jsem poslední, heč! Byl jsem druhý. Sice od konce, ale to nevadí :) Ani nevím, kolikrát jsem se poroučel k zemi.
Každopádně borci s 20" lítali jako střely sem a tam. Když jsem se nepotácel na jednokolce, pobíhal jsem okolo s kamerou. Tudíž jsem si místy mákl možná víc než oni...
Na místo činu se nám dokonce dostavilo pár diváků a dočkali jsme se i povzbuzování.

Závod

Disciplína, na kterou se těšili asi jen dva lidé. Já s bráchou, neboť disponujeme koly o průměru 29 palců :)
Hromadný start a trať o délce cca 750 metrů. Asfalt, šotolina, tráva, drny a pády.
Jak si na výletech pořád stěžuju, že je brácha pomalej, tak tady jakoby to bylo naopak. Nemohl jsem ho ani za Boha dohnat! Až když v lesní hrbolaté pasáži spadnul, tak jsem ho předjel, načež jsem spadnul já a on se opět dostal do vedení, které udržel až do cíle. Porazil mě vlastní bratr :) Hned za námi dojel Marek Tomeček s jeho dvackou. Moc rychlí jsme věru nebyli. Korunu tomu nasadil jeden klučina, začínající jednokolkař z Dyjákovic, který doběhl s jednokolkou v jedné a s botami ve druhé ruce. Pro dosažení cíle cokoliv :)

Flatland

Po krátké pauze na oddech a jídlo, během které stejně všichni na jednokolkách dělali psí kusy, započala další disciplína. Flatland, čili souboj dvojic v tom, kdo udělá hezčí a povedenější trik. Opět disciplína, ve které jsem schopný asi jako pes v raketoplánu.
Pro mě naprosto nepochopitelné kousky podobně jako tehdá v Pelhřimově. Utkal jsem se s bráchou, opět s nepořízenou. Však já mu to přeju :)

 

Trial

Zbyňa vytáhl z garáže pekelnou mašinu a dovezl nám palety a všelijaké haraburdí, které jsme shromáždili předešlé odpoledne. Postavilo se pár překážek a mohlo se začít s trialem.
Opět jsem šel společně s bráchou a Zbyňovým bráchou. Marek mi ochotně půjčil svou dvacku, takže jsem tentokrát nebyl v beznadějné situaci. První překážka - klacek - v pohodě. Druhá překážka - přejezd úzkého trámu - asi napošesté se mi to konečně povedlo. Třetí překážka - výskok na paletu - párkrát jsem upadl, ale když už se mi to konečně povedlo, šlo to až podezřele hladce. Čtvrtá překážka - skok do dvou pneumatik a nazpátek - se smrtí v očích jsem to jen tak zkusil a zjistil jsem, že to není nemožné. A nakonec se to povedlo, což byl můj absolutní tiumf a na nic většího jsem se už nezmohl a ještě dlouho nezmůžu :)
Pro kluky samozřejmě žádná výzva. Ale aspoň jsem porazil bráchu, který zdolal o jednu překážku míň chichi :)


Celá akce končila až za pozdního odpoledne společným focením. Poté jsme se rozloučili jak s kolegy ze Slovenska, tak i s párem, který se za námi přijel podívat až z Třebíče a od nichž máme taky veškeré fotky. Díky. Díky všem za vydařenou akci a těším se na další!

Výběr těch nejlepších fotek můžete vidět na našem Facebooku. Bylo jich přes 500. Věřte, že nebylo lehké je protřídit...

Těšte se na video!

Kameny jsou svině

Právě jsem se vrátil z tréninkového kolečka, které jsem vinou vlastní blbosti musel zkrátit na směšných 18 kilometrů. Venku bylo, a stále je, krásné počasí. Ráno byla sice hustá mlha a já jsem váhal, zda vůbec jet, ale nakonec jsem se přece jen vypravil.
Kdybych se na to byl býval vykašlal, udělal bych líp. Ale víte co se říká. Chybami se člověk učí...

