Příprava šestatřicítky na Druhou výpravu

Sice s menším zpožděním, ale přece. Přináším slíbený článek plný technických žvástů. Už je to pár set kilometrů (přesněji víc než jeden tisíc), které jsem najezdil na nejnovějším přírůstku do jednorodiny. Udělal jsem si obrázek o jízdních vlastnostech stroje. Jeho klady a zápory. Také co si můžu a nemůžu dovolit. Neříkám, že jsem si na velkou jednokolku už zvykl, ale tak nějak už vím co od ní můžu čekat a co je naopak očekáváno ode mne, jakožto pána této obludy. Proč to sem vlastně píšu? Z cenných zkušeností s převážením zavazadel jsem vykoumal jistý obraz, podle kterého by měla nynější mašina v budoucnu vypadat. Tomu obrazu se pomalu začíná přibližovat a tak jsem usoudil, že by nebylo špatné o tom něco napsat a vypustit pár obrázků. Možná dojde i na nějaké supertajné nákresy přímo z konstrukční dílny! :)

Uspořádání věcí na T-Baru, úhly sklonu, vylepšení tuhosti

Vedle brzdy asi největší pomůcka dálkového unicyklisty. To je tzv. T-Bar, neboli konstrukce s rohy, která zvyšuje stabilitu stroje a činí jízdu pohodlnější. Navíc se na to dá i něco málo přidělat.
Na devětadvacítce jsem měl jiné nastavení než na 36". Abych teď mohl víc zabírat, posunul jsem rohy víc dopředu, celou konstrukci jsem snížil a rohy natočil víc vpřed. Tím jsem nucen se mírně naklonit dopředu a tím pádem i víc zabírat a zrychlovat. Do tohoto nastavení jsem došel až po několika odzkoušených variantách. Někdo si řekne, že je to prkotina, ale věřte tomu nebo ne, při celodenních jízdách je správné nastavení rohů důležité.
Za celkem zásadní inovaci považuji přemontování brzdy až na konec. Dřív jsem pro chycení páčky musel sundat ruku z jednoho rohu. Nebylo to špatné. Naopak na 29" to bylo myslím lepší, neboť jsem musel brzdu občas hodně silně mačkat a právě její poloha to umožňovala. Přechod na kotouč ale způsobil, že teď stačí dva tři prsty a jen lehké mačkání. A u 36" je lepší, když ji člověk pořád za něco drží. Je pak taková klidnější. Současný stav mi tedy dovoluje držet se rohů a přitom brzdit. Musel jsem si na to zvyknout, ale po vyzkoušení jsem usoudil, že to byl krok vpřed. Nicméně tento zásah si vyžádal další komponent. KH Starfighter. Taková malá kravina, která zvětšuje plochu brzdné páčky.
Je to pěkně mastné (tak jak všechno od KH), ale neskutečně to pomáhá.
Co se věcí na jednokolce přidělaných týče, pár jsem jich přidal. Asi tou nejužitečnější z nich je zvonek za dvacet korun :) Už mnohokrát jsem ho použil a je to super vynález. Buď na rozhánění davu a nebo jako nástroj k pozdravu.
Místo samodomo prodlouženého drátového tachometru (jehož vedení Igor tituloval jako silnoproudé) jsem použil bezdrát. Nejsem z toho ale zrovna moc nadšený. Někdy se nechce chytnout. Funguje totiž na hranici dosahu signálu. S příchodem zimních měsíců se signál začal ztrácet úplně. Přemýšlím, že se nevrátím ke starému dobrému drátu.
Pod sedlo jsem nainstaloval brašnu. To protože mám sedlo s lyžinami, které zatím ještě nikomu jinému nevyhovovalo. Tedy stejný systém, který se používá na kolech a pasují na něj věci pro cyklosedla. V této brašně je veškeré nářadí, montpáky, lepení a pár náplastí a obvazů. Brašna jako taková vypadá celkem dobře. Odolá vodě, ale špatně se do ní leze. Naštěstí obsahuje věci, které nepoužívám každou jízdu.
Tolik k nastavovacím a montovacím úpravám.
Je známo, že uchycení T-Baru na mém sedle je upravované a sedlo samotné není pro tuto vychytávku určené. Celé to má za následek velkou pružnost konstrukce. To je nežádoucí (asi jako kdyby měl cyklista řídítka z gumy). Už krátce po Cestě jsem chtěl vyrobit něco, co by tuto vadu odstranilo. Začal jsem vymýšlet a pořád jsem to odkládal, až jsem po hodně dlouhé době a nespočtu návrhů dospěl asi k tomu nejjednoduššímu řešení.
Zpočátku jsem chtěl udělat komplet nový po vzoru Nimbus Shadow, který už jsem měl vymyšlený. Ale ke slovu se dostala složitost výroby a taky trochu má lenost a tak jsem zjednodušoval a zjednodušoval...
Výsledek vypadá takto.

V podstatě jsem to odkoukal od Unigeezera, na jehož video o vylepšení T-Baru mi poslal odkaz Milan. A krapet jsem to poupravil. Osoustružil jsem trubku tak, aby šla strčit do držáku T-části. Na druhé straně jsem ji zbrousil tak, aby více-méně lícovala se sedlovkou a provrtal ji. V držáku T-Baru jsem udělal závit M6 (na 5ku imbus) a našrouboval červíka. V podstatě jsem prodloužil ten držák až k sedlovce. Proti tlaku směrem dolů působí sedlovka. Proti tahu působí objímka, která drží trubku u sedlovky. Červík slouží stejně jako objímka u sedlovky - zajišťuje trubku. Výsledek? Ani se to nehne! V jednoduchosti je prostě síla a tohle je jednoduše geniální. Je to teď úplně o něčem jiném.

Kam s nákladem?

Na devětadvacítce jsem vezl pět kilo (čistě na jednokolce). Už jen tohle značně znesnadňovalo ovládání a hlavně nasedání. Příčina byla v nerovnoměrném rozložení. Věškerý náklad byl vzadu. Proto jsem dospěl k závěru, že tentokrát budu muset náklad rozložit na obě strany, jinak se nikam nehnu. Viděl jsem pár fotek, jak jiní dálkaři vozí na svých 36" zavazadla a tak jsem si postupně utvářel představu. Rozhodl jsem se pro klasický cyklonosič, který upravím tak, aby šel na jednokolku přidělat. Nosiče budou dva. Jeden vepředu, druhý vzadu. Zde pár slíbených čmáranic.

Dva koncepty, mezi kterými jsem váhal

Objímka pro druhý způsob uchycení. První návrh. Jeden z mnoha.

Následovalo vymýšlení konstrukcí, které by držely nosič na místě, udržely by náklad a snesly by tvrdé pády. Vymyslel jsem snad tunu variací a nemá cenu je tu všechny rozebírat. Nakonec jsem po mnoha úpravách dospěl k pravděpodobně optimálnímu řešení, objednal materiál (dural 6060), vyrobil a sestavil prototyp, který teď budu testovat. Zde pár fotek z výroby, neboť to bylo dobrodružství samo o sobě.
Nejprve jsem musel udělat jiné packy pro držení vrchní části nosiče. Originály jsou stavěné jen pro držení nosiče v rovnovážné poloze a neslouží jako hlavní nosný segment. Navíc jsou k nosiči přimontovány dvěma pidišroubky, které by se při prvním pádu ulomily.

