Škoda Stupava trophy 2015

Na počátku letošního roku, či snad dokonce už na konci toho minulého, jsme se s Milanem a Igorem dohodli na účasti na dalším ročníku závodu horských kol - Škoda Stupava trophy. Milan konstatoval, že pojede 76 km namísto 17 km trati, která je určená běžcům a jednokolkářům. Zpočátku jsem dost váhal, zda mám tuto monstróznost jet taky, ale nakonec jsem svolil. No a včera jsme stanuli na startu....

 Pátek

Cestou do Stupavy se setkávám s Markem, dalším účastníkem závodu, který si nedávno pořídil 29".

 Z vlakové stanice pak jedeme spolu a po prezentaci, ubytování a ochutnání piva, které dovezl jako vzorek, jdeme na pivo druhé. Chvíli na to přijíždí Milan v doprovodu přátel. Jedním z nich je i Mišo, který pojede na svém biku stejnou trať jako my. Společně odcházíme do města na vačeři a ládujeme do sebe, mimo jiné, i další piva.

Sobota

Ráno máme s Markem menší kocovinu. Piv sice nebylo nijak moc, ale v kombinaci s únavou a horkem to udělalo své. Krátce po snídani přijíždí i Igor s Katkou a metalistou juniorem. Naše čtveřice je tedy kompletní, víc lidí na jednokolkách nepojede.
V devět startují největší borci a borky - trasa A. Rovných 105 km a 2 850 metrů stoupání. V 9:05 máme jít my, páč to tak bylo domluvené. Kvůli počasí a hlavně kvůli tomu, abychom to s Milanem stihli objet. A abychom nejeli jen dva, tak jmse měli startovat všichni čtyři naráz. Nicméně došlo k nedorozumění a nakonec na trať pouštějí jen mě a Milana. Igor s Markem budou startovat až po jedenácté. Toto jsem měl na starosti já, ale nějak to neklaplo... nedá se nic dělat.
Tedy vyrážíme. K prvnímu stoupání jedeme po asfaltu, kde se ještě držím v čele našeho nanopelotonu. Jakmile přijde kopec, Milan mě předjíždí. Chvíli se ho ještě držím, ale v lese mi mizí i z dohledu. Je příšerné dusno, neboť ráno sprchlo. Pot se z dresu neodpařuje a brýle se mi dost mlží. Nohy mě nějak nechtějí poslouchat, ale toto mám vždycky. Musím se rozjet a to pár kilometrů trvá. Do kopce to tedy zatím tlačím a doufám, že takovýchto moc nebude. K první občerstvovačce je to 17 kilometrů, ale připadá mi to jako věčnost. Hlavně ten kopec na konci. Láduji do sebe banány, melouny, buchty, ionťáky a doplňuji vodu. Beru to jako odpočívací zastávku a tak se tu chvíli zdržuji. Na Milana mám prý deset minut ztrátu a tak se rozhoduji pro agresivnější jízdu. Přece jen po 17ti kilometrech už nejsem tak ztuhlý. Na rovnějších pasážích to tedy začínám roštovat a snažím se jet co nejrychleji. Byl bych nerad, kdybychom celý závod odjeli každý sám. No a jak tak letím lesem, nedávám moc pozor a udělám přesně tu zobáckou chybu, která mě v začátcích posílala k zemi. Přenesu dopředu příliš váhy na to, abych to dokázal kolem dohnat a přepadávám. Jelikož jedu opravdu rychle, stává se z tohoto slide po lesní cestě ála ksichtem dolů. Končím pár metrů od jednokolky, ale živý a zdravý. Vlastně kromě špinavých hader a pochroumaného sebevědomí se mi nic nestalo. Dál tedy pokračuji méně razantním tempem.
Chvíli po karambolu se snažím projet kořenovitou pasáž. Kolem je spousta bahna a vody a kořeny kloužou, což způsobuje druhé blízké setkání s povrchem zemským. Tentokrát si jen „kydnu” na zadek. V pohodě, nic se nestalo a během pěti sekund už jsem zpátky v sedle.
V rychlkejším tempu se dál snažím pokračovat. V kopcích to ale pořád nezvládám. S dechem jdu během chvíle do kytek a nohy to stejné. Klopím do sebe spousty vody a občas sáhnu i po hroznovém cukru, coby mému jedinému nakopávači, který mám momentálně u sebe. Před druhou občerstvovačkou je kopec, který si hezky vycházím. Samozřejmě, že je u něj fotografka. Asi to už bude tradice - moje maličkost na všech fotkách čučí jestli lítají vlaštovky a při tom tlačí jednokolku vedle sebe. Ve stanici zjišťuji, že Milan je 25 minut přede mnou. Skoro mám pocit, jakoby se mi nad hlavou objevila bublinka s nápisem "WTF?!". A to mi ještě před startem a vlastně ještě dlouho před závodem říkal ať mu neujedu.

Radši bych zůstal na té občerstvovačce...

