Šestihodinovka v Karviné

Onehdá v Brně, kdy jsem se poprvé setkal s osobou jménem Tomáš Jankůj, jsem ještě ani zdaleka nevěděl, k čemu toto setkání nakonec povede. Bylo to na jaře, kdy jsem tohoto chlapíka, společně s Žanet a Standou, poznal. Od té doby už uplynul nějaký ten pátek a moje maličkost byla v rámci události na FB pozvána na šestihodinový závod na koloběžkách. Samozřejmě s jednokolkou. Pak zase uplynul nějaký ten čas a já jsem, po pár hodinách jízdy vlakem a zpestření jinak nudného čekání na odjezd ukázkou odváděním imigrantů z nádraží v Břeclavi, stanul v Albrechticích u Českého Těšína.

Jak číhají

Vystupuji a na perónu už čeká Tomáš s kolobkou. Po uvítání sedáme na své stroje a jedeme do bytu. Já rozsezený z vlaku, on protažený z cesty na nádraží. No... mám co dělat, abych udržel krok.
Po příchodu Tomášova táty Standy jedeme na pivo. Jednokolka již tradičně budí pozornost, jak cestou, tak i v hospodě. Po svižném návratu jedeme na další pivo. Večer jsem nakrmen a ubytován. A pak ještě jedno pivko, tentokrát domácí. No paráda :-)
Druhý den ráno vstávám v sedm. Jako poslední, neboť Tomáš, coby organizátor celé akce, vstává ve 4, aby všechno stihl připravit. Standa vstává rovněž brzy. Sice jsem si nařídil budík na půl šestou, ale nějak jsem zase usnul.
Po snídani nakládáme hromadu věcí potřebných pro akci do vozíku a štrádujeme to na místo konání - Park Boženy Němcové v Karviné. Tam už Tomáš úřaduje, rozděluje úkoly, buduje společně s pomocníky a pomocnicemi zázemí a také prezentuje závodníky. Následuje zahřívací kolo, kde je nám vysvětleno kudy vede trať, na co si dát pozor atd.
Krátce po deváté je odstartováno a všichni se ve stylu Le Mans rozbíháme ke svým strojům a závod může začít. Chci se trochu vytáhnout a tak to pálím hned ze začátku, čehož po chvíli lituji, neboť musím po dvou kolech zastavit a trochu se zase protáhnout. Sleduji, jak to lidem s koloběžkama hezky jezdí. Abych je předjel, musím na to fak šlápnout. Ale do čela se nedostávám. Na to bych musel být o dost rychlejší a nedělat tak často přestávky. První dvě hodiny utíkají jak nic, snažím se držet vysoké tempo a moje rychlost prakticky neklesá pod 23 km/h. V podstatě jedu pořád naplno, což mě stojí dost sil. Nebýt šikovně vymyšlené občerstvovačky, asi bych brzo skončil.
V půlce, tedy po třech hodinách, už to jde docela cítit jak v nohách, tak i v sedacích partiích. Jednou málem zažívám blízké setkání s povrchem zemským, to když mi do cesty z nenadání skočí veverka. Ještě, že tahle drobotina má tak rychlé reflexy...
Poslední hodina už je náročná. V sedle jsem už sice mnohokrát strávil víc času, ale ještě nikdy jsem celou dobu nejel tak rychle. Nejsem tu přece jen na návštěvě, ale proto, abych reprezentoval nás jednokolkaře a podal tudíž nějaký ten výkon.
Posledních dvanáct minut už mě fakt nebaví. Dobrou půlhodinu už sedím v sedle a po předchozím čase v něm stráveném mě dost bolí zadek. O to lepší je ale pak průjezd cílem. Myslel jsem si, že se závod povleče a nebude to utíkat, páč tohle je v jiném stylu - neujet trať za co nejrychlejší čas, ale ujet toho co nejvíc za čas stanovený.

Vyhlašování výsledků

Celkem jsem ujel 50 kol za 6 hodin, jednu minutu a dvě sekundy. Trať měřila 2316 metrů. Najezdil jsem tedy 115,8 km. Čas strávený v sedle byl 5 hodin a 13 minut, takže jsem se 3/4 hodiny flákal, pojídal a popíjel. Průměrná rychlost byla 22,1 a maximálka 28,3 km/h.
Co se koloběžkářů a koloběžkářek týče, tak nejlepší výsledek měl kolobkář Ondra - 56 kol za 05:58:28. Kompletní výsledky a fotogalerie jsou zde na stránkách akce.

Skoro všichni

 Po vyhlášení se náš dav oficiálně rozpouští. Zbývá už jen naložit všechny ty krámy zpátky na vozík a později vynosit do bytu. Nevím jak, ale nazpátek se tam toho vejde dvakrát tolik. Skvělá večeře a jde se zase na pivo! Hmm, hned na dvě :) A pak do Hajan.
Na neděli je pro mě nachystáno překvápko v podobě sedmimílových bot. Tomáš má totiž tuto šílenost doma a nejen to - vyšel v tom například na Lysou horu. Po krátké ukázce, kdy všelijak hopsá a chodí, a po krátkém školení jsem do tohoto navlečen (a že to byl boj s těmi mými mamutími chodidly), postaven a následně i málem připosrán.

 Je to fakt vysoko a není to jen tak. Člověk balancuje hlavně na patách, nikoliv na špičkách. První nesmělé kroky se musím neustále přidržovat - však víme. Nové věci se učím slimáčím tempem a jsem neskutečné nemehlo. Ale asi tak po pěti deseti minutách už na krátké vzdálenosti chodím sám. Tom mě zkouší učit i skákat. No... za pár dalších minut mám dost. Je to makačka. Respekt před Tomášem a přede všemi lidmi, kteří na tom dokážou dovádět. Vždycky jsem si tuhle vychytávku chtěl vyzkoušet. Díky!

Tomáš, Standa a Pegas, jak říká svému kolu a... moje maličkost

Po obědě vyrážíme na nádraží, kde chlapům mizím za dveřmi vestibulu. Ale ještě předtím umožňuji panu organizátorovi pohled na svět ze sedla jednokolky. No, aspoň byla sranda.

Po dalších čtyřech hodinách a něco už mažu z nádraží v Božicích, s mezizastávkou na jedno chlazené, rovnou na rodnou hroudu.

Je fajn, když se pár lidí sejde v parku a společně si změří síly. Ale je ještě víc fajn, že se někdo na vlastní popud dokáže sebrat a všechno okolo zorganizovat. Oběhat úřady, natisknout čísla, obstarat ceny, pozornostní balíčky, časomíru... je to spousta práce. Tím někým je právě Tomáš. A pak taky samozřejmě Standa a všichni ostatní, kdo s věcmi kolem hladkého chodu pomáhali.

Dík za perfektní víkend!

Škoda Stupava trophy 2015

Na počátku letošního roku, či snad dokonce už na konci toho minulého, jsme se s Milanem a Igorem dohodli na účasti na dalším ročníku závodu horských kol - Škoda Stupava trophy. Milan konstatoval, že pojede 76 km namísto 17 km trati, která je určená běžcům a jednokolkářům. Zpočátku jsem dost váhal, zda mám tuto monstróznost jet taky, ale nakonec jsem svolil. No a včera jsme stanuli na startu....

 Pátek

Cestou do Stupavy se setkávám s Markem, dalším účastníkem závodu, který si nedávno pořídil 29".

 Z vlakové stanice pak jedeme spolu a po prezentaci, ubytování a ochutnání piva, které dovezl jako vzorek, jdeme na pivo druhé. Chvíli na to přijíždí Milan v doprovodu přátel. Jedním z nich je i Mišo, který pojede na svém biku stejnou trať jako my. Společně odcházíme do města na vačeři a ládujeme do sebe, mimo jiné, i další piva.

Sobota

Ráno máme s Markem menší kocovinu. Piv sice nebylo nijak moc, ale v kombinaci s únavou a horkem to udělalo své. Krátce po snídani přijíždí i Igor s Katkou a metalistou juniorem. Naše čtveřice je tedy kompletní, víc lidí na jednokolkách nepojede.
V devět startují největší borci a borky - trasa A. Rovných 105 km a 2 850 metrů stoupání. V 9:05 máme jít my, páč to tak bylo domluvené. Kvůli počasí a hlavně kvůli tomu, abychom to s Milanem stihli objet. A abychom nejeli jen dva, tak jmse měli startovat všichni čtyři naráz. Nicméně došlo k nedorozumění a nakonec na trať pouštějí jen mě a Milana. Igor s Markem budou startovat až po jedenácté. Toto jsem měl na starosti já, ale nějak to neklaplo... nedá se nic dělat.
Tedy vyrážíme. K prvnímu stoupání jedeme po asfaltu, kde se ještě držím v čele našeho nanopelotonu. Jakmile přijde kopec, Milan mě předjíždí. Chvíli se ho ještě držím, ale v lese mi mizí i z dohledu. Je příšerné dusno, neboť ráno sprchlo. Pot se z dresu neodpařuje a brýle se mi dost mlží. Nohy mě nějak nechtějí poslouchat, ale toto mám vždycky. Musím se rozjet a to pár kilometrů trvá. Do kopce to tedy zatím tlačím a doufám, že takovýchto moc nebude. K první občerstvovačce je to 17 kilometrů, ale připadá mi to jako věčnost. Hlavně ten kopec na konci. Láduji do sebe banány, melouny, buchty, ionťáky a doplňuji vodu. Beru to jako odpočívací zastávku a tak se tu chvíli zdržuji. Na Milana mám prý deset minut ztrátu a tak se rozhoduji pro agresivnější jízdu. Přece jen po 17ti kilometrech už nejsem tak ztuhlý. Na rovnějších pasážích to tedy začínám roštovat a snažím se jet co nejrychleji. Byl bych nerad, kdybychom celý závod odjeli každý sám. No a jak tak letím lesem, nedávám moc pozor a udělám přesně tu zobáckou chybu, která mě v začátcích posílala k zemi. Přenesu dopředu příliš váhy na to, abych to dokázal kolem dohnat a přepadávám. Jelikož jedu opravdu rychle, stává se z tohoto slide po lesní cestě ála ksichtem dolů. Končím pár metrů od jednokolky, ale živý a zdravý. Vlastně kromě špinavých hader a pochroumaného sebevědomí se mi nic nestalo. Dál tedy pokračuji méně razantním tempem.
Chvíli po karambolu se snažím projet kořenovitou pasáž. Kolem je spousta bahna a vody a kořeny kloužou, což způsobuje druhé blízké setkání s povrchem zemským. Tentokrát si jen „kydnu” na zadek. V pohodě, nic se nestalo a během pěti sekund už jsem zpátky v sedle.
V rychlkejším tempu se dál snažím pokračovat. V kopcích to ale pořád nezvládám. S dechem jdu během chvíle do kytek a nohy to stejné. Klopím do sebe spousty vody a občas sáhnu i po hroznovém cukru, coby mému jedinému nakopávači, který mám momentálně u sebe. Před druhou občerstvovačkou je kopec, který si hezky vycházím. Samozřejmě, že je u něj fotografka. Asi to už bude tradice - moje maličkost na všech fotkách čučí jestli lítají vlaštovky a při tom tlačí jednokolku vedle sebe. Ve stanici zjišťuji, že Milan je 25 minut přede mnou. Skoro mám pocit, jakoby se mi nad hlavou objevila bublinka s nápisem "WTF?!". A to mi ještě před startem a vlastně ještě dlouho před závodem říkal ať mu neujedu.

Radši bych zůstal na té občerstvovačce...