Základ pro držáky nosiče

Po práci s vrtačkou...

Velké díry jsou pro odlehčení. Šlo by to udělat méně masivní, ale nic jiného jsem neměl, neboť při objednávání materiálu jsem počítal s jiným typem konstrukce.
Po pár týdnech ticha následovala druhá, značně složitější fáze. To jsem si ukrojil pár hodin z pochmurné soboty a místo vylehávání rýmičky, kterou mě nakazil můj bratr (A byl to on, byl a byl!), jsem lítal po dílně od mašiny k mašině, abych to konečně dodělal a mohl představit světu.

Nákres

Jelikož jsem později, kdy už jsem měl materiál dávno doma, vymyslel úplně jinou konstrukci, než je ta o pár řádků výš, musel jsem duralový plát trochu osekat. No...trochu víc.

Frézování stran

Následoval otvor na míru. Krk rámu jednokolky je široký 32 mm. Není ale úplně přesně kulatý a taky na sobě má nálepky. Potřeboval jsem otvor 32,4 mm, ale neměl jsem k dispozici takový vrták.
Musel jsem to tedy vysoustružit.

Soustružení otvoru

Hotový otvor

Následně jsem musel udělat místo pro packy, které jsem dělal dřív. A taky odlehčení pro šroub, který bude celý tentononc držet na rámu stejně jako objímka.

Pak už jen stačilo věcičku na jedné straně rozříznout. Tohle byla kritická operace. Fakt jsem se modlil, abych to nepodělal. Nechtělo by se mi to dělat znovu.

Následovalo ještě vyvrtání dvou děr, zahloubení a závity M8. Celé to pak vypadalo takto.

Uprostřed origo objímky od nosiče. Ta vlevo upravená pro rám Oraclu

Po namontování na jednokolku jsem ještě přišel na pár nedostatků. Šrouby vespod nešly prostrčit skrz nohy nosiče. Nebylo tam místo. Tak jsem celý nosič sundal, vzal ho do dílny a na brusce ho trochu upravil. Šrouby už tam šly, ale nedržely nohy nosiče v ose rámu. Druhý den jsem tedy vyrobil ještě takové minipodložky, které vymezují prostor pro nosič. Před smontováním jsem ještě mezi nosič a rám vložil gumovou vložku, aby to nikde nedrhlo. A bác! Ono to funguje!

Podložky pro vymezení prostoru

Namontované podložky

Akorát jediná vada - nosič zakryl část nálepky, kterou jsem dostal od slovenského kolegy šestatřicítkáře, Milana. Nikam jinam se totiž nevešla...

Podložky fungují taky jako pojistka proti samovolnému povolení matek. Spodní uchycení slouží jen jako opora pro nohy nosiče a taky jako zábrana proti jejich vniknutí do kola. Nenesou celou váhu nákladu jako u jízdního kola. Jen se opírají o rám. Není proto nutné, aby byly masivní. I přes to jsem použil větší šrouby než jsou originály. Ty byly stejně moc krátké.
Nosnost nosiče je 30 kilo. Ovšem ve svislé poloze. Takto zešikma je to méně. Je to ale jedno, protože tam nikdy nedám ani půlku. Pomocná konstrukce je silně předimenzovaná, ale jak říkám, je to prototyp. Hmotnost mnou vyrobených částí je včetně šroubů 340 gramů. Nosič má 760 gramů, ale nepoužil jsem všechny jeho části. Teoreticky by celá konstrukce mohla vážit 800 - 900 gramů. Sklon nosiče je 30°. A takhle to vypadá.

Se zkušebním zavazadlem

Náklad se při pohybu do stran dost hýbe. Budou ještě potřeba popruhy. Gumicuky, které jsem používal během Cesty, byly ke konci už tak vytahané, že už to nechtělo držet. A to jsem používal festovní gumicuky do auta. Kdybych měl tyhle odlehčené provázky, po pár dnech bych je musel někde vyměnit. Na konec nosiče ještě přijde Lko jako zarážka proti klouzání nákladu dolů a bude snad hotovo. Tedy půlka. Ještě to chce ten druhý dopředu.

Náhradní díly

Co jsem tak viděl a slyšel, nejvíc se vozí náhradní dráty. U QU-AXu nebyl s jejich praskáním problém. Ostatně, je jich tam tolik, že i kdyby jich půlka odpadala, stejně by to pořád jelo. Na Oraclu mi sice ještě žádný drát nepraskl, ale přece jen je to větší kolo a je jich tam o 12 méně než u QU-AXu. Po naložení nákladu by to mohlo začít praskat. Pořídil jsem tedy zásobu náhradních drátů.
Achillovou patou téhle jednokolky je brzda. Přesněji ten záhadný ocásek jménem d'brake. Prostě mu nevěřím. A proto povezu náhradní. Už mi doma leží na poličce. Ale je to spíš takový psychologický efekt, protože jestli mi to někde v kopci praskne, hodím takovou tlamu, že budu rád, když se zvednu ze země, natož pak abych montoval něco na jednokolce. Taky destičky se budou hodit. Špalíky mi sice na devětadvacce vydržely celou cestu, ale ke konci už byly zralé na výměnu.
S pláštěm snad problém nebude. Vypadá, že toho vydrží hodně. Pokud budu pravidelně otáčet kliky, musí vydržet pár tisíc km. Nový s sebou tahat nebudu. Je těžký, drahý a myslím (doufám) zbytečný.



To by bylo zatím vše. Budu testovat, trénovat a informovat. Letošní sezona zatím vypadá skvěle. Mám v plánu pár zajímavých akcí, ale nebudu nic prozrazovat dopředu :)

Bonusové video 2/6

Tak jsem se zase dokopal k nahrání dalšího dílu nepoužitých záběrů z Cesty. A asi se něco stalo, neboť už mi funguje vkládání videí na blog.

Článek o vylepšování šestatřicítky bude muset ještě chvíli počkat. Jsem trochu pozadu s výrobou komponentů. Když počasí dovolí, jezdím alespoň o víkendech. V poslední době mám ale na počasí celkem smůlu. Většinou v pátek odpoledne se rozfouká vítr a ustane až v neděli večer :)