Skrze neustále se mlžící brýle jsem nucen tyto schovat a jet bez nich. Je to riziko, neboť bez nich nevidím cestu před sebou úplně do detailů a některá hůře viditelná překvapení jsou pro mě prakticky nezaznamenatelná. Začínám si uvědomovat situaci. Rychleji jet nedokážu, už to bude jen pomalejší. Takže teď už se přestávám soustředit na dohnání Milana. Místo toho si začínám propočítávat, zda vůbec stihnu dojet do 18. hodiny, kdy se vypíná časomíra a já bych tak nedokončil závod. Zatím to vychází, ale vím, že později bude postup pomalejší a tak raději počítám s rezervou. Míjí mě Mišo. Poznávám ho jen podle toho, že mě oslovil jménem. A hned je zase pryč, jen tu na svém celopéru profrčel. V jednom ze sjezdů se mi nějakým záhadným způsobem dostává pedál mimo podrážku, mé lýtko dostává pořádnou facku a já se opět poroučím dolů.
„Vole, jestli takhle budeš pokračovat, nedojedeš v jendom kuse!” říkám si, když zvedám mašinu ze země. Už se musím trochu přemlouvat před tím, než znova usednu a vyrazím vstříc dalším kilometrům. Kousek za (teprve!) půlkou potkávám jedny z posledních bikerů, kterým v kopci ještě stačím a později je dokonce i předjíždím. Za nimi ještě pár lidí prý jede, takže zatím nejsem úplně poslední. Juch! :)
Během dalšího z mnoha sjezdů, kde jsem si jistý, že můžu jet rychleji, neboť tu nejsou žádné volné kameny, to pouštím jak mi jen strach dovolí. No a jak nemám brýle a jsem už řádně unavený, vlítnu do takového blbého výmolu, což mě úplně katapultuje ze sedla. Během dopadu se ještě zoufale snažím doběhnout, abych zase neryl držkou v hlíně, ale nedaří se a řítím se přímo do posekaných větví, naházených u cesty. Celý se tam vyvalím a převrátím na záda. Vidím stromy a nebe a chvíli mi trvá než se zmůžu k nějakému pohybu. Ne že by mě snad něco extra bolelo, ale kvůli nechuti. Už po tolikáté jsem spadnul... Když už se konečně rozhodnu se z klestí dostat, zjišťuji, že to nebude tak jednoduché. Jsem tam jakoby vcucnutý a jen těžko se stavím na nohy. Vidím, že jednokolka je přímo uprostřed tratě a asi tak šest metrů daleko. Zrovna přijíždí německý závodník, ptá se, zda jsem v cajku a taky říká, že mám zakrvácený nos. Později to i cítím, ale je to jen škrábnutíčko. Hůř to odnesla pravá ruka, která dostala pěknou pecku a při vyvažování mě bolí v oblasti ramene.
Představa, že mám ještě minimálně třetinu před sebou, mě děsí. Sjezdy mi dělají neskutečné potíže. Brzda nějak začíná stávkovat a místo brždění hnusně kvílí. Úplně stejně jako tenkrát v Chřibech. Musím jí pomáhat nohama, čímž si podepisuji rozsudek. U každé křižovatky se ptám návodčíků jak daleko je další občerstvovačka. Jeden kluk mi povídá, že 2 km a do cíle je to 20. Ty dva kilometry jsou nekonečné i přes to, že jsou po silnici a dolů. U stanice mi holky tleskají a jeden bajker smeká. Prý má problémy s nohami a tak odstupuje. Jsem označen za dobrodruha. Moc to nevnímám, neboť se láduju vším co ještě zbylo a zapíjím to hektolitry vody a ionťáky. Na ujišťovací dotaz, zda je to do cíle těch 18 km mi odpoví, že ne, že je to 24. Málem mě raní mrtvice. Šest kilometrů navíc, řekne si člověk, ale tady se to musí vynásobit dvěma s ohledem na terén a jeho členitost a výsledek pak s ohledem na můj aktuální stav vynásobit asi tak ještě třikrát.
K poslední občerstvovačce je to osm kilometrů. Během nich spoupeřím se zřejmě posledním cyklistou na trati. Do kopce to dávám já, z kopce on. Kolem jsou neuvěřitelné výhledy, ale všímám si jich jen letmo. Mám toho dost, fakt po krk! U stanice jen dopíjím vodu a hned pokračuji dál, neboť vím, že už jde do tuhého a nemusel bych to stihnout.
Z hrubého studování mapy před závodem si pamatuji, že se mám vrátit do vesničky Borinka, kterou jsme projížděli těsně po startu. Odtamtud už je to do cíle kousek. A tak své naděje na přežití a dokončení závodu živím představou, že tam za tím kopcem bude zmíněná vesnice. Vždy se ale objeví další kopec a pak další a za ním... další. Předjíždí mě jakýsi cyklista, přibržďuje a oznamuje mi, že pořadatelé odvolávají návodčíky. Značení tratě ještě ponechávají. Jsem v tom tedy sám a představa, že se někde ztratím a budu se muset vracet, se mi moc nelíbí.
Po dlouhém a náročném sjezdu (prakticky bez brzdy) se konečně objevují domy a dokonce i návodčík, který mě posílá dál. A jsou tu i další. Ovšem když míjím značku Borinka, tuším, že něco není v pořádku, neboť jsem tu měl odbočit a pokračovat nahoru do lesa. Z auta na mě volá jeden z pořadatelů, že jedu špatně. Takže zpátky. Příšerný pocit!
Jakmile se vracím na trať, potkávám další lidi v reflexních vestách, kteří mě posílají dál a tleskají mi. Jsou skvělí, čekají totiž jen na mě a nezlobí se, že tu kvůli jednomu člověku oxidují celý den, ale místo toho povzbuzují, díky čemuž kopec, ve kterím mi Milan ujel, téměř vyjíždím. Píšu téměř, neboť jsem se jen dostal o chlup dál, než na začátku. Zvoní mi telefon - Milan. Nemám moc náladu na hovory typu „Kde jsi?”. Ale povídá mi, že jsem kousek od cíle a že prý mám, cituji: „makat”. Jakobych se doteď flákal. Jsem rád že se na tom prskoletu vůbec ještě udržím, další pád bych totiž asi nepřežil, resp. bych to s určitostí zabalil. Posledních pár kilometrů je osmnáctý díl Nekonečného příběhu. Jedu už jen silou vůle a doslova krokem. Všechno mě bolí, nejvíc prsty na nohách, jak jsem se do nich při padání kopal. A taky zadek. Na sedlo Nimbus Gel nejsem moc zvyklý.
Už asi půl hodiny slyším hudbu z hlavního stanu závodu, ale pořád jakobych stál na místě. Konečně přichází závěrečný sjezd, který znám z minulého ročníku. Ten příšerný šikmý sjezd. Část z něj jsem nucen odchodit, protože mám tak dorasovaná třísla, že nájezdy na větší nerovnosti mi nedělají moc dobře. Vidím domy! STUPAVA! Zase telefon a zase Milan.
„Kde jsi?”
„Teď jsem vjel do Stupavy, hned jsem tam.”
Ještě se ptám na cestu, páč už jsem tak zblblý, že to nedokážu odhadnout. Jako perličku pořadatelé na konec závodu umístili brod, resp. trať přes brod vedli. Samozřejmě ujedu dva metry a hned stojím po kotníky ve vodě. A jako další perlička je tu hnusná drnovitá tráva a na ní překážky ze včerejšího Eliminátoru. Palety, klacíky, kořeny... Se zaťatými zuby zdolávám drny, na překážky kašlu. Když pak za doprovodu kapely, která hraje We are the champions od Queenů, projíždím cílem a na tabuli se objevuje mé jméno s časem 8 hodin a 24 minut, uvědomuji si, že je konečně po všem. Přežil jsem, dojel jsem a teď jdu hledat kamarády.
Hned se objevuje Marek, který v kategorii jednokolek zvítězil, Igor dojel dvacet minut za ním. Toho už jsem ani neviděl, neboť musel odjet. Milan dorazil před dvěmi hodinami. A Mišo taky dokončil, ale podle jeho slov měl co dělat. Ještě si zkouším jít pro jídlo, ale už došlo.

Po tombole, kdy první cena - kolo za více než tisíc euro, utíká Milanovi o jedno jediné číslo, odcházíme na pokoj, kde ze sebe částěčně dělám člověka a kde se snámi také všichni až na Marka loučí. Ten odjíždí o dvě hodiny později.
Ulehám do postele, ale ne a ne usnout. Na pokoji je hrozné vedro. Jako zoufalé řešení volím sprchu. Sedím na zemi, nechávám se kropit studenou vodou dokud se neklepu zimou a pak si jdu znova lehnout. Než se zase ohřeju, už dávno spím.

Neděle

Ráno mě čekají muka v podobě zvedání se z postele. Po snídani se odebírám na desetikilometrovou cestu na vlak. Naštěstí díky nočním dešťům není tak příšerné horko. Domů přijíždím krátce po třetí hodině.
Závod byl fajn, trasa jezditelná, organizace skvělá, ale myslím, že protentokrát jsem si ukousl až příliš velké sousto. Musím smeknout před Milanovým výkonem. A smekám i před ostatními, neboť počasí bylo letos vůči závodníkům tvrdé. Příští rok se vzhledem k Druhé výpravě nezúčastním.

Tak a teď jsem zvědavý, jak v takovémto stavu budu trávit dovolenou, jejíž náplní má být desetidenní ježdění na 36" v plné polní alpskými údolími. Zítra sedám na vlak (nejspíš) do Salzburgu a až do devátého srpna se budu flákat někde po okolí. Chci vyzkoušet nové vybavení a čtenáři také mohou čekat pár příspěvků přímo z terénu. Teda jestli sebou zase někde nemlasknu o zem... Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě! :)

Oracle je po přestavbě

Ta největší jednokolka mě opravdu jednou přivede do hrobu. A nebude to tím, že bych z ní snad spadl a něco ošklivého si udělal, nýbrž mě trefí z neustálých potíží, které mi působí.
Už pár týdnů jsem přemýšlel nad výrobou vlastního náboje. Z oceli a z jednoho kusu. Sice by vážil co půlka jendokolky, ale za to by fungoval bezchybně. Dokonce jsem si opatřil výkresovou dokumentaci ISIS osy a taky proporce origo Oracle náboje. Chvíli jsem nad tím opravdu uvažoval, ono by to totiž zas tak složité nebylo, ale nechtělo se mi s tím piplat a tak jsem nakonec od plánu upustil. Místo toho jsem se rozhodl pro jiný technický zásah.