Skrze neustále se mlžící brýle jsem nucen tyto schovat a jet bez nich. Je to riziko, neboť bez nich nevidím cestu před sebou úplně do detailů a některá hůře viditelná překvapení jsou pro mě prakticky nezaznamenatelná. Začínám si uvědomovat situaci. Rychleji jet nedokážu, už to bude jen pomalejší. Takže teď už se přestávám soustředit na dohnání Milana. Místo toho si začínám propočítávat, zda vůbec stihnu dojet do 18. hodiny, kdy se vypíná časomíra a já bych tak nedokončil závod. Zatím to vychází, ale vím, že později bude postup pomalejší a tak raději počítám s rezervou. Míjí mě Mišo. Poznávám ho jen podle toho, že mě oslovil jménem. A hned je zase pryč, jen tu na svém celopéru profrčel. V jednom ze sjezdů se mi nějakým záhadným způsobem dostává pedál mimo podrážku, mé lýtko dostává pořádnou facku a já se opět poroučím dolů.
„Vole, jestli takhle budeš pokračovat, nedojedeš v jendom kuse!” říkám si, když zvedám mašinu ze země. Už se musím trochu přemlouvat před tím, než znova usednu a vyrazím vstříc dalším kilometrům. Kousek za (teprve!) půlkou potkávám jedny z posledních bikerů, kterým v kopci ještě stačím a později je dokonce i předjíždím. Za nimi ještě pár lidí prý jede, takže zatím nejsem úplně poslední. Juch! :)
Během dalšího z mnoha sjezdů, kde jsem si jistý, že můžu jet rychleji, neboť tu nejsou žádné volné kameny, to pouštím jak mi jen strach dovolí. No a jak nemám brýle a jsem už řádně unavený, vlítnu do takového blbého výmolu, což mě úplně katapultuje ze sedla. Během dopadu se ještě zoufale snažím doběhnout, abych zase neryl držkou v hlíně, ale nedaří se a řítím se přímo do posekaných větví, naházených u cesty. Celý se tam vyvalím a převrátím na záda. Vidím stromy a nebe a chvíli mi trvá než se zmůžu k nějakému pohybu. Ne že by mě snad něco extra bolelo, ale kvůli nechuti. Už po tolikáté jsem spadnul... Když už se konečně rozhodnu se z klestí dostat, zjišťuji, že to nebude tak jednoduché. Jsem tam jakoby vcucnutý a jen těžko se stavím na nohy. Vidím, že jednokolka je přímo uprostřed tratě a asi tak šest metrů daleko. Zrovna přijíždí německý závodník, ptá se, zda jsem v cajku a taky říká, že mám zakrvácený nos. Později to i cítím, ale je to jen škrábnutíčko. Hůř to odnesla pravá ruka, která dostala pěknou pecku a při vyvažování mě bolí v oblasti ramene.
Představa, že mám ještě minimálně třetinu před sebou, mě děsí. Sjezdy mi dělají neskutečné potíže. Brzda nějak začíná stávkovat a místo brždění hnusně kvílí. Úplně stejně jako tenkrát v Chřibech. Musím jí pomáhat nohama, čímž si podepisuji rozsudek. U každé křižovatky se ptám návodčíků jak daleko je další občerstvovačka. Jeden kluk mi povídá, že 2 km a do cíle je to 20. Ty dva kilometry jsou nekonečné i přes to, že jsou po silnici a dolů. U stanice mi holky tleskají a jeden bajker smeká. Prý má problémy s nohami a tak odstupuje. Jsem označen za dobrodruha. Moc to nevnímám, neboť se láduju vším co ještě zbylo a zapíjím to hektolitry vody a ionťáky. Na ujišťovací dotaz, zda je to do cíle těch 18 km mi odpoví, že ne, že je to 24. Málem mě raní mrtvice. Šest kilometrů navíc, řekne si člověk, ale tady se to musí vynásobit dvěma s ohledem na terén a jeho členitost a výsledek pak s ohledem na můj aktuální stav vynásobit asi tak ještě třikrát.
K poslední občerstvovačce je to osm kilometrů. Během nich spoupeřím se zřejmě posledním cyklistou na trati. Do kopce to dávám já, z kopce on. Kolem jsou neuvěřitelné výhledy, ale všímám si jich jen letmo. Mám toho dost, fakt po krk! U stanice jen dopíjím vodu a hned pokračuji dál, neboť vím, že už jde do tuhého a nemusel bych to stihnout.
Z hrubého studování mapy před závodem si pamatuji, že se mám vrátit do vesničky Borinka, kterou jsme projížděli těsně po startu. Odtamtud už je to do cíle kousek. A tak své naděje na přežití a dokončení závodu živím představou, že tam za tím kopcem bude zmíněná vesnice. Vždy se ale objeví další kopec a pak další a za ním... další. Předjíždí mě jakýsi cyklista, přibržďuje a oznamuje mi, že pořadatelé odvolávají návodčíky. Značení tratě ještě ponechávají. Jsem v tom tedy sám a představa, že se někde ztratím a budu se muset vracet, se mi moc nelíbí.
Po dlouhém a náročném sjezdu (prakticky bez brzdy) se konečně objevují domy a dokonce i návodčík, který mě posílá dál. A jsou tu i další. Ovšem když míjím značku Borinka, tuším, že něco není v pořádku, neboť jsem tu měl odbočit a pokračovat nahoru do lesa. Z auta na mě volá jeden z pořadatelů, že jedu špatně. Takže zpátky. Příšerný pocit!
Jakmile se vracím na trať, potkávám další lidi v reflexních vestách, kteří mě posílají dál a tleskají mi. Jsou skvělí, čekají totiž jen na mě a nezlobí se, že tu kvůli jednomu člověku oxidují celý den, ale místo toho povzbuzují, díky čemuž kopec, ve kterím mi Milan ujel, téměř vyjíždím. Píšu téměř, neboť jsem se jen dostal o chlup dál, než na začátku. Zvoní mi telefon - Milan. Nemám moc náladu na hovory typu „Kde jsi?”. Ale povídá mi, že jsem kousek od cíle a že prý mám, cituji: „makat”. Jakobych se doteď flákal. Jsem rád že se na tom prskoletu vůbec ještě udržím, další pád bych totiž asi nepřežil, resp. bych to s určitostí zabalil. Posledních pár kilometrů je osmnáctý díl Nekonečného příběhu. Jedu už jen silou vůle a doslova krokem. Všechno mě bolí, nejvíc prsty na nohách, jak jsem se do nich při padání kopal. A taky zadek. Na sedlo Nimbus Gel nejsem moc zvyklý.
Už asi půl hodiny slyším hudbu z hlavního stanu závodu, ale pořád jakobych stál na místě. Konečně přichází závěrečný sjezd, který znám z minulého ročníku. Ten příšerný šikmý sjezd. Část z něj jsem nucen odchodit, protože mám tak dorasovaná třísla, že nájezdy na větší nerovnosti mi nedělají moc dobře. Vidím domy! STUPAVA! Zase telefon a zase Milan.
„Kde jsi?”
„Teď jsem vjel do Stupavy, hned jsem tam.”
Ještě se ptám na cestu, páč už jsem tak zblblý, že to nedokážu odhadnout. Jako perličku pořadatelé na konec závodu umístili brod, resp. trať přes brod vedli. Samozřejmě ujedu dva metry a hned stojím po kotníky ve vodě. A jako další perlička je tu hnusná drnovitá tráva a na ní překážky ze včerejšího Eliminátoru. Palety, klacíky, kořeny... Se zaťatými zuby zdolávám drny, na překážky kašlu. Když pak za doprovodu kapely, která hraje We are the champions od Queenů, projíždím cílem a na tabuli se objevuje mé jméno s časem 8 hodin a 24 minut, uvědomuji si, že je konečně po všem. Přežil jsem, dojel jsem a teď jdu hledat kamarády.
Hned se objevuje Marek, který v kategorii jednokolek zvítězil, Igor dojel dvacet minut za ním. Toho už jsem ani neviděl, neboť musel odjet. Milan dorazil před dvěmi hodinami. A Mišo taky dokončil, ale podle jeho slov měl co dělat. Ještě si zkouším jít pro jídlo, ale už došlo.

Po tombole, kdy první cena - kolo za více než tisíc euro, utíká Milanovi o jedno jediné číslo, odcházíme na pokoj, kde ze sebe částěčně dělám člověka a kde se snámi také všichni až na Marka loučí. Ten odjíždí o dvě hodiny později.
Ulehám do postele, ale ne a ne usnout. Na pokoji je hrozné vedro. Jako zoufalé řešení volím sprchu. Sedím na zemi, nechávám se kropit studenou vodou dokud se neklepu zimou a pak si jdu znova lehnout. Než se zase ohřeju, už dávno spím.

Neděle

Ráno mě čekají muka v podobě zvedání se z postele. Po snídani se odebírám na desetikilometrovou cestu na vlak. Naštěstí díky nočním dešťům není tak příšerné horko. Domů přijíždím krátce po třetí hodině.
Závod byl fajn, trasa jezditelná, organizace skvělá, ale myslím, že protentokrát jsem si ukousl až příliš velké sousto. Musím smeknout před Milanovým výkonem. A smekám i před ostatními, neboť počasí bylo letos vůči závodníkům tvrdé. Příští rok se vzhledem k Druhé výpravě nezúčastním.

Tak a teď jsem zvědavý, jak v takovémto stavu budu trávit dovolenou, jejíž náplní má být desetidenní ježdění na 36" v plné polní alpskými údolími. Zítra sedám na vlak (nejspíš) do Salzburgu a až do devátého srpna se budu flákat někde po okolí. Chci vyzkoušet nové vybavení a čtenáři také mohou čekat pár příspěvků přímo z terénu. Teda jestli sebou zase někde nemlasknu o zem... Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě! :)

MTB Trilogy 2015

Je to pár měsíců nazpátek, co jsem se nechal zatáhnout na výše zmiňovaný závod. Poprvé jsem o něm slyšel minulý rok a když jsem viděl videa, jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. „Tohle někdo jezdí?
Abych to trošku nastínil: MTB Trilogy je taková rarita. Tedy alespoň v té naší malé zemičce. Etapový závod, který i s prologem trvá čtyři dny a každý den se nese v trochu jiném duchu. Tratě jsou náročné a letošní počasí tomu fakt nasadilo korunu. Některé sjezdy jsou tak krkolomné, že ani v těch nejtemnějších nočních můrách by se horší neobjevily. Tento závod je zkrátka tak náročný, že i přes podporu velkých partnerů, jako např. Specialized, skvělou organizaci a atraktivní prostředí, se na něj hlásí v průměru 200 - 300 lidí z různých koutů Evropy. A těch, kteří si to dají za rok zase, je pak úplné minimum. Jakožto převážně neterénní jezdec jsem se tedy vydal do jámy lvové, abych na vlastní kůži pocítil atmosféru této nevšední události...

Zde jen takový stručný výtah, bylo toho opravdu hodně a i kdybych se dokopal k tomu to všechno nějak sepsat, stejně by to asi nikdo nevydržel přečíst až do konce.

Středa

Po pětihodinovém sezení v autobusu a vlaku a asi stopadesáti přestupech konečně vystupuji v Náchodě a dávám se do převlíkání a skládání jednokolky. Čeká mě 27 kilometrů do Teplic. Část trasy vede po loňské Cestě kolem hranic a tak místy vzpomínám. Vybavuje se mi toho hodně. Jak jsem zrovna tady na té křižovatce nevěděl kudy a tak dál...
O půl osmé jsem v Teplicích a pronajímám si pokoj. Dneska to bylo jen takové narychlo. Zítra to pomaloučku začne.

Čtvrtek - prolog

Ráno navštěvuji zdejší obchod a až do jedenácti sedím ve stínu na lavičce, cpu se a poslouchám zdejšího pána, jak vypráví. O všem možném, jak byl ve Znojmě na vojně, jak tam chlastali víno, o zdejším životě. Za hodinu toho vím tolik, že bych mohl sepsat kroniku.
Kolem dvanácté přijíždí Míla s Filipem. Další dva jezdci, kteří se rozhodli pro jednokolové oře. Po ubytování ve zdejší základní škole a Mílově obdarování týmovými dresy jdeme na pivo. Asi bychom neměli, páč za chvíli máme vyrazit na trať, ale počasí si to přímo vyžaduje. Prostě vedro jak v .....
Ve tři hodiny začíná prolog. Je to vlastně takový úvod do závodu a taky slouží jako kvalifikace pro start zítřejší etapy. Těsně před startem přijíždí ještě Medard, pan kolega z Polska. Má devětadvacítku s převodovkou. Po startu to rozjíždíme, nožičky nám kmitají, ale on si v klidu šlape a jede stejně rychle. Ale v kopci už musí přeřadit, Filip se ho drží zuby nehty a já se zase snažím neztratit Filipa. Jakmile dojde na kamení, mám problém a padám. Zbytek kopce vycházím pěšky, ti dva mizí a Míla je hned za mnou. Nahoře se to trochu srovnává, ale hned jak přijde sjezd, jdu zase pěšky, páč na tohle prostě nemám. Míla mě předjíždí. A v tomto stylu se vlastně nese skoro celý prolog. Chvíli jedu, do kopce se snažím jet co nejdéle, pak přijde sjezd, kde jedu dokud mi strach dovolí a pak zase vycházka. Někde za půlkou Mílu zrazuje vlastní tělo, jeho slovy „zgumovatěl” a tak se dostávám před něj (jen díky mojí dvoumetrové postavě a tudíž i dlouhým krokům a rychlé chůzi). Prolog je nekonečný, papírově by měl mít něco mezi 10ti kilometry, ale jedu/jdu ho skoro dvě hodiny. Jak asi bude vypadat těch zítřejších 48 km?!
Ke konci vede trasa kolem koupaliště - to asi aby nás pořadatelé chtěli v tom parnu naštvat. Do cíle dojíždím i přes většinovou chůzi dost zničený a přesně na cílové čáře házím tlamu :)
Jako první přijel Filip, za ním Medard, já půl hodiny za nimi a deset minut po mně Míla.
Večer se domlouváme s pořadatelem na zkrácení zítřejší etapy, aby na nás nemuseli na občerstvovačkách čekat do soumraku a taky abychom si to trošku užili.