Den dvaadvacátý aneb svíčková s knedlíky a kroupový dezert

Sobota, 24. května
Budíme se něco před sedmou. Likvidujeme zásobu proviantu na dnešní ráno. Buchty od pana Odkolka to tuším byly. A na cestu ještě dostávám Tatranku. V devět hodin přichází druhý chod v podobě snídaně dole v restauraci. Zjišťujeme, že ubytování nám klaplo skvěle. Dnes totiž přijíždí nějaká skupina lidí, kteří si zamluvili celý podnik jen pro sebe. Kolem desáté vynášíme všechny naše krámy před penzion a flycross znova zkouší mou mašinu. Tentokrát bez nákladu. Docela na ní sviští. Škoda že nevzal tu svou. Podle jeho slov by mi ale stejně nestačil jak rychlostně, tak vzdálenostně. Tak nevím kdo je tu slečinka a slamák...
Ještě dotáčíme nějaké scény pro flycrossovo video, které vůbec nesestříhal, jak mi pořád tvrdil. Tím ale nechci tvrdit, že se na to nedá dívat. Takový čistě dokumentační charakter. Ještě ho zkouším ukecat, aby se mnou jel dál když je ta sobota. Ale to né, prý musí jít na oslavu a pak něco pracovat. Nezbývá tedy než se rozloučit.
Jsem rád, že jsem pana bezejmenného poznal osobně a děkuji za doprovod, ponechaný imbusový klíč (který mi jen tak mimochodem dělal až do cíle zbytečných deset deka navíc) a hlavně za to jídlo.
Dovolil bych si jednu takovou poznámku. Když jsem dojel domů, tak našinci se mohli smíchy potrhat, když mi říkali, jak tehdá slyšeli, že prý se mnou jel nějakej pražák a já jsem mu všechno jídlo sežral. Ale myslím, že ta krosna pak vážila polovinu.
Kolem půl desáté vyrážíme. Každý na jinou stranu. Dnes mám v plánu dojet do Kraslic, abych zítra stihl dorazit do Františkových lázní, kde se mám setkat s Kubou, kamarádem ze základky, který je taky z Křídlůvek. A taky s mým osobním fanklubem, jehož členové můj postup sledují a jsou se mnou v kontaktu. Občas volají. Kde jsem a jak to jde. Jsem na ně zvědavý.
Je pod mrakem, ale teplota docela příjemná a vítr taky nefouká. Předpověď jsem nějak nestihl. Vypadá to nejistě. Je tu celkem dost cyklistů. No jo, vždyť za pár dnů už bude červen! Jedu po perfektní silnici. Skoro bez aut. Tohle je ta pravá Krušnohorská magistrála.

Je to tady parádní. Čekal jsem kyselými dešti zničené lesy tak jak jsme se to učili ve škole, ale kde nic tu nic. A ten vzduch! No lambáda. V mírném kopci dávám pauzu. Dohání mě místní cyklista.
„No co to... co to máš za kolo?”
„Tohle mi stačí, víc nepotřebuju.”
„A já jsem si říkal, že ten musí mít pořádnou krizi, když ho dohání někdo jako já. Teď už chápu :)”
Naskakuji, doháním ho a celou cestu až pod Klínovec se spolu bavíme. Hlavně o jednokolce, mé cestě, ale taky o zdejší krajině, počasí a v neposlední řadě taky o chia semíncích.
U lanovek už ale nemůžu a musím zastavit. Krátké rozloučení a je v trapu. Nechce se mi řadit na silnější mód. Vím, že před Božím Darem to půjde zase z kopce. A už to není daleko.

Pohled směrem na Oberwiesenthal

Rozjíždím se a chvíli jedu. Kopec je ale nad mé síly a tak to ke konci tlačím. Je tu docela provoz. Hlavně motorkáři.

Na kopci nasedám a vezu se dolů do Božího Daru. Perfektní výhled, perfektní počasí, ikdyž asi bude pršet, no a perfektní kopec! Slyším za sebou svištění silničních gum a německy hovořící osobu.
„Sieh, Einrad!”
V tom se kolem mě proženou dva silničáři a se zvednutým palcem volají „Cool!!”. To člověka potěší. Zvlášť, když jede tak o 50 km/h pomaleji než oni :)

V Božím Daru hledám restauraci. On to vlastně není žádný problém, páč tu snad ani nic jiného, než restaurace a penziony, není. Vcházím dovnitř jedné hezky zařízené s ještě hezčí obsluhou. Dokonce si tam můžu jednokolku vzít a dát do kouta, byť je tu plno lidí a místa moc ne. Jelikož jsme se s flycrossem bavili mimo jiné taky o svíčkové, dostávám na ni chuť. Po česnečce mi tedy slečna přináší talíř svíčkové se šesti knedlíky. Ó, to je mňamka! Na závěr ještě palačinky se zmrzlinou a druhou limonádu. Je tu útulno a moc se mi nechce ven, neboť odtamtud přicházejí lidé s deštníky. Prší. Nedá se nic dělat. Oblíkám si větrovku a vyrážím na cestu.
Není to nic hrozného, ale pršet by nemuselo. Na dobré náladě mi to však neubírá a vesele pokračuji. Je tu spousta cyklistů. Rozhlížím se do stran a kochám se krajinou, když v tom... prásk! Vjel jsem do nějaké díry a absolutně jsem to nečekal. Jednokolka dostala pořádnou pecku, ale já jsem stihl dopadnout na nohy. Nicméně T-Bar se celý pokřivil a tak musím vytasit 4ku imbus a znova to seštelovat. Dokonce i rohy jsou každý jinak. A zrovna, když projíždím kolem lidí.
Předjíždím postaršího pana cyklistu, který zrovna pauzuje. Po chvíli mě dohání a pár minut se bavíme. Zjišťuji, že mluvím s členem cyklovýpravy, která míří ze severních Čech po hranicích až do Znojma, jejímu nejstaršímu členovi je přes osmdesát let a jede to už po šestatřicáté! Tohle je prostě neuvěřitelné. Mimochodem, toho stejného pána jsem potkal na podzim 2014, když jsem s šestatřicítkou brázdil Lednicko - valtický areál. Svět je malej...

Déšť nabírá na intenzitě a my se rozdělujeme. Zastavuji u stromu a čekám, zda to nepřejde. Pod vzrostlým smrkem je zatím ještě sucho. Ozývají se hromy. Nejsou to ale takové ty typické dunivé zvuky. Spíš to zní, jako když někdo praští do plechu. Je to celkem nepříjemné, neboť mraky se drží nízko a taky je tu ten strom. Ale pořád skrz něj neprší a tak zůstávám na místě. A najednou, jako když luskne prsty, spouští se takový liják! Okamžitě se hrabu v brašně a vytahuji pončo. Do lijáku se přidávají i kroupy. To je děs! Než na sebe stačím tu pláštěnku navlíknout, jsem durch mokrý. Během necelé minuty... Fouká vítr, silnice je plná krup. Dokonce i auta zastavují. A já furt stojím pod stromem jak tvrdé Y a čučím skrz průhled v kapuci pláštěnky. Pár odvážných cyklistů a cyklistek v té slotě jede. Někteří si mě ani nevšímají, páč mají dost práce s udržením se na silnici. Po dobré půlhodině, ne-li víc, déšť konečně polevuje a vítr ustává. S deštěm už jsem si něco na této výpravě zažil. Musím pokračovat. Alespoň do nějaké hospody. V pláštěnce se fakt špatně nasedá. Chvíli mi trvá, než se zadaří.
Jedu asi kilometr, když v tom vidím turistické odpočívadlo se střechou a stěnami. A je plné lidí. Shodou náhod právě členů oné epické cyklovýpravy. Přidávám se k nim a tak tam všichni společně stojíme, klepeme kosu a čekáme než to přejde. Dovídám se ledacos. Nejstarší člen vypráví a vypráví. Já samozřejmě taky vyprávím :)
Nakonec je nám ale zima a tak všichni vyrážíme. Dostávám tip na ubytování v Horní Blatné, kde dnes bude celá expedice přenocovat. Sotva vyrazíme, spouští se další déšť. A do toho opravdu hnusná silnice. Samý výmol, vlna, díra. Lesní cesta je super, tohle je za trest. Do kopce jsem rychlejší já, z kopce zase oni. Je to boj, ale nikterak moc mi to nevadí. S tím se počítalo.
Kopec dolů do Horní Blatné je už vážně o držku. Jakoby někdo vzal obrovský příborový nůž a špatně na tu silnici namazal asfalt. Jsou na ní takové škaredé vlny, které mě dost vyvádějí z rovnováhy. Ani brzda moc nechce fungovat, neboť je zaplavována přívaly vody, která se valí dolů po silnici jako nějaká rozvodněná řeka a kolo ji nabírá a já jsem tak sprchován zespodu.