Už poměrně dlouho jsem chtěl vyměnit brzdu. Stávající Auriga od Tektra je totiž asi to nejhorší co tam mohli dát. Nimbus se sice chlubí, že řada Oracle je jako jediná dodávaná s brzdou jako se standardním vybavením, ale já bych se na jejich místě tímhle „zázrakem” zrovna moc nechlubil. Vůbec nechápu, jak tohle můžou dát na MUNI jednokolky. U 36" to ještě beru, ale tam?! I ta stařičká Magura HS11, která mi trůní na 29", brzdí daleko líp. Svojí poslední operací s mazáním náboje jsem sice brzdu dorazil sám, ale už před tím byl její výkon celkem chabý. Na rovince nebyl problém, ale jakmile jsem začal jezdit do kopcovitějšího Rakouska, všiml jsem si, že při delším brždění se brzda stává celkem nebezpečnou věcí, neboť její výkon značně kolísá a náběh je pokaždé jiný. A jakmile chtěl člověk v tom kopci zastavit, už byl problém. Zašel jsem si tedy do obchodu, který jsem navštěvoval už za mé cyklo-éry. Od té doby se však hodně změnil a dneska nestojí ani za zlámanou grešli. Nemá cenu to popisovat detailně. Lidi jsou prostě rádi, když jen přijdete, vysolíte peníze a hned mažete pryč. Nějaké rady nepřipadají v úvahu. Navíc jsem na brzdu čekal víc než dva týdny. A to jsem tam chtěl nakonec jednokolku dovézt, protože jsem nebyl schopný sundat doma ložisko, které je potřeba dát dolů, když se člověk chce dostat ke kotouči...
Po prvním týdnu čekání jsem si řekl, že to ložisko sundám sám, páč jinak bych stroj uviděl snad až na Vánoce. Byl to fakt boj, hotový souboj titánů, neboť k ložisku je špatný přístup a bylo tam tak nalisované, že jsem chvílemi byl dost zoufalý. Nožičky stahováku pořád vyskakovaly a já už jsem metal blesky i všechna sprostá slova co jen znám. Nakonec se mi to ale přece jen povedlo.

Při této příležitosti jsem rovnou nalil olej mezi osu a tělo náboje. Nemusel jsem šetřit, teď tu nebyl kotouč, který bych tím olejem zamastil. Celé jsem to nechal týden pracovat a vždycky jen dokapával další a další mazivo. Už jsem vyzkoušel tolik věcí, že jsem se prostě uchýlil ke hrubé síle. Prát to tam co to jenom jde a ono to už nějak dopadne.
Když jsem konečně měl i brzdu, mohl jsem to všechno dát dohromady. Náboj jsem nejdřív pořádně utřel, aby nikde neukápla ani kapička, která by znamenala katastrofu. Kdybych měl ráfkovou brzdu, nemusel bych to vůbec řešit, ale jelikož jsem před koupí této jednokolky neměl ani jednu jedinou zkušenost s kotoučovými brzdami, vůbec mě nemohlo ani napadnout, že by k něčemu takovému mohlo dojít.

S kotoučem jsem pracoval jakoby to byla odjištěná bomba. Nechtěl jsem se ho moc dotýkat. Montáž byla v pohodě. Vedení jsem ani nemusel (ještě že tak!) nechávat zkracovat.

Šel jsem to vyzkoušet. Prvních pár minut to prakticky nebrzdilo, ale pak výkon pořád stoupal a stoupal. Nyní brzda funguje skvěle, d'brake nebrní a náboj mlčí. Kdyby to takto vydrželo do konce roku, byl bych šťastný člověk. Zatím jsem ji nezkoušel ve větším kopci, páč poslední dny je tu takové vedro a z práce přicházím tak utahaný, že vždycky vytuhnu doma na gauči. Nikam daleko se mi jezdit nechce. Ani o víkendu.

Poslední takový větší technický zásah, který mám dlouhodobě v plánu, je vyztužení d'brake nástavce. Je to pojistka proti jeho zlomení. Sice by k tomu dojít nemělo, ale jeden nikdy neví. Kopců bude na výpravě víc než dost. A nákladu bude taky požehnaně. Když už píšu o tom nákladu, tak bych měl taky uvést, že už poměrně dlouho mám nový systém připoutání vaků k nosičům. A taky jiné rozložení hmotnosti. Ještě to není zcela hotové, ale nejpozdeji koncem příštího týdne to hotové bude a hned proběhne velká testovačka, neboť hned po Stupavském MTB maratonu mě čeká desetidenní cestování, při kterém bych chtěl vyzkoušet novou výstroj. Mimo jiné i chytré zařízení pro aktuální sdílení fotek a článků přímo z terénu, které by mělo každým dnem dorazit.

Ještě s Tektrem

MTB Trilogy 2015

Je to pár měsíců nazpátek, co jsem se nechal zatáhnout na výše zmiňovaný závod. Poprvé jsem o něm slyšel minulý rok a když jsem viděl videa, jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. „Tohle někdo jezdí?
Abych to trošku nastínil: MTB Trilogy je taková rarita. Tedy alespoň v té naší malé zemičce. Etapový závod, který i s prologem trvá čtyři dny a každý den se nese v trochu jiném duchu. Tratě jsou náročné a letošní počasí tomu fakt nasadilo korunu. Některé sjezdy jsou tak krkolomné, že ani v těch nejtemnějších nočních můrách by se horší neobjevily. Tento závod je zkrátka tak náročný, že i přes podporu velkých partnerů, jako např. Specialized, skvělou organizaci a atraktivní prostředí, se na něj hlásí v průměru 200 - 300 lidí z různých koutů Evropy. A těch, kteří si to dají za rok zase, je pak úplné minimum. Jakožto převážně neterénní jezdec jsem se tedy vydal do jámy lvové, abych na vlastní kůži pocítil atmosféru této nevšední události...

Zde jen takový stručný výtah, bylo toho opravdu hodně a i kdybych se dokopal k tomu to všechno nějak sepsat, stejně by to asi nikdo nevydržel přečíst až do konce.

Středa

Po pětihodinovém sezení v autobusu a vlaku a asi stopadesáti přestupech konečně vystupuji v Náchodě a dávám se do převlíkání a skládání jednokolky. Čeká mě 27 kilometrů do Teplic. Část trasy vede po loňské Cestě kolem hranic a tak místy vzpomínám. Vybavuje se mi toho hodně. Jak jsem zrovna tady na té křižovatce nevěděl kudy a tak dál...
O půl osmé jsem v Teplicích a pronajímám si pokoj. Dneska to bylo jen takové narychlo. Zítra to pomaloučku začne.

Čtvrtek - prolog

Ráno navštěvuji zdejší obchod a až do jedenácti sedím ve stínu na lavičce, cpu se a poslouchám zdejšího pána, jak vypráví. O všem možném, jak byl ve Znojmě na vojně, jak tam chlastali víno, o zdejším životě. Za hodinu toho vím tolik, že bych mohl sepsat kroniku.
Kolem dvanácté přijíždí Míla s Filipem. Další dva jezdci, kteří se rozhodli pro jednokolové oře. Po ubytování ve zdejší základní škole a Mílově obdarování týmovými dresy jdeme na pivo. Asi bychom neměli, páč za chvíli máme vyrazit na trať, ale počasí si to přímo vyžaduje. Prostě vedro jak v .....
Ve tři hodiny začíná prolog. Je to vlastně takový úvod do závodu a taky slouží jako kvalifikace pro start zítřejší etapy. Těsně před startem přijíždí ještě Medard, pan kolega z Polska. Má devětadvacítku s převodovkou. Po startu to rozjíždíme, nožičky nám kmitají, ale on si v klidu šlape a jede stejně rychle. Ale v kopci už musí přeřadit, Filip se ho drží zuby nehty a já se zase snažím neztratit Filipa. Jakmile dojde na kamení, mám problém a padám. Zbytek kopce vycházím pěšky, ti dva mizí a Míla je hned za mnou. Nahoře se to trochu srovnává, ale hned jak přijde sjezd, jdu zase pěšky, páč na tohle prostě nemám. Míla mě předjíždí. A v tomto stylu se vlastně nese skoro celý prolog. Chvíli jedu, do kopce se snažím jet co nejdéle, pak přijde sjezd, kde jedu dokud mi strach dovolí a pak zase vycházka. Někde za půlkou Mílu zrazuje vlastní tělo, jeho slovy „zgumovatěl” a tak se dostávám před něj (jen díky mojí dvoumetrové postavě a tudíž i dlouhým krokům a rychlé chůzi). Prolog je nekonečný, papírově by měl mít něco mezi 10ti kilometry, ale jedu/jdu ho skoro dvě hodiny. Jak asi bude vypadat těch zítřejších 48 km?!
Ke konci vede trasa kolem koupaliště - to asi aby nás pořadatelé chtěli v tom parnu naštvat. Do cíle dojíždím i přes většinovou chůzi dost zničený a přesně na cílové čáře házím tlamu :)
Jako první přijel Filip, za ním Medard, já půl hodiny za nimi a deset minut po mně Míla.
Večer se domlouváme s pořadatelem na zkrácení zítřejší etapy, aby na nás nemuseli na občerstvovačkách čekat do soumraku a taky abychom si to trošku užili.