Naše ležení - to tam bylo ještě uklizeno :)

Unicycle.com CZE team

Pátek - 1. etapa

Budím se úplně rozlámaný - spíme v základní škole, třída II. A (nebo B?) ve spacácích. Start je v devět hodin. Jen se jdeme podívat a hned po startu sedáme do Medardova vanu a odjíždíme k první občerstvovačce, která pro nás znamená start. Ušetříme tak nějaké kilometry, čas a hlavně se nám většina závodníků nebud plést pod kola, resp. se jim nebudeme plést do cesty my. Včera to bylo samé předjíždění, neboť závodníci byli na trať pouštěni postupně. Dneska byl hromadný start a na občerstvovačce necháváme většinu projet. Zapsat čas startu a hurá do boje!
Hned na začátku to jde do kopce. Ti dva zas jak magoři dupou do pedálů. Medard si dnes vzal jinou jednokolku, bez řazení. Asi zjistil, že ve zdejších podmínkách je mu Schlumpf na houby. Snažím se jich držet, ale fakt nechápu, kde se v nich bere tolik síly. Zvlášť mi nejde do hlavy Filipův styl jízdy, má krátké kliky (125 mm) a do kopce přímo letí. Já mám kvůli páce delší 150ky a stejně mi to nejede tak jak bych chtěl. Je to holt o zkušenostech a kondici, technika může být jaká chce. Šílený krpál. Po chvíli zase tlačím stroj pěšmo. Trať vede do pekelné výšky a ke konci přes takovou, no ani ne cestu, ale spíš řeku z kamenů, která je celá vystavená slunci. Chvílemi se dívám, jestli za sebou nenechávám souvislou čáru od potu, který ze mě pryští.

Ještě mám chuť se fotit

Nahoře se obávám nejhoršího, a sice že sjezd bude v podobném stylu. No... šutrů tu moc není, ale je to zatraceně prudké a pro změnu plné kořenů, výmolů a taky fotografů. Ti stojí zásadně jen na pro ně zajímavých místech a tak na všech fotkách jenom tlačím stroj vedle sebe. Dolů tedy zase pěšky. Cítím se trapně, ale radši tohle než pak ležet v nemocnici. A takto se to vlastně točí furt dokola. Mírnější pasáže jezdím a snažím se je jet co nejrychleji to jde, brutály chodím pěšky. Jeden sjezd je tak obtížný, že jsem neviděl nikoho, kdo by to sjel. Je problém po tom chodit a nedokážu si představit, jak by se to dalo sjíždět. Občas se naskytne i nějaký asfalt, jenom pro přejezd z lesa do lesa. Tam s pár bikery dokonce do kopce držím krok. Ale sjezdy po loukách jsou skvělé, tam mě to dokonce i chvíli baví :D

Jeden z vrcholů na polské straně

 Na jednom checkpointu se ptám, jak daleko jsou unijezdci přede mnou, načež je mi sděleno, že všichni tu už byli. Je to divné, páč mě krom těch dvou nikdo jiný nepředjel, ale přesto jsem poslední. Nu což. Na druhé občerstvovačce si dávám extra porce všeho co tam mají, beru si na cestu jednu plechovku Sládkovy limonády a za jízdy pomalu usrkávám. Týpek na občerstvovačce říkal, že je to ještě 15 kilometrů. Ale já bych s tím neradši sekl už teď. Úmorné vedro, krpály, únava no hrůza.
Poslední stoupání už jdu jen silou vůle, mám dost. Konec etapy vede jak naschvál zase kolem koupaliště. Lidi se koupou a válejí u vody a my jak blbci tu šlapeme do pedálů :)
V cíli jsem vyzpovídán. Pivko po takových galejích fakt bodne. A porce jídla jakbysmet. No a sprcha? V současnosti ten nejlepší vynález.
Jako první dojel opět Filip, pak Medard a za nimi Míla.

Sobota - 2. etapa

Budíme se rozlámaní ještě víc. Den za dnem je to horší, tak jsem fakt zvědav, jak to přežiju. Dneska bychom si prý měli zajezdit víc, že prý to nebude tak těžké. Opět jsme si nechali zkrátit trasu. Po startu tedy zase sedáme do auta a jedeme na smluvené místo.
V devět hodin startujeme. Hned zpočátku to jde již tradičně do kopce a já to hned balím, páč vidím, že je to plné kořenů. Balí to i Míla, ale ti dva zase dupou nahoru. Po chvíli to balí i Filip, ale pak nám zase mizí z dohledu. Při sjezdu mi Míla ujíždí, ale později ho doháním a předjíždím. Měli pravdu, dneska je to jezdivější. Začátek byl sice takový dost kořenitý, ale jinak se jede celkem obstojně. Tedy až na to vedro, je o pár stupňů víc než včera. Jinak stejná písnička, sjezdy, ty těžší, nedávám. Kopce nahoru se snažím jezdit, ale vzhledem k mé chabé fyzičce, horku a faktu, že tohle je vlastně vytrvalostní závod, kde není žádoucí odpálit se hned první nebo druhý den, se šetřím a postupuji spíš na jistotu. Občas i promluvím s nějakým turistou. Přistihuji se, jak se postupně otrkávám a zkouším sjíždět pasáže, na které bych nikdy před tím ani nepomaslel. Nejsou to ale žádné extrémy, ty já nerad. Pomaloučku polehoučku si troufám na víc a víc. Ovšem první pád mě trochu probouzí. Shodila mě dolů nějaká šiška nebo něco podobného. Zaseklo se to mezi kolo a rám. Ale tento pád mi pomáhá se zorientovat. Málem bych totiž špatně odbočil a vjel bych na trať nějakého jiného závodu pořádaného v Polsku. Že by zásah vyšší moci? :)
Druhý pád na sebe nenechává dlouho čekat. Zkouším sjet celkem macatý kořen, za nímž je takový schod. Je to celkem vysoké (na moje poměry samozřejmě), dobrých 30 cm. A při dopadu kola na zem se mi smekne pedál a už letím. Snažím se to doběhnout, ale moc se nedaří. Běžím přes les hlavou napřed, div se nosem nedotýkám země a ze všech sil se snažím to vyrovnat. V tom vidím, jak je přímo přede mnou strom a hodně rychle se zvětšuje. Nechci do něj napálit tou svou kebulí a tak rychle jednám. Natahuji ruce a kolem stromu se jakoby namotám, což mě zastavuje. Takové rodeo to bylo.
Přichází další sjezd po loukách. Tam se to dá roštovat a tak šlapu co mi nohy stačí. Po loukách vede trať z větší části po silnici a furt z kopce. Lije ze mě jak z konve, ale nepovoluji v tempu. Bajkeři jezdí kolem bez držení řídítek a při průjezdu vždycky tleskají. Sice to myslí dobře, ale pěkně mě s tím serou :) páč si jedou tady 40 50 km/h, hezky na pohodu a vítr je ještě k tomu chladí.
V posledním dlouhém stoupání mám pocit, jako bych byl v peci. Vzduch je dost horký. Nahoře si musím na chvíli sednout, aby to se mnou neseklo. Nářez.
Do cíle přijíždím jako třetí. První byl opět Filip, druhý Medard a chvíli po mém příjezdu se objevuje i Míla.

Neděle - 3. etapa

Ráno se budíme už totálně zničení. Vzhledem k tomu, že už tak trošku tušíme, jaký charakter mají tratě, máme obavy, že tato poslední bude největší drtička. Trať máme opět zkrácenou, ale už nikam nejedeme. Startujeme společně se všemi. Docela dlouho jedeme po safaltu, kde dojíždím Filipa a snažím se s ním držet tempo do kopce. Naráz to ale nevyjedu a tak mi zase ujíždí. Pak ale zase dává pauzu on, tak ho doháním. No a takto se handrkujeme skoro až nahoru. Boty už mám tak dorasované, že mám obavy, aby do cíle vůbec vydržely pohromadě. To je z toho věčného chození, ale taky tím, že už toho mají hodně za sebou. Však taky, mimo jiné, se mnou objely hranice.
Je ještě větší horko než včera. Ale na to už jsem si tak nějak zvykl. Horší už to pravděpodobně nebude tak co. Po sjezdu, který jsem z větší části šel, následuje výšlap po asfaltce. Tady většinu trasy jedu, ale mám co dělat. Konečně občřerstvovačka. Jsem mezi posledními a zjišťuji, že to už dneska pár bikerů zabalilo.
Je to nekonečné, už chci být zase zpátky v cíli, lemtat jedno pivo za druhým a cpát se jídlem. Snažím se o co nejrychlejší postup, neboť mám šanci na celkové třetí místo.
Asi ve 3/4 tratě mě přepadává ukrutná přeháňka. Přes provazy vody ani nevidím na cestu. Nabývám přesvědčení, že v tomto Míla nejspíš jet chtít nebude a tak pokračuji dál. Voda mi splachuje pot z vlasů rovnou do očí a to dost štípe. Vlastně to štípe víc než bych snesl a tak musím zastavovat a oči si utírat. Na výběr toho ale moc nemám, neboť propocené mám téměř všechno. Včera jsem dokonce vlastním potem rozpustil mapu, kterou jsem měl schovanou v batohu.
Už je mi všechno jedno a tak přestávám nad tratí tolik přemýšlet a prostě jen jedu rovnou za nosem. Prakticky ani nevidím kam, ale jedu. A ono to funguje! Ani jedinkrát nepadám a všechno projíždím. Je to prostě jen o hlavě, v ničem jiném to není.
Vzhledem k tomu, že jsem i s jednokolkou durch mokrý, se prudce snížila účinnost brzdy. Spíš je to tak, že odmítá brzdit úplně. Poslední dva tři kilometry jsem tedy nucen dobržďovat nohama, což mě dokonale zničí. V cíli jsem opět vyzpovídán a nafilmován, tak možná budu i ve videu :) Je mi sděleno, že jsem dorazil jako druhý. První je Medard. Pak přijíždí Míla. Filip stále nikde. Nakonec po jeho příjezdu zjišťujeme, že se ztratil a přišel tak o svůj časový náskok vůči Medardovi. A nejen to, dokonce se tímto nešťastným manévrem propadl na celkové druhé místo.
Celkové pořadí je tedy Medard, Filip, moje maličkost.

Ještě že jsem měl troje :)

Večer se loučím s Mílou a Filipem, kteří odjíždějí už dnes. Večerní program zakončuje koncert třech kapel. A tak se s Medardem nalíváme pivem a posloucháme řízný zvuk elektrických kytar.


Celkově se mi závod líbil, ale ne jako závod, spíš jako dobrá zkušenost a výlet do zajímavých míst. Na to třetí místo zas tak hrdý nejsem, přece jen jsme byli čtyři a velkou část jsem si tam stejně odchodil. Jsem ale rád, že jsem se k této šílenosti odhodlal, dorazil, přežil a zase se v pořádku vrátil domů. S jistotou mohu konstatovat, že toto už nikdy znova podstoupit nechci :)
Děkuji Mílovi za super dres, Filipovi za ty čtyři energiťáky a vůbec všem za příjemně strávený čas v krásném kraji jménem Broumovsko.

SLOVAK WINTER MTB & RUNNING TROPHY 2015

Minulý rok to bylo vůbec poprvé, kdy jsem byl na nějakém závodě a dokonce se ho i účastnil. Zjistil jsem, že je to parádní činnost a tak, když se Igor, jeden ze slovenských kolegů unicyklistů, zmínil o možnosti účastnit se zimní verze Stupavského maratonu, neváhal jsem. Byl to právě on, kdo s pořadateli domluvil účast jednokolkařů. Zlanařil jsem tedy Zbyňka, aby jel taky, páč nás zrovna moc nebylo...