Po příjezdu jsem úplně mokrý. Ale totálně. Pronajímám si tedy pokoj a dobrou hodinu trávím rozmisťováním věcí a map, aby se usušily. Kouknu z okna a nemůžu tomu uvěřit. Svítí sluníčko a těžké černé mraky táhnou pryč. Je tam přímo ukázkově! Hmm, kdybych chvíli vydržel, tak jsem mohl jet dál. Ale na druhou stranu jet celý den v durch promočených hadrech a botech, to není ono. Asi to tak mělo být. Rozesílám tedy zprávy do všech stran, že to dneska balím, že jsem zmokl. U paní majitelky si zase vyžebrávám pantofle a jdu dolů poslouchat další vyprávění z cest. Nejsem si jistý, ale mám takový dojem, že ten den možná náš hokejový nároďák zase hrál nějaký zápas. Ale to už fakt nevím.
Jelikož se zde vaří, nechávám se obsluhovat a tlačím do sebe jedno jídlo za druhým. Polívku, hlavní, dezert, později losos, pár piv, nabídnuté topinky, za ty děkuji... Mám strach, že za pár dnů už bude můj apetit neukojitelný. Je to čím dál horší. Po příjemně stráveném večeru si jdu lehnout.

Dnes celých 35 kilometrů. Historicky nejkratší a nejkroupovitější etapa...

Den jedenadvacátý aneb „Ujet takovou vzálenost na uni není mož... bla bla bla...”

Článek, na který hádám nedočkavě čeká celý svět :) Jak již bylo napsáno, na jistém konkurenčním blogu také naleznete pár odstavečků z jedenadvacátého dne výpravy. Autor mě tam má za vesnického balíka a slamáka, kterému to nějak podezřele dobře jede. Mnozí by jistě čekali, že to tak nenechám a tyto nanejvýš výsostné tituly mu oplatím. A nebo se alespoň pokusím najít tu voodoo panenku. Hmm, mohl bych, ale mám tu něco lepšího. Myslím, že daleko záživnější bude sepsat tu to něco málo, co si ještě z našeho společného bloumání krušnohorskou přírodou pamatuju.
Kdyby náhodou někdo nevěděl, tak tento den jsem se setkal s jistým flycrossem. Je to týpek z Prahy, který občas vytáhne ven jednu ze svých jednokolek a napíše o tom něco na blog. Dovezl mi kompletní dílnu, jídlo a od místa našeho setkání až po konečnou mi dělal doprovod, plnil funkci štábu a dokonce došlo i na osedlání té mojí potvory...


Pátek, 23. května
Budím se v šest ráno. Mám hlad. Ale pořádnej hlad! Krom zázračných semínek a kapky vody nemám nic. A tak opět míchám denní příděl, který skoro celý mizí v mých útrobách.
Nemá cenu se tu déle zdržovat. Balím si věci a opouštím les.
Moc mě těší fakt, že jsem se dostal až sem. Při plánování trasy a následném skoro až infarktu při pohledu na výškové profily, jsem si říkal, že alespoň sem se musím dostat. A to proto, abych se mohl osobně vyjádřit k otázce reálného dojezdu jednokolkaře na devětadvacítce. Jestli nohy nebo zadek, to je jedno. Pokud se na to člověk připraví a má dobrou motivaci, jde to. A někdy je to dokonce i zábava :)

Spal jsem poblíž rozhledny a jelikož mám tyto stavby rád, míří mé první dnešní kroky právě sem. Dneska to vypadá na luxusní počasí. Tak uvidíme.

Sjíždím dolů do Litvínova. Je to pořádný kopec. Však podobný jsem včera šel nahoru dobrou hodinu. Teď musím chtě nechtě zase dolů. Potřebuji jídlo.
Během jízy dolů mě, krom pekelných zvuků brzdy, tak trochu děsí, jak rychle se otepluje. Nemám ani moc dobrý pocit z městského prostředí. Nedá se ale nic dělat. Musím něco sníst a to rychle, nebo dočista zmizím.
Hned v Loučné je malý obchůdek a tak ho beru útokem. Sedám ven na lavičku a cpu se, jako by to mělo být naposled. Cigirigi koukají, div jim oči z důlků nevypadnou. No co, mám prostě hlad...

Když jsem už dostatečně nacpaný, hodlám pokračovat v cestě. Všímám si jemného klechtání v pravém pedálu. Ani ne tak v pedálu. Spíš to vypadá, jakoby byla volná klika. Zastavuji, abych si po patnácti minutách od obchodu dal sváču. Během této příležitosti zkoumám kliky. Nejdřív levou, pak pravou. První se zdá být v pořádku, ale u druhé kliky si všímám, že mezi ní a vymezovací podložkou je asi půlmilimetrová mezera. To není dobré. Zkouším rukou za kliku zatáhnout a cítím, že má vůli. Musím okamžitě najít někoho s 8 mm imbusovým klíčem, jinak hrozí, že se volná klika během jízdy vymačká a zničí. A to by byl konec Cesty. Informuji mého dnešního průvodce, že se nejspíš zdržím a jedu hledat pomoc.
Neuplyne ani pět minut a už stepuji před výlohou cykloservisu. Zrovna otevírají. S panem servisákem prohazuji pár slov, on mi dotahuje oba šrouby a může se jet dál.
Cesta městem ubíhá celkem dobře. Chvílemi mě to i baví. Hlavně na kruhových objezdech. To se vždycky musím smát, když vidím lidi v autech, jak si na mě ukazují prstem a zírají.

V Horním Jiřetíně začínám stoupat. Jedu ale jen kousek, neboť jsem před chvílí jedl, je horko, kopec je stejně moc prudký a do toho všeho míjím tuhle fešnou sochu. No kdo by nezastavil?