Naše ležení - to tam bylo ještě uklizeno :)

Unicycle.com CZE team

Pátek - 1. etapa

Budím se úplně rozlámaný - spíme v základní škole, třída II. A (nebo B?) ve spacácích. Start je v devět hodin. Jen se jdeme podívat a hned po startu sedáme do Medardova vanu a odjíždíme k první občerstvovačce, která pro nás znamená start. Ušetříme tak nějaké kilometry, čas a hlavně se nám většina závodníků nebud plést pod kola, resp. se jim nebudeme plést do cesty my. Včera to bylo samé předjíždění, neboť závodníci byli na trať pouštěni postupně. Dneska byl hromadný start a na občerstvovačce necháváme většinu projet. Zapsat čas startu a hurá do boje!
Hned na začátku to jde do kopce. Ti dva zas jak magoři dupou do pedálů. Medard si dnes vzal jinou jednokolku, bez řazení. Asi zjistil, že ve zdejších podmínkách je mu Schlumpf na houby. Snažím se jich držet, ale fakt nechápu, kde se v nich bere tolik síly. Zvlášť mi nejde do hlavy Filipův styl jízdy, má krátké kliky (125 mm) a do kopce přímo letí. Já mám kvůli páce delší 150ky a stejně mi to nejede tak jak bych chtěl. Je to holt o zkušenostech a kondici, technika může být jaká chce. Šílený krpál. Po chvíli zase tlačím stroj pěšmo. Trať vede do pekelné výšky a ke konci přes takovou, no ani ne cestu, ale spíš řeku z kamenů, která je celá vystavená slunci. Chvílemi se dívám, jestli za sebou nenechávám souvislou čáru od potu, který ze mě pryští.

Ještě mám chuť se fotit

Nahoře se obávám nejhoršího, a sice že sjezd bude v podobném stylu. No... šutrů tu moc není, ale je to zatraceně prudké a pro změnu plné kořenů, výmolů a taky fotografů. Ti stojí zásadně jen na pro ně zajímavých místech a tak na všech fotkách jenom tlačím stroj vedle sebe. Dolů tedy zase pěšky. Cítím se trapně, ale radši tohle než pak ležet v nemocnici. A takto se to vlastně točí furt dokola. Mírnější pasáže jezdím a snažím se je jet co nejrychleji to jde, brutály chodím pěšky. Jeden sjezd je tak obtížný, že jsem neviděl nikoho, kdo by to sjel. Je problém po tom chodit a nedokážu si představit, jak by se to dalo sjíždět. Občas se naskytne i nějaký asfalt, jenom pro přejezd z lesa do lesa. Tam s pár bikery dokonce do kopce držím krok. Ale sjezdy po loukách jsou skvělé, tam mě to dokonce i chvíli baví :D

Jeden z vrcholů na polské straně

 Na jednom checkpointu se ptám, jak daleko jsou unijezdci přede mnou, načež je mi sděleno, že všichni tu už byli. Je to divné, páč mě krom těch dvou nikdo jiný nepředjel, ale přesto jsem poslední. Nu což. Na druhé občerstvovačce si dávám extra porce všeho co tam mají, beru si na cestu jednu plechovku Sládkovy limonády a za jízdy pomalu usrkávám. Týpek na občerstvovačce říkal, že je to ještě 15 kilometrů. Ale já bych s tím neradši sekl už teď. Úmorné vedro, krpály, únava no hrůza.
Poslední stoupání už jdu jen silou vůle, mám dost. Konec etapy vede jak naschvál zase kolem koupaliště. Lidi se koupou a válejí u vody a my jak blbci tu šlapeme do pedálů :)
V cíli jsem vyzpovídán. Pivko po takových galejích fakt bodne. A porce jídla jakbysmet. No a sprcha? V současnosti ten nejlepší vynález.
Jako první dojel opět Filip, pak Medard a za nimi Míla.

Sobota - 2. etapa

Budíme se rozlámaní ještě víc. Den za dnem je to horší, tak jsem fakt zvědav, jak to přežiju. Dneska bychom si prý měli zajezdit víc, že prý to nebude tak těžké. Opět jsme si nechali zkrátit trasu. Po startu tedy zase sedáme do auta a jedeme na smluvené místo.
V devět hodin startujeme. Hned zpočátku to jde již tradičně do kopce a já to hned balím, páč vidím, že je to plné kořenů. Balí to i Míla, ale ti dva zase dupou nahoru. Po chvíli to balí i Filip, ale pak nám zase mizí z dohledu. Při sjezdu mi Míla ujíždí, ale později ho doháním a předjíždím. Měli pravdu, dneska je to jezdivější. Začátek byl sice takový dost kořenitý, ale jinak se jede celkem obstojně. Tedy až na to vedro, je o pár stupňů víc než včera. Jinak stejná písnička, sjezdy, ty těžší, nedávám. Kopce nahoru se snažím jezdit, ale vzhledem k mé chabé fyzičce, horku a faktu, že tohle je vlastně vytrvalostní závod, kde není žádoucí odpálit se hned první nebo druhý den, se šetřím a postupuji spíš na jistotu. Občas i promluvím s nějakým turistou. Přistihuji se, jak se postupně otrkávám a zkouším sjíždět pasáže, na které bych nikdy před tím ani nepomaslel. Nejsou to ale žádné extrémy, ty já nerad. Pomaloučku polehoučku si troufám na víc a víc. Ovšem první pád mě trochu probouzí. Shodila mě dolů nějaká šiška nebo něco podobného. Zaseklo se to mezi kolo a rám. Ale tento pád mi pomáhá se zorientovat. Málem bych totiž špatně odbočil a vjel bych na trať nějakého jiného závodu pořádaného v Polsku. Že by zásah vyšší moci? :)
Druhý pád na sebe nenechává dlouho čekat. Zkouším sjet celkem macatý kořen, za nímž je takový schod. Je to celkem vysoké (na moje poměry samozřejmě), dobrých 30 cm. A při dopadu kola na zem se mi smekne pedál a už letím. Snažím se to doběhnout, ale moc se nedaří. Běžím přes les hlavou napřed, div se nosem nedotýkám země a ze všech sil se snažím to vyrovnat. V tom vidím, jak je přímo přede mnou strom a hodně rychle se zvětšuje. Nechci do něj napálit tou svou kebulí a tak rychle jednám. Natahuji ruce a kolem stromu se jakoby namotám, což mě zastavuje. Takové rodeo to bylo.
Přichází další sjezd po loukách. Tam se to dá roštovat a tak šlapu co mi nohy stačí. Po loukách vede trať z větší části po silnici a furt z kopce. Lije ze mě jak z konve, ale nepovoluji v tempu. Bajkeři jezdí kolem bez držení řídítek a při průjezdu vždycky tleskají. Sice to myslí dobře, ale pěkně mě s tím serou :) páč si jedou tady 40 50 km/h, hezky na pohodu a vítr je ještě k tomu chladí.
V posledním dlouhém stoupání mám pocit, jako bych byl v peci. Vzduch je dost horký. Nahoře si musím na chvíli sednout, aby to se mnou neseklo. Nářez.
Do cíle přijíždím jako třetí. První byl opět Filip, druhý Medard a chvíli po mém příjezdu se objevuje i Míla.