Sobota

Spíš bych měl napsat čtvrtek 15.1. Tehdy jsem totiž jel do Znojma pro jízdenky na vlak. Rozhodl jsem se, že je koupím dopředu, aby se neopakovala situace z první návštěvy Bratislavy, kdy spadl rezervační systém pro kola a já jsem zůstal dvě hodiny na nádraží, resp. u nádraží, kde se mnou, navzdory mým připomínkám, že to není nutné, čekal i Igor. Pro jízdenky jsem jel na kole a domů jsem dojel utahaný jak kotě. Ale úkol byl splněn a jízdenky doma.
Zpět k sobotě. Sraz si se Zbyňkem dáváme o půl jedenácté. Celkem rychle se rozhodujeme pro cestu po polňačce. Ultrakulatá silnice holt nikoho nebaví. Polňačka nám ale skýtá překvapení, páč dělá jakoby chtěla jet s námi, neboť oba za chvíli vezeme její značnou část na strojích, botách a oblečení. Hlína se lepí všude. Zbyněk má rázem třípalcovou pneu. Jen ta moje je tak nepřilnavá, že na ní ani to blato nechce držet. Nakonec jsem ji neměnil. Nebyl důvod - není žádný sníh. Chvílemi to vypadá, že to snad nestihneme, což by vzhledem k rezervaci míst pro kola byla katastrofa. Zdání ale klame a my dorážíme na stanici dobrých deset minut před příjezdem vlaku.
Jízdenky jsem kupoval jen na vlak z Břeclavi do Bratislavy. Tedy přesněji, do Znojma jsem jel jen kvůli rezervaci pro kola. Ta se dá totiž koupit jen na mezinárodních pokladnách (rezervace pro mezistátní vlaky) a je lepší to mít s předstihem. Kupujeme tedy ještě IDSky pro cestu do a z Břeclavi. Jsem pověřen úkolem tyto uschovat a chránit vlastním tělem.
Cesta do Břeclavi je rutina. Návštěva zdejší vývařovny, ve které necháváme většinu nasbírané hlíny z polňačky, též rutina. Máme totiž půlhodinu na přestup. Hledáme ten správný vagón, načež začne hlásit rozhlas, že vlak je připraven k odjezdu a že si máme nastoupit. A tak raději nastupujeme hned s tím, že daná místa najdeme až ve vlaku. Pokud někdo potkal ve vlaku EC Slovan, který odjížděl ve 12:59 z Břeclavi, dvě kreatury s jednokolkami a batohy na zádech, jak procházejí jeden vůz po druhém, aby nakonec zjistily, že kola veze až ten poslední, byli jsme to právě my. Během tohoto hledání se zbavujeme další části vtíravé polňačky, která se rozhodla jet s námi až za státní hranice. No asi tu z nás budou mít uklízečky a uklízeči radost... Posílám zprávu Igorovi, že už se řítíme.
Cesta ubíhá rychle. Zbyněk se ujímá funkce zprostředkovatele proviantu a tak sedíme a tlačíme rohlíky s rostlinnými paštikami. Fazolovou z bezpečnostních důvodů necháváme až na později. Ani se nenadějeme a jsme v Bratislavě.

Kousek od Hl. Stanice

Jsou dvě odpoledne a dnešní plán zní dostat se na prezentaci, kde si vyzvedneme dárkové balíčky a hlavně čísla s čipy pro zítřejší závod. Doma jsem podrobně studoval mapu, abych nás dokázal spolehlivě dovést až na místo konání závodu (tedy i prezentace). Od nádraží je to asi pět kilometrů, ale mapa ukazovala slušný kopec.
Prakticky okamžitě se dostáváme na velmi rušnou a úzkou silnici, kde je životu nebezpečno jezdit i na kole. A přitom je to taková silnička. Hned přes koleje je dvouproudová silnice a na ní je skoro menší provoz než tady. Tak se procházíme po chodníku. Cestou míjíme tuhle zajímavost.

Sleduji názvy ulic. Zatím jsme se ještě neztratili, ale Igor mě mailem varoval, že má obavy, že se nám to povede. Také mě mailem varoval, že tato trasa není zorvna vhodná. Ten kopec je prý dost nepříjemný. Naneštěstí mi to poslal moc pozdě a já jsem si tak zprávu nemohl přečíst... V té správné ulici odbočujeme. Hurá do toho kopce. Naše hurá moc dlouho netrvá, neboť mapa nelhala a kopec je pro nás nezvládnutelný. Stejně je tu jednosměrka...
Asi v půlce volá Igor. Zjišťuji, že zpráva mu nedošla. Domlouváme se na místě srazu a pokračujeme dál v cestě. Abychom se nemuseli procházet mezi auty, míříme na lesní pěšinku a chvíli po ní i jezdíme. Poté se pěšina mění v pěknou cestičku, která nás vrací zpět k silnici, což je stále podle plánu. Jde to až podezřele hladce.

Na první křižovatce už se ale začínám ztrácet a tak špatně odbočujeme, načež se mi v hlavě rozsvítí varovné světýlko. Pro jistotu se ptáme na cestu a místní nás navádějí tím správným směrem.
Přichází další křižovatka. A tady už jsem v pasti úplně. Jsem přesvědčený, že závod se koná na kopci a ne v údolí. Vím, že je to na louce a že na té louce končí lanovka, kolem které jsme už dnes jeli. Paní nám radí cestu, ale díky mému špatnému přesvědčení nejedeme dolů, ale nahoru, kde zjišťujeme, že tam není žádná louka a tudíž ani žádný závod.
Na zdejší informační mapě zjišťujeme naši polohu a já se mlátím do hlavy, jak jsem se mohl takto zmýlit. Zbyněk už o mých navigačních schopnostech začíná pochybovat, ale tyto pochyby okamžitě zaháním povelem k odjezdu. Je tu spousta lidí a tak náš efektní sjezd, doplněný diskusí, zda tam dneska vůbec dojedeme, budí značný zájem.
Vracíme se zpět na křižovatku, kde nám radila paní a vrháme se tentokrát už tím správným směrem. Jedeme dolů z celkem prudkého kopce. Na chvíli zapomínám, že mám vyměněné špalíky a posílám se brzdou k zemi. Při padání máme oba celkem slušnou rychlost, ale daří se mi to uběhat. Zbyněk je chudák z mého zkratu tak vylekaný, že padá taky, ale též se mu daří pád ukočírovat.
Po sjezdu tak výživném, že nás už ke konci z brždění bolí ruce, se konečně ocitáme na místě konání.  Vyřizujeme prezentaci a čekáme na Igora, který by sem měl každou chvíli dorazit. Po chvíli se tak skutečně děje a dovnitř vstupuje další zítřejší jezdec se svojí devětadvacítkou, pojmenovanou Berta 2.
Nyní nás čeká ještě asi desetikilometrová cesta. Igor nás bere jinou trasou. Tou, kterou doporučoval v mailu. Je to mírný táhlý kopec, který bychom bez problémů vyjeli. No nic tak příště.
Během naší společné výpravy městem si se Zbyňkem zkoušíme jízdu na Bertě. Zajímá mě hlavně samodomo vyrobený T-Bar. Dobře vypadá a také se skvěle drží.
Do bytu dorážíme už prakticky za tmy. Uvnitř nás vítá Katka a samozřejmě také metalista junior. Jsme napojeni, nakrmeni a po večerní diskusi také uloženi :)

Neděle

Po snídani se chystáme. Odjezd na místo dění je kolem deváté. Asi nebude nikomu divné, že všichni čekají na moji maličkost. Prostě mi trvá než se vymotám. A pořád něco hledám.
Loučíme se s Katkou a míříme na BUS.

Na závod dorážíme něco před desátou. Dáváme si cvičný pojezd lesíkem, abychom se rozehřáli. Rozehříváme se ale až moc, což mi dochází v okamžiku, kdy se z Igora během převlékání kouří jako z dukovanské elektrárny. Nakonec přichází i poslední jednokolkař Filip.
Hodina ubíhá jak nic a moderátor Richard Vrablec už nás všechny vybízí k seřazení na startu. Nechávám si od Zbyňka přidělat číslo na záda, protože budu pravděpodobně rozepínat větrovku, tak aby to tam nevadilo.
Asi tři minuty před startem nám kdosi říká, že na zádech být čísla nesmí a tak ve spěchu předěláváme. A to bych to nebyl já, kdybych něco nepodělal. Nejdřív mi sponky, kterými se číslo přidělává, popadají po zemi a pak, aniž bych si toho zpočátku všiml, přidělávám číslo vzhůru nohama. Dochází mi to až když to mám přidělané a to už je necelá minuta do startu. Jenom jantar jako já si může přidělat číslo opačně. Ach jo. Kašlu na to...
Zaznívá startovní výstřel a běžci se vydávají na trať. My jsme až úplně na konci a necháváme je trochu odběhnout. Zbyněk ale hned nasedá a pomaloučku jede za davem. Nevydržím to a jedu taky. Jedeme dost pomalu. Zpočátku to prostě bude tlačenice než se to roztrhá.
Zbyněk na to ovšem jde chytře a využívá své zkušenosti z trialu, vyskakuje na chodník a vesele si to štráduje vedle běžců. Začíná se nebezpečně vzdalovat. Jedu s Igorem za davem lidí a oba přemýšlíme, jak dál. Nakonec to Igor zachraňuje prosbou o trochu místa. Dav nás pouští, já přikládám pod kotel a zahajuji stíhací jízdu. Zbyněk je pár desítek metrů vepředu a drží vysoké tempo. Musí, neboť jede se 125kami klikami a trať začíná mírňounce stoupat. Je to spíš slalom než sprint, páč se neustále musím vyhýbat běžcům. Stále je jich tu spousta a tak kličkuji z jedné strany silnice na druhou. Ale přibližuji se. Musím Zbyňka dohnat dřív než vyjedeme nahoru na kopec, protože až pojedeme dolů, bude to on, kdo bude mít výhodu.
Igora už neslyším a Filipa jsem viděl naposledy na startu. Náhle se mi zdá, jakoby Zbyněk zpomalil. Doháním ho a předjíždím. Běžců už je méně a už nejsou roztažení přes celou cestu. Postupně se blížím až ke špici. Některým borcům a borkám to běhá fakt rychle. Kdybych to měl běžet, asi bych už umřel :) Jedou jako stroje. Běží tu týpek se psem, další týpek jen v tílku a ultrakrátkých kraťasech a jeden chlap dokonce běží s dítětem v kočárku! Respekt.
Těsně pod kopcem doháním i auto s kameramanem, které jede v čele. V kopci předbíhám vedoucí běžce a užívám si pár minut slávy, když mě kameraman z kufru auta točí. Vlastně neužívám, protože furt musím myslet na to číslo... Nakonec auto předjíždím.
Mám pocit, jakoby mi Zbyňa pořád dýchal na krk a tak se snažím jet co možná nejrychleji a nejdál. Kopec je ale ke konci docela prudký a už nsetačím s dechem. Posledních pár metrů tlačím, načež mě předbíhá slušná skupina běžců.
V mírnější pasáži nasedám (daří se až napodruhé) a snažím se jet dál. Mohy mi tuhnou a po chvíli musím zase dolů. Funím teď jak parní lokomotiva. Těsně pod vrcholem nasedám a míjím fotografy z Faxcopy. Těsně za nimi se trať láme a začíná celkem prudký kopec dolů. Jedu nadoraz a málem hážu tlamu. Pod kopcem je občerstvovací stanice. Jelikož jsem si nebral ani batoh, rozhoduji se pro občerstvení.
Slečná říká „Čaj nebo ionťák?”
Furt mi to nějak nedochází. Nakonec mi docvakne, že se mě vlastně ptá co chci.
„Čaj, eh, ionťák, to je jedno!”
Už je ale pozdě a ona to nestíhá. Naštěstí jsou tu dvě a tak mi druhá podává kelímek. Bylo to ale tak rychlé a mé „povely” poněkud matoucí a tak mi podává čaj.
Trochu zpomaluji, abych se napil. Jenže nedokážu jet úplně v klidu a tak se čaj v kelímku pořád mele a místo toho, aby mi končil v puse, teče všude kolem. Pár doušků se mi ale nakonec daří dostat na to správné místo. Ale za cenu sladkého plnovousu :)
Je to super vzpruha. Můžu na to zase šlápnout. Odteď už to bude jen dolů. Z 36" jsem si pro tento závod na QU-AX přemontoval Starfightera a tato malá prkotina mi teď dost pomáhá. Prakticky celou dobu jedu na brzdu. To mi umožňuje jet co nejrychleji.
Opět doháním vedoucí skupinu, ale v tom prudkém kopci jim to běželo sakra rychle. Zdá se, že jsou neunavitelní. Pořád si drží to své tempo a jeden z nich se se mnou dokonce baví, že si to prý po závodě půjčí.
Pořád mám pocit, že tam někde vzadu za zatáčkou je Zbyněk a se svými 125kami kmitá jako o život a že mě za chvíli dožene. Ještě že jsem si vzal nové boty, které mi na pedálech při vyšších rychlostech nehorázně kloužou. Hmm...
Najednou za sebou slyším vrnění terénního pláště. To bude on! Přidávám ještě víc, ale ten zvuk se pořád přibližuje. Nakonec se z toho klube cyklista, který závod natáčí. To se mi ale ulevilo :) Sundává si brýle a otáčí je na mě. Nechápu... ale pak mi dochází, že je to vlastně kamera. Pro jistotu se ptám, zda jsou to opravdu brýle s kamerou. Opravdu jsou. Nevěděl jsem, že se něco takového dělá. Asi jsem zaspal dobu. A to tak, že velmi.
Jedu co to dá a ono to furt ne a ne skončit. Na kousku cesty leží uježděný sníh, ale už řádně roztátý a špinavý a tak si ho všímám až tehdy, kdy mi na něm ustřelí kolo. Mám štěstí, nespadl jsem.
Už mám dost. Dovolená strávená u počítačových her si vybírá svou krutou daň. Už fakt nemůžu. Přichází poslední krátký kopeček, který jsme už dneska jeli cestou na závod. To jsme ho vyjeli úplně v pohodě a rychle, ale teď mi dělá docela problém. Rozhodně ho nevyjíždím tak rychle. Jako záchrana přibíhá odnaproti pán, který začíná jednoho běžce těžce hecovat. Běží vedle a tak ho motivuje, až tím nakazí i mě. Musím přidat.
Cílová rovinka. Slyším Richarda, jak do mikrofonu hlásí, že už se blíží první jednokolkař. Zase myslím na to číslo. Je tam spousta fotografů a dokonce i televize, která to vysílá v přímém přenosu. No krása. Všichni se dívají na dementa s číslem vzhůru nohama.
Projíždím cílem, sesedám a mám dost. 9,7 km za 36 minut a 6 sekund. Dozvídám se, že jsem dojel s prvními pěti běžci. To nejsou lidé, ale stroje. Opravdu se jim klaním, páč si to nedokážu představit... Okamžitě si sundávám číslo a vyhlížím Zbyňka. Ten přijíždí o necelé tři minuty později. Prý dvakrát spadl. Kdyby nepadal a neměl s sebou batoh, je dost možné, že bychom spolu bojovali až do cíle. Moderátor mě zpovídá, ale ještě pořád nevím čí jsem a tak jen koktám do mikrofonu...
Jako třetí přijíždí Igor. To už mám batoh venku z úschovny a foťák v pohotovosti. Igor prakticky letí :)

