Den čtyřiatřicátý aneb „Ať tě ani nenapadne přijet před čtvrtou!”

Čtvrtek, 5. června
Tak a je to tu, poslední, ale úplně ten nejposlednější den Cesty. Je sice pravda, že to pro mě skončilo už dřív, tam u Hojné Vody, ale teď to bude oficiálně. Včera jsem byl informován, ať mě ani nenapadne přijet dřív než ve čtyři odpoledne. Oni tam na mě něco chystají, určitě!
Proto si se snídaní dávám načas. V Hradišti mě překvapí výmol v asfaltu, načež jednokolka dostává o zem takovou do nosu, že mám chvíli pochybnosti, zda to vůbec přežila. Je to ale houževnatý stroj a tak, potupen zraky přihlížejíchích, zvedám mašinu ze země. Abych se vyhnul centru, do kterého bych se stejně musel škrábat až kamsi nahoru (a že už těch kopců mám tak trošku plný brejle), beru to Gránickým údolím. Je to má nejoblíbenější část města, dá-li se to tak říct. Pamatuju si, jaký pro mě byl problém tohle projet, když jsem sem poprvé vyrazil s devětadvacítkou. Pravda, měl jsem ji chvíli. Teď všechno projíždím naráz, bez pádu, s báglema a ještě přitom stíhám udělat jeden záběr na kameru.

U cykloturistického informačního centra se setkávám s Česťou, chlápkem, který má na starost chod tohoto v ČR unikátního projektu a také přijíždí můj poslední doprovod - Zbyněk, David a Petr, alias KRAKEN.

Na nákupu

 Máme čas a tak to na můj popud bereme po všech čertech. Abychom se vyhnuli silnici, míříme na polňačku. Ta je ale šíleně zablácená a tak, jak je vidět i na videu, jen jdeme (kromě Zbyňka, ten je vyzbrojený druhým kolem a přehazovačkou) a jsme rádi, že se nám vůbec točí kola. Stavujeme se ještě za Marcelou, Zbyňkovou a Krakenovou mamkou v Hodonicích na nádraží. Dostáváme čaj a sušenky. A tam mi taky zvoní telefon. Mamka.
„Kde jste?”
„V Hodonicích, však jsou teprve ty čtyři, máme čas, ne?”
„Pohněte nebo tady budeme všichni ožralí.”
Zbyňka tedy vysíláme jako předvoj, já se s klukama dál plazím po silnici a společně ukrajujeme z posledních deseti kilometrů. Jedeme o stošest a každé dvě minuty se ptám, zda jsme všichni, neboť jedu v čele a udávám těm nebožákům tempo. Na křižovatce u Strachotic dáváme poslední přestávku. A ve Valtrovicích to začíná. Na kraji silnice jsou v určitých rozestupech rozmístěny papírové značky. Už si to přesně nepamatuju, ale stálo tam něco jako „Poslední dva kilometry, Jedu, jedu! Za (obrázek krýglu s pivem)! Poslední zatáčka!”
Na mostě do Křídlůvek už stojí náš početný klan jednokolkařů a jednokolkařek a je mi předána česká vlajka. Mám prý jet pomalu, jenže ta vlajka se mnou kvůli větru dost lomcuje a tak je to docela těžký. Už vidím, jak kdosi u hospody u Janka natahuje cílovou pásku. Ten někdo byl Milka a Janek mě při průjezdu kropí šampáněm, načež z jednokolky padám. Toto jsem ale ve videu hezky vystřihl a tak to na povrch vybublalo až teď :) Při té příležitosti si připíjíme a pokračujeme dál k našemu. Ve chvíli, kdy projíždím onu skutečně poslední zatáčku, spatřím na ulici dav lidí, nad nimi transparent a vzdáleně slyším „Už jede, už jede!!!”, načež se rozeřvou píšťalky, pouští se song We are the champions od Queenů a dav jásá. Přiznávám, že tohle jsem vůbec nečekal a jsem docela nervózní. Zvlášť když mi bylo přikázáno, abych dojížděl pomalu. Po průjezdu druhou cílovou páskou to ze mě ale všechno padá. Sice nevím co mám dělat, ale to už je jedno. Stoupám si na slavnostní bednu, přijímám gratulace, věnec, kytku, no prostě jak průkopníci v kosmonautice, když se vrátili zpátky na Zemi.
Jsem zasypáván otázkami, cukrovím, skleničkami vína, je mi dovoleno zapíchnout si do mapy poslední špendlík, znázorňující dnešní etapu. A pak sedíme na lavičkách a já samozřejmě musím vyprávět. Jenže ono to prostě nejde říct všechno naráz. I přes to, že vedu prakticky monolog.

Pak byla mapa vyvěšena v hospodě

V hospodě jsem potom zpovídán znova. Trvá mi dobrou hodinu dostat se z jednoho konce hospody na druhý. Musím se přes ty lidi prostě propovídat.
No a dál už je to vlastně známá písnička. Jelikož je čtvrtek, je mi vyčteno, že jsem nedojel v pátek, kdy jsme se mohli pořádně zrumplovat. Toto si ale v plné míře vynahrazujeme následující den mezi sklepy a další den pro změnu ve sklepech, neboť je Den otevřených sklepů. Tyto tři dny prakticky nevím kde mám přední a kde zadní. O to lepší pak byl návrat do pracovního procesu :) Takový byl tedy můj poslední den na výpravě, kterou jsem si takříkajíc vycucal z prstu, když jsem zevloval v jednom z ošklivých paneláků kdesi v Brně. Výpravě, která mi do slova a do písmene změnila pohled na svět a na lidi a která ve mně něčím pohnula. Toto „něco” o sobě dává s odstupem času vědět čím dál víc a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Příští rok to začne znova, ale v daleko větším měřítku a v trochu jiném stylu. Ale o tom až jindy. Ještě jednu věc bych tu totiž chtěl zmínit.

Poděkování

Jsem věčný za veškerou pomoc, která mi byla během Cesty poskytnuta. A chci všem poděkovat.

Děkuji Petrovi a Lence za darovanou brzdu, bez které bych si nabil ciferník hned třetí den, za podporu na serveru Přibližovadla.cz, poskytnutí rozhovoru a za ubytování.

Děkuji lidem ze zastupitelstva OÚ Křídlůvky za uhrazení zápisného do České databanky rekordů.

Děkuji SDH Křídlůvky za finanční podporu.

Děkuji ČSŽ II za finanční podporu.

Děkuji Libě za finanční podporu.

Děkuji Libshi za tu mast z oné zázračné kytky, bez ní by se mi zcela určitě kolena rozpadly hned po Beskydech.