Jak na Rapa Nui

Silnice je celkem rušná. Snažím se jít co nejrychleji. Koukám do mapy a vidím, že se to dá zkrátit. Že nemusím přejít všechny zatáčky, ale můžu odbočit do vesnice, kde sice jde cesta kolmo na vrstevnice a tak tam ten kopec bude daleko horší, ale zato to bude kratší. Stejně to nevyjedu tak jako tak, tedy nemám co ztratit.
Kopec je to ukrutný. Musím několikrát zastavit a vydýchat se. Přitom držím brzdu, aby mi jednokolka neujela. Zrovna tudy projíždí pošťačka. Nečekal jsem, že to někdy řeknu, ale chudák auto. Ty rozjezdy do takového krpálu mu zřejmě moc nesvědčí.
Celý upocený se dostávám na vrchol. Nasedám a jedu z kopce dolů. Je to labůžo. Tedy až do té doby, kdy zjistím, že jedu špatně. Nahoře na tom kopci jsem totiž měl odbočit. Zpátky už nepůjdu, to ani náhodou. Musím najít alternativu.
Píšu další zprávu, že jsem se zamotal a že se zdržím ještě víc.
Asfalt se mění na štěrk a později na hlínu. Tudy pokračovat raději nebudu. Sice jsem pořád na cyklostezce, ale nechci riskovat, že to bude neprůjezdné a budu se muset několik km plahočit pěšky.
Nakonec nacházím cestu necestu, kterou tu vyjezdila zřejmě lesnická technika a která směřuje do příšerného kopce, ale zato přímo k silnici, na kterou by bylo dobré se dostat.
Hluboký nádech a vzhůru do toho. Zase jsou to galeje. Pár metrů, pauza, dalších pár metrů. Lýtka i ruce už nemůžou (jednokolka je den za dnem čím dál těžší). Nakonec jsem přece jen nahoře. A to jen proto abych zjistil, že kopec nekončí, ale pokračuje až ke zmiňované silnici. Naštěstí už ne takovým ukrutným stoupáním.
Jsem na silnici. Ale co je to vlastně za silnici? Je tu nějaký průmyslový komplex, zřejmě patří k sousední vesnici, Hoře Svaté Kateřiny. Tam jet nechci a tak se vydávám opačným směrem. Jde to zase z kopce a já si v duchu říkám, že jestli jedu zase špatně, tak mi z toho asi hrábne. Přijíždím na křižovatku, ale vůbec nevím, kde přesně jsem. Je tu autobusová zastávka a u ní je taková veselá mapka okolí.
Nebudu lhát, úplně jsem se tam tehdá zamotal. Nakonec si podle mapky určuji tu správnou cestu a vydávám se rychlým tempem rovnou za nosem. Jedu pěkně lesem. Za chvíli bych měl začít stoupat do Rudolic. Ale neděje se tak. Místo toho se mi na dohled dostává nějaká vesnice.
„Ten kostel už jsem dneska viděl. Nebo ne?”
Teprve teď mě napadá zapnout GPSku, načež s hrůzou zjišťuji, že jedu zpátky do té vesnice, kde jsem potkal tu pošťačku. No co na to říct?
Otáčím to a jedu ještě rychleji nazpátek. Píšu další zprávu, že jsem se tu zamotal úplně, ale že už vím a tak si dáváme sraz na úpatí kopce, který vede do Rudolic. Flycross tak musí sjet dolů, aby se se mnou zase později vydal zpátky nahoru.
Tímto elegantním zablouděním jsem mu zcela určitě zhatil plán, kdy na mě chtěl čekat pěkně nahoře, zatímco já bych se tam lopotil. Kdepak kamaráde!
Vracím se zpátky na tu zpropadenou křižovatku a dávám se, tentokrát už doopravdy, správným směrem. V tom vidím postavu s kolem. No jo, je to on. S ohromnou krosnou na zádech. Doufám, že je plná jídla.
Když už je řeč o tom jídle, dostávám hlad. Na úpatí je restaurace a tak velím k povinné pauze. S plnými žaludky se přece kopce zdolávají nejlépe, ne? :)
U vybírání jídel v restauracích bych se trochu pozastavil. Možná už jsem to psal, ale to je jedno. Takováto dlouhodobá jízda na jednokolce je energeticky hodně náročná a to se samozřejmě podepisovalo na příjmu kalorií. Mohl jsem toho sníst kolik jsem chtěl, ale nikdy to úplně nestačilo. Později už jsem si jídla vybíral tak, že jsem se v jídelním lístku díval hlavně na gramáž a až pak na druh jídla. Bylo to naprosto šílené. Nedokážu si představit, že bych měl někdy jet na kole mimo civilizaci a tahat s sebou zásoby. Všechno bych sežral první noc :D
Zpět k té slavné etapě. V duchu si říkám, jak jsem to s ním vypekl a tvářím se, že jsem rád, že ho vidím, neboť jednokolka už nutně potřebuje servis. Ona by to vlastně v pohodě přežila, spíš tu jde o mé nervy. Na to je ale ještě čas, páč po jídle stejně jdeme do kopce pěšky. V Rudolicích přenechávám úlohu navigátora na mém novém průvodci. Ještě pořád je horko, ale ženou se mraky. Vypadá to na déšť.

Mizíme v lese. Jedeme po asfaltové cestičce. Některé kopce tak tak vyjíždím (to jen abych se vytáhl, ve skutečnosti skoro umírám), jiné beru pěšmo. Přijíždíme ke studánce.
„Jé, počkej, doplním vodu.”
„Ty to jako fakt budeš pít?”
„Vsadím se, že tahle voda je daleko lepší naž ta co máme u nás ve studni nebo ta vaše městská.”
A tak, jako už mnohokrát, doplňuji vodu ze studánky a opět si to nemůžu vynachválit. Je to vynález. Flycross se jen dívá skrz své temné sluneční brýle a já jen těžko hádám, jaký má asi výraz. Tu studánku jsem dokonce našel na internetu. Jmenuje se Volárna. Teď nevím, buď se u ní často volá a nebo z ní pijí jen volové. Jelikož je u ní i odpočívadlo, rozhodujeme se pro sváču, během níž se flycross jímá mého stroje a na druhý pokus se i kousek projíždí. Během natáčení záběrů do videa se pak snaží ukrást mé zásluhy, načež promlouvá paní Příroda a hromy blesky dává tomu jeho žvatlání utrum. Spouští se jarní deštík, během kterého mám čas se vrtat v jednokolce. Ach ano, byl to jeho nápad...

Zdroj

S posledními kapkami deště dokončuji opravu, dojídám banán (fly cestou vytahoval jeden za druhým, až se mi zdálo, že v tom báglu snad veze palmu) a pak už vyrážíme motat kilometry. Mám rád vzduch po dešti. To se pak jede. To se pak dýchá! A když k tomu ještě jistá osoba furt lítá kolem nejprve s jedním, pak s druhým foťákem a člověk se nemusí o nic starat, tak to je ještě lepší.
Uháníme po cyklostezce. Auta nikde. Vlastně ani těch lidí tu moc není.

Při sjezdu kopce před vesnicí jménem Kalek se fylcross rozhoduje pro akční foto a tak jede napřed, že mě jako vyfotí a zachytí tak můj vyděšený výraz ve tváři při zápolení s brzdou a zemskou přitažlivostí. Zpočátku jde vše zdá se podle plánu. Zastavuje skoro pod kopcem, pokládá kolo, sundává krosnu a... ještě rozepnout kapsu, vytáhnout pouzdro, rozepnout pouzdro, vytáhnout foťák, zapnout, zaostřit, fotit. Asi posledních dvacet úkonů už ale nezvládá, neboť se nezadržitelně blížím a při průjezdu kolem už slyším jen jeho „Ty vole!”. A to jsem se snažil jet co nejpomaleji, jelikož jsem dobrák od kosti a chtěl jsem mu tak se záběrem pomoci. Je totiž velice praktické mít foťák v kapsičce na deset zipů.

Kopečky už nejsou tak náhlé a cesta příjemně ubíhá. Stavíme na další sváču, při které potkáváme místního bajkera.
Po nějaké chvíli přijíždíme k rušné silnici. Cyklostezka je po této vedena jen 1,2 km. Hlásá to mapa.
Váhám, zda jet či jít, ale pochybovačné řeči mého průvodce vítězí a my se štracháme pěšmo. Docela kvaltujeme, ale zdá se to být nekonečné.
Flycross: „Je to jen jeden kilometr, za chíli to máme.”
„No... ty asi nevíš, jaká je cena jednoho kilometru.”
Je to šílené. Kamiony, osobáky, motorky... všechno. Asi přece jen bylo moudré si tohle projít pěšky. Sice jsme cestou míjeli lesní cestu, ale nerad bych, abychom se tu někde u německých hranic zamotali. Konečně jsme u cykloznačky, která ukazuje odbočku.
„Už víš co to je jeden kilometr?”
„Už jo.”
Vodní nádrž Přísečnice, náš dnešní cíl, už není daleko. Vzhledem k tomu, že jsem ale v noci na dnešek spal venku a rád bych se umyl, lámu flycrosse k návštěvě nějakého ubytovacího zařízení. Vím, že se na bivakování tolik těšil a jistě se na něj řádně připravil, ale holt se nedá nic dělat. Chci sprchu a postel. A pár piv by taky bodlo :)
U nádrže je další studánka. Flycross už teď při pohledu na „slamáka”, co si v ní doplňuje vodu, raději nic neříká. Je rozhodnuto, jedeme do Měděnce, kde se ubytujeme.