Jako čtvrtý přijíždí Filip. Musím uznat, že má skvělý čas na to, že jede na 24" se 145mm klikami.

Jde se na jídlo :) Sledujeme doprovodný program. Soutěž o to, kdo déle udrží sud piva. Zúčastňuje se i Filip a první místo mu uniká tuším jen o dvě sekundy. Vydržel víc než minutu a půl.

Igor, moje maličkost, Filip, Zbyněk

Ještě před zahájením vyhlašování si nás moderátor všechny čtyři zve na podium. Chvíli povídám o  Cestě (s jeho tlumočením) a pak je nám řečeno, že máme udělat krátkou show. Že prý na to máme dvě hodiny :) Pouští se hudba a se Zbyňkovým „Dělejte něco.” nasedáme na jednokolky. Jsem rád, že se mám na tom podiu alespoň kam hnout a mám něco dělat? A co? A tak párkrát zaskáču na místě, udělám idling a tím mé „kousky” končí. Zbyněk si půjčuje 24" a začíná dělat ty svoje blbiny, načež mu asistuji jako překážka. Nakonec seskakuje schody a dav je spokojený. Ještě že ho tu máme.
Ani se neposadíme a jdeme na podium znova, jelikož se vyhlašují výsledky a my jsme první na řadě.

Děkuji Filipovi za foto

Richard má taky jednokolku. A jak mu to na ní jde!

A je to. Dodíváme se na vyhlašování a můžeme začít balit. Ještě se k našemu stolu dostavuje pan reportér a dělá krátkou zpověď o mé cestě a plánech do budoucna (Druhá výprava). Zbyněk si zkouší elektrický impossible wheel a málem ho to stojí život... Nefunguje mi vkládání videí z YouTube, takže musíte kliknout na TENTO ODKAZ.
Loučíme se s Filipem a míříme na BUS. Igor se nabízí, že se ještě můžeme stavit k nim a dopřát si jeden ze super vynálezů moderní doby - sprchu. Tak jedeme. Během jízdy děláme složitý manévr s předáváním tašek. Nejprve dávám jednu tašku Zbyňkovi, abych se dostal do kapsy v bundě a mohl vytáhnout foťák. Ten dávám Igorovi a beru si zpět tašku od Zbyňka. To vše bez žádné nehody. Nakonec z toho vzniká tahle fotka.

V bytě nás opět vítá Katka. Chvíli se tu zdržujeme. Pak se, tentokrát už definitivně, loučíme a Igor nás bere autem na nádraží, kde se loučíme i sním.
Vlak nacházíme v pohodě a za chvíli už stepujeme na nádraží v Břeclavi. V místní vývařovně si hodláme dopřát něco k snědku, ale nejdřív chci najít ty jízdenky co jsem kupoval a měl je chránit vlastním tělem. Nemůžu si ale vzpomenout kam jsem je dal. Prohledávám všechno, ale nemůžu je najít. Nakonec se klidíme z vývařovny (ani jsme si nic nedali) a jízdenky jdeme koupit nové. Jsem prostě manták z Mantákova.
Ve vlaku pak děláme několik epických fotek s poháry. Prostě blbnem...

Z nádraží v Božicích nás pak vyzvedává Marcela, Zbyňkova mamka.


Byla to skvělá akce. Možná až na ten zkrat s číslem. Mimochodem, dal jsem si ho na poličku k ostatním. Vzhůru nohama, abych si to pamatoval :)
Igorovi a Katce patří náš velký dík za ubytování. A můj speciální dík Marcele za odvoz.

Už se těším na letní klání ve Stupavě.

Continental Novodubnický maratón

Naplněn pozitivními dojmy ze Stupavy, rozhodl jsem se zúčastnit se dalšího závodu. Tentokrát s líbivým titulem "Otevřené mistrovství Slovenské republiky". Tato akce se konala v Nové Dubnici, kousek od Trenčína a nebudu vám lhát, když řeknu, že jsem se na ni těšil jak malej Jarda :)

Pátek, 29. srpna, pět hodin ráno...
Jelikož se závod koná na pro mě docela odlehlém místě, musím si dneska přivstat, abych stihl vlak z Božic. Tentokrát jsem asi poprvé porušil zlozvyk chystat si věci až ráno a když se plazím ven z postele, hledím na připravenou bagáž. Ještě se nasnídat, nasoukat do chráničů a může se vyrazit.
Když opominu noční blbnutí na ulici, je to poprvé, co jedu na 29" od doby, co mi doma přistála 36" (na recenzi se pracuje). A taky je to po opravdu dlouhé době poprvé, co jedu delší trať bez T-Baru. Rozdíl je velký, páč ten bazmek opravdu zlepšuje stabilitu. To pociťuji hlavně na ultrakulaté silici z Hrádku do Božic.
Sedlo Nimbus Gel, které bylo původně na 36" Oraclu, si vede překvapivě dobře. Tvarem se dost podobá QU-AX cross, které mi na 29" moc nevyhovovalo. Spíš vůbec. Ale na předčasné závěry je ještě brzy.
Průvodčí ve vlaku mě docela překvapil, když řekl, ať si jednokolku dám do přihrádky nad sedadly. Ale tak... zase to bylo zadarmo :)

Sedlo je trošku zaliskané, holt je blátivo...

Do Břeclavi jede vlak něco přes hodinu. Na nádraží mám další hodinu čas a tak se věnuji samým zábavným činnostem, jakými jsou například měnění eur za ten nehorázně vysoký kurz (k čertu s ČNB) a zjišťování informací na informacích, kde sedí bába protivná jak osina v zadku. Musím uznat, že břeclavští zaměstnanci ČD jsou opravdu znalí přepravního řádu a ostatních formalit ohledně jízdného, zavazadel a jiných věcí. Od vnitrostátní pokladny mě posílají na mezinárodní, kde se dozvím, že mi tu a onu jízdenku v Břeclavi nemůžou vydat, že prý až v Hodoníně. Takže jdu zpět k vnitrostátní pokladně, kde mě posílají na informace, abych si prý zjistil, kolik je to zón do Vrbovců (jak kdyby to nešlo zjistit na té mašince co tiskne lístky). Takže zase ta bába protivná jak osina v zadku, která do mě furt hustí, že nechápe, proč chci vědět něco o lístku z Velké nad Veličkou, když jsem v Břeclavi. Nakonec se společně dopídíme k výsledku a jdu zpět k vnitrostátní pokladně, kde do mě pro změnu hustí paní pokladní, že IDSku mi mohli dát i na mezinárodní pokladně. Kocourkov hadr!
Korunu celé aférce nasazuje pokladní v Hodoníně, která mi do slovenské stanice prodává obyčejnou IDSku, kterou koupíte na každým rohu v trafice... a paní v Břeclavi mi ji dát nemohla, páč prý nemají s Vrbovcemi mezinárodní přepravní vztah nebo jak tomu říkala. Takže, jestli někdy někdo z vás pojede ze Znojma na opačný konec IDS JMK, kupte si všezónovou jízdenku a můžete se na ni vozit celý den až do aleluja. IDS zóny platí dokonce až v Myjavě (SK).
Když se konečně po dvouhodinové jízdě z Břeclavi s přestupem v Hodoníně dostávám do Vrbovců, čeká na mě velice příjemný pán z Železničné spoločnosti Slovensko, který mi jedovatým hlasem vysvětluje, že nejdřív musí vypravit vlak a až pak mi prodá jízdenku. A na dotaz "Beru s sebou jednokolku, berete to jako bicykl a nebo za to platit nebudu?" mi ještě jedovatěji odpoví, že to rozhodne až průvodčí ve vlaku. Hmm, představa, že se ještě hodinu a půl budu kodrcat, mi na dobré náladě moc nepřidává.
Vlak (rozumějte mašinku a vagónek z dob průmyslové revoluce) se rozjíždí po (stejně starých) kolejích. Podle mapy bychom měli kličkovat mezi kopci, tak snad budou nějaké ty výhledy.
Najednou tma, pískot, skřípot a chladný vlhký vzduch. Ne neumřel jsem, to jsme vjeli do tunelu. A ne ledajakého, tento je skutečně dlouhý, páč jsme v něm dobré tři minuty. K tomu si připočtěte nesvítící světla ve vagónu a máte celkem dobrý adrenalinový zážitek za pár eur :)
Míjíme Čachtický hrad, který jsem ale nestihl vyfotit, páč se mi popruh od foťáku zamotal do batohu.
Ve 12:50 vlak staví v Novém Mestě nad Váhom. Teď už to bude hezky po vlastní ose.
Do Trenčína, kde jsem si pár dnů předem rezervoval pokoj, je to 30 km. Třicet kilometrů po protipovodňové hrázi. Vede po ní totiž takový pěkný singletrail, čehož využívají místní, běžci počínajě, pejskaři konče.
Občas musím jet kousek po silnici, ale provoz je malý a je to taková pěkná silnička, která pořád stoupá a klesá, zatáčí.. no prostě člověka nenudí.