Děkuji Zbyňkovi, Davidovi a Petrovi za doprovod, který mi dělali po téměř celý první den. Zbyňkovi pak ještě jednou za funkci spojky a zpravodaje během Cesty.

Děkuji Luďovi za doprovod na druhé etapě.

Děkuji Jirkovi a jeho bandě, která bere naše hranice pěkně po čáře a pěšky, za podporu, tu skvělou domácí kořalku a fajn pokec.

Děkuji panu Kostelanskému za poskytnutí ubytování zdarma v jeho penzionu.

Děkuji klukům z Francovy Lhoty za uhrazení útraty v hospodě, super povídání a spoustu zábavy.

Děkuji tetě Janě a strejdovi Pepovi za ubytování a spoustu jídla, které jsem tlačil ještě další den.

Děkuji Kláře za doprovod, podporu na jejím blogu a taky paní Martě za oběd. Tobi si mé díky nezaslouží, páč mě zjevně neměl moc v lásce :P

Děkuji dětřichovské moto-cyklo-nohejbalo-hospodské bandě za pomoc při hledání centrklíče, nohejbalový mač a tu akci v hospodě během zápasu našeho nároďáku s Kanadou.

Děkuji Tomášovi za navigaci po telefonu, doprovod a následnou ochutnávku náchodského Primátora.

Děkuji dalšímu Tomášovi za doprovod v Jizerkách a taky celé jeho rodině za ubytování a zajímavý večer, kdy jsem se o našem severu dozvěděl spoustu zajímavých věcí.

Děkuji Strejdovi Honzovi a tetě Miluši za ubytování.

Děkuji Markovi za doprovod a, ikdyž jsem to vůbec nechtěl, také za zprostředkování té reportáže v televizi. Ono se totiž nakonec ukázalo, že to u našinců způsobilo takovou tu zdravou dávku hrdosti, když viděli v televizi vesničku, která není na většině map.

Děkuji flycrossovi za doprovod, poskytnutí proviantu a nářadí. Jeho osmičku imbus, kterou mi daroval, s sebou stále vozím v kapsičce pod sedlem na své šestatřicítce. Pojede tedy se mnou třeba i na ten konec světa. Také mu patří velké díky za zveřejnění videa z našeho společného pojezdu. Jasně a taky za ten super článek :)

Děkuji Kubovi, Barči, Růži a celé její rodině za poskytnutí ubytování, skvělé jídlo a tu večerní grilovačku.

Děkuji cykloklubu z Frantovek za finanční podporu.

Děkuji paní z Penzionu Všeruby za zprostředkování odvozu do Kdyně. Bez ní by se mi shánění nového pláště pěkně zkomplikovalo.

Děkuji té holandské rodině (na jména jsem se bohužel nezeptal) za odvoz do Kdyně.

A samozřejmě děkuji všem, kteří mě po celou dobu sledovali, mým nejbližším a taky Křídlůvákům za to uvítání.

Zároveň se chci omluvit, že mi sepsání celé výpravy trvalo tak dlouho. V tomto ohledu se už ale asi nezměním. Taky se tak trošku stydím za tu rozežranost během výpravy a hlevně za to nocování. Fakt jsem chtěl spát převážně venku. Proto jsem s sebou taky tahal ty krámy. Ale holt to nějak neklaplo. Tak příště....
Cesta tedy definitivně skončila a v pomyslném hledáčku se už pár měsíců rýsuje Druhá výprava. Už jenom nějakých osm a půl měsíce!

Den třiatřicátý aneb rovina, vedro jak v pr... a známý kraj

Středa, 4. června
Po včerejší „vydatné večeři” mám pocit, že se moje vnitřnosti přeměnily ve vzduchoprázdno a že je jen otázka času, než se smrsknu jak hrozinka. Ale nestalo se tak a po snídani, vyparkování jednokolky a následné předváděčce personálu hotelu na náměstí, se vydávám vstříc dalším kilometrům.

Jako kdybych si měl vybrat

Je vidět, že jsem na Moravě. Vzduch horký jak v peci, čím dál větší rovina a taky čím dál větší únava. Je to jeden z nejteplejších dnů, které jsem na Cestě zažil. A lidé z jednokolkové branže mi potvrdí, že jezdit v horku, zvlášť jezdit daleko, je na jednokolce celkem otrava. Kdysi mi jeden člověk řekl, že žít ve zdejším kraji je jako žít ve vyhnanství. Všude jen obrovská pole a ve vesnicích mrtvo. Je to vlastně takový kraj na konci světa.

 Těsně před vjezdem do okresu Znojmo, se potkávám s místním cyklistou. Doteď byla silnice špičková, ale hned za značkou začíná kostitřas a kostilam po kulaté, hnusné a rozbité asfaltce. Dal bych nevím co, kdybch mohl celou etapu, ba i celou trasu projet po lesních cestách. Rozbitý asfalt dá člověku zabrat, pěkný zase nudí a v obou případech je tu nebezpečí aut. Vlastně ne, nebezpečné auto neexistuje. Jsou jen nebezpeční řidiči. Ovšem v těchto končinách není provoz nijak valný, takže jsem relativně v klidu. Až moc v klidu. Skrze počasí se často válím v trávě někde ve stínu a odpočívám. A někde tady, když chci natočit nějaký report do kamery, zjišťuji, že jsem v hotelu nechal tu tyčku, na kterou se dá přidělat foťák a která mi po celou dobu tak dobře sloužila. Vím úplně přesně kde. Leží v prachu před tou kůlnou, ve které jsem měl přes noc zamčenou jednokolku. Ráno, při nabalování věcí, jsem si to položil na zem, abych mohl nahodit spacák. No a zrovna tam přišla paní, se kterou jsem začal rozmlouvat a tak jsem na to zapomněl. Vracet se mi fakt nechce, to by znamenalo další den navíc. A jelikož jsem už dávno překročil plánovaných 30 dnů, okamžitě ten plán zavrhuji.

Mě nedostanou!

Jak tak tudy projíždím, vracejí se mi vzpomínky na zdejší kraj. Hlavně na okolí Podhradí nad Dyjí, kam jsem jezdíval s babičkou na chatu. Zřícenina Frejštejnu, kterou jsem jako malý kluk prolezl snad stokrát, splavy na Dyji, kde jsem na této řece poprvé a asi i naposled viděl vodní šneky (ty živé, ne ty ocelové) a spousty úhořů, zřejmě taky ti z posledních, kteří mizeli po nájezdech rybářů. Už jen samotná cedule s nápisem Dyje mi dává jasně najevo, že jsem prakticky doma.