Cyklostezka nás navádí zpět na silnici, která začíná mírně stoupat. Už toho máme dneska dost za sebou a schyluje se k večeru. To je, jak už jsem mnohokrát psal, ta nejlepší doba. Ve spojení s mobilní bezedbou spižírnou a najetými kilometry se z kopce stává jen hrbolek, který jsem odhodlán  nekompromisně pokořit. Dupu do pedálů. Dokonce občas vykoukne i sluníčko a já si chvíli připadám jako nezastavitelný. Na kopci ale přece jen zastavuji. Ohlížím se a flycross nikde.
 „No snad se někde neválí ve škarpě!”
Po pár sekundách vidím nejprve helmu a pak i zbytek, jak se plazí mým směrem.
„No nekecej, fakt jsem mu ujel!”
Flycross přijíždí zadýchaný a tak tasím foťák, abych to zaznamenal, načež se začne tvářit, jako že to nic nebylo. Měl jsem s tím tasením být rychlejší...
Od Měděnce nás dělí už jen krátký úsek mimo les. Dost tu fouká vítr, ale sluncem zalitá krajina „tam dole” to bohatě vyvažuje. Jsme tu, 75 kilometrů. Krása.

Ubytováváme se v místním penzionu. Dojídám poslední zbytky dnešního přídělu proviantu. V restauraci pak koštuji snad všechny druhy Svijan, flycross koštuje džus a pan majitel povídá o svých loveckých výpravách do severských a exotických krajů a životě v Krušných horách... no sedíme tam skoro do půlnoci.

SLOVAK WINTER MTB & RUNNING TROPHY 2015

Minulý rok to bylo vůbec poprvé, kdy jsem byl na nějakém závodě a dokonce se ho i účastnil. Zjistil jsem, že je to parádní činnost a tak, když se Igor, jeden ze slovenských kolegů unicyklistů, zmínil o možnosti účastnit se zimní verze Stupavského maratonu, neváhal jsem. Byl to právě on, kdo s pořadateli domluvil účast jednokolkařů. Zlanařil jsem tedy Zbyňka, aby jel taky, páč nás zrovna moc nebylo...

Sobota

Spíš bych měl napsat čtvrtek 15.1. Tehdy jsem totiž jel do Znojma pro jízdenky na vlak. Rozhodl jsem se, že je koupím dopředu, aby se neopakovala situace z první návštěvy Bratislavy, kdy spadl rezervační systém pro kola a já jsem zůstal dvě hodiny na nádraží, resp. u nádraží, kde se mnou, navzdory mým připomínkám, že to není nutné, čekal i Igor. Pro jízdenky jsem jel na kole a domů jsem dojel utahaný jak kotě. Ale úkol byl splněn a jízdenky doma.
Zpět k sobotě. Sraz si se Zbyňkem dáváme o půl jedenácté. Celkem rychle se rozhodujeme pro cestu po polňačce. Ultrakulatá silnice holt nikoho nebaví. Polňačka nám ale skýtá překvapení, páč dělá jakoby chtěla jet s námi, neboť oba za chvíli vezeme její značnou část na strojích, botách a oblečení. Hlína se lepí všude. Zbyněk má rázem třípalcovou pneu. Jen ta moje je tak nepřilnavá, že na ní ani to blato nechce držet. Nakonec jsem ji neměnil. Nebyl důvod - není žádný sníh. Chvílemi to vypadá, že to snad nestihneme, což by vzhledem k rezervaci míst pro kola byla katastrofa. Zdání ale klame a my dorážíme na stanici dobrých deset minut před příjezdem vlaku.
Jízdenky jsem kupoval jen na vlak z Břeclavi do Bratislavy. Tedy přesněji, do Znojma jsem jel jen kvůli rezervaci pro kola. Ta se dá totiž koupit jen na mezinárodních pokladnách (rezervace pro mezistátní vlaky) a je lepší to mít s předstihem. Kupujeme tedy ještě IDSky pro cestu do a z Břeclavi. Jsem pověřen úkolem tyto uschovat a chránit vlastním tělem.
Cesta do Břeclavi je rutina. Návštěva zdejší vývařovny, ve které necháváme většinu nasbírané hlíny z polňačky, též rutina. Máme totiž půlhodinu na přestup. Hledáme ten správný vagón, načež začne hlásit rozhlas, že vlak je připraven k odjezdu a že si máme nastoupit. A tak raději nastupujeme hned s tím, že daná místa najdeme až ve vlaku. Pokud někdo potkal ve vlaku EC Slovan, který odjížděl ve 12:59 z Břeclavi, dvě kreatury s jednokolkami a batohy na zádech, jak procházejí jeden vůz po druhém, aby nakonec zjistily, že kola veze až ten poslední, byli jsme to právě my. Během tohoto hledání se zbavujeme další části vtíravé polňačky, která se rozhodla jet s námi až za státní hranice. No asi tu z nás budou mít uklízečky a uklízeči radost... Posílám zprávu Igorovi, že už se řítíme.
Cesta ubíhá rychle. Zbyněk se ujímá funkce zprostředkovatele proviantu a tak sedíme a tlačíme rohlíky s rostlinnými paštikami. Fazolovou z bezpečnostních důvodů necháváme až na později. Ani se nenadějeme a jsme v Bratislavě.

Kousek od Hl. Stanice

Jsou dvě odpoledne a dnešní plán zní dostat se na prezentaci, kde si vyzvedneme dárkové balíčky a hlavně čísla s čipy pro zítřejší závod. Doma jsem podrobně studoval mapu, abych nás dokázal spolehlivě dovést až na místo konání závodu (tedy i prezentace). Od nádraží je to asi pět kilometrů, ale mapa ukazovala slušný kopec.
Prakticky okamžitě se dostáváme na velmi rušnou a úzkou silnici, kde je životu nebezpečno jezdit i na kole. A přitom je to taková silnička. Hned přes koleje je dvouproudová silnice a na ní je skoro menší provoz než tady. Tak se procházíme po chodníku. Cestou míjíme tuhle zajímavost.

Sleduji názvy ulic. Zatím jsme se ještě neztratili, ale Igor mě mailem varoval, že má obavy, že se nám to povede. Také mě mailem varoval, že tato trasa není zorvna vhodná. Ten kopec je prý dost nepříjemný. Naneštěstí mi to poslal moc pozdě a já jsem si tak zprávu nemohl přečíst... V té správné ulici odbočujeme. Hurá do toho kopce. Naše hurá moc dlouho netrvá, neboť mapa nelhala a kopec je pro nás nezvládnutelný. Stejně je tu jednosměrka...
Asi v půlce volá Igor. Zjišťuji, že zpráva mu nedošla. Domlouváme se na místě srazu a pokračujeme dál v cestě. Abychom se nemuseli procházet mezi auty, míříme na lesní pěšinku a chvíli po ní i jezdíme. Poté se pěšina mění v pěknou cestičku, která nás vrací zpět k silnici, což je stále podle plánu. Jde to až podezřele hladce.