Cesta i přes šestikilový batoh celkem příjemně ubíhá a Trenčín už se blíží. Dělí mě od něj pár kilometrů a taky pár odborných výkladů o jednokolkách. Prostě klasika. Po hrázi se jede skvěle, devětadvacítka mě teď neskutečně baví. Dobře se na ni leze, dobře se ovládá a v terénu (myslím na obyčejných polních a lesních cestách pro obyčejné smrtelníky, ne v kamenitých stržích a bahenních lázních) je hravá. Už to není to obludné monstrum, za které jsem ji kdysi považoval. Tento titul teď náleží jejímu nástupci :)

V Trenčíně se pěšinka mění na asfaltový chodník/stezku. Tentokrát jsem se pečlivě připravil a nic nenechal náhodě. Nehodlám dorazit půl hodiny před půlnocí, tak jako do Stupavy. Vytiskl jsem si podrobnou mapku města a křížkem vyznačil polohu penzionu. Nalézám ho na první pokus! Tak je to pravda, zázraky se přece dějí :)
Hodlám se ubytovat, vyházet z báglu přebytečnou zátěž a pokračovat dál do Nové Dubnice na prezentaci, abych si mohl vyzvednout číslo, čip a dárky od sponzorů závodu. Volám Igorovi, který by už měl být v Dubnici. Nabízí mi odvoz autem, což je celkem příjemná změna plánu. Takže sprcha a jede se do Dubnice.
Chvíli přešlapuji před penzionem a za pár minut už se vezu v autě s Katkou, Igorem a jejich malinkatým metalistou. Je to nezvyk, po dlouhé době zase na čtyřech kolech :)
S přípravami jsem nelenil a křížkem si zvýraznil i polohu sportovního areálu v Dubnici. No... končíme jen o ulici vedle, což považuji za úspěch, páč někdy se "zadaří" mnohem víc.
Už se těším na večeři (pro někoho je tohleto pořád nepochopitelné). Hledáme tedy podnik, kde se najíme. Toto hledání se pak mění na procházku celým městečkem, páč těch podníků tu zrovna moc není. Nakonec padá volba na pizzerii. Jelikož jsem na Slovensku, chci ochutnat místní pivo. V nabídce je Pilsner Urquell, Kozel a Šariš. Třetí jmenované jsem nikdy neměl a asi ani mít nebudu, páč je mi řečeno, že to tak nějak není ono. Takže zase padá volba na české kousky... a nějakou tu pizzu. Následně jsem odvezen zpět do Trenčína. Takový servis si ani nezasloužím.

Uni dostala novou nálepku - BIKER :)

Sobota, 30. srpna, šest hodin ráno
Asi to některým jedincům připadat jako krajně nepravděpodobné, ale první věc, která mi po probuzení probleskne hlavou, je že snídaně bude až za dvě hodiny. A pan žaludek to taky tuší. Není s ním rozumná řeč. Nakonec na snídani vyrážím o půl hodiny dřív, páč už se to fakt nedá vydržet.
Celou jídelnu okupuje skupina francouzských dětí a patrně jejich vychovatelé nebo instruktoři či co. Tohle není důležité, důležité je to, že dělají povyk na celej barák. Když si k nim (což určitě nikdo z nich nečekal) ke stolu přisedne fousaté dvoumetrové cosi s logem jednokolky na triku, je hned o poznání tišeji.
V rámci předzávodové rozcvičky volím cestu po vlastní ose. Do Dubnice je to osm kilometrů. Tak akorát na rozehřátí. A navíc po skvělých cestách.

Lambáda :)

Už ve čtvrt na deset jsem v Dubnici. Tak torchu dřív, než byl plán. Nevadí, na ostatní počkám. Jezdím si ulicemi, prohlížím si stroje bajkerů a bajkerek, když v tom vidím osobu, jak z auta vytahuje jednokolku.
"Á, pan kolega!"
"I don't understand."
Podle doslechu ze Stupavy soudím, že se jedná o jezdce z Polska. Tak se představuji a všímám si, že na mě z kufru čučí další jednokolka s podezřele tlustým nábojem. No to snad... to je Schlumpf! Pro nejednokolkaře - je to nábojová převodovka, která umožňuje jezdci přeřadit na vyšší rychlost. Například z 26" jednokolky udělá 39". A to už fakt frčí. Už jsem tu o tom psal. Samotná stojí jen
1 200 euro, prostě za hubičku.
Taková příležitost! Ptám se, jestli to můžu zkusit. Jaško (Honza) říká, že není jeho, že je Lukáše. Ten přichází o pár minut později. Tedy neváhám a ptám se, zda si to můžu zkusit. No jasně že jo! :)

Nejprve na obyčejný převod 1:1, abych si vyzkoušel, jak se 26" chová. Na dvojku už to tak jednoduché není. Nejdřív nemůžu nasednout a když už se mi to konečně povede, kolo mi ujede dopředu. Šílenost! Po pár pokusech s respektem jednokolku vracím na místo, načež přichází Zachy, který právě dorazil. Půjčuje si Schlumpfa a už si to hrne po ulici jakoby se nechumelilo. Hmm...
Nakonec přijíždí i Milan. Tým jednokolkařů je tedy kompletní.

 Lukáš s námi ale nepojede. Bylo by to tak trošku nefér. Místo toho se chystá na více než čtyřicetikilometrovou trať. Helmu dolů.
My pojedeme jen 13 kilometrů s 330 metry stoupání. Podle doporučení ostatních neřadím na 165 mm, ale nechávám 137.

Zleva: Milan, Zachy, moje maličkost, Jaško

 Komentátor závodu ještě prohodí pár slov o našich přibližovadlech, načež zaznívá startovní výstřel a chuml jednokolkařů a dětí bajkerčat vyráží, za asistance policejního auta, na trať. Naprosto neočekávaně se vedení ujímá Jaško, který z nás má nejmenší kolo. Na čtyřiadvacetipalcové MUNI jednokolce od QU-AXu uhání doslova jako o život. Má delší kliky než já a přesto ho doháním jen s obtížemi. Se Zachym čekáme, kdy únavou padne mrtvý k zemi, ale on jede pořád dál a pořád tím vražedným tempem. Ve videu projíždíme kolem 01:40.

Prvních pár kilometrů tratě je po asfaltu. Jen mírné stoupání. Konečně předjíždím Jaška a na chvíli se ujímám vedení. Po chvíli se to ale mění, asfalt střídá štěrk a kopec jako hrom, kde me předjíždí Zachy. Jede na 29" se 125 mm klikami a přesto v kopci končí dál než já. Jsem prostě máslo. Během tlačení jednokolky nahoru se propadám na poslední místo. Ale kluci jedou jen pár metrů přede mnou a tak se jich snažím držet jako klíště. Kopec je řádný. Nestačím s dechem. Na startu jsem neodolal a nechal se strhnout a prakticky jsem se odpálil hned na začátku. Chyba, příště už budu vědět.
Milan s Jaškem nasedají a ujíždí. Já pěšky doháním Zachyho, který se rázem rozběhne a v kopci vyskočí na svou 29". Čučím jak puk. Za chvíli už ale taky jedu. S dechem už je to dobré. Vzhůru do boje! :)
Zatáčku za zatáčkou vidím, jak někoho doháním. Je to Milan a tak v jednom místě využívám příležitosti a předjíždím ho. A na dohled už jsou i ti dva. Další kopec. Kašlu na to, jdu pěšky. Milan mě předjíždí a po pár metrech tlačí taky.
Bod zlomu už ale není daleko. Jsem zvědavý na sjezd. Doufám, že nebude moc náročný. Dívám se na vrchol kopce a vidím, že Milan nasedá. To je ono. Konec stoupání.
Když vycházím nahoru, čeká mě šok. Šutry a krpál dolů. Zkouším to sjet, ale i přes škrcení brzdy cítím, že se jednokolka rozjíždí čím dál víc. Asi už by to fakt chtělo nové špalíky. Od doby, co tu brzdu mám, jsem je ještě nevyměnil. Ani po cestě kolem hranic. Ale stejně to bude rukama...
Není moc času na rozmýšlení, sesedám dokud to ještě jde. Dolů tedy taky pěšky. Začátek sjezdu byl opravdu extrémní. Samozřejmě jen na mé poměry. Nerad vyháním věci do extrému - musím podotknout, že jistý čtenář tuto hlášku nechápe :D
Snažím se jet co nejrychleji, ale spíš to vypadá, že zase pojedu jen tak, abych to přežil. Občas mě předjíždí nějaké to dítko, páč z kopce jim to prostě jede.
V tom mi připadá, že jsem snad na té trati sám. Nikde nikdo a do toho všeho přes cestu spadený strom. Tady není něco v pořádku. Ohlížím se a v tom vidím, že asi o dvacet výškových metrů výš se prohání jedno kolo za druhým. Sjel jsem z tratě! Šupajdá nahoru. Ztratil jsem asi tři minuty. A to je na třinácti kilometrech docela dost. Cesta už je naštěstí pěkná a tak přikládám pod kotel. Aspoň toho Jaška musím předjet!
Míjím fotografa od společnosti Faxcopy, od které mám fotku ze Stupavy.

Závěr Škoda Stupava trophy

Trať mě vyvádí na travnatý svah. Z kopce dolů a po drnech. Není to moc příjemné, ale tuto pasáž hodlám projet. Už žádné pěšky. Je odtud krásný výhled, škoda že není čas se jím pokochat. Ke konci travnatého úseku málem líbám povrch zemský, opravdu jen o fous...
Na řadu opět přichází asfalt. Musím máknout. Uháním dolů, brzda piští a jednokolkaři furt nikde.
Přijíždím do Dubnice, kde je před cílem takový minikopeček (a nebo velký travnatý retardér, jak chcete). Slyším "Pojd, to dáš!" a cvakání závěrky foťáku. Je to Igor, který se závodu bohužel nemohl zúčastnit, neboť jeho jednokolka odputovala k novému majiteli. Mám dost. Kopeček přelízám. Za potlesku přihlížejících projíždím cílem. Na první místo ztrácím 6 minut a 18 sekund, na třetí pak 4 minuty a 37 sekund. Možná, že kdybych se tam neztratil, byl by z toho pěkný souboj na cílové rovince.
Na prvním místě skončil Zachy s časem hodina dvacet sekund, za ním se ztrátou 16ti sekund Milan a na třetím místě Jaško s časem 1:02:01.

A teď ta nejoblíbenější pasáž. Jde se na guláš! :) Po závodě jídlo vždycky bodne.
Loučíme se s Igorem a Katkou, kteří si společně s jejich juniorem metalistou odjíždí dovolenkovat.
Čekáme na Lukáše, který je ještě na trati. Nakonec přijíždí a s časem 3:58:18 se mezi muži umisťuje na 173. místě z celkového počtu 201 závodníků. Smekám. Jet 43 kilometrů terénem na jednokolce a předběhnout při tom skoro třicet bajkerů, respekt.
Vracíme se zpět k cíli, dáváme pivo a Zachy předvádí pár kousků na dvacce. Po pivě tak nějak stoupá můj zájem o další zkoušku Schlumpfa. Zvlášť poté, co se projíždí i Milan. A tak zkouším a zkouším až nakonec... jedu. Jedu! Je to ještě rychlejší než 36", ale jen papírově, páč maximálku zkoušet nehodlám. A řadit během jízdy se taky neodvažuji. Je to fakt šikovná věcička. Škoda jen, že je to tak drahé... Nakonec se loučím, páč se pomalu začíná stmívat. Světla sice mám, ale v Trenčíně.
Oněch osm kilometrů uběhne jak nic. Sprcha, jídlo a jde se na kutě.

Neděle, 31. srpna
Budím se v sedm. Tentokrát se mi neche snídat s malými a hlučnými Frantíky, takže otevírám okno a čekám, až to tam utichne. Volnou chvíli si krátím balením věcí.
V devět hodin vyrážím na cestu. Je pod mrakem a občas mírně poprchává. Skoro třicet kilometrů po jednostopovce po protipovodňové hrázi.

Mám dost času a tak nespěchám a jízdu si užívám. Dokonce potkávám baču s ovečkami.

Čirou náhodou projíždím kolem depa motorkářů, kteří závodí na mistrovství Slovenska v motokrosu. To je rachot. Mají ale smůlu, páč většina lidí nehledí ani na ně, ani na jejich mašiny, ale zírají na mě a mou mašinu. Ha! :D

moc rychlé, nestíhal jsem ostřit...

V poledne přijíždím do Nového Mesta nad Váhom. Vlak jede ve 13:10. Přichází ke mě skupinka cyklistů, kteří se právě chystají do Itálie na cyklozájezd. Jeden pán dokonce zná Marka, jednokolkaře, kterého jsem poprvé viděl v Brně a který byl minulý rok společně s Ondrou na našem OKM turnaji a taky na Festivalu rekurdů v Pelhřimově.
Kodrcání ve vlaku mi zpříjemňuje fakt, že zase pojedeme tím dlouhým tunelem. Super :) Lístky mám už nakoupené z cesty tam, takže u krátkých přestupů nemusím řešit, jestli to stihnu na pokladnu. Kousek se vezu rychlíkem. V Břeclavi si pak dopřávám obídek a malinovku.
Poslední přestup. Konečně. Krátce po odjezdu z Břeclavi se spouští řádný liják. I na blesky dojde.

Z Božic mě pak už čeká jen osm kilometrů domů. Je ale krátce po dešti a tak polňačky pekelně kloužou. Po silnici se mi nechce...