 Cesta do Vranova je jeden velký sjezd. Cesta z Vranova je vyčerpávající tlačení jednokolky nahoru po strmých lesních cestách, v neuvěřitelném dusnu a za neustálého zakopávání o kameny. Tak trochu mi to připomíná Beskydy. Tam byl ale trošku chládek. Chtěl jsem se za každou cenu vyhnout silnici a tak jsem to vzal přímo lesem NP Podyjí. Na následující pasáž se těším. Jsou to takové příjemné cestičky podél lesa a více - méně po rovině. Volám kamarádovi Standovi do Mašovic, zda bych se tam mohl stavit a přespat, páč dneska to domů nestihnu a ani tam dojet nesmím. To mi bylo sděleno po telefonu. Že prý musím dojet až zítra. Asi tam na mě něco chystají...

Čáp černý - jeden ze dvou, které jsem ze celý měsíc viděl

Po celkem dobrodružné cestě do Podmolí, kdy jsem s krátkýma klikama a báglema kličkoval po pěší stezce a modlil se, aby mi neselhala brzda, přijíždím do Mašovic. Jsem nakrmen, osprchován a uložen. Děkuji tedy Standovi, druhému Standovi a Janě, že mě u sebe nechali přespat.
Zítra už dorazím do rodné vísky. Je to nějakých ani ne 30 kilometrů.

Den dvaatřicátý aneb na plný kule!

Úterý, 3. června
V noci mě budí kapky deště. Dopadají mi na obličej. Šmátrám po nějakém hadru, kterým si zakrývám hlavu a spím dál....
Ve čyři ráno mě vzbudí hlasitý štěk. Vystřelím jak kuna a koho nevidím! Asi deset metrů po mém boku vznešeně stojí srnec. Štěkne znova a než bys řekl švec, je fuč. To byl budíček, znova usnout už se mi nedaří. Ne že bych snad nebyl unavený, to ne, spal bych jak dudek. Ale pan Žaludek se má čile k světu a začíná mě požírat zevnitř. A jelikož jsem skoro všechno snědl ke včerejší večeři, zbylo mi na snídani jen několik sušenek a trocha čokolády. Věru skvělá a zdravá snídaně. Míchám chia semínka, hned půlku dávky spořádám a vyrážím. Tedy až všechno pobalím a převleču se. V pět ráno už jsem v sedle a pomalu se sunu vpřed. A když myslím pomalu, tak opravdu pravou a nefalšovanou rychlostí couvajícího šneka. Hlad je totiž sviňa. Zvlášť, má-li člověk, tak jako to je v mém případě, milionjednakrát zrychlený metabolismus a každé dvě hodiny potřebuje dávku energie, která by stačila běžnému dospělákovi na celý den. Do Nových Hradů je to relativně kousek, ale ta cesta je fakt strašná. Když se po ní dá jet, musím se prodírat skrz větve a když nejsou větve, je cesta skoro nesjízdná. Ale nepřestávám šlapat, páč je to pořád rychlejší než chůze.
V Nových Hradech mají ještě zavřeno a tak pokračuji dál do Českých Velenic.

Krajina se jako mávnutím proutku mění z kopcovité na rovinatou a jasná obloha slibuje parný den. Řadím na rychlejší převod. Při komentářích do kamery už totálně blbnu. Nevím co mám povídat, zadrhávám se, šišlám, zívu, no prostě všechno. Před Českými Velenicemi je ještě pár kopců. Jsem úplně zesláblý, absolutně bez šance to vyjet. Začínám pociťovat celkovou únavu z prakticky nonstop jízdy. V Českých Velenicích, asi jednom z nejhnusnějších měst, ve kterých jsem kdy byl, kupuji zásoby a na lavičce se pouštím do pořádné snídaně. Je tu spousta hnědočechů toho horšího kalibru a tak spěchám. Nelíbí se mi tu. Ani trochu.
Po chvilkovém motání, kdy nešťastnou náhodou vjíždím do Gmündu, se dostávám zpět na stezku, která vede nekonečnými borovými lesy. Jednotvárnost občas přeruší nějaká z četných pískoven a nebo přejezd přes hlavní tah. Cyklisty a poznámky typu „Kde máš řídítka?” už prakticky nevnímám. Jídlo ve mně probudilo jakousi sílu, která mě teď žene kupředu.

Prakticky není kam zabloudit a tak to razím rovnou na sever a cestou si tak nějak propočítávám, že vzhledem k brzkému startu bych mohl dojet až do Slavonic, což už je pro mě prakticky známý kraj, neboť jsem tam kdysi strávil dobrých pár dní na kole. Je to už sice poměrně dávno, ale pořád si to vybavuji. Kopce u Písečné. Tehdy mi to alespoň jako kopce připadalo. Nebo třeba trojmezní hraniční kámen, ke kterému se chci dostat i teď.
Ve Staňkově si dávám rybu opékanou na ohni. Jsem přece v kraji rybníků! Podobnými podniky se to tu určitě musí hemžit. Prostě jen plácek s lavičkami a „hladovým oknem”, kolem kádě s rybami. Člověk si řekne, oni mu dané jídlo uklohní a pak z okna jenom slyší „Kapr!”

Začínám mít problémy s jízdou. Asfaltka je tady taková divná. Jsou na ní spousty vln, které nejdou vidět a tak, když do nich vlítnu svojí obvyklou cestovní rychlostí, mám pak co dělat, abych se neporoučel. A když to ustojím já, tak to většinou neustojí brašna vzadu na jednokolce, začne šoupat o kolo a stejně musím zastavit, páč jinak bych ji odtamtud nikdy nedostal.

Přijde mi, že velocipedy jsou v poslední době nějak v módě

V Bystřici tak nějak odbočuji jinak než jsem zamýšlel a dostávám se do Kláštera. Ale aspoň jsem se vyhnul celkem velkému kopci. Začíná se pomalu stmívat, ale Slavonice jsou ještě poměrně daleko. Zvlášť, když uvážím, že cestou ještě chci navštívit hraniční kámen, který nejdřív budu muset najít.