Na první křižovatce už se ale začínám ztrácet a tak špatně odbočujeme, načež se mi v hlavě rozsvítí varovné světýlko. Pro jistotu se ptáme na cestu a místní nás navádějí tím správným směrem.
Přichází další křižovatka. A tady už jsem v pasti úplně. Jsem přesvědčený, že závod se koná na kopci a ne v údolí. Vím, že je to na louce a že na té louce končí lanovka, kolem které jsme už dnes jeli. Paní nám radí cestu, ale díky mému špatnému přesvědčení nejedeme dolů, ale nahoru, kde zjišťujeme, že tam není žádná louka a tudíž ani žádný závod.
Na zdejší informační mapě zjišťujeme naši polohu a já se mlátím do hlavy, jak jsem se mohl takto zmýlit. Zbyněk už o mých navigačních schopnostech začíná pochybovat, ale tyto pochyby okamžitě zaháním povelem k odjezdu. Je tu spousta lidí a tak náš efektní sjezd, doplněný diskusí, zda tam dneska vůbec dojedeme, budí značný zájem.
Vracíme se zpět na křižovatku, kde nám radila paní a vrháme se tentokrát už tím správným směrem. Jedeme dolů z celkem prudkého kopce. Na chvíli zapomínám, že mám vyměněné špalíky a posílám se brzdou k zemi. Při padání máme oba celkem slušnou rychlost, ale daří se mi to uběhat. Zbyněk je chudák z mého zkratu tak vylekaný, že padá taky, ale též se mu daří pád ukočírovat.
Po sjezdu tak výživném, že nás už ke konci z brždění bolí ruce, se konečně ocitáme na místě konání.  Vyřizujeme prezentaci a čekáme na Igora, který by sem měl každou chvíli dorazit. Po chvíli se tak skutečně děje a dovnitř vstupuje další zítřejší jezdec se svojí devětadvacítkou, pojmenovanou Berta 2.
Nyní nás čeká ještě asi desetikilometrová cesta. Igor nás bere jinou trasou. Tou, kterou doporučoval v mailu. Je to mírný táhlý kopec, který bychom bez problémů vyjeli. No nic tak příště.
Během naší společné výpravy městem si se Zbyňkem zkoušíme jízdu na Bertě. Zajímá mě hlavně samodomo vyrobený T-Bar. Dobře vypadá a také se skvěle drží.
Do bytu dorážíme už prakticky za tmy. Uvnitř nás vítá Katka a samozřejmě také metalista junior. Jsme napojeni, nakrmeni a po večerní diskusi také uloženi :)

Neděle

Po snídani se chystáme. Odjezd na místo dění je kolem deváté. Asi nebude nikomu divné, že všichni čekají na moji maličkost. Prostě mi trvá než se vymotám. A pořád něco hledám.
Loučíme se s Katkou a míříme na BUS.

Na závod dorážíme něco před desátou. Dáváme si cvičný pojezd lesíkem, abychom se rozehřáli. Rozehříváme se ale až moc, což mi dochází v okamžiku, kdy se z Igora během převlékání kouří jako z dukovanské elektrárny. Nakonec přichází i poslední jednokolkař Filip.
Hodina ubíhá jak nic a moderátor Richard Vrablec už nás všechny vybízí k seřazení na startu. Nechávám si od Zbyňka přidělat číslo na záda, protože budu pravděpodobně rozepínat větrovku, tak aby to tam nevadilo.
Asi tři minuty před startem nám kdosi říká, že na zádech být čísla nesmí a tak ve spěchu předěláváme. A to bych to nebyl já, kdybych něco nepodělal. Nejdřív mi sponky, kterými se číslo přidělává, popadají po zemi a pak, aniž bych si toho zpočátku všiml, přidělávám číslo vzhůru nohama. Dochází mi to až když to mám přidělané a to už je necelá minuta do startu. Jenom jantar jako já si může přidělat číslo opačně. Ach jo. Kašlu na to...
Zaznívá startovní výstřel a běžci se vydávají na trať. My jsme až úplně na konci a necháváme je trochu odběhnout. Zbyněk ale hned nasedá a pomaloučku jede za davem. Nevydržím to a jedu taky. Jedeme dost pomalu. Zpočátku to prostě bude tlačenice než se to roztrhá.
Zbyněk na to ovšem jde chytře a využívá své zkušenosti z trialu, vyskakuje na chodník a vesele si to štráduje vedle běžců. Začíná se nebezpečně vzdalovat. Jedu s Igorem za davem lidí a oba přemýšlíme, jak dál. Nakonec to Igor zachraňuje prosbou o trochu místa. Dav nás pouští, já přikládám pod kotel a zahajuji stíhací jízdu. Zbyněk je pár desítek metrů vepředu a drží vysoké tempo. Musí, neboť jede se 125kami klikami a trať začíná mírňounce stoupat. Je to spíš slalom než sprint, páč se neustále musím vyhýbat běžcům. Stále je jich tu spousta a tak kličkuji z jedné strany silnice na druhou. Ale přibližuji se. Musím Zbyňka dohnat dřív než vyjedeme nahoru na kopec, protože až pojedeme dolů, bude to on, kdo bude mít výhodu.
Igora už neslyším a Filipa jsem viděl naposledy na startu. Náhle se mi zdá, jakoby Zbyněk zpomalil. Doháním ho a předjíždím. Běžců už je méně a už nejsou roztažení přes celou cestu. Postupně se blížím až ke špici. Některým borcům a borkám to běhá fakt rychle. Kdybych to měl běžet, asi bych už umřel :) Jedou jako stroje. Běží tu týpek se psem, další týpek jen v tílku a ultrakrátkých kraťasech a jeden chlap dokonce běží s dítětem v kočárku! Respekt.
Těsně pod kopcem doháním i auto s kameramanem, které jede v čele. V kopci předbíhám vedoucí běžce a užívám si pár minut slávy, když mě kameraman z kufru auta točí. Vlastně neužívám, protože furt musím myslet na to číslo... Nakonec auto předjíždím.
Mám pocit, jakoby mi Zbyňa pořád dýchal na krk a tak se snažím jet co možná nejrychleji a nejdál. Kopec je ale ke konci docela prudký a už nsetačím s dechem. Posledních pár metrů tlačím, načež mě předbíhá slušná skupina běžců.
V mírnější pasáži nasedám (daří se až napodruhé) a snažím se jet dál. Mohy mi tuhnou a po chvíli musím zase dolů. Funím teď jak parní lokomotiva. Těsně pod vrcholem nasedám a míjím fotografy z Faxcopy. Těsně za nimi se trať láme a začíná celkem prudký kopec dolů. Jedu nadoraz a málem hážu tlamu. Pod kopcem je občerstvovací stanice. Jelikož jsem si nebral ani batoh, rozhoduji se pro občerstvení.
Slečná říká „Čaj nebo ionťák?”
Furt mi to nějak nedochází. Nakonec mi docvakne, že se mě vlastně ptá co chci.
„Čaj, eh, ionťák, to je jedno!”
Už je ale pozdě a ona to nestíhá. Naštěstí jsou tu dvě a tak mi druhá podává kelímek. Bylo to ale tak rychlé a mé „povely” poněkud matoucí a tak mi podává čaj.
Trochu zpomaluji, abych se napil. Jenže nedokážu jet úplně v klidu a tak se čaj v kelímku pořád mele a místo toho, aby mi končil v puse, teče všude kolem. Pár doušků se mi ale nakonec daří dostat na to správné místo. Ale za cenu sladkého plnovousu :)
Je to super vzpruha. Můžu na to zase šlápnout. Odteď už to bude jen dolů. Z 36" jsem si pro tento závod na QU-AX přemontoval Starfightera a tato malá prkotina mi teď dost pomáhá. Prakticky celou dobu jedu na brzdu. To mi umožňuje jet co nejrychleji.
Opět doháním vedoucí skupinu, ale v tom prudkém kopci jim to běželo sakra rychle. Zdá se, že jsou neunavitelní. Pořád si drží to své tempo a jeden z nich se se mnou dokonce baví, že si to prý po závodě půjčí.
Pořád mám pocit, že tam někde vzadu za zatáčkou je Zbyněk a se svými 125kami kmitá jako o život a že mě za chvíli dožene. Ještě že jsem si vzal nové boty, které mi na pedálech při vyšších rychlostech nehorázně kloužou. Hmm...
Najednou za sebou slyším vrnění terénního pláště. To bude on! Přidávám ještě víc, ale ten zvuk se pořád přibližuje. Nakonec se z toho klube cyklista, který závod natáčí. To se mi ale ulevilo :) Sundává si brýle a otáčí je na mě. Nechápu... ale pak mi dochází, že je to vlastně kamera. Pro jistotu se ptám, zda jsou to opravdu brýle s kamerou. Opravdu jsou. Nevěděl jsem, že se něco takového dělá. Asi jsem zaspal dobu. A to tak, že velmi.
Jedu co to dá a ono to furt ne a ne skončit. Na kousku cesty leží uježděný sníh, ale už řádně roztátý a špinavý a tak si ho všímám až tehdy, kdy mi na něm ustřelí kolo. Mám štěstí, nespadl jsem.
Už mám dost. Dovolená strávená u počítačových her si vybírá svou krutou daň. Už fakt nemůžu. Přichází poslední krátký kopeček, který jsme už dneska jeli cestou na závod. To jsme ho vyjeli úplně v pohodě a rychle, ale teď mi dělá docela problém. Rozhodně ho nevyjíždím tak rychle. Jako záchrana přibíhá odnaproti pán, který začíná jednoho běžce těžce hecovat. Běží vedle a tak ho motivuje, až tím nakazí i mě. Musím přidat.
Cílová rovinka. Slyším Richarda, jak do mikrofonu hlásí, že už se blíží první jednokolkař. Zase myslím na to číslo. Je tam spousta fotografů a dokonce i televize, která to vysílá v přímém přenosu. No krása. Všichni se dívají na dementa s číslem vzhůru nohama.
Projíždím cílem, sesedám a mám dost. 9,7 km za 36 minut a 6 sekund. Dozvídám se, že jsem dojel s prvními pěti běžci. To nejsou lidé, ale stroje. Opravdu se jim klaním, páč si to nedokážu představit... Okamžitě si sundávám číslo a vyhlížím Zbyňka. Ten přijíždí o necelé tři minuty později. Prý dvakrát spadl. Kdyby nepadal a neměl s sebou batoh, je dost možné, že bychom spolu bojovali až do cíle. Moderátor mě zpovídá, ale ještě pořád nevím čí jsem a tak jen koktám do mikrofonu...
Jako třetí přijíždí Igor. To už mám batoh venku z úschovny a foťák v pohotovosti. Igor prakticky letí :)