Neděle - 3. etapa

Ráno se budíme už totálně zničení. Vzhledem k tomu, že už tak trošku tušíme, jaký charakter mají tratě, máme obavy, že tato poslední bude největší drtička. Trať máme opět zkrácenou, ale už nikam nejedeme. Startujeme společně se všemi. Docela dlouho jedeme po safaltu, kde dojíždím Filipa a snažím se s ním držet tempo do kopce. Naráz to ale nevyjedu a tak mi zase ujíždí. Pak ale zase dává pauzu on, tak ho doháním. No a takto se handrkujeme skoro až nahoru. Boty už mám tak dorasované, že mám obavy, aby do cíle vůbec vydržely pohromadě. To je z toho věčného chození, ale taky tím, že už toho mají hodně za sebou. Však taky, mimo jiné, se mnou objely hranice.
Je ještě větší horko než včera. Ale na to už jsem si tak nějak zvykl. Horší už to pravděpodobně nebude tak co. Po sjezdu, který jsem z větší části šel, následuje výšlap po asfaltce. Tady většinu trasy jedu, ale mám co dělat. Konečně občřerstvovačka. Jsem mezi posledními a zjišťuji, že to už dneska pár bikerů zabalilo.
Je to nekonečné, už chci být zase zpátky v cíli, lemtat jedno pivo za druhým a cpát se jídlem. Snažím se o co nejrychlejší postup, neboť mám šanci na celkové třetí místo.
Asi ve 3/4 tratě mě přepadává ukrutná přeháňka. Přes provazy vody ani nevidím na cestu. Nabývám přesvědčení, že v tomto Míla nejspíš jet chtít nebude a tak pokračuji dál. Voda mi splachuje pot z vlasů rovnou do očí a to dost štípe. Vlastně to štípe víc než bych snesl a tak musím zastavovat a oči si utírat. Na výběr toho ale moc nemám, neboť propocené mám téměř všechno. Včera jsem dokonce vlastním potem rozpustil mapu, kterou jsem měl schovanou v batohu.
Už je mi všechno jedno a tak přestávám nad tratí tolik přemýšlet a prostě jen jedu rovnou za nosem. Prakticky ani nevidím kam, ale jedu. A ono to funguje! Ani jedinkrát nepadám a všechno projíždím. Je to prostě jen o hlavě, v ničem jiném to není.
Vzhledem k tomu, že jsem i s jednokolkou durch mokrý, se prudce snížila účinnost brzdy. Spíš je to tak, že odmítá brzdit úplně. Poslední dva tři kilometry jsem tedy nucen dobržďovat nohama, což mě dokonale zničí. V cíli jsem opět vyzpovídán a nafilmován, tak možná budu i ve videu :) Je mi sděleno, že jsem dorazil jako druhý. První je Medard. Pak přijíždí Míla. Filip stále nikde. Nakonec po jeho příjezdu zjišťujeme, že se ztratil a přišel tak o svůj časový náskok vůči Medardovi. A nejen to, dokonce se tímto nešťastným manévrem propadl na celkové druhé místo.
Celkové pořadí je tedy Medard, Filip, moje maličkost.

Ještě že jsem měl troje :)

Večer se loučím s Mílou a Filipem, kteří odjíždějí už dnes. Večerní program zakončuje koncert třech kapel. A tak se s Medardem nalíváme pivem a posloucháme řízný zvuk elektrických kytar.


Celkově se mi závod líbil, ale ne jako závod, spíš jako dobrá zkušenost a výlet do zajímavých míst. Na to třetí místo zas tak hrdý nejsem, přece jen jsme byli čtyři a velkou část jsem si tam stejně odchodil. Jsem ale rád, že jsem se k této šílenosti odhodlal, dorazil, přežil a zase se v pořádku vrátil domů. S jistotou mohu konstatovat, že toto už nikdy znova podstoupit nechci :)
Děkuji Mílovi za super dres, Filipovi za ty čtyři energiťáky a vůbec všem za příjemně strávený čas v krásném kraji jménem Broumovsko.

Den jedenatřicátý aneb dočista sám a hladový uprostřed Novohradských hor

Pondělí, 2. června
Včera večer jsem se rozhodl, že musím zajít na snídani co nejdřív, abych stihl odjet před náporem těch děcek co dělaly takovej kravál. Jaké překvapení, když v osm dorazím do jídelny, kde se tam všcichni na sebe tísní a okupují pult s jídlem. Chvíli stojím ve frontě, ale nakonec to vzdávám. Snídaně se tu stejně platí extra, takže jsem o nic nepřišel. Jen o nepříjemné ráno. Odevzdávám klíče a mizím z tohoto lokálu. Ve městě se stavuji v COOPu s úmyslem vybílit jim regály. Podle mapy totiž dneska pojedu prakticky pustinou a tak musím nějaké jídlo vzít s sebou, aby můj rozmlsaný žaludek přežil. Jednokolku opět nezamykám, byť mám trochu obavy. Vždycky, když se na ni ale mrknu koutkem oka skrz výlohu, tak jakoby se na mě usmívala a říkala „Co blbneš? Však jsem tady.” V obchodě si s jídlem zase povídám, neboť mám radost, že zas můžu něco zdlábnout. Včera toho moc nebylo.
Venku pak potkávám pana cyklokolegu ze Slovenska. Poznávám ho podle vlajky připevněné na nosiči.  
Tohle si taky musím pořídit. Až pojedu na Druhou výpravu. Vlastně už se stalo a minivlaječka mi už pár neděl leží doma na stole. To je zásluha mojí mamky, které jsem dal bojový úkol a vlaječku si přál k narozeninám. Sháněla ji po všech čertech, až ji nakonec doopravdy sehnala.
Chvíli kecáme, on povídá, jakou měl cestou sem krizi a že rozmýšlí kudy dál, jestli na Salzburg a nebo zpátky na Slovensko, já zase tu svou. Na Novohradské hory jsem se těch posledních pár dnů těšil. Věděl jsem totiž, že tato krajina je ještě jaksi nedotčená, že tu není tolik lidí. Poslední dobou mám totiž čím dál větší nutkání si někam zalézt a schovat se před světem. Prostě zmizet v hlubokých lesích a chvíli odtamtud nevystrčit nos. Věčné „Kde máš řídítka?” mi už začíná hýbat žlučí. Nevím, najednou jakoby se něco zlomilo. Jízda mě už tolik netěší a vůbec všechno je takové divné. Zase začínám mít ten strach z lidí. To stejné, co jsem kdysi míval. Ještě když jsem jezdil na kole jak ďas. Vyhýbal jsem se jakékoliv lidské společnosti. Byly mi milejší zvířata prohánějící se podél cest, stromy v lesích a šumějící voda v potocích a řekách. Projížděl jsem krajinou a představoval si, jak asi vypadala třeba před sto lety, kdy tu nebyl žádný asfalt a žádné benzínky. Čas plynul pomaleji. Vždycky jsem se chtěl alespoň na chvíli do takové doby podívat, což se mi částečně splnilo na Balkáně, kde v daných oblastech člověku připadalo, že se tam doba skutečně zastavila a zběsilé tempo západního světa tamní lidi minulo. Pamatuji si, jak jsem tehdá řekl „Chtěl bych být kráva a žít v Černé Hoře.” Dobytek si tam vykračoval lehkým krokem po krajnici, jednu krávu jsem tam dokonce potkal i v lese na cestě - oba nás to překvapilo a minuli jsme se patřičným obloukem. Nikdo je tam nehlídal. Krávy si prostě chodily kam chtěly, kdy chtěly a jak rychle chtěly. A já to teď cítím úplně stejně. Chci si pomaloučku vykročit rovnou za nosem. Napřed ale musím ještě projet pár vesnic.

Cesta je čím dál obtížnější, rozbitá a začíná stoupat. Krom toho tudy vede nějaká objížďka a tak je tu i provoz. Zapadlá a zapomenutá silnička a jezdí se tu o 106. Vůbec se mi nechce nasednout a jet. A tak většinu času do toho kopce jdu. Absolutně ztrácím motivaci trochu máknout a vyšlapat to. Navíc je celkem teplo...

V Horním Dvořišti navštěvuji další COOP, abych doplnil zásoby. Dopřávám si před obchodem hořčík v podobě Magnesie, do čehož střídavě tlačím trs banánů, když v tom vidím skupinku lidí, jak staví s koly u obchodu. Hledí na můj stroj a spouštějí na mě po anglicku, což je, jak víme, pro moji maličkost kámen úrazu. Anglicky prostě neumím a tak se domlouváme nějak všelijak. Jsou z Finska a jedou z Budapešti do Prahy. Víc jsem z nich nevydoloval.