Tomu říkám ukazatel

Cesta k němu vede ze silnice mezi Starým Městem pod Landštejnem a Slavonicemi. Landštejn je mimochodem krásná zřícenina. Ale to bych to nebyl já, kdybych se nerozhodl pro zkratku v naději, že tentokrát bude skutečně kratší a já se tak dostanu do Slavonic ještě před setměním, neboť už v půlce cesty kolem hranic jsem usoudil, že už nemá cenu kupovat baterky do blikačky, že když už jsem bez ní dal těch 1000 km, tak že těch dalších tisíc dám taky. A tak se trmácím nahoru po polňačce, která se později mění v cosi, co kdysi možná byla cesta. Jdu po značené běžecké trati a jen orientačně držím směr, kde tuším, že se nachází cyklostezka vedoucí kolem onoho kamene. Jenže najednou to padá hodně dolů, sice sjízdná cesta, ale vede někam úplně jinam. Zapínám tedy GPSku, abych zjistil, že jsem asi kilometr za rakouskou hranicí. Takže zpátky nahoru. A za doprovodu kapek zvěstujících nadcházející déšť. „Jóó, tak na tohle jsem fakt čekal!”
Šero čím dál větší, kámen nikde a uprostřed lesů pobíhá kreautra s ještě podivnějším strojem. Nakonec, ani nevím jak, se přede mnou zjevuje asfaltová cyklostezka a tak se rozhoduji pro urychlenou cestu do Slavonic. Jsem ale zklamaný, páč jsem se opravdu těšil, že ten kámen zase po dlouhé době uvidím. S údivem zjišťuji, že se tu před pár minutami musela prohnat solidní přeháňka, neboť na zemi je souvislá vrstva vody a citelně se ochladilo. Že by opět nějaký zásah shora? Nevím, každopádně jsem rád, že mě to minulo.
Frčím jak jen mi to stroj, tělo a ošoupané pedály dovolí. V posledních pár dnech jsem si všiml, že už prakticky vůbec nedrží podrážku na místě a levý má dokonce vůli. Holt dostaly dost zabrat a nepatří zrovna ke špičce. Když už to vypadá, že se za další zatáčkou dostanu do Maříže, vesnicí s muzeem samorostů, která je kousek od Slavonic, vidím periferním viděním po své pravici bílý flek. A když se otočím... no je to on! Našel jsem ho! Spíš on našel mě :)

Dělám symbolický krok na Moravu a jsem nesmírně šťastný. Ten krůček mi vytvořil úsměv na tváři stejně tak široký, jako na začátku putování po Karpatech. Cítím, že se vracím domů. Nemůžu se tu ale zdržet moc dlouho. Teda jestli nechci spát venku. A jelikož jsem zhýčkaný a opravdu se mi nechce rozdělávat spacák a střechu, jedu hned dál. Z Maříže jsem ve Slavonicích za necelých 15 minut. Rychleji jsem snad nikdy nejel. Už je skoro tma a proto alespoň nasazuji na batoh pláštěnku, která má reflexní barvu. Ale auta tu prakticky nejsou. Vlastně celé město je takové mrtvé. Nikde nikdo není. Vidím billboard s číslem na ubytování. Zkouším volat, je devět hodin večer a tak nevím, zda mě ještě někde vemou. Ne, paní mě odmítá a tak jedu na náměstí. Nikdy v životě jsem nebyl na prázdném náměstí. Až doteď. Vidím hodně zašlý nápis HOTEL a uvnitř rozsvíceno. Jsem za pár kaček ubytován, ale k večeři na mě zbyli jen dva utopenci a pár piv. Ale je mi to jedno, beru věci tak jak jsou. Dneska to bylo hodně dlouhé, ale přitom to uteklo tak rychle, že jsem to pořádně ještě nevstřebal. Tachometr ukazuje 107 kilometrů. V plné polní. Mám ze sebe radost :)

Den jedenatřicátý aneb dočista sám a hladový uprostřed Novohradských hor

Pondělí, 2. června
Včera večer jsem se rozhodl, že musím zajít na snídani co nejdřív, abych stihl odjet před náporem těch děcek co dělaly takovej kravál. Jaké překvapení, když v osm dorazím do jídelny, kde se tam všcichni na sebe tísní a okupují pult s jídlem. Chvíli stojím ve frontě, ale nakonec to vzdávám. Snídaně se tu stejně platí extra, takže jsem o nic nepřišel. Jen o nepříjemné ráno. Odevzdávám klíče a mizím z tohoto lokálu. Ve městě se stavuji v COOPu s úmyslem vybílit jim regály. Podle mapy totiž dneska pojedu prakticky pustinou a tak musím nějaké jídlo vzít s sebou, aby můj rozmlsaný žaludek přežil. Jednokolku opět nezamykám, byť mám trochu obavy. Vždycky, když se na ni ale mrknu koutkem oka skrz výlohu, tak jakoby se na mě usmívala a říkala „Co blbneš? Však jsem tady.” V obchodě si s jídlem zase povídám, neboť mám radost, že zas můžu něco zdlábnout. Včera toho moc nebylo.
Venku pak potkávám pana cyklokolegu ze Slovenska. Poznávám ho podle vlajky připevněné na nosiči.  
Tohle si taky musím pořídit. Až pojedu na Druhou výpravu. Vlastně už se stalo a minivlaječka mi už pár neděl leží doma na stole. To je zásluha mojí mamky, které jsem dal bojový úkol a vlaječku si přál k narozeninám. Sháněla ji po všech čertech, až ji nakonec doopravdy sehnala.
Chvíli kecáme, on povídá, jakou měl cestou sem krizi a že rozmýšlí kudy dál, jestli na Salzburg a nebo zpátky na Slovensko, já zase tu svou. Na Novohradské hory jsem se těch posledních pár dnů těšil. Věděl jsem totiž, že tato krajina je ještě jaksi nedotčená, že tu není tolik lidí. Poslední dobou mám totiž čím dál větší nutkání si někam zalézt a schovat se před světem. Prostě zmizet v hlubokých lesích a chvíli odtamtud nevystrčit nos. Věčné „Kde máš řídítka?” mi už začíná hýbat žlučí. Nevím, najednou jakoby se něco zlomilo. Jízda mě už tolik netěší a vůbec všechno je takové divné. Zase začínám mít ten strach z lidí. To stejné, co jsem kdysi míval. Ještě když jsem jezdil na kole jak ďas. Vyhýbal jsem se jakékoliv lidské společnosti. Byly mi milejší zvířata prohánějící se podél cest, stromy v lesích a šumějící voda v potocích a řekách. Projížděl jsem krajinou a představoval si, jak asi vypadala třeba před sto lety, kdy tu nebyl žádný asfalt a žádné benzínky. Čas plynul pomaleji. Vždycky jsem se chtěl alespoň na chvíli do takové doby podívat, což se mi částečně splnilo na Balkáně, kde v daných oblastech člověku připadalo, že se tam doba skutečně zastavila a zběsilé tempo západního světa tamní lidi minulo. Pamatuji si, jak jsem tehdá řekl „Chtěl bych být kráva a žít v Černé Hoře.” Dobytek si tam vykračoval lehkým krokem po krajnici, jednu krávu jsem tam dokonce potkal i v lese na cestě - oba nás to překvapilo a minuli jsme se patřičným obloukem. Nikdo je tam nehlídal. Krávy si prostě chodily kam chtěly, kdy chtěly a jak rychle chtěly. A já to teď cítím úplně stejně. Chci si pomaloučku vykročit rovnou za nosem. Napřed ale musím ještě projet pár vesnic.