Domů přijíždím kolem sedmé hodiny večer. Náročný víkend to byl. Ale byla sranda :)


Jak se tak koukám, výsledkem ankety je 170 km. Jsem tak trochu zklamaný. Čekal jsem, že vyhraje 200 km. Tím ale nechci říct, že 170 je málo. To vůbec ne. Děkuji všem zúčastněným a věřím, že ještě letos se prolomení této hranice uskuteční.
Jinak včera jsem se zúčastnil dalšího MTB závodu, tentokrát na 36". Na článku se pracuje. A na přípravách na další závody taky. Nějak se mi to zalíbilo :)

Stupava Trophy 2014

Jelikož už vás určitě nudí v uvozovkách staré články z cesty kolem republiky, rozhodl jsem se sesmolit něco aktuálnějšího. A to tak aktuálního, že aktuálněji už to asi nejde. V neděli jsem se totiž vrátil ze zahraničí, konktréně ze Slovenska, kde jsem poměřil síly s tamními jezdci na Škoda Stupava Trophy. Nikdy jsem na žádných závodech nebyl a trošku jsem se bál, že kodrcání se na jednokolce mezi osmisty bajkerů, bajkerek a bajkerčat nebude to pravé ořechové, ale celkový dojem z této akce mě docela mile překvapil. Ale všecko pěkně od začátku... Tip na zůčastnění se závodu jsem dostal od Igora, jezdce z Bratislavy. S dalším jezdcem, Milanem z Košic, jsme pak celkem zázračným způsobem dali dohromady ubytování přímo ve Stupavě. Ono to vlastně bylo tak, že jsem se k němu a Martinovi, taktéž z Košic, přifařil a náhodou se na poslední chvíli uvolnil třílůžkový pokoj...

Pátek, 25.7. 2014

V práci končím o hodinu dřív, abych stihl vlak. Doma se mi balení nějak vymyká z rukou, mám málo času a včera jsem byl lenošný se nachystat dopředu.
Spěchám do Božic po ultrakulaté silnici, která mi teď kupodivu nedělá problémy. Je dusno, hodně velké dusno. Na stanici přijíždím o deset minut dřív, ale vlak má zpoždění, což mi moc nehraje do karet, páč v Břeclavi mám na zakoupení jízdenek a přestup jen deset minut a jestli se zpoždění protáhne, nejspíš mi to ujede. A to by bylo nemilé. Ve vlaku je fakt fajn klima. I v sauně by možná bylo líp. Ale na druhou stranu, jednokolka se veze gratis.

Do Břeclavi přijíždím oproti jízdnímu řádu docela pozdě. Letím k pokladně, kupuji lístek, načež mi paní říká, že na to mám půl minuty. Skvělý. Chvátám do podchodu. "Druhý nástupiště, druhý nástupiště. Sakra kde je to druhý nástupiště?!!!" Vybíhám schody a už jen vidím, jak mi to ujíždí. Hmmm...
Vracím se k paní na pokladnu. "Já jsem si myslela, že to nestihnete. Přišel jste pozdě." To, že pozdě přijel vlak už ale nikoho nezajímalo. Paní to okomentovala jen tím, že to chápe. Další spoj jede za dvě hodiny. Mám hlad (pro někoho je tato hláška nejspíš už hodně ohraná :) a proto jdu zabíjet čas do zdejší vývařovny. Našel jsem nejnudnější činnost. Hned po čekání na autobus je to zevlení na vlakovém nádraží. Ale občasný pohled na chvátající lidi s metrákovými kufry na kolečcích zvedá náladu mému škodolibému Já, hahaha :)
Půl osmé. Konečně sedím v kodrcátku mířícího do Kút. Na tuto obec mám docela nemilé vzpomínky. Je tam jaksi... no "tmavší" prostředí. Vlak, tedy v tomto případě spíš jen lokomotiva, má malinkaté místo pro kola a kočárky a zrovna teď veze tři kola, z toho jedno řádně naložené. Tetris naživo.
V Kútech pomáhám vykládat ono obtěžkané kolo. Slušná váha. Fakt slušná. Další přípoj jede skoro až za hodinu. Začíná se stmívat a já to mám z konečné zastávky ještě asi devět kilometrů po vlastní ose. To by ani tak nevadilo, jako spíš fakt, že jsem si nevzal světla. To mě teď trápí. Cesta sice vede po cyklostezce, ale venku nesvítí ani troška Měsíce. To bude zajímavé.
Na nádraží vedu zajímavý rozhovor s pánem, kterému jsem pomáhal s kolem. Řešíme jednokolku a mou cestu, pak jeho cestu. Třičtvrtěhodina utíká jak nic a za chvíli už sedíme v klimatizovaném vlaku a ještě s jedním cyklistou, který se zítřejšího závodu také učastní, řešíme, jak se potmě a hlavně bez újmy dostat do Stupavy. Venku už je černo. Netrpělivě sleduji míjené stanice. Jedeme posledním spojem, který, jak jsem se dozvěděl, veze do dep v Bratislavě pár souprav a tak občas stojíme kvůli připojování vagónů.
Konečně přichází stanice Devínské Jazero. Venku je jen pár pouličních lamp. Loučím se s pány cyklisty i panem průvodčím a všichni tři sledují nástup a následný odjezd do tmy.
Je to na prd, nevidím na krok. Je 3/4 na deset. Podle toho, co mi říkali ve vlaku, bych měl za chvíli narazit na samostatnou cyklostezku. Před ní je ale rozbitý úsek, který bez toho, aniž bych věděl, kam jedu, nedokážu projet a tak chvíli vedu stroj vedle sebe. Svižný krok, chci se do Stupavy dostat co nejdřív.
Dostávám se na železniční přejezd, který mé jakž takž na tmu adaptované oči dokonale oslňuje. Ale je to moje blbost, nemám se dívat do toho bílého blikajícího světýlka.
Jsem na cyklostezce. Mám na paměti varování před "ostrůvky" uprostřed cesty. Byl by to celkem pěkný karambol, kdybych do jednoho takového najel. Cesta je krásně hladká, bez děr a zdá se, že i rovná. Tedy šlapu na plyn a beru to vysokorychlostně. Míjím první ostrůvek. U každé z těchto překážek je jakýsi houpák, který 1) ve tmě vůbec nejde vidět a 2) dokáže člověka na jednokolce totálně rozhodit (samozřejmě jen tehdy, když to nečeká). Je tedy třeba si na tohle dávat pozor.
Stezka vede lesíkem, který brání v pronikání už tak slabounkému světýlku z hvězd. Dalo by se říct, že teď jedu doslova po čuchu. V tom se za mnou ozývá hřmot motoru a blíží se světlo. Je to motorkář a pálí si to po cyklostezce. Raději ustupuji z cesty. Nechci skončit pod koly té jeho mašiny.
Cesta se zdá být nekonečná, i teď panuje dusno jak v p... no prostě není zrovna echt počasí.
Přijíždím do Stupavy. Teď už jen najít cestu do penzionu. Čeká mě asi to nejtěžší - vymotat se potmě z bezpočtu slepých uliček a dostat se na hlavní silnici. Takže na řadu přichází bloudění mezi obytnými čtvrtěmi. Teď už na cestu sice vidím, ale moc to nepomáhá.
Na hlavní tah se dostávám asi kolem jedenácté hodiny. Vytiskl jsem si mapku a tak jedu podle ní. Jenže tady můj orientační smysl nějak pokulhává a nakonec totálně selhává a ke slovu opět přichází GPSka ve foťáku, která na mě řve, že jsem úplně mimo. Přejel jsem totiž odbočku...
Takže zpátky. Volá mi Milan, kde že to jsem, že už jsem tam měl dávno být. Na mou odpověď, že se motám po celé Stupavě reaguje snahou o navigaci, já se to snažím nějak pochopit, když v tom na mě týpek z taxíku pokřikuje, zda jedu na Stupavský maraton. Že se prý bude těšit.
Snažím se řídit podle Milanových rad, ale nakonec cestu parkem vzdávám, páč bych to tam asi nikdy nenašel. Opět se vracím do centra a hledám onu odbočku. Nakonec nacházím. Po chvíli už vidím nápis Intenzíva. Je dobojováno. Na recepci:
"Dobrý večer, jsem pan Horák a mám tu rezervaci."
"Teraz?"
Tohle mě docela pobavilo :)
Půl dvanácté. No málem jsem dorazil až v sobotu. Tak snad zítra ten závod dopadne líp než dnešní příjezd.