Jako čtvrtý přijíždí Filip. Musím uznat, že má skvělý čas na to, že jede na 24" se 145mm klikami.

Jde se na jídlo :) Sledujeme doprovodný program. Soutěž o to, kdo déle udrží sud piva. Zúčastňuje se i Filip a první místo mu uniká tuším jen o dvě sekundy. Vydržel víc než minutu a půl.

Igor, moje maličkost, Filip, Zbyněk

Ještě před zahájením vyhlašování si nás moderátor všechny čtyři zve na podium. Chvíli povídám o  Cestě (s jeho tlumočením) a pak je nám řečeno, že máme udělat krátkou show. Že prý na to máme dvě hodiny :) Pouští se hudba a se Zbyňkovým „Dělejte něco.” nasedáme na jednokolky. Jsem rád, že se mám na tom podiu alespoň kam hnout a mám něco dělat? A co? A tak párkrát zaskáču na místě, udělám idling a tím mé „kousky” končí. Zbyněk si půjčuje 24" a začíná dělat ty svoje blbiny, načež mu asistuji jako překážka. Nakonec seskakuje schody a dav je spokojený. Ještě že ho tu máme.
Ani se neposadíme a jdeme na podium znova, jelikož se vyhlašují výsledky a my jsme první na řadě.

Děkuji Filipovi za foto

Richard má taky jednokolku. A jak mu to na ní jde!

A je to. Dodíváme se na vyhlašování a můžeme začít balit. Ještě se k našemu stolu dostavuje pan reportér a dělá krátkou zpověď o mé cestě a plánech do budoucna (Druhá výprava). Zbyněk si zkouší elektrický impossible wheel a málem ho to stojí život... Nefunguje mi vkládání videí z YouTube, takže musíte kliknout na TENTO ODKAZ.
Loučíme se s Filipem a míříme na BUS. Igor se nabízí, že se ještě můžeme stavit k nim a dopřát si jeden ze super vynálezů moderní doby - sprchu. Tak jedeme. Během jízdy děláme složitý manévr s předáváním tašek. Nejprve dávám jednu tašku Zbyňkovi, abych se dostal do kapsy v bundě a mohl vytáhnout foťák. Ten dávám Igorovi a beru si zpět tašku od Zbyňka. To vše bez žádné nehody. Nakonec z toho vzniká tahle fotka.

V bytě nás opět vítá Katka. Chvíli se tu zdržujeme. Pak se, tentokrát už definitivně, loučíme a Igor nás bere autem na nádraží, kde se loučíme i sním.
Vlak nacházíme v pohodě a za chvíli už stepujeme na nádraží v Břeclavi. V místní vývařovně si hodláme dopřát něco k snědku, ale nejdřív chci najít ty jízdenky co jsem kupoval a měl je chránit vlastním tělem. Nemůžu si ale vzpomenout kam jsem je dal. Prohledávám všechno, ale nemůžu je najít. Nakonec se klidíme z vývařovny (ani jsme si nic nedali) a jízdenky jdeme koupit nové. Jsem prostě manták z Mantákova.
Ve vlaku pak děláme několik epických fotek s poháry. Prostě blbnem...

Z nádraží v Božicích nás pak vyzvedává Marcela, Zbyňkova mamka.


Byla to skvělá akce. Možná až na ten zkrat s číslem. Mimochodem, dal jsem si ho na poličku k ostatním. Vzhůru nohama, abych si to pamatoval :)
Igorovi a Katce patří náš velký dík za ubytování. A můj speciální dík Marcele za odvoz.

Už se těším na letní klání ve Stupavě.