Cesta je čím dál obtížnější, rozbitá a začíná stoupat. Krom toho tudy vede nějaká objížďka a tak je tu i provoz. Zapadlá a zapomenutá silnička a jezdí se tu o 106. Vůbec se mi nechce nasednout a jet. A tak většinu času do toho kopce jdu. Absolutně ztrácím motivaci trochu máknout a vyšlapat to. Navíc je celkem teplo...

V Horním Dvořišti navštěvuji další COOP, abych doplnil zásoby. Dopřávám si před obchodem hořčík v podobě Magnesie, do čehož střídavě tlačím trs banánů, když v tom vidím skupinku lidí, jak staví s koly u obchodu. Hledí na můj stroj a spouštějí na mě po anglicku, což je, jak víme, pro moji maličkost kámen úrazu. Anglicky prostě neumím a tak se domlouváme nějak všelijak. Jsou z Finska a jedou z Budapešti do Prahy. Víc jsem z nich nevydoloval.

Za vesnicí už začíná les, ale podle mapy jen na chvíli. Ovšem v tom lesíku je poněkud zvláštní stavba. Je to zbytek, resp. opravený zbytek z dřevěného mostu pro koňesepřežnou železnici. Zkusil jsem to tak nějak nafotit.

Před

Nyní

Je tu i zbytek boudy, kde bydlel už nevím kdo. Ten člověk se staral o trať a snad možná i o unavené koně. Takových budek prý bylo na trati bezpočet.
Horní Dvořiště bylo poklidné a takové zastrčené. Dolní Dvořiště je pravý opak - je tu silný provoz a vůbec se mi tu nelíbí. Abych si trochu zkrátil cestu, vzal jsem to sem kus po silnici E55. Vede po ní dálková trasa Eurovelo 7. Samý kamion. Vždycky je to pro mě šok, když se z poklidného lesa rázem dostanu na podobné místo. Když jedu s někým, jsem docela jiný člověk. Stačí ale, abych byl chvíli sám a tyto přechody pak dost prožívám. Mám rád klid. Možná je toto důvod, proč nejspíš nikdy neusednu za volant, neboť už jen ta představa se mi hnusí. Je to asi jako když by si arachnofobik měl hrát s pavoukem. Auta prostě nemám rád a mrzí mne, že je občas musím použít. Mrzí mne, že se v našem žebříčku hodnot dostávají prakticky na vrchol. V mých snech je svět, kde tyto stroje zkrátka neexistují.

Za vsí se konečně odlučuji od té šílené silnice a mizím v krajině bez lidí. Nechávám se jí naprosto pohltit. Okolní svět pro mě neexistuje, je jen tato cesta, kopce a lesy, jednokolka a mé potem nacucané tělo. Postupuji jen velice pomalu. Silnice je rozbitá, je to kodrcavá a zdlouhavá cesta. Po chvíli mi odpadává košík na bidon s chia semínky. Opravuji toto elektrikářskou páskou, což je hned po pásce lepící druhé nejuniverzálnější opravovadlo. A hned po studánkách ten nejlepší vynález.

Plahočím se dál. Hodinu, dvě... první auto, nějaký starý křáp, co sotva drží pohromadě. Je tu spousta cedulí s označením bývalých vsí. Po některých nezbylo nic, po jiných třeba jen kostel. Jednu tu začali obnovovat. Nevím čím to je, ale tenhle kraj má svoji moc. Tu má i tato cedule, které nedokážu odolat. Na chvíli proto odbočuji z trasy ve vidině nacpaného nácka.

Jedu směrem k domům a v duchu přemýšlím, dnes už si nevybavím nad čím, když v tom se mi v koutku oka objeví nějaký tmavý flek a pořád se zvětšuje. Zpočátku tomu nevěnuji pozornost, jako bych byl něčím otupělý, ale pak se podívám a přímo naproti mně se řítí pes s vykulenýma očima. Okamžitě lezu dolů a jsem připravený použít jednokolku jako štít. Máme doma dva psy a něco málo z jejich řeči těla znám, ale tady si nejsem vůbec jistý. Jeho tvář je taková kamenná, neměnná, pořád jenom kulí oči, uši nastražené a rychlým krokem se přibližuje. Pak zastaví a prohlíží si mě. A pořád ten stejný výraz. Nasedám na jednokolku a pokračuji dál. On běží za mnou, což mi není zrovna příjemné, ale nakonec dorážíme k onomu občerstvení. Za 15 minut by měli otevírat, ale nikde nikdo. Chvíli tam s hafanem čekám a zkouším si ho koupit sušenkou. Nehne ani brvou, nic nechce, jen kulí ty svoje kukadla a drží si patřičný odstup. Neštěkne, nezavrčí, divnějšího psa jsem jakživ neviděl.

Po 30 minutách to vzdávám a vracím se zpět na vytyčenou trasu. Pes zůstal na místě. Jídlo ještě mám, ale, jak mnozí vědí, kusu žvance navíc se nikdy nebráním. Původní plán zněl tak, že se budu co nejvíc držet hranic, ale tady dělám menší výjimku a až do Pohoří na Šumavě nejedu. Ono se to zdá kousek, ale na té jednokolce je to na čtvrt dne. Jedu pomalým tempem, páč při zdolávání cesty necesty do Horního Dvořiště jsem přehodil pedály do větších klik. A teď už jsem moc líný na to, abych je vrátil zpátky. Někdy to dokonce ani není nutné, protože rovné to tu zrovna moc není. Ve srovnání s upršeným Českým lesem je to ale jako jižní Morava versus Vysočina. Nesrovnatelné. Vyjma to auto, které jsem minul před několika hodinami a dva bajkery, kteří mě málem smetli z cesty, jsem tu nikoho nepotkal. Už delší dobu mi dnes zní v uších písnička Wanderer od skupiny Ensiferum. Nemůžu ji dostat z hlavy. Na druhou stranu mě to zas až tak moc netrápí, páč patří do seznamu mých oblíbených skladeb. Po nějakém čase se dostávám na silnici a do vísky Leopoldov, kde je tenhle fešný ukazatel.