Za vesnicí už začíná les, ale podle mapy jen na chvíli. Ovšem v tom lesíku je poněkud zvláštní stavba. Je to zbytek, resp. opravený zbytek z dřevěného mostu pro koňesepřežnou železnici. Zkusil jsem to tak nějak nafotit.

Před

Nyní

Je tu i zbytek boudy, kde bydlel už nevím kdo. Ten člověk se staral o trať a snad možná i o unavené koně. Takových budek prý bylo na trati bezpočet.
Horní Dvořiště bylo poklidné a takové zastrčené. Dolní Dvořiště je pravý opak - je tu silný provoz a vůbec se mi tu nelíbí. Abych si trochu zkrátil cestu, vzal jsem to sem kus po silnici E55. Vede po ní dálková trasa Eurovelo 7. Samý kamion. Vždycky je to pro mě šok, když se z poklidného lesa rázem dostanu na podobné místo. Když jedu s někým, jsem docela jiný člověk. Stačí ale, abych byl chvíli sám a tyto přechody pak dost prožívám. Mám rád klid. Možná je toto důvod, proč nejspíš nikdy neusednu za volant, neboť už jen ta představa se mi hnusí. Je to asi jako když by si arachnofobik měl hrát s pavoukem. Auta prostě nemám rád a mrzí mne, že je občas musím použít. Mrzí mne, že se v našem žebříčku hodnot dostávají prakticky na vrchol. V mých snech je svět, kde tyto stroje zkrátka neexistují.

Za vsí se konečně odlučuji od té šílené silnice a mizím v krajině bez lidí. Nechávám se jí naprosto pohltit. Okolní svět pro mě neexistuje, je jen tato cesta, kopce a lesy, jednokolka a mé potem nacucané tělo. Postupuji jen velice pomalu. Silnice je rozbitá, je to kodrcavá a zdlouhavá cesta. Po chvíli mi odpadává košík na bidon s chia semínky. Opravuji toto elektrikářskou páskou, což je hned po pásce lepící druhé nejuniverzálnější opravovadlo. A hned po studánkách ten nejlepší vynález.

Plahočím se dál. Hodinu, dvě... první auto, nějaký starý křáp, co sotva drží pohromadě. Je tu spousta cedulí s označením bývalých vsí. Po některých nezbylo nic, po jiných třeba jen kostel. Jednu tu začali obnovovat. Nevím čím to je, ale tenhle kraj má svoji moc. Tu má i tato cedule, které nedokážu odolat. Na chvíli proto odbočuji z trasy ve vidině nacpaného nácka.

Jedu směrem k domům a v duchu přemýšlím, dnes už si nevybavím nad čím, když v tom se mi v koutku oka objeví nějaký tmavý flek a pořád se zvětšuje. Zpočátku tomu nevěnuji pozornost, jako bych byl něčím otupělý, ale pak se podívám a přímo naproti mně se řítí pes s vykulenýma očima. Okamžitě lezu dolů a jsem připravený použít jednokolku jako štít. Máme doma dva psy a něco málo z jejich řeči těla znám, ale tady si nejsem vůbec jistý. Jeho tvář je taková kamenná, neměnná, pořád jenom kulí oči, uši nastražené a rychlým krokem se přibližuje. Pak zastaví a prohlíží si mě. A pořád ten stejný výraz. Nasedám na jednokolku a pokračuji dál. On běží za mnou, což mi není zrovna příjemné, ale nakonec dorážíme k onomu občerstvení. Za 15 minut by měli otevírat, ale nikde nikdo. Chvíli tam s hafanem čekám a zkouším si ho koupit sušenkou. Nehne ani brvou, nic nechce, jen kulí ty svoje kukadla a drží si patřičný odstup. Neštěkne, nezavrčí, divnějšího psa jsem jakživ neviděl.

Po 30 minutách to vzdávám a vracím se zpět na vytyčenou trasu. Pes zůstal na místě. Jídlo ještě mám, ale, jak mnozí vědí, kusu žvance navíc se nikdy nebráním. Původní plán zněl tak, že se budu co nejvíc držet hranic, ale tady dělám menší výjimku a až do Pohoří na Šumavě nejedu. Ono se to zdá kousek, ale na té jednokolce je to na čtvrt dne. Jedu pomalým tempem, páč při zdolávání cesty necesty do Horního Dvořiště jsem přehodil pedály do větších klik. A teď už jsem moc líný na to, abych je vrátil zpátky. Někdy to dokonce ani není nutné, protože rovné to tu zrovna moc není. Ve srovnání s upršeným Českým lesem je to ale jako jižní Morava versus Vysočina. Nesrovnatelné. Vyjma to auto, které jsem minul před několika hodinami a dva bajkery, kteří mě málem smetli z cesty, jsem tu nikoho nepotkal. Už delší dobu mi dnes zní v uších písnička Wanderer od skupiny Ensiferum. Nemůžu ji dostat z hlavy. Na druhou stranu mě to zas až tak moc netrápí, páč patří do seznamu mých oblíbených skladeb. Po nějakém čase se dostávám na silnici a do vísky Leopoldov, kde je tenhle fešný ukazatel.

Do Pohorské Vsi je to kousek. Cestou míjím nějaké rozvaliny asi dřívějšího statku nebo něčeho podobného. Zdejší atmosféra je nějaká divná. Moc se mi tu nelíbí. Ovšem mají tu otevřenou jakousi hospodu, kde se i vaří, takže zastávka je víc než nutná. Sedím venku, páč cestou jsem viděl pár Hnědočechů a nerad bych tu o jednokolku přišel. Přímo naproti terase je sídliště z bytovek a ty jsou plné, jak jinak, těchto individuí. V duchu se modlím ať už mi donesou to jídlo, abych to do sebe mohl naházet a vypadnout. Nemůžu se na to dívat. Samý řev, pokřikování a je jich čím dál víc. Naštěstí si mě nevšímají, páč stroj mám uklizený a mimo jejich dohled. A až se rozjedu, bude už pozdě :p.

3.5. - den odjezdu

Po velice rychlém obědě mizím ještě rychleji zpátky do lesů. Kousek za vsí nabírám vodu z Pohorského pramene, kde před chvílí dotankovala babička z protějšího domu. Taky bych chtěl jednou mít za barákem studánku...