Už od začátku to šlo od desíti k pěti. Zkoušel jsem dělat nějaké záběry, ale když si je teď prohlížím, vypadají naprosto suše a tak nevím, zda je nemám rovnou hodit do koše...
A co že se mi to vlastně stalo? Hmm, dám vám menší nápovědu :) Všimněte si, co se stalo s jedním "čudlíkem" na helmě.

Normální stav

Po "úpravě"

Pořád nic? No dobře. Nedobrovolně jsem udělal vědecký pokus, při kterém jsem zjistil, že lidské tělo je měkkčí, než kamení a beton. Moje teorie byla samozřejmě totožná, ale věci je třeba zkoušet v praxi. A dnes byl ten den D.
Když jsem, uprostřed rozlehlých polí našeho rovinatého kraje, přejížděl železniční přejezd, stalo se něco, co se stát nemělo. Jak pořád píši, že zatížené kolo jede přes nerovnosti samo, na chvíli jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že tomu tak vždy být nemusí. Vjel jsem mezi betonový panel a začátek hrubé kamenité cesty, kde byla díra akorát tak na kolo. Tímto místem jsem projížděl x-krát a nikdy jsem se do té díry nezapíchl. Teprve dneska se zadařilo, kolo se rázem zastavilo a zbytek díla zkázy už dokonala zemská přitažlivost. Se závažím na zádech by bylo umění tohle vybrat a doběhnout bez pádu. Natáhl jsem ruce před sebe, abych to trošku utlumil, ale ty mi zůstaly viset na jednom místě. Tudíž jsem se po těch hrbolech klouzal po břiše, jak to dělávají tučňáci v Antarktidě. Taky jsem vydával podobné zvuky jako oni :)
V okamžiku, kdy jsem dopadl na zem, se mi všechen náklad v batohu nahrnul k hlavě a přimáčkl mi ji k zemi. Proto ta ošmirglovaná helma. Chvilku mi trvalo než jsem se zvedl. Když už jsem tak učinil, nebylo mi zrovna moc fajn. Měl jsem odřené vrchní strany obou předloktí, hodinky se mi zaryly do ruky tak, že z ní vymáčkly taky trochu té krve, pokřivené brýle a na první pohled zničený mechanismus upínání slunečních sklíček. Tím to ale ještě nekončilo. Bolela mě obě kolena. Sundal jsem si kalhoty a zjistil jsem, že mám procvaklou kůži na obou čéškách. Na pohled nic hrozného, ale také nic co by člověka potěšilo.
Chvíli jsem si hrál se sklíčky, nasadil jsem vypadlé pružinky, srovnal brýle a pozjišťoval jsem, zda jsem něco neztratil, popř. co dalšího jsem zničil. Naštěstí všechno vybavení na pohled nevinný pád přežilo. Jen jsem to v batohu musel trošku přeskládat.
Ovšem po nasednutí jsem ucítil pronikavou bolest v kolenech. Při tom pádu jsem si musel něco udělat s vazy, či chrupavkami, nebo co já vím co tam všechno je. Domů mi chybělo asi 6 kilometrů. Věru nic příjmného. Bolest se stupňovala. Vzal jsem to po silnici, kde foukal pořádný fičák a míhalo se jedno auto za druhým. No paráda...
Poslední dva polňačkové kilometry jsem došel pěšky. Ale nebylo to o moc lepší, neboť jsem zjistil, že při chůzi to bolí stejně.
Nevím za jak dlouho se to dá do kupy, ale kdyby se něco podobného stalo během cesty, asi by to byl její konec. Tudíž kupuji KH chrániče a bez nich ani ránu. Jen mám obavy, že v nich bude moc teplo...

Sobota se svištěma

Dneska mě kluci ukecali, abych s nima jel dělat neplechu. Inu neodporoval jsem a vzešlo z toho hezké sobotní odpoledne... Časem se k nám přidal i Zbyněk a všecko pokazil svými triky. Ne, dělám si srandu, bylo to super ;)

Nemá cenu k tomu cokoliv dalšího psát. Prostě jsme dělali kraviny no :) Fotky mluví za vše.