Do Pohorské Vsi je to kousek. Cestou míjím nějaké rozvaliny asi dřívějšího statku nebo něčeho podobného. Zdejší atmosféra je nějaká divná. Moc se mi tu nelíbí. Ovšem mají tu otevřenou jakousi hospodu, kde se i vaří, takže zastávka je víc než nutná. Sedím venku, páč cestou jsem viděl pár Hnědočechů a nerad bych tu o jednokolku přišel. Přímo naproti terase je sídliště z bytovek a ty jsou plné, jak jinak, těchto individuí. V duchu se modlím ať už mi donesou to jídlo, abych to do sebe mohl naházet a vypadnout. Nemůžu se na to dívat. Samý řev, pokřikování a je jich čím dál víc. Naštěstí si mě nevšímají, páč stroj mám uklizený a mimo jejich dohled. A až se rozjedu, bude už pozdě :p.

3.5. - den odjezdu

Po velice rychlém obědě mizím ještě rychleji zpátky do lesů. Kousek za vsí nabírám vodu z Pohorského pramene, kde před chvílí dotankovala babička z protějšího domu. Taky bych chtěl jednou mít za barákem studánku...

A zase šlapat do pedálů. Nic jiného vlastně ani neumím. Někdy si říkám, za-li umím alespoň tohle, páč o tom občas silně pochybuji. Slunce pomalu hlásí, že větší část dne už uplynula. Je pozdní odpoledne. Mám kopr, nic se mi nechce. Nejraději bych si někam lehnul a jen tak se válel. Ale jakousi setrvačností se ještě pořád plazím dál. Jedna vesnice, druhá.... mám zase hlad a jsem unavený. To poslední jídlo nebylo v nijak extra velké porci. Nohy mi slábnou. Už to není jako na začátku. Několikatýdenní ježdění je pro mě vyčerpávající, byť si to mnozí lidé možná nemyslí. Skoro celý dnešek jedu jen silou vůle. Jenom proto, že je to můj úkol. Projíždět krajinou. Už to není tak jako v Karpatech, kdy jsem jel s úsměvem od ucha k uchu a zdravil místní. Už to není tak jako v severních Čechách, kdy jsem hltal kilometry kopec nekopec. Už to není jako na Šumavě, kdy jsem nestačil žasnout. Každý kilometr je tu těžší a těžší. A není to povrchem, kopci nebo počasím. Ikdyž je pravda, že staré signálky jsou od lesnické techniky místy řádně rozbité. Je v tom ale něco jiného. Při komentářích do kamery občas dost dlouho mlčím. Prostě mě nic nenapadá. Jen s otupělým výrazem hledím do objektivu a jako kdybych očekával, že se v něm objeví nějaká nápověda. A ten pocit... skoro jako bych se ani nechtěl vrátit.
Jen kopce, potoky, stromy a zbytky starých osad. Občas nějaký krmelec nebo rybníček. Připadám si tu osamělý a odloučený od okolního světa. Ani signál tu místy není. Nikdy bych nevěřil, že ve střední Evropě ještě existuje nějaké takové místo. Není to ale samozřejmě divočina jako v dokumentech BBC. Není tu nic pradávného či tajemného. Alespoň ne na místech, kterými projíždím. Ale přesto je tu něco, co má neuvěřitelnou sílu. Je tu něco, co jinde není...
Najednou se to stane. Jakoby mi někdo přímo do hlavy poslal zprávu. Zprávu, která obsahuje úplně všechno. Nevím, jak bych to jinak popsal. Prostě všechno. Uprostřed kopců zastavuji a mlčky hledím kolem. Nevím jak je to možné, ale přestávám vnímat čas. Tento fakt jsem zjistil při rozjezdu, kdy jsem si všiml, že se tachometr přepnul do úsporného režimu, což bývá po deseti minutách nečinnosti. Přitom jsem byl přesvědčený, že celé toto „něco” trvalo jen pár sekund. Nejsem schopen říct, jak dlouho jsem tam vlastně stál. Mohlo to být deset minut a nebo taky půl hodiny... Všechno má svůj smysl. Tohle všechno se mělo stát jen proto, abych došel do tohoto bodu, kde jsem si to uvědomil. Možná už mi doopravdy přeskočilo, kdo ví. Uvědomuji si, že právě tady a teď výprava skončila. A i kdybych nedojel až do Křídlůvek, tak za mě byla rozhodně úspěšná. Je to sice ještě daleko, ale celou dobu to byla cesta tam. Cesta do neznáma. Odteď je to cesta nazpátek. Cesta domů. Na jednu stranu je to dobře. Na stranu druhou je mi jasné, že zanedlouho tohle všechno skončí úplně a svět bude zase tak jak dřív. A nebo ne? Celou dobu jsem řešil odbočky, kopce, jídlo, spaní... pořád jsem byl v kontaktu s lidmi a až na celodenní dřinu a tři obědy jsem nijak zvlášť nevybočoval z mého životního stylu (přiznávám, který se ale trochu liší od toho běžného). A přesto ten měsíc byl tak jiný. Nedá se s ničím srovnat. Mám tak trochu strach z návratu. A to nejsem žádný velký cestovatel, který by trávil několik měsíců někde mimo civilizaci. Protože až se vrátím, nebudu už další den vstávat s odhodláním pokračovat v cestě, neboť stanu na jejím konci. Celou dobu se ženu kupředu, ale až jendoho dne, a ten den přijde a bude to brzy, dorazím do cíle, kam se budu hnát pak? Odpověď znám a nelíbí se mi - nebudu se hnát nikam. Zase se ze mě stane ten pecivál, který si jednou v Brně v paneláku vymyslel, že pojede na jednokolce kolem státních hranic. Každý den budu vstávat bez pevně daného cíle, bez chuti pokořit kus krajiny, prostě bez šťávy. Bude to každodenní kolotoč práce, jídla a odpočinku...
Pak mi v hlavě jakoby cvakne, jako kdybych dostal studenou sprchu. Nasedám a jedu dál, když v tom za zatáčkou vidím krásné náměstíčko s kašnou, kostelem a zvonem. U toho tabule a na ní napsáno:

Jsem ateista, ale to neznamená, že nevěřím v určité síly. Možná to byla náhoda (na ty vlastně taky neveřím), že mi „přeskočilo” zrovna v blízkosti místa s údajnou velkou duchovní silou. Ať si každý myslí co chce, ale já tvrdím, že tam něco je.