A zase šlapat do pedálů. Nic jiného vlastně ani neumím. Někdy si říkám, za-li umím alespoň tohle, páč o tom občas silně pochybuji. Slunce pomalu hlásí, že větší část dne už uplynula. Je pozdní odpoledne. Mám kopr, nic se mi nechce. Nejraději bych si někam lehnul a jen tak se válel. Ale jakousi setrvačností se ještě pořád plazím dál. Jedna vesnice, druhá.... mám zase hlad a jsem unavený. To poslední jídlo nebylo v nijak extra velké porci. Nohy mi slábnou. Už to není jako na začátku. Několikatýdenní ježdění je pro mě vyčerpávající, byť si to mnozí lidé možná nemyslí. Skoro celý dnešek jedu jen silou vůle. Jenom proto, že je to můj úkol. Projíždět krajinou. Už to není tak jako v Karpatech, kdy jsem jel s úsměvem od ucha k uchu a zdravil místní. Už to není tak jako v severních Čechách, kdy jsem hltal kilometry kopec nekopec. Už to není jako na Šumavě, kdy jsem nestačil žasnout. Každý kilometr je tu těžší a těžší. A není to povrchem, kopci nebo počasím. Ikdyž je pravda, že staré signálky jsou od lesnické techniky místy řádně rozbité. Je v tom ale něco jiného. Při komentářích do kamery občas dost dlouho mlčím. Prostě mě nic nenapadá. Jen s otupělým výrazem hledím do objektivu a jako kdybych očekával, že se v něm objeví nějaká nápověda. A ten pocit... skoro jako bych se ani nechtěl vrátit.
Jen kopce, potoky, stromy a zbytky starých osad. Občas nějaký krmelec nebo rybníček. Připadám si tu osamělý a odloučený od okolního světa. Ani signál tu místy není. Nikdy bych nevěřil, že ve střední Evropě ještě existuje nějaké takové místo. Není to ale samozřejmě divočina jako v dokumentech BBC. Není tu nic pradávného či tajemného. Alespoň ne na místech, kterými projíždím. Ale přesto je tu něco, co má neuvěřitelnou sílu. Je tu něco, co jinde není...
Najednou se to stane. Jakoby mi někdo přímo do hlavy poslal zprávu. Zprávu, která obsahuje úplně všechno. Nevím, jak bych to jinak popsal. Prostě všechno. Uprostřed kopců zastavuji a mlčky hledím kolem. Nevím jak je to možné, ale přestávám vnímat čas. Tento fakt jsem zjistil při rozjezdu, kdy jsem si všiml, že se tachometr přepnul do úsporného režimu, což bývá po deseti minutách nečinnosti. Přitom jsem byl přesvědčený, že celé toto „něco” trvalo jen pár sekund. Nejsem schopen říct, jak dlouho jsem tam vlastně stál. Mohlo to být deset minut a nebo taky půl hodiny... Všechno má svůj smysl. Tohle všechno se mělo stát jen proto, abych došel do tohoto bodu, kde jsem si to uvědomil. Možná už mi doopravdy přeskočilo, kdo ví. Uvědomuji si, že právě tady a teď výprava skončila. A i kdybych nedojel až do Křídlůvek, tak za mě byla rozhodně úspěšná. Je to sice ještě daleko, ale celou dobu to byla cesta tam. Cesta do neznáma. Odteď je to cesta nazpátek. Cesta domů. Na jednu stranu je to dobře. Na stranu druhou je mi jasné, že zanedlouho tohle všechno skončí úplně a svět bude zase tak jak dřív. A nebo ne? Celou dobu jsem řešil odbočky, kopce, jídlo, spaní... pořád jsem byl v kontaktu s lidmi a až na celodenní dřinu a tři obědy jsem nijak zvlášť nevybočoval z mého životního stylu (přiznávám, který se ale trochu liší od toho běžného). A přesto ten měsíc byl tak jiný. Nedá se s ničím srovnat. Mám tak trochu strach z návratu. A to nejsem žádný velký cestovatel, který by trávil několik měsíců někde mimo civilizaci. Protože až se vrátím, nebudu už další den vstávat s odhodláním pokračovat v cestě, neboť stanu na jejím konci. Celou dobu se ženu kupředu, ale až jendoho dne, a ten den přijde a bude to brzy, dorazím do cíle, kam se budu hnát pak? Odpověď znám a nelíbí se mi - nebudu se hnát nikam. Zase se ze mě stane ten pecivál, který si jednou v Brně v paneláku vymyslel, že pojede na jednokolce kolem státních hranic. Každý den budu vstávat bez pevně daného cíle, bez chuti pokořit kus krajiny, prostě bez šťávy. Bude to každodenní kolotoč práce, jídla a odpočinku...
Pak mi v hlavě jakoby cvakne, jako kdybych dostal studenou sprchu. Nasedám a jedu dál, když v tom za zatáčkou vidím krásné náměstíčko s kašnou, kostelem a zvonem. U toho tabule a na ní napsáno:

Jsem ateista, ale to neznamená, že nevěřím v určité síly. Možná to byla náhoda (na ty vlastně taky neveřím), že mi „přeskočilo” zrovna v blízkosti místa s údajnou velkou duchovní silou. Ať si každý myslí co chce, ale já tvrdím, že tam něco je.

V Dobré Vodě si dávám další jídlo. Dnes večer jsem rozhodnutý spát venku. Prostě chci spát venku. A najednou jedu dál a dál, kopr nikde, slunce pomalu zapadá, ale já pořád jedu dál. Zase se chci schovat do lesa a nemůžu se dočkat, až zmizím v přítmí listí. Ještě poslední vesnice.

„Dědo, hele, on má jenom jedno kolo!”
„No jo, vždyť toho znám!”
Co? Jak mě tady může někdo znát?
„Jak to že mě znáte?”
„Vy jste z Moravy, ne?”
„Jo.”
„A jedete kolem hranic.”
„Jo.”
„Dneska o vás bylo v televizi.”
Tak přece. Konečně to odvysílali. Jsem zvědavý co z toho vzniklo. Píšu domů SMSku, že už jsem byl v éteru.
Kousek za vsí, spíš bych řekl nad vsí, ulehám na jedné louce, krajinu jako na dlani. Usínám za cvrkotu cvrčků. Ani mi moc nevadí komáři, kteří by z jiného vysáli duši.
Dnešní den byl asi ze všech nejzvláštnější. Vždycky jsem se na cestu díval jako na něco, co je třeba pokořit, že je potřeba podat co nejlepší výkon, že je potřeba mít skvělé vybavení, tunu sponzorů a mediální kampaň srovnatelnou s těmi předvolebními. Teď už ale vím, že to tak není. S cestou se člověk musí sžít. Přece jen je její součástí....

Den třicátý aneb konec Šumavy, zavřená cyklostezka a němečtí haranti

Po poněkud dlouhé době přicházím s dalším článkem o Cestě. Kdyby náhodou někdo nevěděl, o čem že jsou ty řádky - v roce 2014 jsem na devětadvacce objel hranice ČR. Píšu to proto, že už je to víc než rok od doby mého návratu a za tu dobu jsem nebyl schopný o tom všem sepsat pár vět. Tedy stihl, ale ne všechno.
V současnosti na 36" řeším úpravy vaků. Buď se s nimi dobře jezdí a nebo se do nich dobře dávají věci, ale nikdy ne obojí dohromady. Tak koumám, jak obou vlastností docílit. Letošní celková kilometráž už se přehoupla přes dva tisíce kilometrů. Drtivá většina je odjeta na velkém kole, ale i devětadvacítka má nějaký ten podíl. Vzhledem k tomu, že letošní závodnická sezona vypadá dost zajímavě, musím ji občas brát ven, abych si od ní neodvykl. Je to sranda, připadá mi jako mrňavá dvacka. Nechápu, jak mi kdysi v Brně, když jsem ji poprvé vytáhl na ulici, mohla připadat tak obrovská. Zjistil jsem, že ve velkých vedrech se nejezdí dobře ani na 36".

Neděle, 1. června
Po včerejších pár kouscích vychlazených piv se mi spalo věru náramně. A ta snídaně, kterou jsem si včera naordinoval, je taky super. Cítím, že dnešek se bude nést ve znamení jedné z dalších skvělých etap. Při odjezdu na mě ze starých bot čučí tyhle kytky. Líbí se mi to, originální květináče.

Do Stožce je to do kopce. Asi už bych se měl vyvarovat popisování nejrůznějších stoupání, páč touto dobou už jsem to bral jako součást každodenního života. Jendou nahoru, pak zase dolů. Dole zas nahoru a tak pořád dokola. Ti, kteří tvrdí, že se na kole jezdí pořád jen nahoru a proti větru, kecají. Občas to totiž jede i z kopce a někdy dokonce i ten vítr do zad zafouká. Ovšem dneska je po větrném počasí veta. Ve Stožci najíždím na sólo cyklostezku, kde se ale za chvíli v protisměru vyřítí auto a hned mě zastavuje.
„Tudyma nemůžete jet, cyklostezka je zavřená.”
„Co? Jakto? Žádnou ceduli jsem neviděl.”
„Je zavřená, za mnou jedou dva autobusy tak bacha.”
A skutečně, po úzké asfaltce se hrnou dvě staré Karosy a tak mi nezbývá nic jiného než uhnout úplně. Cedule se zákazem tu skutečně stojí, ale tak nešikovně a s mrňavými písmenky, že mi jejich obsah jaksi unikl.