Den D

Vstáváme v osm. Od Milana dostávám snídani ve formě makovníku. Včera jsem měl totiž takový frmol, že jsem stihl doma jen pár soust a pak už jenom to jídlo v Břeclavi. Během papkání okukuji jeho stroj. Kotoučovou šestadvacítku od Krise.
Jdu si vyzvednout číslo, čip a nějaké ty dárkové ptákoviny. Kolem desáté volá Igor, že už je na místě a že za chvíli dorazí i k nám na pokoj. Mám se prý dostavit, cituji "k pokladně", že mě tam prý čeká TV JOJ. Mám za to, že bylo myšleno na recepci. A tak jdu i s jednokolkou na recepci. Nikde nikdo. Jdu zpátky na pokoj. No, takhle ještě párkrát bloudím v okolí, načež se dozvídám, že tou pokladnou bylo myšleno místo konání závodu. Přesněji stánek, u kterého jsem si ráno byl pro číslo. Jsem holt vocas no....
Po krátkém rozhovoru a natáčení se vracím zpět na pokoj, páč za chvíli startujeme.
Kluci už jsou téměř nachystaní, jenom já tam běhám, zmatkuju a mrkám na Igorovu jednokolku. Šestadvacítku od QU-AXu. Batoh, pití, lékárničku, ještě přidělat startovní číslo a můžeme vyrazit.
Před startem se k nám ještě přidává Rob se svoují čtyřiadvacítkou. Jsme kompletní. Čtveřice jezdců, co mají o kolečko míň :) Ještě si předělávám pedály do režimu 165mm.
Před námi je velikánský houf cyklistů, kteří jsou vyrovnaní na cílové čáře a čekají na výstřel, signalizující start. Je to poslední vlna. Pak už jdeme na řadu my.
Přicházíme na start, řadíme se.
Päť, štyri, tri, dva, jeden, ŠTART!
Hop do sedla a jde se na to. Čekám, že díky menším kolům to kluci rozjedou dřív než já, ale neděje se tak. Okamžitě se ujímám vedení a snažím se ho udržet co nejdéle, neboť je mi jasné, že v kopcích mi bude větší kolo spíš na obtíž. Projíždíme kolem kostela, kde lidé skandují, mávají, tleskají. Letmo se ohlížím přes rameno a vidím tam jeden stín. Někdo je mi tedy v patách. Zabírám ještě víc a do začínajícího kopce se chci co nejvíc rozjet. Je ale dost prudký, což mě zpomaluje. Předjíždím první cyklisty. Jsou to ti ze zmiňované poslední vlny startujících. Někdo mě plácá po zádech. Je to Milan. Dohnal mě. Nikoho dalšího z naší skupiny už nevidím. Bude to tedy nejspíš mezi námi.
Kopec je řádný. Prověřuje mi plíce. Ale ten pocit, když předjíždíte jednoho cyklistu za druhým, vám dodá tolik síly, že to prakticky nevnímáte.
Vjíždíme na lesní cestu. Asfalt už dneska asi neuvidíme. Pořád do kopce. A pořád oba drtíme jednoho cyklistu za druhým. Občas kvůli některým musím zpomalit, abych je nenabral, a jedno takové zpomalení zapříčiňuje pád, čehož Milan využívá a předjíždí mě. Je těžké vyhoupnout se zpátky do sedla, když za vámi jede šňůra cyklistů, které jste před chvílí předjeli. Ale daří se a už už šlapu Milanovi na paty. Navzdory mým původním očekáváním jsem do kopce o chloupek rychlejší a metr po metru ho doháním. Nakonec padá (rozumějte nucené slezení z jednokolky) i Milan a tak se podruhé ujímám vedení. Ne nadlouho. Kopec, kameny a neustálé vyhýbání se kolům mě opět poroučejí k zemi. V tomto sklonu už nejsem shcopný nasednout a tak tlačím. Milan mě sice předjíždí, ale po pár metrech tlačí taky.
Ocitáme se na louce. Někdo říká, že máme první stoupání za sebou. Už bylo načase. Jsem mokrý a zadýchaný. Mrkám na tachometr - tři kilometry. Už jen čtrnáct! :)
První mírný sjezdík. Milan je stále na prvním místě, ale jsem v těsném závěsu za ním. Povrch je tu ještě dobrý. Jen taková hliněná pěšinka. Ještě dokážu držet krok, ale už teď je mi podle jeho stylu jízdy jasné, že v techničtějších pasážích mi nejspíš ujede.
A zase do kopce. A pořád se oba dereme davem vpřed. Přichází prudký, krátký houpák nahoru. Milan ho bez problémů vyjíždí. Přede mnou se však tvoří jakýsi špunt z lidí a jsem nucen zastavit a vyjít to pěšky. Chvátám, abych Milanův náskok krapet stáhl. Přichází další houpák, tentokrát dolů, ale hodně prudký a místy s kořeny. Na tohle nemám. Za stromy stojí dva "pinglové" v reflexních vestách.
"Ten, co jel přede mnou, to projel, že?"
"Áno, ale nebolo mu všetko jedno."
Hlínu střídá další várka štěrku. A další stoupání. Nahoře vidím Milanův zelený dres a nezaměnitelný poznávací znak - HD Hero na helmě. Ještě není dobojováno. Zahajuji stíhací jízdu. Kopec je tak akorát na to, abych se k němu co nejvíc přiblížil. Cyklisté si ale drží ideální stopu ve vyježděném pruhu prakticky bez kamení a tak se jejich předjíždění stává celkem bojem s odstřelujícími kameny od kola.
Už asi potřetí předjíždím tu stejnou slečnu, (poznal jsem to podle dresu) když v tom házím docela dobrou tlamu. Sice na nohy, ale i to stačí k tomu, abych ji dost vyděsil :)
Naskakuji a během pár sekund ji opět doháním.
"Tak to zkusím ještě jednou :)"
Podruhé už se mi manévr daří, ale hned na to se kopec láme a ze všech stran jdou slyšet cvrčci z volnoběhů. Teď se karta obrací a cyklisté využívají své rychlosti ve sjezdu.
Všichni mě začínají předjíždět. Všichni ti jezdci a jezdkyně, které jsem předjel v kopci. Snažím se jet co nejrychleji, ale pud sebezáchovy mi toho moc nedovoluje. Naštěstí je sjezdík krátký a za chvíli už zase šlapeme do kopce.
Přijíždím na křižovatku, kde mi ten správný směr ukazuje nějakej týpek v reflexní vestě. Po pár metrech je další křižovatka, kde ukazuje ten správný směr jakási slečna. Toto je zlomový okamžik, neboť se tu jednokolkaři oddělují od hlavního houfu a pokračují chvíli po jiné, vlastní cestě. A samozřejmě do kopce. Vidím Milana. Jde pěšky. Jde pěšky! Musím ho dohnat. Tohle je má šance. Kopec je řádný, stehna křičí "Už dost!", ale hlava zase "Ještě kousek a máme ho!". Pomaloučku polehoučku vidím, jak se Milanova silueta zvětšuje a zvětšuje, až nakonec.... jdu taky pěšky :) Funím jak lokomotiva s prasklým kotlem a snažím se jít co nejrychleji, ale zdá se, že jdeme oba dva stejně rychle.
Milan vypadá, jakoby byl na kochací vycházce. Hlava vzhůru, rázný krok... já jsem rád, že jdu.
Nahoře jednokolkař nasedá a mizí mi z dohledu. Místo toho, abych nahoře taky pohotově nasednul, jdu do hlubokého předklonu, abych se pořádně vydýchal. Takový jsem sportovec :D Mám toho dost, ale závod ještě nekončí. Do cíle chybí ještě pár kilometrů. Na energetický gel, který jsem dostal při registraci, nemám ani pomyšlení. Místo toho volám Tommyho Bikera. On totiž ví, jak z toho ven.
Jede se z kopce. Po Milanovi ani stopa. Tomu chlapíkovi to z kopce fakt jde. O tom žádná.
Šlapu jako divý. Opět se vracím na "společnou trať", kde mě začínají předjíždět cyklisté. Nejsou to ale ti hobíci ze začátku. Tohle je jiná sorta. Tihle už mají něco za sebou. Do kopce proti nim nemám šanci, z kopce mě předjíždějí skoro až neuvěřitelnou rychlostí a naprosto nepochopitelným terénem. Do toho ještě křičí "Zleva!" nebo "Zprava!". Zpočátku jsem jim nerozuměl, ale pak mi došlo, že tím myslí stranu, ze které mě budou předjíždět. Snažím se jim vyhovět a tak vždycky zajedu na příslušný kraj. Nezastavuji, ale udělám trochu místa. Jakožto zapálený cyklista naprosto nechápu styl jízdy některých jedinců. Ať je tam kamení, výmoly, kořeny, oni to prostřelí čtyřicítkou (možná i víc) jen to hvízdne. Respekt, opravdový a nefalšovaný respekt.
Jeden takový šílenec mě míjí na rovince a pár sekund na to slyším ránu a zvuk šustícího listí. Vidím kolo namáčknuté na kmeni stromu a chlápka, jak se sbírá ze země.
"Dobrý?"
"Žiju, ale defekt :("
Brrr! Ještě, že na téhle mašině nikdy takhle rychle nepojedu :)
Po Milanovi stále jakoby se slehla zem. V mírném kopečku dolů se rozhoduji přiložit pod kotel v domění, že on tak vysoké tempo nemůže dlouho vydržet, kdežto mě to nedělá problém. Samozřejmě za předpokladu, že terén nebude nijak extrémní. Šlapu a šlapu, pak se mi to vymyká kontrole a stylový pád s doběhnutím je na světě. Málem jsem to neukočíroval a hodil rybičku. Vracím se ke stroji a jedu dál.
Cesta se mění v jednostopovku, což není vůbec dobré. Cyklistů je čím dál víc a na takovéto pěšince se špatně předjíždí. Sem tam bláto a taky spousta šikmin. O svazích ani nemluvě. Když chci nasednout na jednokolku, vyřítí se za mnou cyklouš a já ho musím pustit. Tachometr ukazuje 15,5 kilometru. Ještě klilák a půl!
Závěrečné stoupání před závěrečným sjezdem, který je před závěrečnou cílovou rovinkou. 99% lidí tady svůj stroj tlačí, páč ten krpál je síla. Jsem unavený. Celkem dost unavený. Pár vyvolených ten kopec vyjíždí, ale to jsou jen taková extrémní individua :)
Závěrečný sjezdík. Spousta větví, které jsou moc nízko a já mám tím pádem problém se tudy s tím strojem o velikosti dvoupodlažního autobusu procpat. Brzda kvílí, do toho "Zleva! Zlevááá!" a u poslední zatáčky taky spouště fotoaparátů. Jednoho troufalého fotografa málem přejíždím, když se rozhoduji nejet do zatáčky, ale rovně a následně sesednout, abych uvolnil prostor rychlejším a mohl si ten krpálek seběhnout.
Do cílové rovinky přijíždím šťastný, že jsem to tu přežil a za jásotu fanoušků a komentářů moderátora přejíždím čáru.
Vidím Milana. Natáčí mě na své GoPro. Byl tu o devět minut dřív než já. Skončil jsem tedy druhý s časem 1:27:51,8. Považuji to za velký úspěch, páč to byla premiéra premiér a nečekal jsem, že to dopadne až tak dobře.
Čekáme na ostatní. Hlavně na Martina, který má klíče od pokoje a právě se někde řítí lesem na celopéru. Uzavíráme neoficiální sázky, kdo přijede dřív. Sázím na Igora.
Jako třetí ale přijíždí Rob na své 24". Říká, že Igorovi se hned v prvním kilometru vyšrouboval pedál a pak že už ho neviděl. Je mi to jasné. Před závodem si totiž Igor dával na jednokolku spacery a vsadím boty, že pak kliky nasadil opačně, což je specialita hlavně (nejen) děcek z OKM.
Chvíli na to nám přijíždějí klíče. A chvíli poté i Igor. Má teorie se potvrdila. Naštěstí to tento vynalézavý chlapík vyřešil celkem lišácky. Vyšrouboval šrouby z klik, místo stahováku použil vlastní nohy (jízdou se kliky uvolnily), kliky přehodil a pedál pak našrouboval jen rukou. Každý správný cyklotechnik totiž ví, že se pedály během jízdy samovolně dotahují (samozřejmě jen ty správně našroubované). Takže závod jsme tedy dokončili všichni, ve zdraví a ve vší spokojenosti.
Jde se jíst! Ne, ještě ne, nejdřív si jdeme vystát/vysedět frontu na sprchu a až pak dostáváme rizoto, které si ještě obohacuji Kozlem.
Loučíme se s Igorem, který spolu s juniorem a ženou odjíždí domů. Na velkoplošné televizi běží Tour de France. Následuje vyhlášení. Pravda, až po docela otravném čekání...

Je to fajn pocit stát na bedně před foťáky a lidmi :) V tombole pak napjatě sledujeme, zda nepadne jedno z našich soutěžních čísel, páč první tři ceny (celopéro z limitované edice Škoda, další kolo, už ani nevím jaké, GoPro) jsou opravdu slibné. Ani prd...
Odebíráme se tedy na pokoj za účelem odložit krámy a jdeme na večeři. Nejoblíbenější část dne - jídlo.
V restauraci pak plním jeden z hlavních úkolu výpravy na Slovensko, a sice dávám si Zlatého bažanta. Dá se ;)
Do postele ulehám zničený, ale s pocitem dobře odvedené práce.

Neděle

Dnes nás čeká společná cesta na vlak. Stanice Devínská nová ves je odtud asi 17 kilometrů. Žádný problém. Tedy pro většinu z nás. Milan z toho má docela špatný pocit, neboť jeho sedlo KH Zero není moc dobrý kamarád na cesty. Ani můj železobetonový zadek si s ním během zkoušení Milanova stroje nevěděl rady.
Po vyřešení logistického problému (pořadatelé nás totiž nabalili tak, až už to pěkné nebylo) vyrážíme na cestu. Je dusno. Jak v pařeništi. Jedeme tou stejnou cestou, kterou jsem v pátek, tedy skoro až v sobotu, přijel.

Tahle fotka se bohužel moc nepovedla- je rozmazaná

Devět kilometrů před stanicí si s Milanem měníme stroje. Dělám to z dobré vůle, páč vidím, že má s posedem opravdu problémy, ale taky si chci ještě jednou zkusit jeho stroj. Hlavně na brzdu jsem zvědavý. Kotouč má plynulejší náběh a k brždění stačí jeden prst. Je to opravdu rozdíl...
Na Milana je moje 29" moc velká a tak během jízdy nedosáhne na pedály, když jsou kliky v dolní úvrati. Ale jede :) Nakonec to ale zaráží, neboť to moje sedlo je prý ještě horší a tlačí ho všude. Je to asi opravdu o tom zvyku.
Na vlakovém nádraží pak neodolám a ještě si zkouším to krásné celopéro, taktéž s 29" koly. Je to docela monstrum, které se celkem těžko řídí. Ale houpe se to krásně. Myslím, že bych si na to rychle zvykl :)
Kluci odjíždějí do Bratislavy a pak dál do Košic a já zůstávám na stanici. Vlak mi jede "už" za hodinu. Takže další zevlení.
Konečně přijíždí. S průvodčím horlivě řešíme jednokolky, závod a cestu kolem ČR. Alespoň to rychle a příjemně ubíhá.
V Kútech mi přípoj přijíždí za hodinku. Nezbývá než čekat...
V Břeclavi čekám "jen" hodinu a půl. Končím tedy ve stejné vývařovně. Čas oběda už totiž dávno pominul.
Cesta do Božic je srovnatelná s pobytem v sauně. Opravdu nepříjemná věc. Už se nemůžu dočkat, až vystoupím. Po hodině se mé přání plní, ale ani venku to není o moc lepší. Vyrážím na cestu domů. Na silnici kašlu, jedu po polňačce. Nemám sílu na boj s auty.
Těsně před koncem se zvedá silný protivítr a od východu táhnou černá mračna. Když přijíždím domů, začíná hřmít a kapat. Po třech kapkách to přestane a je zase to stejné dusno jako před tím. Klasická obdoba bouřky v Křídlůvkách :)

Takže první závod úspěšně za mnou. Jsem nadšený. Byl to fajn zážitek. Už jen ta cesta tam bylo jedno velké dobrodružství. Poznal jsem nové lidi, vyzkoušel si pořádnou jednokolku a poprvé jsem si stoupl na oficiální bednu. No.... ta z palet, která mě čekala doma během příjezdu z megavýpravy, byla ale stejně lepší :)

Díky vám všem. Příští rok jedu zase!