V Dobré Vodě si dávám další jídlo. Dnes večer jsem rozhodnutý spát venku. Prostě chci spát venku. A najednou jedu dál a dál, kopr nikde, slunce pomalu zapadá, ale já pořád jedu dál. Zase se chci schovat do lesa a nemůžu se dočkat, až zmizím v přítmí listí. Ještě poslední vesnice.

„Dědo, hele, on má jenom jedno kolo!”
„No jo, vždyť toho znám!”
Co? Jak mě tady může někdo znát?
„Jak to že mě znáte?”
„Vy jste z Moravy, ne?”
„Jo.”
„A jedete kolem hranic.”
„Jo.”
„Dneska o vás bylo v televizi.”
Tak přece. Konečně to odvysílali. Jsem zvědavý co z toho vzniklo. Píšu domů SMSku, že už jsem byl v éteru.
Kousek za vsí, spíš bych řekl nad vsí, ulehám na jedné louce, krajinu jako na dlani. Usínám za cvrkotu cvrčků. Ani mi moc nevadí komáři, kteří by z jiného vysáli duši.
Dnešní den byl asi ze všech nejzvláštnější. Vždycky jsem se na cestu díval jako na něco, co je třeba pokořit, že je potřeba podat co nejlepší výkon, že je potřeba mít skvělé vybavení, tunu sponzorů a mediální kampaň srovnatelnou s těmi předvolebními. Teď už ale vím, že to tak není. S cestou se člověk musí sžít. Přece jen je její součástí....

Den třicátý aneb konec Šumavy, zavřená cyklostezka a němečtí haranti

Po poněkud dlouhé době přicházím s dalším článkem o Cestě. Kdyby náhodou někdo nevěděl, o čem že jsou ty řádky - v roce 2014 jsem na devětadvacce objel hranice ČR. Píšu to proto, že už je to víc než rok od doby mého návratu a za tu dobu jsem nebyl schopný o tom všem sepsat pár vět. Tedy stihl, ale ne všechno.
V současnosti na 36" řeším úpravy vaků. Buď se s nimi dobře jezdí a nebo se do nich dobře dávají věci, ale nikdy ne obojí dohromady. Tak koumám, jak obou vlastností docílit. Letošní celková kilometráž už se přehoupla přes dva tisíce kilometrů. Drtivá většina je odjeta na velkém kole, ale i devětadvacítka má nějaký ten podíl. Vzhledem k tomu, že letošní závodnická sezona vypadá dost zajímavě, musím ji občas brát ven, abych si od ní neodvykl. Je to sranda, připadá mi jako mrňavá dvacka. Nechápu, jak mi kdysi v Brně, když jsem ji poprvé vytáhl na ulici, mohla připadat tak obrovská. Zjistil jsem, že ve velkých vedrech se nejezdí dobře ani na 36".

Neděle, 1. června
Po včerejších pár kouscích vychlazených piv se mi spalo věru náramně. A ta snídaně, kterou jsem si včera naordinoval, je taky super. Cítím, že dnešek se bude nést ve znamení jedné z dalších skvělých etap. Při odjezdu na mě ze starých bot čučí tyhle kytky. Líbí se mi to, originální květináče.

Do Stožce je to do kopce. Asi už bych se měl vyvarovat popisování nejrůznějších stoupání, páč touto dobou už jsem to bral jako součást každodenního života. Jendou nahoru, pak zase dolů. Dole zas nahoru a tak pořád dokola. Ti, kteří tvrdí, že se na kole jezdí pořád jen nahoru a proti větru, kecají. Občas to totiž jede i z kopce a někdy dokonce i ten vítr do zad zafouká. Ovšem dneska je po větrném počasí veta. Ve Stožci najíždím na sólo cyklostezku, kde se ale za chvíli v protisměru vyřítí auto a hned mě zastavuje.
„Tudyma nemůžete jet, cyklostezka je zavřená.”
„Co? Jakto? Žádnou ceduli jsem neviděl.”
„Je zavřená, za mnou jedou dva autobusy tak bacha.”
A skutečně, po úzké asfaltce se hrnou dvě staré Karosy a tak mi nezbývá nic jiného než uhnout úplně. Cedule se zákazem tu skutečně stojí, ale tak nešikovně a s mrňavými písmenky, že mi jejich obsah jaksi unikl.

Chtě nechtě to musím vzít kus po frekventované silnici. To mám radost. Při odbočování míjím culící se slečnu, která trápí svůj bajk.
Zajímalo by mě, co si asi tak lidi myslí, když mě potkají. Setkal jsem se s několika typy reakcí. Nejčastější bývá výraz respektu a uznání, jako další se dostavují věty typu „Aha jaký má kolo!”, pak trapný kecy typu „kde máš řídítka, druhý kolo? atd” a na čtvrtém místě je pravý a nefalšovaný výsměch. Taky jsem zjistil, že z velké části se se mnou jedinci cestující sólo moc nebaví a naopak vetší skupiny se spíš vysmívají (zvlášť když se jedná o směsici opačných pohlaví - chlapi mají tendenci dělat ze sebe blbečky a tak na mě vymýšlejí různé posměšky... asi aby zapůsobili).
Tolik jsem se těšil na tu zastrčenou cestičku, že se zase schovám před čtyřkolovými plecháči, ale ono ne. Cesta je naprosto debilní. Provoz jak na Václaváku, samá šikmina, nejlíp v kombinaci s kopcem (asi ta nejhorší kombinace). Některé pasáže odchodím pěšmo, páč nechci skončit někde pod koly. Z dobré nálady mi toho moc nezbylo. Spíš nic než něco.
Při odbočování do Želnavy, kde snad provoz poleví, potkávám další culící se slečnu, která trápí svůj bajk. Ne moment, to je ta samá osoba :) Ale to mi nebrání v už automatickém gestu a vyslovení pozdravu „Ahoj!”. Těch lidí už jsem takto pozdravil tolik, že teď to dělám pořád a nerozlišuji, zda jsem dotyčného člověka už viděl nebo ne.

 V Nové Peci se stavuji na jídlo. Jsou tu spousty cyklistů a většina z nich přijíždí právě po té zavřené cyklostezce.
„Říkali mi, že je to tam zavřený, že mám jet jinudy.”
„Nesmíš se bát.”
Hezký. Nevím co si o tom mám myslet. Snad i kdyby tam byl elektrický plot, tak některá individua by si cestu našla.
Během oběda máme všichni tu čest s přeháňkou. Vidina dalšího deště mi nahání husí kůži. Včera bylo sice nádherně a den předtím taky, ale jet další dny v dešti... no to ne, to ne! Abych nemusel uvolňovat místo pro další nešťastníky, kteří se přichvátali schovat, objednávám si další limonádu a lišácky ji pomalu srkám tak dlouho dokud déšť neustane.