Chtě nechtě to musím vzít kus po frekventované silnici. To mám radost. Při odbočování míjím culící se slečnu, která trápí svůj bajk.
Zajímalo by mě, co si asi tak lidi myslí, když mě potkají. Setkal jsem se s několika typy reakcí. Nejčastější bývá výraz respektu a uznání, jako další se dostavují věty typu „Aha jaký má kolo!”, pak trapný kecy typu „kde máš řídítka, druhý kolo? atd” a na čtvrtém místě je pravý a nefalšovaný výsměch. Taky jsem zjistil, že z velké části se se mnou jedinci cestující sólo moc nebaví a naopak vetší skupiny se spíš vysmívají (zvlášť když se jedná o směsici opačných pohlaví - chlapi mají tendenci dělat ze sebe blbečky a tak na mě vymýšlejí různé posměšky... asi aby zapůsobili).
Tolik jsem se těšil na tu zastrčenou cestičku, že se zase schovám před čtyřkolovými plecháči, ale ono ne. Cesta je naprosto debilní. Provoz jak na Václaváku, samá šikmina, nejlíp v kombinaci s kopcem (asi ta nejhorší kombinace). Některé pasáže odchodím pěšmo, páč nechci skončit někde pod koly. Z dobré nálady mi toho moc nezbylo. Spíš nic než něco.
Při odbočování do Želnavy, kde snad provoz poleví, potkávám další culící se slečnu, která trápí svůj bajk. Ne moment, to je ta samá osoba :) Ale to mi nebrání v už automatickém gestu a vyslovení pozdravu „Ahoj!”. Těch lidí už jsem takto pozdravil tolik, že teď to dělám pořád a nerozlišuji, zda jsem dotyčného člověka už viděl nebo ne.

 V Nové Peci se stavuji na jídlo. Jsou tu spousty cyklistů a většina z nich přijíždí právě po té zavřené cyklostezce.
„Říkali mi, že je to tam zavřený, že mám jet jinudy.”
„Nesmíš se bát.”
Hezký. Nevím co si o tom mám myslet. Snad i kdyby tam byl elektrický plot, tak některá individua by si cestu našla.
Během oběda máme všichni tu čest s přeháňkou. Vidina dalšího deště mi nahání husí kůži. Včera bylo sice nádherně a den předtím taky, ale jet další dny v dešti... no to ne, to ne! Abych nemusel uvolňovat místo pro další nešťastníky, kteří se přichvátali schovat, objednávám si další limonádu a lišácky ji pomalu srkám tak dlouho dokud déšť neustane.

Pokračuji dál. Dnešek je nějaký divný. Ráno to vypadalo tak dobře, ale teď mě to moc nebaví. Jakoby krajina kolem ztratila to své kouzlo, kterým ještě včera překypovala. Něco je špatně, ale nemám nejmenší ponětí, co by to mohlo být. Z kochání se krajinou se stává jen nudné projíždění celkem drsných silniček podél břehu v. n. Lipno. Drsných proto, že jsou všelijak zalátované a mě z nich pěkně bolí zadek. Člověk by si řekl, že po měsíci v sedle už si tělo zvykne, ale asi to nebude pravda. Sice nepociťuji žádné zhoršení a každý další den je prakticky stejný jako ten třetí, ale musím uznat, že už začínám být unavený. Unavený z dlouhodobé zátěže. Přece jen každý den je to boj o každý metr a ačkoliv jsem se na toto připravoval jak nejlíp to jen umím, začínám postupně chřadnout. Kdybych chtěl objet například hranice Československa, musel bych mít mnohem víc dnů volna. A ani tak nevím, zda bych ty slovenské hory někdy přejel/přešel. Možná ne ani tak kvůli převýšení, ale spíš kvůli jídlu. Co jsem slyšel, tak v určitých oblastech je krajina skoro až opuštěná. Na jednu stranu jsem tedy rád, že mám pokořit „jen ty naše” hranice, ovšem na stranu druhou mě mrzí, že jsme se tehdá rozdělili. Na Slovensku se mi líbí a to jsem tam byl zatím jen párkrát. Ve srovnání s Českem je to pro mě více méně neznámý kraj. Alespoň je co objevovat :)
Stále častěji potkávám náklaďáky, které se řítí nechutnou rychlostí po zdejších silničkách a vozí čerstvě posekanou trávu. Auta tu nejezdí, takže to hoši berou pěkně zostra. Docela mě překvapuje, jak rychle tyhle stroje jedou a taky jak rychle brzdí. Míjíme se tak často, že v mezičase ujedu jen pár set metrů a zase musím zastavovat, abych jim udělal prostor.

Konečně míjím louku a na ní kombajn, který to má všechno na svědomí. Požírá tu trávu a dvě auta pendlují kolem něj. Zdalipak to vozí na siláž a nebo to někde jen tak vyhazují, jak jsme se o tom bavili u Tomášových rodičů ve Frýdlantu? Aneb teorie zelených dotací v praxi. Okamžitě mi tato myšlenka bleskne hlavou. Pro peníze uděláme cokoliv. Samozřejmě že balení trávy do plastových síťovin a její následné vyhazování někde v lese nebo na skládce je mnohem menší zlo než třeba vyhlazování populace žraloků řezáním jejich ploutví, vržením zpátky do moře a jejich následným udušením, ale pořád tu vítězí prachy nad rozumem a taky nad určitou hrdostí. Radši než abych dělal něco smysluplného, něco, z čeho budu mít radost i užitek, budu raději dělat absolutní kravinu. Však co? Dementi z EU mi za to zaplatí! Jak prosté a zároveň smutné.
Konečně začínám místy vidět nádrž. Zatím jsem o její přítomnosti věděl jen podle mapy.

Cesta podél nádrže je nudná. Sice rovina, ale mnohem nudnější než třeba tady u nás. A to je co říct. Z geografického hlediska jsem ještě v CHKO Šumava (národní park už jsem opustil), ale je to tu nějaké prázdné. Asi je to tím, že se zbaběle držím asfaltu a nepouštím se do žádných výjezdů mimo vytyčenou trasu. Prostě si to nemůžu dovolit. Jeden by řekl, že už jsem skoro doma a že úspěch je jistý, ale já sám vím nejlíp, jak to se vším ve skutečnosti je a tak si můžu udělat ten nejlepší obrázek.

Z přední Výtoně vede do Lipna perfektní nová cyklostezka. Zpočátku jsem o ní nevěděl, páč mám starší mapu, ale z neustálého odjíždění bruslařů a bruslařek směrem do slepé ulice (podle mapy) jsem usoudil, že tam prostě musí neco být. Klikatící se cestička hned vedle břehu nádrže. Plná stop po kolečkových bruslích. Potkávám nějaké Němce.
„Kolik jsi najel?”
„Asi 1 800 km.”
„DNESKA?!!!”
„Ale né! Dohromady :)”

Lipno, právě odtud loni vyrazil Pavel na svůj objezd hranic na longboardu. Akorát opačným směrem a co jsem se tak díval, tak dost menší oklikou (jeho trasa neměřila ani 1 800 km). Kolem přehrady se krčí cyklostezka, která mě má dovést až do Vyššího Brodu, kde bych to dneska chtěl zapíchnout.

Z nudného asfaltu se po chvíli stává perfektní štěrk podél železnice. Neustále se s ní křižuje a tak všechny ty nájezdy, sjezdy a jízdy v úzkých prostorách mezi skálou a železnicí obstarávají super zpestření. Štěrkovou pasáž projíždím bez jediné přestávky. Paráda.

A pak už zase jen silnice. Hned na kraji Vyššího Brodu vidím nějaké ubytovací zařízení plné lidí a tak se tam jdu zapsat. Místní pán mě po vyzrazení účelu mojí návštěvy okamžitě zve na kořalku a domlouvá mi s majitelem podniku souhlas k přechovávání jednokolky na pokoji (slečna na recepci mi řekla ať si ji nechám [úplně] venku pod schody, že se to pak prý dořeší). Po pivu, kořalce a probrání Novohradských hor, které mě zítra čekají, se odebírám na kutě.
Chodby jsou plné německých faganů, kteří pobíhají, řvou a dělají humbuk. Jaké překvapení, když v pokoji nenajdu ani přistýlky. HA! Takový prachy jsem za to dal a ono to stojí za prd... Je krátce před desátou a ti parchanti se pořád ne a ne utišit. Zase se mi někdo snaží několikrát dobývat do pokoje, což jsem i tady předpokládal a zamknul se. Jako vrchol považuji pouštění německého hip-hopu ve vedlejším pokoji.
„Jestli do deseti nepřestanou, tak tam vlítnu a ten krám jim rozmlátím!” V duchu už si připravuji sérii německých nadávek (a že jich znám opravdu požehnaně), když v tom mi někdo vleze do zelí. Ten někdo na ně zařve a toho večera už neuslyším ani hlásek.