Pokračuji dál. Dnešek je nějaký divný. Ráno to vypadalo tak dobře, ale teď mě to moc nebaví. Jakoby krajina kolem ztratila to své kouzlo, kterým ještě včera překypovala. Něco je špatně, ale nemám nejmenší ponětí, co by to mohlo být. Z kochání se krajinou se stává jen nudné projíždění celkem drsných silniček podél břehu v. n. Lipno. Drsných proto, že jsou všelijak zalátované a mě z nich pěkně bolí zadek. Člověk by si řekl, že po měsíci v sedle už si tělo zvykne, ale asi to nebude pravda. Sice nepociťuji žádné zhoršení a každý další den je prakticky stejný jako ten třetí, ale musím uznat, že už začínám být unavený. Unavený z dlouhodobé zátěže. Přece jen každý den je to boj o každý metr a ačkoliv jsem se na toto připravoval jak nejlíp to jen umím, začínám postupně chřadnout. Kdybych chtěl objet například hranice Československa, musel bych mít mnohem víc dnů volna. A ani tak nevím, zda bych ty slovenské hory někdy přejel/přešel. Možná ne ani tak kvůli převýšení, ale spíš kvůli jídlu. Co jsem slyšel, tak v určitých oblastech je krajina skoro až opuštěná. Na jednu stranu jsem tedy rád, že mám pokořit „jen ty naše” hranice, ovšem na stranu druhou mě mrzí, že jsme se tehdá rozdělili. Na Slovensku se mi líbí a to jsem tam byl zatím jen párkrát. Ve srovnání s Českem je to pro mě více méně neznámý kraj. Alespoň je co objevovat :)
Stále častěji potkávám náklaďáky, které se řítí nechutnou rychlostí po zdejších silničkách a vozí čerstvě posekanou trávu. Auta tu nejezdí, takže to hoši berou pěkně zostra. Docela mě překvapuje, jak rychle tyhle stroje jedou a taky jak rychle brzdí. Míjíme se tak často, že v mezičase ujedu jen pár set metrů a zase musím zastavovat, abych jim udělal prostor.

Konečně míjím louku a na ní kombajn, který to má všechno na svědomí. Požírá tu trávu a dvě auta pendlují kolem něj. Zdalipak to vozí na siláž a nebo to někde jen tak vyhazují, jak jsme se o tom bavili u Tomášových rodičů ve Frýdlantu? Aneb teorie zelených dotací v praxi. Okamžitě mi tato myšlenka bleskne hlavou. Pro peníze uděláme cokoliv. Samozřejmě že balení trávy do plastových síťovin a její následné vyhazování někde v lese nebo na skládce je mnohem menší zlo než třeba vyhlazování populace žraloků řezáním jejich ploutví, vržením zpátky do moře a jejich následným udušením, ale pořád tu vítězí prachy nad rozumem a taky nad určitou hrdostí. Radši než abych dělal něco smysluplného, něco, z čeho budu mít radost i užitek, budu raději dělat absolutní kravinu. Však co? Dementi z EU mi za to zaplatí! Jak prosté a zároveň smutné.
Konečně začínám místy vidět nádrž. Zatím jsem o její přítomnosti věděl jen podle mapy.

Cesta podél nádrže je nudná. Sice rovina, ale mnohem nudnější než třeba tady u nás. A to je co říct. Z geografického hlediska jsem ještě v CHKO Šumava (národní park už jsem opustil), ale je to tu nějaké prázdné. Asi je to tím, že se zbaběle držím asfaltu a nepouštím se do žádných výjezdů mimo vytyčenou trasu. Prostě si to nemůžu dovolit. Jeden by řekl, že už jsem skoro doma a že úspěch je jistý, ale já sám vím nejlíp, jak to se vším ve skutečnosti je a tak si můžu udělat ten nejlepší obrázek.

Z přední Výtoně vede do Lipna perfektní nová cyklostezka. Zpočátku jsem o ní nevěděl, páč mám starší mapu, ale z neustálého odjíždění bruslařů a bruslařek směrem do slepé ulice (podle mapy) jsem usoudil, že tam prostě musí neco být. Klikatící se cestička hned vedle břehu nádrže. Plná stop po kolečkových bruslích. Potkávám nějaké Němce.
„Kolik jsi najel?”
„Asi 1 800 km.”
„DNESKA?!!!”
„Ale né! Dohromady :)”

Lipno, právě odtud loni vyrazil Pavel na svůj objezd hranic na longboardu. Akorát opačným směrem a co jsem se tak díval, tak dost menší oklikou (jeho trasa neměřila ani 1 800 km). Kolem přehrady se krčí cyklostezka, která mě má dovést až do Vyššího Brodu, kde bych to dneska chtěl zapíchnout.

Z nudného asfaltu se po chvíli stává perfektní štěrk podél železnice. Neustále se s ní křižuje a tak všechny ty nájezdy, sjezdy a jízdy v úzkých prostorách mezi skálou a železnicí obstarávají super zpestření. Štěrkovou pasáž projíždím bez jediné přestávky. Paráda.

A pak už zase jen silnice. Hned na kraji Vyššího Brodu vidím nějaké ubytovací zařízení plné lidí a tak se tam jdu zapsat. Místní pán mě po vyzrazení účelu mojí návštěvy okamžitě zve na kořalku a domlouvá mi s majitelem podniku souhlas k přechovávání jednokolky na pokoji (slečna na recepci mi řekla ať si ji nechám [úplně] venku pod schody, že se to pak prý dořeší). Po pivu, kořalce a probrání Novohradských hor, které mě zítra čekají, se odebírám na kutě.
Chodby jsou plné německých faganů, kteří pobíhají, řvou a dělají humbuk. Jaké překvapení, když v pokoji nenajdu ani přistýlky. HA! Takový prachy jsem za to dal a ono to stojí za prd... Je krátce před desátou a ti parchanti se pořád ne a ne utišit. Zase se mi někdo snaží několikrát dobývat do pokoje, což jsem i tady předpokládal a zamknul se. Jako vrchol považuji pouštění německého hip-hopu ve vedlejším pokoji.
„Jestli do deseti nepřestanou, tak tam vlítnu a ten krám jim rozmlátím!” V duchu už si připravuji sérii německých nadávek (a že jich znám opravdu požehnaně), když v tom mi někdo vleze do zelí. Ten někdo na ně zařve a toho večera už neuslyším ani hlásek.